František Langer (1888-1965) byl nejen významným českým spisovatelem XX.století, ale i odvážným legionářem za první světové války. Aktivně se angažoval i ve druhé světové válce. V krutých dobách války často uplatnil i svoji profesi – byl totiž skvělým lékařem. Přátelil se s Jaroslavem Haškem, bratry Čapkovými a ostatními představiteli české moderny a přestože patřil do moderního proudu české literatury, měl pro svého staršího kolegu, Aloise Jiráska, upřímná slova uznání, jak o tom svědčí jeho vzácný článek z roku 1955 pro hronovský Jiráskův sborník, který mj. podává osobní svědectví jak o Jiráskově bezprostřednosti, tak i o mimořádném účinku Jiráskova díla na naše legionáře.
O ALOISU JIRÁSKOVI (1955)
Žádáte mne, abych Vám napsal nějaké vzpomínky na Vašeho velkého rodáka. Povzpomínám si zcela rád, když je to pro hronovský sborník, protože Hronov chovám teple v svém srdci. Pobyl jsem tam několikrát, prvně o prázdninách před půl stoletím, kdy jsme tři pražští studentíci zbrousili celé Podkrkonoší. V Hronově jsme nocovali ve škole a druhého dne jsme viděli město ještě v celé jeho dřevěné kráse. Pan farář nebo aspoň kaplan nás jím prováděl od stavení ke stavení podle Jiráskových příběhů a vzpomínek, ke kterým připojoval své.
Později jsem se několikrát k Vám rozjel, když už stálo Jiráskovo divadlo a kdy jsem tam býval přítomen soutěžím divadelních ochotníků. Strávil jsem s těmito poctivými šiřiteli slávy českého divadelního umění mnoho pěkných představení, posezení a rozprávek.
Jiráska, počínaje jeho pověstmi, jsem čítal od dětství. Protože vůbec jsem byl vášnivým čtenářem, myslím, že do nějakých čtrnácti let jsem přečetl všecko, co do té doby napsal. Nebyl jsem žádným čtenářem školometem, zhltal jsem, jak se patřilo na chlapce mého věku, také kdeco od Verna, Maye a Sienkiewicze. Avšak Jiráskovo místo u mě i mých čtenářů spolužáků bylo jiné, důstojnější a slavnostnější, třebas bych je dovedl tak ocenit až o řádku let později. I když oficielní etiketa pro Jiráska byla, že oživením historie posiluje národní sebevědomí, znamenal pro naše dospělé mnohem víc, byl spisovatelem jako žádný druhý, který psal zcela v rytmu jejich politické linie a nevyslovené touhy po národní a státní samostatnosti. Našim dospělým byl Jirásek tak národním spisovatelem, že číst ho, mít v knihovně několik svazků nebo celou řadu jeho knih, vázaných do popelavého plátna s Alšovou iniciálou a úvodní kresbou, bylo totéž jako vyvěšený červenobílý prapor přiznání k českému vlastenectví. Dnes je stěží možno si představit obecnou úctu, jaká byla tiše vzdávána celým národem spisovateli, jehož tvář byla známa skoro jen z fotografií, protože žil skromně jen v pozadí svého díla. Ale projevila se naplno v roce 1918, při manifestu českých spisovatelů za národní osvobození. Teprv když on napsal své jméno v jeho čelo, stal se tento dokument ověřeným hlasem celého národa.
Proto i na nás, chlapecké čtenáře, vanulo dost z té celonárodní úcty k němu, abychom jeho knihy četli s jinými pocity než druhých autorů. Ale proto jsme nebyli jimi čtenářsky méně zaujati a nečetli jsme s menším napětím příhody jeho hrdinů, popisy tažení a bojů a cudné romance jeho milenců.
Od kvarty nahoru jsem začal projevovat literární sklony. Jako literární mládě jsem bez ladu a skladu četl starou i moderní i nejmodernější literaturu, beletrii i kritiku s celým novým pohledem na spisovatelské umění a v domácí ovšem i s námitkami proti Jiráskovu dílu. Nevím, zda byly dost přesvědčivé nebo zda dětské záliby a prožitky byly silnější. Ale Jiráska jsem četl rád i nadále, jak vycházel, a všecky jeho hry jsem prostál na první galerii Národního divadla. Snad právě nad nimi jsem mohl dát své generační kritice za pravdu, ale přesto si jeho Lucernu dodnes cením jako nejrozkošnější českou hru. A jeho Bratrstvo, když bylo poprvé otištěno ve Zlaté Praze, jsem čítal číslo po čísle už i s dostatečným odborným obdivem pro tuto obrovskou historickou fresku.
