"Judith zlé paměti" - Wintrova povídka pro Jiráska

JUDITH ZLÉ PAMĚTI (1893)

*I*

V domě pana Samuela Kolína z Elbinku v Celetné ulici bylo zle. Bylo zle, jako by se prolomila nebesa. Prokurátor Kolín, jeden z předních pražských advokátů, obtloustlý, nakulhavený mužíček, tuhými slovy dotíral na svoji manželku paní Magdalenu.

“Pověz, šelmo, kams děla koflík z taženého stříbra, kams děla lžíce se stříbrnými makovicemi, stříbrné slánky trojhranné, kams děla konvičku pozlacenou s mým erbem? Mluv!”

Paní Mandalena, žena libého vzezření as pětatřicetiletá, stála co nemluvný sloup.

Prokurátor udeřil. Bouchlo jako v konev vodní. Žena pohnula sebou, zavrávorala a opřevši ruku o stůl koutní, za kterýmž jídáno, stála tak urputně zamlklá jako prve. Snad měla špatné svědomí.

“Co klopíš hlavu nosem dolů?” obořil se na ni advokát zase, “mluv, kams děla koflík s ještěrkou, kam dukáty z truhlice? Mluv, potravo krkavčí! Nepovíš-li, zavru tě, jako učinil nedávno Martin Fruwein té svojí Lidmile nepříkladné – a císař schválil, zavru tě, abych byl zbaven většího svého a svých dětí zavedení! Mluv, mluv!”

A popadnuv ženu zmítal jí semotam.

Dala se do nářku, přiběhla malá Kačenka, přiběhla chůva s děckem na rukou, přibelhal se z komory starý Beránek, strýc prokurátorův, člověk na zdraví nedůležitý, zádušlivý, přišel i otec Mandin starý Bejr, kteří měli na pavlači své komory. K přivřeným dveřím přiblížila se Judith, panina kuchařka, a za ní postavili se a naslouchali písařové Samuelovi a jiná čeleď zvědavá.

Příchozí odtrhli rozzlobeného prokurátora od ženy zbité.

“Mějte vůli dobrou!” prosil Bejr spjatýma rukama.

“Šelma,” zvolal prokurátor, “krade, hledě v oči, v nebytu mém doma a v nepozoru mém hospodařila mi, všecko mi skoro vybrala od peněz i věcí, svěřil jsem jí klíče od truhly, všecko ustranila, lotrovsky hospodařila!”

“Pověz, Mandičko!” jme se prositi otec, “kde ty věci jsou?”

“Však pěkná paní nepoví, nač peníze rozkutálela, ví, nepoví!” vmísil se šeplavý, zádušivý Beránek v řeč.

“Stará vošitka!” zaklela Judith ve dveřích.

“Měj ty pokoj, strejče, tebe se nedotejče, nic tobě do toho; neposazuj proti ní, věc se vysvětlí. Manda dostává od Samka málo k stravě, hospodářství valné, náchlebníků hromada, jísti se chce, snad zastavila koflíky! Jeť tak, Mando?”

Tak hovořil otec k dceři.

Beránek se posměšně odvrátil a šouraje se, oklepával pytlíky na zdi tu a tam zavěšené, v nichž složena byla právní akta páně prokurátorova.

Prokurátor hněvivě hleděl z jednoho na druhého. Tuze byl zazlený.

“Kde jsou ti koflíci?” zkřikl, popadnuv paní Mandu tak tuze za ruku, div že ji nevytočil.

“U zlatníka jsou, aby je vyčistil a opravil,” odvece dosti směle paní.

“Nu tak vida!” pravil Bejr s radostí, “buď jméno Boží pochváleno! Tos neuměla prve pověděti, než ti utrhl okruží na krku i na rukou, než tě škodně zbil, děti vyděsil, chasu pobouřil?”

Zatímco poslal prokurátor k zlatníkovi, přišel návštěvou Lukáš Slanský z Šenpachu, písař komorního soudu. Bylo v Zelený čtvrtek, v svátek kajícího týhodne, lidé po mších se navštěvovali. Dada křesťanské pozdravení a vida v světnici všecko vzhůru, ptal se:

“Kýho kornyfle děláte? Pan Samek narudlý v tváři jako indiánský kohout, paní Manda uplakaná, kýho kornyfle?”

“Dobře, že jdeš, pane Lukáši, netajím se hanbou svojí. Tahle pěkná paní roztratila mi dukáty, tu máš, stáhni sobě ze zbytku těch padesát kop, které jsem ti povinován, beř, prve nežli mi pokrade všecko; milejší mi zloděj, který stává u lesa za kři, nežli zloděj domovitý, vlastní žena!”

Lukáš jme se utěšovati:

“Nestýskejte sobě tak hrubě, pane Samku milý, Bůh vám zase jinou stranou nadělí, nebo se té ztráty pomalu doptáte!”

Paní Manda klesla na židli cvoky pobitou a nevšímajíc si nikoho, ani svých dětí, zase hleděla strnule pod sebe. Zádušlivý Beránek zatím vyšel na mázhauz na zhledy; snad nemohl dočekati se pacholete, jež posláno bylo k zlatníkovi.

Starostlivě zatím obcházel otec Bejr semtam, chvílemi zamyšleně hleděl z květu na květ, na kožených čalounech vytlačený a zlatem obložený.

Vtom přišourá se Beránek s pacholetem. Zlatník prý na oprávku nic od paní neobdržel.

“Jsi příliš doskočná!” zvolal, necítě sebe, pan Samuel Kolín, “lhářko, více lžeš než dýšeš!”

A teď nastalo boží dopuštění.

Paní Mandalena upadla, zmocnila se zase, pobíhala po světnici, pán se sháněl za ní, převrátili klec pro veverku, strhli koltru při okně, povalili stoličky, kolébadlo, kolovrat, Bejr prosil pro Bůh, aby si nečinili posměchu, Beránek stiskl se v kout a měl radost, Judith utekla do kuchyně, písaři seběhli v síň dolejší do písařské světnice, chůva na mázhauze lála, nežli by u takových lidí, kteří se tak shánějí a perou, sloužila, že služby raději vypoví.

Paní Manda vylítla, na schodě si rychle vlas upravila, rychle se jaktak očepila – a ven, pryč uháněla co vítr.

“Bude-li bráti, budu práti!” volal sípavým hlasem pan Samuel Kolín z Elbinku.

Pláč malé Kačenky mu vrátil míru. Pohladiv dítě po kučerách a tvářince, zavolal čeleď. Přišli všickni. Přišli též písařové, Jakub i magister Simeon Aulikus, doktor filosofie. K nimž pravil Kolín:

“Čeládko, jestliže vy o tom, co se mluví a děje, vynesete z domu a kde o tom rozprávěti budete, jestliže svou ženu tresci, tehdy vás jináče trestati a s vámi hůře nežli s ní zacházeti budu!”

Starý Bejr smutně odešel do své komory a dal se v hluboké myšlení. Myslil, kterak v ty doby zobyčejnilo, že manželé zhusta i pro malou věc začínají hned takové bouřky a lání, strkání, bití, rvaní s jiným mnohým mackováním a drancováním, rovně jako by byli nějací draví vlci, sápaví medvědi; nebylo by divu, aby se mnohá ubohá žena nad tím nezděsila, nezhrozila, o rozum a smysl nepřišla.

A domácí písař Simeon Aulikus, artium et philosophiae magister, přišed do písařské světničky, přišeptal kolegovi svému:

“Je mistrná, kunštovná ta paní prokurátorka, však uvidíš, že všecko obalí, ze všeho se vyměří, pána ze všeho vyvede, je mistrná, je kunštovaná!”

A dva dni potom seděl tlustý pan prokurátor na lávě u kamen, objímal a líbal paní Magdalenu a zamilovaně hovořil:

“Pro Boha, má milá Mandičko, má milá holubičko, babičko, učinil-li jsem kdy co proti tobě, prosím, odpusť, chci s tebou manželsky nakládati, pakli bych nemanželsky nakládal, udělám na sebe zápis v radě městské nebo v konsistoři, kde chceš, abys mne dala trestati, jak by koli chtěla.”

Kačenka si hrála na zemi s otlučenou panenkou, veveřice v kleci vesele skotačila, kyprá Judith zpívajíc vařila v kuchyni varmuži a pekla pečité, chůva krmila malou rodinku, roztomilé robátko – a bylo zase pěkně, utěšeně v domě pana prokurátora Samuela Kolína v Celetné ulici.

Ženy mají velikou moc.

