Anna Jirásková, rozená Číchová (1901-1942), byla manželkou Jiráskova syna Jaromíra (1890-1933) od roku 1924. Přestože se Alois Jirásek už nemohl ze zdravotních důvodů zúčastnit svatby svého jediného syna, dočkal se ještě vnučky Heleny (1927) a vnuka Václava (1929). Po Jiráskově smrti Jaromír záhy zemřel a Aninka ovdověla. Před Mnichovem se v klubu umělců v Mánesu i jinde seznámila s celou řadou levicově orientovaných osobností, a to včetně Zdeňka Nejedlého, který ji zřejmě představil i na sovětském velvyslanectví. Nepatřila však do žádné politické strany. I Julia Fučíka poznala ještě před válkou. Po návratu do Prahy v 2.polovině roku 1940 chodil Fučík do jejího vinohradského bytu ve Slezské ulici 1900/93, a to zřejmě na základě aktivity Eleny Hálkové, Fučíkovy blízké, důvěrné přítelkyně. Anna Jirásková propůjčovala svůj byt nejen k tajným schůzkám, ale ukrývala v něm i pronásledované; pomáhala i Zdeňku Nejedlému. 

*Na snímku Jaromír Jirásek s Aničkou Jiráskovou a Zdeňkem Nejedlým*

Julius Fučík měl za druhé světové války organizovat inteligenci, která usilovala o obnovení republiky, a usilovat o založení Národně revolučního výboru české inteligence, do jehož čela byl postaven Vladislav Vančura. V tomto výboru byla činná i Anna Jirásková (vedle Bedřicha Václavka, Ivana Olbrachta, Františka Halase a dalších). Byla zatčena 27.4.1942 na základě tvrdých výslechů zatčených odbojářů (hlavně díky přiznání a podrobné výpovědi Jaroslava Klecany, který uvedl i tajný byt u Anny Jiráskové – Fučík jeho doznání označil za zradu).

O jejím zatčení píše Julius Fučík ve své slavné “Reportáži psané na oprátce”:

“V setmělé, nepřívětivé přijímací kanceláři pankráckého Polizei-Gefängnis. Položili mne na zem a hraně dobrosrdečný český hlas překládá vztekle vyraženou otázku hlasu německého:

“Znáš ji?”

Podepírám si rukou bradu. Před nosítky stojí mladé, širokolící děvče. Stojí hrdě, celá vzpřímena, hlavu vztyčenu, ne vzdorně, ale vznešeně, jen oči mírně skloněny, právě jen tolik, kolik bylo třeba, aby na mne viděla a mohla mne jima pozdravit.

“Neznám.”

Vzpomínám, že jsem ji zahlédl jednou snad na okamžik v té divoké noci v Petschkově paláci. Teď podruhé. A, žel, nikdy už potřetí, abych jí mohl stisknout ruku za vznešenost, s níž tu stála. Byla to žena Arnošta Lorenze. A byla popravena v prvních dnech stanného práva roku 1942.

“Ale tuhle jistě znáš.”

Anička Jiráskova! Proboha, Aničko, jak vy jste se sem dostala? Nevyslovil jsem vaše jméno, nic jste se mnou neměla, neznám vás, rozumíte, neznám.

“Neznám.”

“Měj rozum, člověče!”

“Neznám.”

“Julo, je to zbytečné,” říká Anička a jen zcela nepatrný pohyb prstů, svírajících kapesník, prozrazuje její vzrušení, “je to zbytečné. Byla jsem usvědčena.”

“Kým?”

“Mlčte!” zaráží kdosi její odpověď a pak ji prudce odstrkuje, když se ke mně sklání a podává mi ruku.

Aničko!”

Při výsleších Anna Jirásková odmítala přiznat pravdu a tvrdila, že k ní Fučík a ostatní chodili studovat běžně nedostupná díla Aloise Jiráska (protokol o výslechu je datován 16.6.1942, vyšetřovatelem byl Josef Böhm). Na Pankráci měla Aninka celu hned vedle Gusty Fučíkové. Popravena byla 23.6.1942.

Jaká ale byla Anna Jirásková, rozená Číchová, alias Anynka/Aninka, dcera Věry a Josefa Číchových a nejen Jiráskova snacha, ale hlavně hrdinka naší historie, na kterou bychom neměli zapomenout?

Podrobnou charakteristiku (samozřejmě do značné míry subjektivní) lze vyčíst od osoby nejpovolanější, a sice z korespondence Jaromíra Jiráska se svými rodiči z roku 1923, neboť se rodiče o své snaše dozvěděli poprvé až ze synova dopisu.