A pak jsem se ještě jednou vrátil k Jiráskovi s celým čistým uchvácením svého čtenářského mládí. To bylo za mého pobytu v legiích. Jedna z největších cenností pro českého vojáka za hranicemi byla kniha psaná v jeho rodném jazyce. Tehdy jsme si jich vyprosili velký počet od krajanů už dávno usedlých v carském Rusku, a tak u každého pluku vznikla knihovnička, někde i slušná knihovna. Například u prvního pluku mistra Jana Husa byla knihovna tisícisvazková. Jiráskovy knihy ovšem v ní nechyběly a byly nejhledanější četbou. Jejich vliv bylo možno spatřit i na ozdobách vagónů-těplušek, v kterých legionáři jezdili a bydlili takřka nastálo a jejichž vnější stěny si všelijak okrašlovali. Byly na nich často nápisy z Jiráska, například “Z Čech až na konec světa”, nebo výjevy z jeho děl, význačné postavy, husitští bojovníci, ba jeho Psohlavci se svým ovčákem a praporem se stali skoro emblémem této zahraniční armády. Snad jen odbojné verše básníka Bezruče mohly v její literární lásce soutěžit s mistrem českého historického románu. Avšak nejen to. Jeho jméno, citáty z jeho knih, připomínky jeho dějinných motivů se ozývaly při každé příležitosti, v projevech, v novinových článcích, ba i ve vojenských rozkazech, takže Jirásek jako by svým dílem a významem byl jedním z duchovních patronů této naší zahraniční armády.
Když se pluky vydávaly na pochod, při nouzi o povozy se knihovna stěhovala tím způsobem, že vojáci si ji rozebrali, každý si vzal některou knihu do tlumoku a donesl ji do nové posádky. Tak se knihovna stěhovala na vojenských zádech a tak každý český voják, na rozdíl od vojáků jiných národů, nenosil v svém tlumoku maršálskou hůl, ale českou knihu. Žádnému nebyla přítěží, nikdo se od ní neodloučil, a i když bylo nutno odlehčit přetíženému hřbetu, odhodil ze svého majetku raději cokoli jiného než knížku. Tak měli legionáři postaráno o četbu i za svého putování, půjčovali a vyměňovali si knihy, takže šly stále z ruky do roky. Nejšťastnějším byl, komu připadla kniha tak hledaná, jako byla Jiráskova, vynesla často kus slaniny nebo hrst machorky (tabáku) za půjčení nebo výměnu. V novém umístění se knihy vystěhovaly opět z tlumoků do společné knihovny a byly vráceny vždy v plném počtu a v dobrém stavu. Jestliže nějaká přece jen chyběla, bylo jisto, že v plukovním seznamu se za jménem jejího opatrovníka objevil smuteční křížek.
Na takové stakilometrové pouti Ukrajinou nesl jsem “V cizích službách”. Po večerech jsem četl tuto podivuhodnou obdobu osudu českých vojáků v cizí zemi, opuštěných, ne-li zaprodaných, odkázaných jen na sebe, na svou družbu, věrnost a statečnost. Bylo to vylíčení našich obav, stesku, toužení, hněvu i odhodlání, vytušené umělcem před několika desítkami let a namalované na obraze starém pět století. Nad touto knihou jsem pochopil, v čem je jádro Jiráskova historismu a proč generace před námi vyčetla z něho i nevyslovené, protože do svých dějů vchází především z českosti, z hluboké znalosti a vycítění českého člověka, který myslí, cítí a jedná vždy stejně podle svého ducha v každém čase i prostoru. Nevím, jak mnoho čtenářů mohlo Jiráska procítit stejně živě, takřka na vlastní kůži, jako když jsem jej četl já a druzí tam v dálce. A ne vždy s takovým smutkem jako nad touto knihou. Nad jinými, naopak, v svých šťastných chvílích, po takovém vítězství nad Němci u Zborova, jsme se cítili jako splněná vidina jeho božích bojovníků.
Osobně jsem poznal Jiráska asi v roce 1910, kdy jsem zadal Národnímu divadlu svou prvotinu, dramatickou hru Svatý Václav. Tehdy mne můj budoucí režisér Jaroslav Kvapil zavedl do spisovatelské společnosti, která se scházívala na večeři v restauraci na nádraží tehdy ještě Františka Josefa a kterou vedl pan Zavřel, bratr později slavného režiséra, a vedl ji znamenitě. Proto se ve veliké nádražní jídelně, uprostřed cestovního ruchu, zavazadel, zvonění a pískání sesedávala společnost starších a vážných spisovatelů, milovníků dobré kuchyně a plzeňského. Když mne Kvapil mezi ně zavedl, byl jich plný celý nastavený stůl, avšak pamatuji se z nich jen na Ignáta Herrmanna, Vincence Červinku, Šimáčka a ovšem na Jiráska, vedle kterého jsem seděl. Naneštěstí se nepamatuji na nic z tehdejšího hovoru s ním jako vůbec z povídání u stolu, které se pohybovalo kolem zákulisí divadla, redakcí a politiky, v němž jsem se nevyznal, a asi jsem celý večer skromně mlčel, jak se sluší na začínajícího spisovatele. Ale kvůli Kvapilovi jsem tam zašel ještě několikrát, ačkoli mi byly hovory i myšlenky starých pánů hodně cizí, ale známost s Jiráskem mi už toto setkání zachovalo. Setkal jsem se s ním pak ještě častokrát, v divadle i prostě na ulici, vždy sám na mne promluvil, i když to bylo jen několik vět o viděné hře nebo o nějaké spisovatelské události.