*II*

Kuchařka Judka nebyla srdcem svým zlé děvče. Ráda měla chlapce, velmi ráda, tať veliká její chyba. Často z okna povolávala po mládencích, říkajíc své paní:

“Hleďtež, paní, totoť jest rozkošný mládeneček, nebo se mi všecken líbí!”

Judith byla tedy poněkud lehké mysli, byla, vidouc čistého mládenečka, hotové bláznisko. Bohužel paní Mandalena byla v těch věcech milostných horší – Judka byla děvče sobě svobodné, paní Manda byla žena vdaná. Judka lehký tvoreček, paní lehký tvor.

Paní Magdalena u svém milování zločinném bývala nadmíru smělá; ona neostýchala se ani čeledi ani veřejnosti; svého muže nebála se v tom ani “za fík”, ne snad proto, že by jí byl netrestal. Chraň Bůh, pan Kolín dbal cti své a mimoto byl v pomstě hotový ďábel, na koho se zazlil, tomu nechtěl odpustiti ani na budoucím světě.

Ale paní Manda nebála se ho proto, že byl z mužů, kteří pro samý hamižný výdělek peněžitý doma nevidí a neslyší. Byltě pořád v práci advokátské, v mysli své skládal neustále půhony, odpovědi, dupliky, tripliky, přemýšlel o soudních lapačkách a mistrnostech tehdejšího právního procesu, trudil mysl svou hlubokým přemýšlením, z které pře by hleděl větší užitek, kterou by lze bylo pro větší zisk na delší doby natáhnouti, přemítával u sebe, kterak stranám právním bystře přetřásti měšec. Na soudní a prokurátorské věci míval oko přebystré, na domácí věci míval na očích mlhu tak zcela podle přísloví: “Vně okáč, doma krt slepý byl.”

A mohl viděti!

Mládenci chodívali směle i do jeho domu! Jedenkráte se znenadání vrátil pan prokurátor do svého bytu. Zapomněl byl nějakého pytlíku s právními spisy. A vtom zaslechl mladého Eliáše Behema, človíčka prázdného, jenž náležel k tehdejší “zlaté” mládeži pražské. Zastihl ho však už na mázhauze, na předsíni. Mládeneček rychle promluvil, “že ho pan otec posílá prosit pana Samuela, aby půjčil zřízení zemského.” Tlustý pan Samuel půjčil knihy zemských práv, vzkázal starého Behema pozdraviti, sebral z rohatiny pytlík a pomalounku odkutálel se z domu.

Starý, zádušivý Beránek měl sic velmi bdilé oko, ale jsa vetchý a víc na loži nežli na nohách, nemohl nikterak dostačiti pozoru, nemohl býti s chytrost zamilované paní Mandalenky a jejích čiperných “kalánů”.

Více postřehli advokátovi koncipisté nebo písařové. Simon Aulikus – řekněme po česku Dvorský – artium et philosophiae magister, kolikráte pravil svým kolegům:

“Jak jsem byl ku panu Samuelovi léta 1615 se dostal, od Mandaleny Kolínové mnohé frejířské věci jsem mluviti doslejchal; z mládenců jednoho chváliti, druhého haněti, jak při stole, tak krom stola, začež jsem se styděl a ji v podezření vzal, že se pánu svému nechová věrně; také jsem od ní žádné dobré a nakloněné mysli k pánu jejímu nikda neviděl.”

Když pak týž filozof očitě se některak byl o kalánství své domácí paní přesvědčil, pravil k svému kolegovi:

“Klamá ho, klamá!”

A když přes častá klamání pan prokurátor pořáde byl jako krt slepý, mínil zase Šimon, magister filozofie:

“Nesmejšlím jináč, nežli že pánu kouzlí, vždyť k ní chodí hadačka, která jí vosky slévá! Ó, kunštovná jest paní prokurátorka, mistrná!”

Judka věděla o všem a mívala o svou paní upřímný strach. Bála se za ni. Nosívala sic od ní po tehdejším způsobě milostném věnce k mládencům, aby je pozvala, uvábila; mnohou chvíli vystála v zimě, v mrazu tatarském, na číhané, aby pán nezvěděl hříchů paniných; když se paní v nebytu pánově zatoulala po městě, což strachu pocítila Judith, u prsku v kuchyni nezpívala, než přes tu chvíli prchala k oknu světničnému a vyklopujíc špehýřku okenní vyzřívala ven, nejde-li pán, nevrací-li se paní. Leckdy, jakkoli byla mnohem mladší nežli paní prokurátorová, slovy domluvnými trestávala velitelku svou, aby zanechala frejů, aby pomněla dětí, aby pokojila své maličké, často hladovějící a plačící, aby pomněla sebe, doví-li se Kolín, že nebude žertu.

Někdy přijala paní Manda napomínání Judčino vděk, jindy nevděk, ale nikdaž nepolepšila se. Ovšem nebyla Judka při svém trestání vytrvalá ani příkladná. Judka byla sama pořád velice skloněna k sladkému freji; možná, že byla svou paní v tom víc posilována, nežli ji svádělo její mdlé pohlaví.

U Kolínů v Celetné ulici nenadále staly se dvě změny po sobě. Umřel Beránek a Kolín vyhnal Judku.

Beránek strádal zdravím dlouho. K loži smrtelnému povolal prokurátor Kolín slavného doktora Jessenia. Dal mu za lékařskou poradu dukát. Slavný doktor rozpoznal, že dědoušek stůně rozjídavou nakažlivou nemocí tajnou neboli na “france”, a nařídil, “aby žádný z těch nádob, z kterých nemocný pije, nepil, a kde plije, přes to bosýma nohama aby žádný nechodil.”

Za tuto diagnosu a bezpečnostní opatření nebyl Beránek doktorovi vděčen. Pravil:

“Až mi Bůh pomůže, že zdravější budu, jak téhož doktora kde potkám, buď do něho rapír vrazím, nebo budu naňho očekávati a za to jej zmlátím!”

Krátce před smrtí podala mu paní prokurátorová rejžovou kaši se smaženými jablky. Po jídle naříkal, že mu střeva se trhají. Prosil úpěnlivě:

“Udělejte mi, ať mi se spokojí!”

Judka ochotně chtěla s nějakým lektvarem přispíšiti nemocnému, ale paní Manda, všecka rozčilena, odstrčila ji stranou, řkouc hněvivě:

“Nedělej nic, hrom ho zabi, nech umře, však mne s mým mužem vadí!”

Nevěříc tomu, že by po kaši, upřímně po kuchařsku zvařené, mohl stařeček stonati, ochutnala Judka drobet – a odležela v bolestech drahně hodin.

Když přišla k sobě, Kolín ji vyhnal. Vyhnal ji na radu vetchého Beránka. Ta rada byla jeho poslední čin. Potom umřel…

Judith, jsouc vyhnána z domu, v němž za tolik let sloužila, návodem své paní odstěhovala se s chudičkými svršky svými do skrovného domečku vedle vápenice u přívozu. Tu v malé sedničce opatřila jí paní Kolínová nejpotřebnějším nábytkem. Na zeď pověsila Judith umučení Boží, na okno vstavila květiny i jeden karafiát a upravila si hnízdečko, jak uměla po žensku něžně.

Mínila posluhovati pražským paním jako švadlí. Než zvedlo se jináče. Zlý anděl Judčin, paní Kolínová, věděla, proč najala na svůj groš Judce domeček u přívozu…

Sem do toho okrsku ztraceného, plného haldami dřevěnými i hnojnými při samé Vltavě, přeložila sobě paní Kolínová z Elbinku milostné schůze “s hladkými kalány.” Odlehlý domeček Judčin byl k tomu velmi příhodný. Kdykoli pan prokurátor se odebral na hrad Pražský k práci advokátské, ihned přiběhla paní Magdalena do chalupy k vápenici.

“Učinil mi nešlechetně,” pravila při takové schůzi jedenkráte paní Kolínová k Juditě, “nešlechetně mi učinil, zbil mne nekřesťansky, ať ho snědí motylice, šelmu, zrádce šmitlavého, kulhavého, takového stakovoucího!”

“Ej, nehněvej se!” jme se těšiti Judka, “jsou bity jiné paní taky, jsou bíjeny pro věci špatnější než nežli ty, pro holičká slova vychlazují sobě na nich manželé svoje zlosti, svoje mozky, v opilém večeru zbahnilé!”

“Nejsem naň laskava pro to zbití, pro to zhanění a přísahám Pánu Bohu, než mne ten zrádce zabí, že já ho svedu ze světa!”

Judka se zalekla těch hrozných slov. Zbledla, zrudla.

