Světoznámý český spisovatel Karel Čapek (1890-1938) se narodil v Malých Svatoňovicích a prožil dětství v Jiráskově kraji. K mnohem staršímu Aloisu Jiráskovi měl velký respekt. Jejich vzájemný kontakt byl však minimální, přece jen je dělil od sebe generační rozdíl a odlišná umělecká východiska. Jirásek je považován za klasika české realistické literatury spadající ještě do 19.století, Čapek za klasika české moderní literatury 20.století. S odstupem času a znalostí děl obou Mistrů nelze však nevidět mnohé společné rysy – nepatetický humanismus, mimořádný smysl pro vykreslení a pochopení života obyčejných lidí a odpor vůči jakémukoliv útlaku, ať politickému, náboženskému či názorovému. Karel Čapek mnohokrát vyjádřil svůj obdiv nad Jiráskovým dílem – např. Jiráskovu povídku “Na Krvavém kameni” považoval za vrcholnou českou povídku a všude ji vychvaloval. A kdykoliv bylo potřeba, dokázal se Jiráska zastat, tak jako ve svém článku K čemu nabádá Jirásek?, který byl otištěn v Lidových novinách 12.12.1934.
K čemu nabádá Jirásek?
“… a kdyby občanstvo ve svém zápase zůstalo žijícími Múzami úplně opuštěno, ten boj za to stojí, aby se fronta občanská spokojila s tím, k čemu Čechy, Moravany a Slováky nabádali v dobách zlých spisovatelé mrtví.”
Tuto citovanou větu jsem nedávno četl v Poledním listě s nepříjemným pocitem. Předně se mi zdálo, že snad není slušno reklamovat mrtvé spisovatele, kteří přece jsou majetkem celého národa, pro nějakou frontu, ať občanskou nebo jakoukoliv jinou.
Za druhé mi tu něco scházelo. Nebylo tu totiž blíž řečeno, k čemu ti mrtví spisovatelé v dobách zlých nabádali Čechy, Moravany a Slováky. Je vážná otázka, zda je nabádali k tomu, k čemu obyčejně nabádá občanskou frontu Polední list a jeho dočasní komilitoni. Jistě je oprávněno vidět v mrtvých spisovatelích jakési autority ve věcech českého vlastenectví. Stálo by za to ptát se velmi pozorně, k čemu nás svým literárním dílem nabádali.
Například, k čemu nabádá dílo Aloise Jiráska, jenž bývá nejčastěji citován, když je řeč o vlastenectví.
(Promiňte, že si osobuji právo dovolávat se právě jeho; mimo jiné pohnutky je tu jakýsi těsný vztah krajanský; naše maminka byla z Jiráskova Hronova, tak jako náš tatínek byl z Babiččina údolí; člověk to nese s sebou jako kus domova a nedá mu to, aby to nehájil.)
Ohlížím se po tom jenom jako čtenář, jako kdokoli z vás, kdo jste Jiráska četli; vím, že by to byl úkol pro literárního badatele, kterým nejsem.
Především si nemohu vzpomenout, že bych v Jiráskově díle četl něco velkohubého; že by tam někdo zplna hrdla hlaholil o národě a hlučně ukazoval na své vlastenectví. Jeho lidé buď dělají s sebou bez řeči a loajálně vojnu, jako třeba Chujava Slimáček, nebo roznášejí po kapsách knížky a osvětu, jako páter Vrba. Jsou to neobyčejně skromní a tiší, milí a nenásilní lidé; velicí v tom, jak se drží své pravdy a víry, stateční a houževnatí v obraně, ale nápadně málo agresívní. Ti lidé kolem sebe nemávají velkými slovy ani nedávají najevo nějakou prudkost; Kozina není žádná vtělená ohnivost nebo vůdcovská nátura; je to hrdina ve svém vědomí práva, ale neuděláte z něho typ bojechtivého vyznavače síly. F.L.Věk je jistě vlastenec, ale srdcem a ne hubou; na vlastenectví lidí Jiráskových leží zvláštní a ušlechtilý klid, klid národní víry téměř zbožné.
Ani stopa po nějaké hysterii nebo choleričnosti; žádná potřeba křiku a hromadného opojení, spíš trpělivá a skoro pokorná práce, řekl bych dříčství na chudobném poli národa. Jeho hrdinové, to nejsou vůdcové davů; vůdčí postavy, takový Hus nebo Žižka, zůstávají u něho v druhém plánu, kdežto v popředí, na dosah našich rukou, se hemží venkovští zemánci nebo sedláci, písmáci a milostní panicové, drobní a mírumilovní lidé, jimiž v srdci zůstávají, i když jsou strženi do víru dějin.
Z Jiráska se nedá vycucat žádný apel k davovým vášním, nýbrž chvála národní tuhosti a spolehlivé víry.
Jiráskovi lidé se vyznamenávají – budiž mi dovoleno to všední slovo – pozoruhodnou slušností; není na nich pranic dobrodružného, dravého, bezohledně se hrnoucího cestou necestou; Jiráskovo srdce není při fanaticích, křiklounech a ctižádostivých kořistnících, nýbrž na straně vzdělaných, osvícených, právomilných, osobně skromných a laskavých vlastenců.
To a nic jiného nám říká a dokládá jeho dílo; nenajdete v něm, co by omlouvalo nebo připouštělo jakoukoliv divokost, demagogickou hlučnost a pěstní právo; žádný nacismus krve a rasy, nýbrž vlastenectví duchovní, na němž spočívá milost lásky a humanity, snášenlivosti a kulturní osvícenosti.
Ano, ať se to, co bylo kulatě nazváno občanskou frontou, beze všeho spokojí s mrtvými spisovateli, ale ať je na té straně opravdu čtou; ať poslechnou toho, k čemu je nabádá celým svým dílem Alois Jirásek; ať si proboha přečtou Kollára, Havlíčka a Nerudu a Svatopluka Čecha – kdyby je skutečně znali, museli by se zastydět za mnohé, co se jim dnes předkládá jako české vlastenectví.
(Lidové noviny, 12.12.1934)