Když po první světové válce jsem se vrátil v dvacátém roce s prvním legionářským plukem domů, bylo nám na Staroměstském náměstí uspořádáno slavnostní přivítání. Pluk stál ve vyrovnaných řadách na týnské straně a naproti, před radničním balkonem, stála všecka notabilita osvobozené republiky a jinak náměstí bylo plné diváků, hlava na hlavě, třebas to byl ještě dost mrazivý začátek února. A tak jen ve středu náměstí zbýval volný prostor pro slavnostní řeči a obřady. Tu náhle z houfu u radnice se odloučila postavička v černém kožíšku a v černé beranici a šla přes volné prostranství přímo k našim řadám. Poznal jsem hned, že je to Jirásek, dřív než na mne, který jsem stál v první vojenské řadě, začal kývat rukou, a než jsem pochopil, že míří ke mně. A pak, nedbaje vojenských pořádků, vykročil jsem také pár kroků jemu vstříc, abych mu mohl podat ruku. Jenže místo pouhého stisku ruky Jirásek mne objal, přitiskl k sobě a dal mi na obě tváře po srdečné, krásné slovanské hubičce. To byly hubičky! Díval se na ně můj celý pluk, desetitisíce Pražáků, Staroměstská radnice, týnské věže, celá historie i přítomnost! A pro mne to bylo nejkrásnější přivítání, jakého se mi po návratu domů dostalo.
Pak mne zval k sobě a při každé návštěvě musil jsem mu vyprávět znovu a znovu o legionářích. Zářil, když slyšel, jaké úctě se u nich těšily jeho knihy a knihy vůbec a jaké slušné kulturní prostředí jsme si vytvořili. Vyptával se na všecko možné, na drobné detaily našeho života, zajímal se i o nepatrné věci, jako historik, který se prohrabává v pramenech, aby si z nich sestavil jasný obraz minulosti. Z první návštěvy za svou prostou knížečku Pět povídek z vojny, která vyšla na Sibiři na novinovém papíru, ale v padesátitisícovém nákladu, odnesl jsem si od něho Temno v nádherné vazbě s krásným věnováním.
Nezůstalo při jedné návštěvě a také jsem nebyl jediný legionářský spisovatel, kterého k sobě pozval, také Kopta a hlavně Medek byli často u něho, myslím, že se o tom vojsku v cizích službách nemohl nikdy dost naposlouchat, a na všecky naléhal, abychom o něm psali asi tak, jako on psával o husitských válečnících, viděl v něm jakýsi závěr svého historického obrazu.
Naposledy jsem ho viděl, když legionářská obec mu posílala slavnostní adresu a já byl jedním ze tří delegátů, kteří mu ji nesli. Přijeli jsme za ním do Hronova do jeho vily. Byl churav, ale protože byl krásný teplý den, poseděli jsme s ním na zahradě. Dojemné bylo, jak tento kníže mezi českými spisovateli byl nesmírně skromný. Nebyla to vila, kterou si v Hronově postavil, ale vnějškem i zařízením byl to zcela prostý rodinný domek. Měl přes šaty teplý župan, ale už hodně obnošený. A když mu někdo z domácnosti přinesl ještě přikrývku na kolena, byla to postarší přikrývka, jakou by šetrná hospodyně už rozkládala dětem na zem nebo do trávy. A tu ještě nemluvím o ostychu, s kterým přijímal hold našeho řečníka, o tom, jak takřka nemluvil o sobě, leda jak trpělivě, téměř humorně mluvil o svých neduzích, dokonce i o úbytku svého zraku, avšak stále jak jen se vracel k věcem obecným, které mu hlavně ležely na srdci.
A tak mi z tohoto posledního setkání zůstává v paměti Jirásek jako osobnost vznešená v své skromnosti a jako skoro biblický obraz prostého muže spravedlivého.
To bylo mé poslední setkání s ním živým. Pak už to byla jen tichá sklonění nad jeho hrobem při jeho pohřbu a kdykoli potom jsem se do Hronova podíval.
(zdroj: kniha “Byli a bylo”, SPN 1991; upravená karikatura Františka Langra od Viléma Reichmanna alias “Jappyho”)