“Boh pomozi, milá paní, moje drahé srdce, nerouhej se Pánu Bohu, nepřísahej, neumím na to ani pomysliti, že bys strojiti mohla kohokoli o hrdlo! Brr! Milá, mám dost o tebe strach, aby ti nenastalo nějaké nebezpečenství proto, že sobě tu v mém domečku s mládenci ukládáš – bojím se, kdo mezi veřeje prst strká, že se přec na konec uskvrne!”

Tak prosila, varovala lehkomyslná Judka svou lehkomyslnější paní.

“Přisám na svém temeni, že neučiním jináče,” odbývala ji Mandalena, “házíš slova u vítr!”

“Neházím, ty neučiníš, tys moje druhé srdce, paní Mandaleno, pomějeme se dobře, budeme kratochvíliti a vypustíme z mysli žalosti tohoto světa!”

Padla jí kolem krku a celovala vášnivě, jakž takových žen obyčej. Vtom zaťuká kdos na okénce!

Judka bystře poskočí k dveřím a již pouští do světničky človíčka křepkého chodu, vyfintěného, mladého městského panáčka s kordiskem a tenkými nohami. Z vyškrobeného okruží klátila se mu hlava přívětivě semtam a ruce, ozdobené naškrobenými taclemi, kejklovaly vysokým kloboukem, na kterémž stkvěly se zlaté štefty a houpala se kytka čili šmuk hodně strakatý!

Byl ten panák-Všetečka – jméno význačné – nyní nejoblíbenější panin kalán. Políbil dvorně ruku paní Mandaleně, která blahem se usmívala.

Judka bez pobídky sáhla na polici pro korbelík, chtíc jíti pro hořké pivo.

“Vypijem pro své zdraví!” tak promluvila paní, “vypijem některý žejdlík rýnského!”

“Vypijem, dobrá, proč nic!” odvece mladý Všetečka. Jazyk měl jak na obrtlíku. Děkoval paní Mandě za věnec, s žertem a smíškem vypravoval, kterak byl na její peníze vesel, a když Judka přinesla víno, připíjeli sobě všickni tři “z víry a lásky” tak hojně, že brzy byli z míry dobře podveseleni.

Paní Magdalena dnes překvapila Všetečku. Dala se vymalovati na stříbře a podala obrázek, široký jako tolar, svému přešťastnému kalánovi. Když potom donesla ochotná Judka ještě hubatku peluňkového vína, rozjařil se mládenec tou měrou, že stáhl paní Mandaleně vyšívanou zlatou tkanici z ruky, slibuje, že ji na čest a službu dvorskou nositi bude na klobouce; pak již začal brzy říkati paní prokurátorce “Mando milá, srdečná” a když ho paní pleskala pěkně po tváři, šeptal zamilovaně lotřík, že jest paní advokátova jeho “militká ochechule”, čímž mínil, že jest Siréna svůdná…

Nazejtří v podvečer dávno po slunci vyšla paní Mandalena ze světnice domu svého v Celetné ulici, zanechavši pana prokurátora u stolu s některými pány přáteli při hubatkách, a opatrně brala se, hlavu majíc rouškou i podhubkem hustě zahalenou, přes dvůr k zadním dvířkám, kdež v přítmí na ni již očekával veliký, obhroublý selský pacholek z Bráníka. Šeptem jednala s ním paní, aby přinesl zemskou žábu, zvláště zmalovanou, jen brzo aby ji přinesl, že obdrží ouhrnem sedm dukátů. Některý peníz dala mu paní hned. Pacholek, zastrčiv peníze za botu, nemotorně se vykradl z dvířek. Paní rychle vrátila se do společnosti přátel páně manželových, byla na všecky velmi laskava, byla plna hovoru přívětivého. Jen chvílemi přemýšlela o zemské žábě…

Bina, hadačka na Karlově, která lidem vosky slévala, tvrdila paní Magdaleně, že ten, kdo požije takovou zemskou žábu sušenou a na prášek utlučenou, nevyhnutelně přijde o zdraví, maso že všecko z něho po kusech spadne.

*III*

Venku tatarský mráz. Praha zasněžena. Po ulicích, na cestách bílo, na stezkách při domech kluzko. U Kolínů v pokoji velikém příjemné teploučko dýchalo z ohromných kamen. V ty dni shořelo v nich již tolik lesa, že div, aby kachle se svatým Gabrielem, Svaté Panně zvěstujícím, se nerozpukaly a nevypadaly.

Z ulice obchvíli zavzněl cinkot zvonečků ze saní jedoucích. Při jednom cinkotu zahlaholila trubka. Troubila císařská pošta, pospíchající od Horské brány na Hrad. Byl tedy právě čas, aby pan prokurátor Samuel Kolín sebral akta a šel také na Hrad do soudu.

Silně pokašlávaje vybíral prokurátor z pytlíků i z koutní “armary” soudní spisy. Skládal je a svazoval špagátem. Skutečně strojil se jíti k dvorskému soudu na zámek Pražský. Kašel ho mořil. Obtloustlý prve mužíček zhubeněl patrně a tvář jeho se zcvrkala.

Když složil spisy v “pisací” čili v tlumok, usedl na lavičku při zdi a kázal sobě dáti zimní punčoch, kterýž zvolna obouval. Kašel překážel stále. Že byla okluzka venku a na zámek cesta do vrchu zlá, poručil prokurátor paní Mandaleně, aby mu připjala podkůvky. Paní tak učinila mlčky. Pán vstal, vykročil, ale zase usedl na truhlici u kamen a řekl:

“Již nepůjdu na zámek, podej mi, Mandičko, toho tranku proti kašli a odvundej mi podkůvky!”

Paní Manda dosti napospěch poskočila přes síň do kuchyně, tu kázala novotné kuchařce, aby k prsku přistavila hrnec, v němž včera koření svařeno. A nehnula se z kuchyně, až nápoj vřel. Pak ho vnesla do světnice pánu svému, jenž si zatím pohrával s malou Kačenkou, švitořivou dcerkou svojí.

Paní Magda vstavila hrnec na stůl, vzala z “křímsy” cínový koflík, nalila, podala.

Kolín pil. Vtom dcerka lichotivě řekla:

“Pantáto dejte taky!”

Paní Magdalena trhla sebou – všecka krev jí vskočila do tváře – kývnula rukou – neřekla nic, dítě pilo.

Tu hned v malé chviličce počalo to dítě velice stonati; zsinalo a jalo se od sebe tratiti. Kolín popadl dítě v náruč, ale nedlouho potom sám stiskl sobě hruď a jal se naříkati:

“Pane Bože, rač se mnou býti, jakého jste mi to tranku píti dali, však jest mi po něm velice těžko!”

Tratil a dávil se, div že ho nepřetrhalo.

Shon v domě. Octa v kuchyni ani drobet. Manda běhá, shání ocet, nejoblíbenější lékařství na všecko. Kuchařka letí pro něj do ulice. Přinese. Potírají hlavičku Kačence, potírají octem pána těžce žalostícího a bolestmi se svíjejícího.

“Co jsi to navařila?” obořil se prudce Kolín na kuchařku. “Pij také!”

Kuchařka, neváhajíc ani okamžik, napila se z hrnce.

I řekl Kolín k paní Magdaleně:

“Pij také!”

Paní s některým váháním přindala “trank k ústům, ale s těžkostí ho jest koštovala.”

I přiběhl z komory starý Bejr, otec Mandin, a vida zlou věc i čta ve zracích prokurátora Kolína němou, velikou žalobu, bez otálení popadl hrnec, zamíchal chvatně a pil mluvě:

“Nevěřím, aby z toho nápoje bylo, vy sobě zbytečně ošklivíte, včera měli jste hosti a hrubě jste pili – toť příčina nechutenstva; tudy vám zle!”

Zatím již přiběhl písař Aulikus z apatyky pana Jana Lesle na rynku proti rathauzu a přinesl dryák s vínem smíchaný; pán s dceruškou se napili a posilnili se, obžili. Ale Jiřík Bejr, otec Mandin, musil ven, ven. Chodě po pavlači “oči měl vyboulené a tratil víceji než jiní, až se rozpuknouti mohl.”

“Není věc možná,” úpěl Kolín, “není možná; v tom koření bude něco jiného, nežli co jste mi prve vařívali; snad nechali jste toho hrnce nepřikrytého a upadl do něho pavouk! Cos koupila, kdes koupila!?”

To děl kuchařce, všecko ustrašené a již také nemocné.