Jaromír oslovil rodiče něžnými přezdívkami “Milý Bobešku a badyňko” a pustil se do toho, co mu leželo na srdci:

“Nevím, jak přivítáte moje rozhodnutí a co řeknete moji volbě. Snad jste myslívali, že se ožením jinak. Než mám na mysli slova maminčina, že mně nejednou říkala, abych starým mládencem nezůstával a abych si vzal tu, kterou budu mít rád a která mne bude mít ráda, třeba byla chudá, jen když bude hodná.

Tedy moje nastávající jmenuje se Anna Číchová (trochu divné jméno, ale to by zmizelo). Poznal jsem ji asi před rokem, když po stávce byla z jiného oddělení (byla u tajemníka Preissova) přeložena do kanceláře v mé blízkosti. V srpnu jí bylo 22 let. Je milá, skromná, dobře vychovaná a pod přísným dohledem. Jediná dcera malého úředníka u berní správy v Karlíně. Má 1 bratra, ten je ženat a úředníkem u pošty. Ta dívka je sokolkou duší i tělem. Od šesti let cvičí a již dva roky je cvičitelkou pražského Sokola. Je nejmladším členem cvičitelského sboru. Věc velmi řídká, aby v 20 letech byla jmenována cvičitelkou.

Má dobré a poctivé zásady, myšlenky sokolské a prostředí “Sokola” mělo na ni opravdu jen dobrý vliv.

V bance je přes 4 roky a všude oblíbená pro svůj zjev a veselou povahu. Je také šetrná, neboť při nevelké své gáži ušetřila si za ty 4 roky 48.000 Kč. To je také jediné, co má na hotovosti. Má něco výbavy (prádlo, peřiny apod.). Jinak na pomoc z domova počítat nemůže.

Je zdráva, což při tělesné výchově “Sokola” je samozřejmé a nervy má v naprostém pořádku. To zvlášť si cením.

Je znamenitá cyklistka, o čemž jsem se jednou sám přesvědčil.

Domácnost zná dost dobře, neboť vždy v neděli musí sama vařit a starat se celý den o vedení domácnosti. Šaty si šije sama nebo přešívá.

Je beznáročná a mne má opravdu ráda a nikdy nepočítala s tím, že bych si ji vzal.

Tak mně něco říká, že bychom se k sobě hodili a že by to byla oddaná a věrná žena, která by měla smysl pro klidnou, tichou domácnost. A právě že je ze skromných poměrů, neměla by žádné požadavky a dovedla by se spokojit (hlavně ze začátku) málem. Nebylo by jí to za těžko, poněvadž mne má ráda a myslím hodně ráda.

Teď je otázka, z čeho a jak bychom byli živi. Dle loňského výkazu k berní správě (daň z příjmu), který nám dává banka, měl jsem r. 1922 necelých 24.000 roč. příjmu. Nemýlím-li se však, není v tom zahrnuta zvláštní renumerace (zjara), ta činila loni Kč 2.000. Letos 3.000 Kč. Tak bych měl ročně se vším všudy 24.000 plus 3.000, tj. 27.000 Kč. Když bych se oženil, měl bych o 4.400 Kč více, tedy celkem 31.400 Kč. Z toho by se dalo dost slušně (alespoň myslím) vyjít.”

Jaromírovi rodiče evidentně reagovali pozitivně, bohužel na svatbu ze zdravotních důvodů nemohli – poslali synovi a jeho nastávající požehnání v dopise, za což Jaromír i Anynka 31.8.1924 poděkovali:

“Drahý tatínku, drahá maminko!

Přiznám se, že když jsem četl Tvoje vroucí řádky, kterými Ty a maminka se se mnou loučíte a kterými mně žehnáte, měl jsem oči plny slzí…

Nemám Vám naprosto za zlé, ani já ani Aninka, že nepřijedete na svatbu. Jde o Vaše zdraví a to je mně nade vše. Přijede, doufám, milá Madla-dvojan. Ta Vás bude také zastupovat.

Odcházím zítra z domova, odcházím z rodiny, abych založil svoji vlastní domácnost. Vážný krok v mém životě, kdy béřu na sebe zodpovědnost a nové povinnosti.

Nelekám se toho, ač jsem si vědom vážnosti svého rozhodnutí do budoucna.

V novém životě bude mně Aninka pevnou oporou i povzbuzením, jako milující, věrná a rozumná žena, která se mnou oddaně bude snášet vše dobré i zlé…

Děkuji Vám upřímně za Vaše krásné blahopřání.

Děkuji Tobě tatínku a maminko z celého srdce za vše, co jste pro mne učinili, za všechnu velkou Vaši lásku, dobrotu a starost, za pečlivé vychování, které jste mně dali.

Vím, že nejednou jsem Vás zarmoutil a Vám snad i ublížil a proto dnes prosím, abyste mně shovívavě odpustili.