Kuchařka jme se vyčítati, co koupila, co svařila:

“Svařila jsem hrozinky, chléb svatého Jana, ostatního koření neumím říci ani pamatovati, dali jste mi ceduli, bylo na cedulce psáno, přinesla jsem koření ve fěrtochu, vodu vlila jsem do hrnku ze štoudve, na ní je poklop, sem pavouk nemohl vjíti.”

Zatímco všickni, kteří pili, hořekovali, popadl magister artium Aulikus hrnec, vylil břečku stranou, vysypal koření na dně přilehlé na stůl a rozundaval kus od kusu. Druhý písař, Krištof Stránský, mu v tom byl pomocen. Nalezli a poznali svatojanský chléb, anýz, koriandr.

Vnáhle vybrali a spatřili nevelikou kuličku tvrdou, ohmatali, oškrabali nehty.

“To je hutrejch, jako ním německé myši tráví!” vzkřikne Stránský.

“To je utrejch, pravda, arsenicum sublimatum, které se prodává jen u materialistů! Arsenicum! Pěkná věc!” doložil magister Aulikus.

Nastalo naříkání, jako by hned všem otráveným bylo hůře. Kolín volal Boha, klel, plakal…

Někomu připadlo na mysl, aby nemocní pili dřevěný olej s teplým pivem, to prý se utrejch nechytí střev, tedy honem honoucím posláno pachole pro pivo, pro olej. Kolín seděl u kamen a byl více k smrti nežli k zdraví pracující. V té strasti poslal k duchovnímu správci svému k jezovitům pro posvátné věci, aby si je v uzlíčku svázané na hrdlo zavěsil.

V jedné chvíli, když obžil zase, řekl písařovi drsně:

“Kuchařka nechť neujde, dočká práva! Pošlu pro právo, rychtář ji odvede v palečnicích, však vysvětlí se v tom, proč dala do koření jed na myši!”

Vtom ohlásí se Mandalena hbitě s přímluvou řkouc, aby služebné kuchařky pán do vězení nedával, prý “kdo ví, jest-li vinna.”

Na to Kolín:

“Ke komuž mám hleděti jinému a vinu dávati, jestliže ona vinna není, jak ty pravíš – tehdy otráviti chtěla jsi mne, šelmo, ty!!”

Při té řeči oči daleko mu povystoupily z důlků.

Mandalena se vzdorovitě obrátila stranou a neřekla nic.

Vtom již přicházeli sousedé a přátelé z blízka i po daleku, všecka poděšena přibelhala se stará matka paní Mandaleny, otec Kolínův pan Jan přichvátal, seběhli se na mázhauz všickni podruzi z domu, přišli i dva patres jezuité, ze kterýchž jeden byl páter Georgius Sturmius.

Mandalena, vidouc kněze, vsedla na postel a dala se v pláč. Kolín seděl už zase na truhlici u kamen a svíjel se bolestí. S námahou mluvil k příchozím, jako by se loučil se světem:

“Prosím vás pro Boha, abyste mi odpustili všecko, čím jsem komu kdy ublížil!”

Jezuité utěšovali ho a radili mu k důvěře v Boha.

Pavel Chotounský, jeden z hostí, mluvil pohnutě:

“Milý pane švakře, ještě vás pán Bůh ponechati ráčí, těšte se pánu Bohu!”

Magister Aulikus ukazoval příchozím utrejch a Kolín vinil kuchařku a ženu svou z travičství. Chotounský hned dosti směle zazlil se na paní Mandalenu, řka:

“Kej ste hrom činili a to svému manželu učiniti směli, bodejž vás hrom zabil a takovou každou ženu!”

A ona mu ani jednoho slova k tomu neodpověděla, nýbrž mlčela a pod sebe, jako by všecka vytřeštěna byla, hleděla.

Jezuité chtěli po dobrém smiřovati, ale otec Kolínův, pan Jan, s hurtem prohlásil, jestli Samuel od toho umře, že dá Mandaleně také hrdlo odníti.

Tu jsou rodiče její dali se v srdnatý pláč. Starý Bejr pobíhal semotam a ruce stiskaje vzdychal, že “neví tomu co říci.” A když ani Mandalena těžkému obvinění svému neodpírala, než seděla jako zkamenělá, promluvil otec Bejr k dceři své:

“Milá Mandičko, učinila-lis, čím tě tu obviňují, pak tě voď Pán Bůh, to dej se již svému manželu za živou i za mrtvou! My, ubozí rodiče zarmoucení, tebe zastávati nemůžeme, ba, jsi-li vinna, já se sám postavím za původa a žalobce!”

A obrátiv se k přítomným pravil:

“Všaktě nebude naše nešťastná Mandička všecka vinna, přijde k svému vyjevení, že jiní jí pomáhali!”

Po těch slovech jal se starec zase plakati usedavě.

Přítomní se rozdělili: jedni těšili Kolína, že ozdraví zase, druzí dotírali na ztrnulou paní Magdalenu, aby se vyjevila, třetí starého Bejra napomínali, “aby to již Pánu Bohu poručil, jestli jest dcera jeho to udělala, aby to pro další vyhledání a ku příkladu jiným právu, jakožto spravedlnosti, poručil, že se jí žádná křivda nestane.”

Vtom přišel doktor lékařství Fabricius, ohledal všecky otrávené, napsal recepty, v kterýchž hlavní věc medická byl olej, a poslal recepty do reynšpurské apatyky na Malou Stranu, jako by na Starém městě apatyk nebylo.

Ten smutný příběh udál se v pátek, v nešťastný den. Do středy polepšilo se prokurátovi Kolínovi tou měrou, že mohl jíti na zámek do soudu komorního pěšky. Z ostatních otrávených byl jen starý Bejr ještě těžek.

Přišed na zámek, Kolín podal zprávu o svém neštěstí nejvyššímu hofmistrovi a všem pánům zemským soudcům. Že by ho žena otrávila, toho pánům upřímo nepověděl, poněvadž neměl jistoty. Neměl jistoty, dokavad paní Magda byla němou, a když konečně jazyk rozvázala, světle tvrdila, že nic neučinila zlého, že asi někdo jiný “na její šlak” něco toho dovedl.

Páni na hradě Pražském Kolína litovali a hned nařídili doktory zemské, aby tomu vyrozuměli. Potom v pátek přišel slavný doktor Borbonius, kterýž “s hrůzou poznal arsenik”. Věc donesla se až k císaři, ze jehož rozkazu potom přišel do bytu Kolínova i Ernestus Fridrich Smidlin, medicus caesareus. Vzal ono zlé zrnko arseniku a ohledal je znalecky. Potom kázal přinésti řeřavý uhel na pánvi a v přítomnosti některých hostí, kteří neustále u Kolína prodlévali návštěvou, položil zrnko na uhel, aby se pálilo.

“I vydalo,” tak chlubný doktor císařský latinským jazykem vykládá potom v soudě, “zrnko takový smrad z sebe, že nos zahradivše jinou věcí pro zapuzení toho smradu kaditi jsme musili.”

*IV*

Judku pražský kat z poručení konšelů na prosbu prokurátora Kolína již po dvakráte lojovou svící v boky pálil, aby z ní vynutil zprávu, kdo skutečně mínil prokurátora otráviti a ze světa svésti. Judka nevyznala o travičstvu nic, nevěděla nic.

Katu do rukou připravilo ji přátelství s paní Magdalenou. Sotvaže totiž prokurátor drobet okřál, jal se ptáti velmi horlivě čeledi, a tu dověděl se bez mučení, že manželka jeho a Judith v dobrém bývají srozumění, ba napověděno mu leccos toho, co děje se v skrovném bytě Judčině u staroměstského přívozu. Nadto připomněl sobě, že nebožtíkovi Beránkovi před smrtí tuze bylo zle po kaši a jablcích, kteráž pekla Judith. Toť podezření a “půtah” velmi domluvný!

Přišed tedy rychtář s biřicem do Judčina domečku podle vápenice a vzavše děvče na řemen vedli je za sebou do staroměstské špinky.

Chudí lidé v sousedství o tom divné soudy činili. Pokládali prve návštěvy “hladkých kalánů” v domě Judčině za štěstí nezasloužené – teď vida, ano přísné právo vede pěknou Judith v červené sukni a v aksamitové karkuli na řemeni, pravil starý přívozník, že to nestálé štěstí chodí na sklenném domě.

V staroměstském vězení jest světnice obšírná, položená hned podle sličné kaple v domě radním. Jest dávno již po slunci, je na noc. Dvěma okny viděti, kterak na rynku staropražském strážný oheň na železné pánvi plápolá. Jeho plápol zápasí na hrubé klenbě světnice žalářní s mdlým světlem lojové svíčky, stojící na dubovém velikém stole, u něhož několik vězňů hrají v karty hru “kupeckou”, sázejíce o konvičky piva i o groše. Jiní vězňové obojího pohlaví někteří již leželi po lavicích, šátky, sukně a lecco jiného majíce pod hlavou a chystajíce se již na spaní; někteří leželi tu a tam po zemi na peřině ledabyle položené.

Vtom vnáhle zarachotí klíč v mříži na rathouzní předsíni čili na mázhauze a do světnice žalářní vběhne žena vězeňského hlídače nebo hospodáře se zprávou, že jdou páni.

Vězňové u stolu nechali karet. Jeden je vhodil do obšírné “kabsy u galihot”. Druzí vězňové buď vstávali, buď jen mrzutě hlavu pozdvihše odpočívali dál. Vstoupil šatlavní hospodář a přidržel dveře dokořán otevřené, aby mohli vejíti páni.

Vešel rychtář Šípař, písař rychtářský Hirš, písař komorního soudu Lukáš Slanský, Kolín a ještě dva jiné. Páni přidrželi facality růžovou vodou napuštěné u nosů svých za chvíli, než obvykli těžkému vzduchu městské šatlavy. Rychtář kázal hospodáři, aby přivedl Judith Šturmovou z vězení “dolejšího”.

Otevřel tedy hospodář “špunt” čili poklop v malé světničce vedlejší a po točitých schodech sešel dolů do špinky. Odtud přivedli Judith, která tam byla ukována.

Přišla všecka vyjevena, vytřeštěna, majíc bezpochyby domnění, že bude trápena nově. Kolín podal jí přívětivě ruku, pohladil po tváři, pozdravil a poprosil, aby se nebála, že přichází s přátelským úmyslem.

Vyjasnila se tvář děvčete. Již pomněla, že bude vypuštěna z klece, kteráž jí, volnému druhdy ptákovi, tolik bolesti připravila.

Ale Kolín nepřišel ji zachránit. Měl proti své ženě hotový plán, k jehož strašlivému provedení měla Judka posloužiti. Skládal o děvčeti lsti.

“Kterak tobě, Judko? Nesu srdečnou lítost v srdci svém nad tím, co tě potkalo,” pravil dobrácky.

“Nic nejsem vinna, trápili mne z boha darma,” odvětí Judka a z velikých očí, druhdy jinak jiskrných, začaly pršeti slzy hojné.

“Nu, nic nehořekuj sobě toho,” jme těšiti děvčete pan prokurátor, “nehořekuj, nebude zle, vynikneš odtud z té žumpy prožluklé zas, pojď, posaď se, jsi nějako mdlá, posaď se, děvečko!”

Judith poslechla. Posadila se na lavici k stolu, odkudž odklidili se karbaníci. Přítomní pánové bystře pozorovali. Kolín přisedl k ní a měl se k děvčeti tak důvěrně a laskavě, že až skoro horšlivě bylo spatřiti. Pánové přistoupili blíž.

“Vynikneš odtud, Judko milá,” měkce přišeptal Kolín děvčeti, “jenom mi dobrovolně pověz všecko, co víš o paní Mandaleně zlého; mám toho velikou žádost, abych zvěděl všecko, čím se proti věrnosti manželské provinila.”

Judka mlčí.

“Neboj se za Mandu, jí také nestane se křivě, jest před Bohem moje manželka, je zbloudilá, potrestám ji a věc se spokojí zase.”

Judka zahleděla se ztrnule do mdlého plaménku lojové svíce, v dřevěném svícně zastrčené.

Rychtář, poklepav Kolínovi na rameno, kynul. Kolín vyvstal ze zástolí. Rychtář mu tiše děl:

“S tou nedovedeš nic laskavě, radím ti, pusť na ni strach, však, až jí přijde na nejhorší, poví, kdo trávil a cizoložil a kdo jiný v tom pomáhal!”

Kolín přistoupiv k zadumanému děvčeti pravil:

“Judko, neboj se, nic ti udělati nedám, povíš-li všecko, pakli nepovíš, na prach budeš spálena!”

Judith prosebně vzhlédla k prokurátorovi.

Po chvilce začal zase Kolín:

“Tys Mandina přítelnice, ty víš o jejích spádech, bývala jsi sama s ní; musím znáti všecku vinu její, aby byla k lepšímu způsobu napravena!”

Daniel Hirš, písař rychtářský, zatím připadl na jinou cestu. V ústraní kázal hospodáři, aby přinesl vino a koflíky. Kolínovi řekl v latině, že Judka, vypijíc některou číšku, hned bude “lípe” zpívati.

Hospodář pospěšně přinesl několik cínových koflíků a pintu vína. Páni sesedli se k stolu, nalili sobě, nalili Juditě a připili Kolínovi pro zdraví jeho. Judka pila hladovitě. Snad bláhová domnívala se, že sedí mezi pány sobě příznivými. A brzo jazyk rozvázala.

Vypravovala pánům, že s Mandičkou často píjely lepší víno, někdy že se spolu zatoulaly do šenkovních domů, nejraději že chodily na Malou Stranu ke Kobrům, Strnadovům; na Novém Městě u Konvářů že píjely dobré malvazí a španělské víno.

“Ta slova mají zuby!” šeptal rychtářský písař. Kolín mrkal.

Pak dala se Judka v obšírnější hovory o tom, jak jí paní Mandalena půjčovala karkule, klobouk, “mandlíky”, “šorce”, kožíšek a peníze.

“Tu se víc, než samo v sobě jest, mluví!” přišeptal komorní písař lehýčko k uchu Kolínovu.

Naposledku pověděla děvice leccos o “kalánech”. Pověděla, co věděla. O travičstvu neuměla nic říci. O zemské žábě prý jen slyšela, že nějaký selský člověk z Bráníka či ze Slivence, poddaný páně arcibiskupův, takové věci do města nosil, ale Bohem živým se dokládala, že neví, aby paní Mandalena koho tráviti chtěla; sama že na to ani pomysliti neumí a paní Manda že také není srdce tak tvrdého a nekřesťanského.

Po drahné chvíli páni odešli; vězňové, kteří po všechen čas hosty obstupovali, dali se na lože. Judith, kterou z prosby Kolínovy a z rozkazu rychtářova nedal hospodář víc do vězení dolejšího k špalku, spolehla na stůl, složila těžkou, znavenou hlavu na lokte a brzy usnula.

Lojovice přestala čadit; strážný oheň na pánvi před rathauzem zhasnul. Měsíc vyhoupl se mezi štíhlé helmice týnského chrámu, osvítil prostranné náměstí, polil zelenavým světlem svým krásnou kašnu mramorovou, na níž podle delfína pohanského klidně stál svatý Václav, postříbřil spletité mřížoví městského pranéře a vmetl několik stkvělých paprsků do hořejší městské šatlavy, kde osvítil tvář zmučené Judky u stolu spící. Snad se jí právě zdá o malém domku při Vltavě, v němž sladce cukrovali hladcí mládenci, přicházející pod pěkným perem, s rapíry a v aksamitových vycpaných kabátcích.

*V*

Paní Magdalena Kolínova z Elbinku seděla s dětmi a s chůvou ve světnici. Kojila maličké. Byla v hlubokém myšlení.

Vtom po schodech, po mázhauze dus, dveře se otevřou dokořán a se Samuelem Kolínem vstoupí do světnice všichni ti pánové, kteří pominulou právě noc byli s ním v šatlavě u Judky.

Přidal se k příchozím starý otec Magdalenin, za nímž, puzena jsouc zlou předtuchou, přibelhala se naposledku i matka její, stařena vetchá.

Mlčky vstoupili páni, tváře byli přísné. Kolín stěží přemáhal nezměrnou zlost a lítost v prsech.

Přistoupil k ženě na stoličce sedící a pravil:

“Vydej mi pás, co jsem ti k svatbě dal, vydej prsteny!”

Paní zalekla se, chůva poskočivši odňala jí dítě a vyjeveně čekala vedle své paní, co se díti bude.

Paní Magda na smrt zaleklá ani nevstala ze stoličky.

“Přicházíme ze žaláře,” pravil Kolín dále, “přicházíme od švarné přítelnice tvé, dověděli jsme se hrozných věcí; proč jsi směla se toho dopustiti, poněvadž jsem ti k tomu žádné příčiny jakživ nedal, nýbrž s tebou jako věrný manžel zacházel, tebe opatroval, chránil, choval, jak na tvůj stav náleželo, abys jiným poctivým manželkám ve vzácnosti rovna byla; nicméně proč jsi mně již po třikráte mé nejlepší věci rozmantlovala, rozzastovavala, však jsem ti i to všecko strpěl a na tebe toho nevyjevoval, aby na tebe hanba uvedena nebyla, a ty jsi se mi zpronevěřila, mluviž, proč, proč? Vystoupila jsi z manželské víry, mluviž, proč?”

Co mohla hříšná žena k této otázce hned pověděti? Zapírati se jí nezdálo, poněvadž bylo znáti patrně, že pan Samuel něco ví; přiznati se jí také nechtělo, protože nevěděla, kolik pan Samek ví. Tedy mlčela, “sedíc zakrněle nic odpověděti nechtěla.”

Tím se Kolín rozlítil. Nejsa hněvem již při sobě samém, napřáhl ruku a těžce udeřil nevěrnou ženu do hlavy, až jí spadlo zavití. Prve byla strachem bleda, teď po ráně studem zbarvila se jí všecka hlava do brunátna.

Přítomní pánové obkročili Kolína a nedali ženu bíti. Vtom chůva dala se u veliký pláč a jakož starých lidí obyčej, pustila se s výčitkami do paní Mandaleny:

“Má milá paní!” pravila mrštným jazykem, stále plačíc, “kolikráte jsem vás pro Boha prosívala, když pán doma nebejvá, abyste doma vostávaly, a nechtěly ste mne v ničemž poslouchati; když sem chtěla pánovi praviti, řekla ste, že nůž vrazíte do mne a druhý do sebe!”

A stále vzlykajíc obrátila se ke Kolínovi s prosbou, aby se nehněval na ni, na čeledína, který za nic nemůže.

Kolín hovornou babku odstrčil stranou a jal se vnově hovořiti k paní Mandaleně, zakrněle sedící. Vyčítal jí, že půjčovala Judce šaty, že spolu píjely, s mládenci se vodily, žábu na něho strojily…

Vtom dal se starý Bejr se svou ženou v srdnatý pláč; oba pro Boha prosili, aby pan Samek odpustil, ženské pohlaví že je mdlé, nestatečné, nestálé.

Pan Samuel však na ty pláče a prosby nedal nic. Pořáde chtěl prudkými otázkami věděti, proč mu to učinila, proč mu způsobila pohanění, o kterém ví všecko město dřív, nežli zvěděl on. Ale jakmile se otevřela paní Mandalena, aby popřela, dopadla druhá zlá rána ruky těžké, hněvivé, prudké.

Zase přístojící odtrhli pana prokurátora od ženy, kteráž utekla se do kouta za stůl. Jakub Zástup z Kříškovic, jeden z pánů, latině napomínal prokurátora, aby jí nechal, že pro svůj zločin přijde stejně k právu:

“Quid debes agere cum ipsa, veniet ad justitiam propter tale facinus.”

Na zastupování a bránění přístojících nechal tedy prokurátor manželky své a “s bolavým i těžkým srdcem”, míně ošklivou scénu skonati, pravil:

“Poněvadž jsi tak lehkomyslna byla a mně se zpronevěřila, nechci s tebou víceji v domě býti, nechci tebe tu míti!”

A vykročiv na síň, zavolal všecku čeleď, kteráž beztoho nebyla příliš daleko. Přišli všickni, od doktora filosofie Aulika až po nejzadnější, nejpodlejší pachole, které posluhovalo za poslíčka. Všickni v světnici shromáždili se za hrobového ticha, rušeného jen tklivým pláčem starého Bejra a ženy jeho. Chůva už dávno přestala plakati.

Pan Samuel požádal od své ženy klíče. Mlčky odpjala Mandalena od pasu svého svazeček klíčů a položila na stůl před sebe. Poté obrátil se Kolín k čeledi a děl:

“Poroučím vám, abyste ji víceji za svou paní neměli a nepoznávali; ty, Krištofe, dojdi hbitě na rynk, kup provaz, dostatečně prodloužilý, dám ji uvázati, aby neušla!”

Krištof Stránský, advokátní koncipista, dosti ochotně šel koupit provaz. Otec Bejr s plačtivým srdcem vzal dceru svou za ruku a srdečně ji napomínal, aby se muži svému přede všemi kořila, aby mu nohy líbala, aby se vyznala, je-li vinna. Po té řeči jali se i někteří soucitnější hovořiti, díl napomínajíce paní, aby se kořila, díl prosíce prokurátora, aby byl milostiv. Hirš, písař rychtářský, pravil:

“Poněvadž jí při sobě míti nechce, co bude dělati, pročež by lépěji bylo, aby se předně Pánu Bohu a potom manželu svému ze všech hříchů vyznala; vinna je, to víme!”

“Což jsi mne přivedla do těžkého zármutku!” jal se znovu naříkati starý otec její.

Vtom padla paní Magdalena k nohám Kolínovým a s pláčem velikým oznamujíc, že se vinna dává, prosila za milost.

Když pak domlouvali jí jeden přes druhého, aby se vyjevila, naváděl-li ji někdo a kdo to byl, posléze vyřekla tu lež nemilosrdnou, “jakých hříchů se dopustila, to všecko že původem té nešlechetné Judith učinila.”

Teď již všickni přítomní se přimlouvali společně, řkouce, když se na milost dává, aby jí některá milost byla učiněna.

“Pokudž se to stane, že se ze všeho všudy dobrovolně vyzná, chci jí milostivým pánem býti,” odvece na všecky prosby a přímluvy Kolín hlasem rozčilením zchraptělým.

Ale kdo ho znali, mohli z očí, v nichž prokmitla jiskra zavilé radosti, dobře poznati, že milost Kolínova nebude velika, mohli postihnouti, že Kolín, kterému kající Magdalena nohy slzami smáčí, již nestojí tu jako manžel těžce rozhněvaný, alebrž jako prokurátor soudní, jako strana, která vyšetřuje hrdelní zločin, aby jím usvědčila protivníka svého. Jen kdyby měl jistotu, že ho chtěla otráviti! Jistotu!

“Vyznáš-li se,” pravil dolů shlížeje, ” a spíšeš-li všecko svou vlastní rukou o mně to do rukou odvedeš, učiním nějakou milost; jináč nic!” Advokát! Musí míti všecko písemně!

Paní Magdalena slíbila, že všecko vlastní rukou spíše. Potom již všickni cizí ze světnice odešli; prokurátor Kolín zdvořile pány provodil po schodě dolů až před dům a děkoval, že se mu v těch smutných věcech propůjčili a hotovou volnost prokázali. Stiskajíce mu ruku někteří přáli, aby věc Pán Bůh k dobrému dojednati ráčil. Rychtářský písař významně přimrkav pravil:

“Ať slouží ke zdaru!”

Zatím nahoře napomínali rodiče těžce zarmoucení dceru svou, aby jen věrně všecko sepsala, že tím zajisté obměkčí pana Samka.

“Nejsi než na milosti Boží a manžela svého, život i smrt v rukou jeho jest; dá Bůh, že se obměkčí, Bůh sám nežádá smrti hříšníkovy, než chce, aby se polepšil,” tak hovořil starý Bejr. Poslední slova pravil vracejícímu se Samuelovi, ruce dohromady prosebně stiskaje.

Samuel nic neodpověděv kráčel skrze světnici do malé kancelářky, vzal několik “arků” papíru, mohutný uchopil kalamář, vstavil a položil obé před paní Magdu, při stole sedící s očima do krve uplakanýma, obřezal jeden husí brk, namočil a podal slovy:

“Na, piš!”

A sedl k ní.

Což těžké to bylo psaní! Což těžké skládání! Napsala paní Magdalena desatero cedulek. Psala je několik dní, několik nocí. Kolín pomáhal. Kterak pomáhal, o tom v soudě staroměstském vypravoval potom pánův písař Krištof:

“Několik listů popsala, říkala, že se nemůže na všecko upamatovati; tehdy ji hrubě pral, a to se stalo proto, když někde co uslyšel o jejích skutcích, tehdy ji o to trestal, ale nic platno nebylo, někdy sme nevěděli, za jakou příčinou ji upral, vo zem praštil a za vlasy táhl.”

Jiný svědek toho spisování hrozného vykládal v soudě, že Kolín svou ženu “až do vokrvavení za vlasy trhal, po těle hryzl, z postele ji sháněl a velel, aby psala.”

Duševní stav své paní při té skladbě vyličuje chůva Průchovská slovy:

“Jedné noci, když psala, pán odešel do komory, a já řekla, ale má milá paní, copak pro Pána Boha píšete vždycky, a pán vás tak pere. I řekla: Ba hromť ví, co píši, já píši a nevím sama, co píši, musím přísám Bůh psáti to, co jen sobě smyslí, já jsem již všecka zblázněna.”

Když byla spisovatelská práce hříšné paní Magdaleny nadobro vyčerpána a když nebylo již lze ni po dobrém ni po zlém z týrané ženy nových řádků nikterak zvydobýti: sebral pan prokurátor Samuel Kolín desatero popsaných škartek, s velikou pilností je nejprve sám opsal a do třetice kázal je písaři opsati. Poslední opis donesl bez meškání do radního domu, kdež obšírnými slovy obžaloval v soudě konšelském manželku svoji z dokázaného cizoložstva i z travičstva, prose pánů soudců, aby učinili ortel po právu.

Měl radost, že se mu tak pěkně zdařilo. Ukazoval ochotně právníkům pražským původní škartice, rukou paní Mandaleny zmotaně psané, a radil se.

Čeledi své tajně poručil, aby paní Magdě dobrou mysl dávali, aby se nermoutila, aby nezoufala.

*VI*

Že Judka na smrt byla odsouzena, to způsobil prokurátor Kolín. Rychle, přerychle odsoudili ji konšelé, jakožto pomocnici paní Magdaleny Kolínové.

Byl ubohé, lehkomyslné Judithy poslední večer. Seděla v dolejším vězení pražském, pevném a dobře omřížovaném. Seděla na posteli, plakala. Nebyla na poutech. To polehčení učinil jí rychtář, jsa přesvědčen, že Judka neuteče; hlídali před mříží hořejší šatlavy dnes schvální ponocní.

Právě odešel kněz. Judka umluvila se o hříchy s Bohem a přijala z rukou knězových tělo a krev Páně. Po knězi přitrousili se do vězení dolejšího všickni vězňové a věznice z hořejší šatlavy. Byli tu křesťané i židé. Stavěli se kolem Judithy k smrti souzené a slovy i posunky lítost nad ní měli; Judka nejprve tiše štkala, pak se dala v nářek veliký.

“Ach, přeběda mně smutné,” pravila, ” k čemu jsem přišla! Nejsem vinna žádnému nic, žádného jsem netrávila, všecko mi se srdce leká, když pomním, že by mohl člověk tráviti člověka! Och, běda, krátký svět můj! Krátký!”

A pro pláč nemohla dále.

“Já prý věděla, že je kaše jedovatá! Vždyť jsem sama od ní jedla a musila jsem toho odstonati! Mojí smrtí žádný vinen není nežli ten lstivý pan Samuel Kolín, před Bohem se mi křivda činí!”

Tak a podobně žalostila dále, až jí srdce usedalo. Vězňové ji těšili, jeden z přítomných, Vavřinec Přeštický, pravil konejšivě:

“Pamatuj se, milá Judith, poněvadž jsi se s Pánem Bohem o své hřích umluvila, rozhřešení od správce církevního přijala na odpuštění všech svých hříchů a dojití života věčného, teď již pokoj se a raději se k smrti stroj, poznej v tom uložení božské!”

Jiný bral Judku za ruku a těšil ji:

“Neplač, nezoufej, Bůh zpytatel srdcí lidských, on ví, jsi-li vinna čili nic. On bude milostiv, jsi-li vinna; bude mstitel tvůj, zemřeš-li nevinně!”

“Bude mstitel mojí krve!” pravila Judka, “nežádám na tom světě býti, Bůh bude mstíti nad Kolínem. Nevyjdiž pomsta z jeho domu! Vždyť jemu jsem nic zlého neučinila nikdáž!”

Vtom vešli do vězení hospodář šatlavní s rychtářem. Hospodář nesl večeři Juditě, nesl víno a některé dobré krmičky, které jí z srdečné útrpnosti poslal pan z Těchenic, prokurátor. Rychtář přišel na ohledy, aby věznici k smrti souzené nebylo podáno z nějakého milosrdenství jedu. Před mřeží ochutnati musila jídlo i víno služebnice páně Těchenického a v šatlavě před rychtářem ochutnati musil sám hospodář.

Zhlédnuvši dar, Judita přestala plakati. Poznala, že přece má přátele venku mimo zdi žalářní, a začala domnívati se, že bude od smrti potupné vyprošena, a to tím spíše, protože sama sebe nekladla za vinnou tím zločinem, který byl na ni nešťastnými okolnostmi sveden.

Ta naděje na vysvobozenou zvrácena jest rázem, když po odchodě rychtářově vstoupil do žaláře krejčí Hodek, jenž podav své ruky Juditě, hlasem trudným vyřizoval, že suplikace, kterou jménem a podpisem Judčiným byl podal císaři za milost, vrácena jest bez milosti.

Tu hned zase vyběhly Juditě slzy z očí. Stiskajíc ruce dala se vnově v nářky. Naříkala na Kolínku; té kdyby nebylo, že dokud živa nebyla by takových těžkostí poznala.

Hodek chytil se těch slov:

“Nu a ty víš, tys viděla, že Kolínka svého muže trávila?” ptal se přerychle, tak rychle, jako by ho byl k té dotázce pan prokurátor Kolín sám nastrojil.

“Nevím, neviděla jsem,” odvece Judith rozhodně, “paní Manda jest lehkomyslnější nežli já, ale aby muže trávila, toho neumím pověděti; možná, že páše se na ní taková pekelná křivda jako na mně!”

Hodek se ušklíbl a neřekl nic. Tiše jal se rozvazovati uzlík, který byl přinesl s sebou do žaláře. Všaktě byl právě s týmž uzlíkem od ouřadu poslán sem do vězení. Vyňal z něho hrubou, černou látku, z kteréž měl narychlo ušít Juditě “hazuku k smrti”.

Judka vytřeštila zrak, vtípila se, strachem vadla, mdlela. Klesla na zem, zmocnila se zase a vrhla se na lavici.

Hodek posadil se k ní a jal se ji těšiti týmž způsobem, jako před časem činíval prokurátor Kolín. Dával jí naději, řka:

“Nebuď ta tesklivá, jsou ještě dobří lidé, kteří tě mohou vyprostiti v poslední chvíli. Vzchop se, vždyť víš, kolikerým se za naší paměti zvedlo, že od samé šibenice byli vyprošeni a při hrdle zachováni. Jenom to ti pravím, kdybys měla ven jíti, tedy žádej, aby také jiná osoba s tebou byla vyvedena. Však ty víš!”

Judita pokryla rukama tvář a Hodek jal se stříhati z černého barchanu hazuku k smrti.

Vězňové sesedli se, kde kdo mohli, a jali se z knížek i bez knížek zpívati zbožné písně dojemným sborem. Byl ro srdečný zvyk, že zbožným zpěvem snažívali se lidé, žalářem a vinou snížení, utěšiti mdlou a tesklivou duši člověka k smrti odsouzeného.

Judita sepjala ruce a spokojivši se, hleděla ztrnule před sebe.

Vtom jal se jí přišeptávati Hodek:

“Poslechni, Judko milá, jestli nepovíš na Kolínku, uděláš pletichu! Já tobě dám všecko napsáno, co budeš míti při popravě mluviti a co se modliti, chceš, mám papír u sebe. Jenom na tom stůj, sic by se Mandě nestalo nic, ta má otce zastánce, ten má peníze na prokurátory, vymohou ji, nic se jí nestane – a ty sejdeš ze světa! To přec nespravedlivo, nenech tady té zlotřilé paní Magdaleny, pro kterou trpíš!”

Judith Šturmova hleděla ztrnule před sebe a neříkala nic. Vězňové zpívali. Hodek rychle šil černou hazuku k smrti.

Za chvíli vyňal Hodek z tobolky mužské, na pase přivěšené, škartici, na kteréž napsanou měl modlitbu i obvinění paní Magdaleny Kolínové. Přiskloniv hlavu k hlavě ztrnulé Judky, jal se znova přišeptávati, až bude míti umříti, aby lidi prosila, by se paní Mandě Kolínce podle práva tak stalo, jako jí se děje.

Vězňové přestali zpívati. Bylo pět hodin na noc, tedy zajisté čas svrchovaný, aby šli spát. Jak pochopila Judka jich oumysl, vjela do ní nová žalost. Ochytila se hrdla nejednoho z vězňů a prosila úpěnlivě, aby s ní pozůstali, že je bez duše, že je k smrti tesklivá.

“Prosím, zůstaňte, nemohla bych vesele umříti!” volala Judith, a vězňové zůstali. Dali se do tiché modlitby. Judka šeptala modlení s nimi.

Záhy zrána, dávno před sluncem, přišel popravní mistr. Pozdraviv po křesťansku oznámil, že čas hotoviti se na cestu.

Judka kupodivu klidně vstala, Hodek jí pomohl do hazuky. Bylo to nečacké roucho jako široký pytel o širokých rukávech; při hrdle bylo svázáno tkanicí.

Vidouce sličnou ženu v té umrlčí hazuce, vězňové sami dali se v pláč. I Mejzl, žid, který po všecken čas držel se v koutku, jak na povrženého žida náleželo, přistoupil k Judce a žehnal se s ní, slze.

Judka všem podávala ruky a přála každému, aby z vězení vynikl šťastněji, nežli se jí dostává. Pak prosila kata, aby jí připil z vína, jehož se v pominulou noc jen málo dotekla; sama též mistrovi popravčímu drobet připila s žádostí, aby nepospíchal s ní na konec, až modlitbu za svou duši vyříká. Poté šla.

Náměstí staroměstské již bylo plno lidí. Ulice k Horské bráně vedoucí též tak. Judith tiše kráčela podle městského rychtáře, ruce majíc nazad svázané. Byla statečna; kdyby bývala nemohla jíti, byli by ji vezli na káře nebo i na kolečku. Biřicové, ponocní a jiní ozbrojenci kráčeli před ní i za ní. Rychtářové druhých dvou měst pomohli svému kolegovi. Zúčastnili se průvodu na koních.

Lidé se k Juditě třeli a leckterá známá osoba cestou promluvila k ní přívětivě na rozloučenou. V Celetné ulici, kde je husto domů nejhustější, průvod se zastavil. Byl zvyk starodávný, že se tu stavěli s každým odsouzencem. Průvod stanul právě u domu, na kterémž namalován byl Kristus ukřižovaný. Z toho domu posílávali obyvatelé odsouzenci na posilu číšku vína. Biřicové odstrčili do vrat zevlující lid a vtom již prodíralo se děvčátku zástupem a postoupivši až k Judce, podávalo jí koflík. Posel právní jal se Juditě rozvazovati provaz na rukou. Judka se trpce usmála, vína nevzala. Tedy dál.

U domu Kolínova neodvážila se Judith pozdvihnouti zraků svých k oknům; bála se, že tam uvidí tváře těch, kteří mají větší vinu její smrti nastávající, nežli ona sama. Přitom jí zase a zase na mysl vstupovalo, že bude vyprošena, že ji vedou jen pro strach. To ji sílilo tolik, že neklesla k zemi. U Horské brány lehké ženky, stojíce na stole, při krčmě, pokřikovaly na ni. Umíráček na věži sv. Jindřicha do těch posměšků cinkal hlasem vysokým, lhostejným.

Krásný byl den 16.srpna v outerý po památce nanebevzetí Panny Marie r. 1616. Slunce z hory vyvstalo a rozlilo žhavé světlo po vinicích pražských, kamž právě došla smutná Judita s hrozným průvodem. Vinice vpravo, vinice vlevo. Uprostřed mezi křovisky na nevysokém hrbu zemském čněla podezděná dřevěná šibenice, u kteréž vykopán čerstvý hrob.

Tu stála s písařem rychtářským paní Magdalena z Elbinku. Byla čistě vyšňořena, měla rukávce zlatem premované a barvami vyšívané; na hlavě měla paučník hedvábný a klobouk pod perem. Ale v tváři její bylo znáti, že jí není volno. Spatřivši Judku, druhdy pěknou Judku, v černé, hrubé sukni umrlčí, div že neklesla hrůzou. Judka dala se v usedavý pláč, zhlédnuvši svoji milou přítelkyni. Lidé se tiskli sem ze všech stran, zbrojenci nestačili odháněti.

Rychtář podle práva jal se silným hlaholem naposled dotazovati odsouzené Judity, ví-li co o utrýchu, aby pověděla, aby nebrala nic na svou duši, aby pravdu smrtí svou zpečetila.

Tou otázkou i napínáním rychtářským obžila paní Mandalena. Přistoupivši k Judce, jala se prositi, aby vysvědčila o ní, že manžela svého neotrávila.

Judka odpověděla ochotně a věrně:

“Mandičko, já sem neviděla, aby tys ten utrých do těch traňků vsypala, ale toliko sem o tom slyšela.”

Do toho mluvení lid hlučel čím dál víc. Lidé tlačili se.

Kat byl netrpěliv. Bál se o sebe. Věděl, kdyby se poprava pro nával lidský některak protahovala nebo naposled nezdařila, že by mohl snadno býti od luzy zevlující a hulákající ubit a rozsápán. Prosil tedy rychtáře, aby už dotazování zanechal. Judit dala se na ta slova v hrozné naříkání, aby do ní nepospíchali, a prosila, aby jí život darovali.

“Judith,” pravil rychtář, “již na tento svět nemysli, musíš se s ním rozděliti!”

Tlačenice větší. Hlahol vzrůstal.

Kat vece rychtáři: “Pane rychtáři, račte pospíšiti, ať já také odbejvám!”

Katův pacholek zavázal na pokyn rychtářův Juditě oči, přiměl ji, aby klekla – a za malinkou chviličku byl konec jejímu životu učiněn jedinou ranou.

Judka zahrabána mezi pražskými vinicemi.

*VII*

S paní Magdalenou měl Kolín těžší soudnou práci nežli s nešťastnou Judkou. Do vězení dostal ji sic bez okolků, ale proces právní, který s ní začal, vlekl se za dvě léta! Advokát její všech kliček užil, aby paní Kolínku vykličkoval.

Zatím co se protahovalo s Kolínkou, podařilo se Kolínovi k trestu připraviti švarného posledního panina milence Matiáše Všetečku. Odsouzen jest k vězení šatlavnímu “o vodě a chlebě” na čtvrt léta a poté měl vybrati se z království českého na věčnost.

Prvního srpna r. 1617 odsouzena paní Magdalena Kolínova hrdla od samé apelace.

Než ani tu ještě nezoufal advokát panin. Utekl se k poslednímu prostředku, aby hrdlo paní zachoval. Požádal, aby jeho milost královská sama ráčila revidovati hrdelný proces, prý se jí stalo ublížení, důkaz travičstva není proveden, cedulky, které paní proti sobě psala, prý nejsou za důkaz viny, byly vynuceny; Judka “zlé paměti” také nic nevyznala na paní Magdalenu.

Tou prosbou za revisi přichránil čilý advokát paní Mandě jenom několik trudných měsíců neblahého života. Strávila zimu v týchže místech jako věrná druhdy přítelkyně její Judith Šturmova “zlé paměti”.

Měsíce února devatenáctý den roku 1618 povolána paní Magdalena Kolínova do staroměstské rady. Hospodář ji přivedl. Samuel Kolín již tu stál jako strana žalující. Na ženu svou ani nepohleděl.

Pan Jan Petráček z Vokounštejna, povstav z konšelů, povolal Samuela i ženu jeho k stolu blíž, aby pohleděli, že list o revisi, z hradu Pražského včera došlý, má neporušenou pečeť. Kolín se podíval, paní Magdalena stála co sloup. Petráček list rozevřel a četl:

“Magdalena Kolínova ve vši poníženosti vznesla, kterak by jí ortelem, na právě Starého města Pražského učiněným a od J.M. císařské, presidenta a rad nad apelacemi zřízených stvrzeným, veliké zkrácení a ublížení státi se mělo, J.M. císařskou poníženě pro milosrdenství Boží prosíc, aby Jeho Milost císařská jakožto král český takový ortel na ztracení hrdla jejího se vztahující milostivě vyzdvihnouti ráčil; tu z poručení J.M. císařského vladyky, nejvyšší ouředníci a soudcové zemští, místodržící, rady soudu dvorského a komorního ráčili v akta té pře nahlédnouti a vyhledati nemohli, aby se jí jaké zkrácení stalo. Dáno v outerý po sv. Školastice l. Páně 1618.”

Ještě ten den, když vedli paní Magdalenu za Horskou bránu do vinic posněžených na popravu, seděl při teplém krbu pan Samuel Kolín z Elbinku a drže švarnou Dorotku kolem pasu, vykládal jí o lásce a sliboval, že si ji pojme za manželku.

Byl-li s Dorotkou napotom šťasten, nesnadno říci. Druhé to manželství potrvalo jen do roku 1622. Pan Samuel umřel a Dorotka honem provdala se za městského notariusa Václava Andreae, jemuž přinesla pěkný statek po nebožce pana prokurátora.

Kam poděly se nevinné děti paní Magdaleny Kolínky, kam malá Kačenka, o tom nikdež nic. Jako by do studny padly… Ubožátka!