Vděčně a s láskou budu na Vás vždy vzpomínati.

Líbám Tobě a mamince Vaše zlaté, dobré ruce a jsem Vám vždy oddaný a vděčný Váš Jarka.

P.S. Aninka děkuje Vám srdečně za upřímné Vaše blahopřání a dojata Vaší laskavostí a dobrotou ruku líbá mamince i Tobě.”

Rodiče novomanželům samozřejmě pomáhali, jak nejlépe mohli – finančně, ale i různými drobnostmi (jablka ze zahrady, povidla apod.), novomanželé se zase snažili pomáhat rodičům (hlavně s jejich léčením). Starým rodičům však již nastával konec jejich životní pouti – Jiráskova manželka Marie zemřela pár měsíců předtím, než se narodila vnučka – Aninka takto psala Aloisu Jiráskovi dne 6.10.1927:

“Drahý tatínku-dědečku!

Děkuju Vám upřímně za Vaše krásné a milé psaníčko, se kterým jsem se potěšila. Mé velké přání – vnukem Vás potěšit – se bohužel nesplnilo. Myslím ale, že i z naší malé holčičky budete mít radost.

Slibuji Vám, milý tatínku, že Vaši vnučku vychováme vzorně, aby byla ke cti a radosti Vaší i jména, které má.

Vzpomínala jsem mnoho na maminku při narození naší holčičky a bylo mně smutno, že našeho broučka neuvidí.

Jako první pozdrav posílá Vaše vnučka otisknutou svoji levou ručičku (viz obrázek), která ve skutečnosti je menší a hezčí, ale na papíře se to rozpilo. Víc zatím poslat nemůže. Za bohatý dar naší holčičce Vám, drahý dědečku, upřímně děkuji a těším se, až bude moci říci Milý dědečku! Zaplať Pán Bůh! 

Srdečně Vás i tetičky pozdravuje a ruce Vám líbá Vaše vděčná Anynka”

Poděkoval i syn Jaromír a zároveň se s otcem radil ohledně jména pro vnučku i jejího křtu:

“Je na čase, abychom tu holčičku nějak pojmenovali. Snad Ti už Bóža říkala, že mně se líbí jméno Helena. Anynka by s tím také souhlasila. Nehněvej se na mne, že Tě i s tímto obtěžuji, ale rád bych věděl, zda s tím souhlasíš. Napiš prosím pokud možná brzo a zcela upřímně. Kdyby se Ti to jméno nelíbilo, napiš přímo, jaké Ty bys chtěl. Přijmeme to s radostí, neboť byla by to jednou památka pro naši holčičku a vyznamenání, že má jméno, které jí dědeček vyvolil. Vzpomínám při jméně Helena na tetičku Zbečnickou, jaká to byla hodná, dobrá tetička a pak na Helenku z “Temna”. Druhé jméno to je už bez uvažování “Marie” po babičce. Ale přeješ-li si, rádi ji pojmenujeme Marie Helena. Tedy prosím napiš o tom třeba jen 2-3 řádky.”

“Nejsme rozhodnuti ještě, máme-li tu naši holčičku nechat jako nekřtěňátko a jen ji zapsat do knihy narozených u okres. polit. správy na Vinohradech, nebo máme-li ji dát pokřtít. Teď ovšem nevíme, zda ve víře římsko-katol. či československé. Kdyby byl křest římsko-katol., musí býti i kmotra téže víry. Ze příbuzných a známých nikdo není v té víře než Bóža a ta je v Hronově. Čekat nemohu, protože potřebuji již úřední doklad o narození dcery pro banku. Kdybych ho nepředložil do osmi dnů, ztratím příspěvek za měsíc říjen pro dítě. A tak myslím, že bude nejlépe, když bude křest dle víry československé. Maminka Anynčina je v té víře a může být dobře kmotrou. Ať má také něco z toho narození své vnučky. Tak Tě trápím ještě i tímto. Napiš, moc prosím, zda s tím souhlasíš anebo si přeješ, aby byla pokřtěná v římsko-katolické víře!”

Nezapomněl však na to, co čerstvého vdovce, nemocného Aloise Jiráska trápilo:

“Tak a teď dost o té vnučce. To bys ji měl brzo dosti, kdybych Ti takhle psal a samé takové starosti při Tvém zármutku a neduzích… Trpíš mlčky a ani si nepostěžuješ. Mám o Tebe velkou starost. Však až si Tě přivezu do Prahy, neopustím Tě a budu u Tebe každou chvíli a bude se o Tebe starat, jak jen nejlépe dovedu.”

“Vzpomínám stále na maminku. Měla by jistě radost, vždyť už i peří chystala na peřinku pro děťátko. Jak by to bylo hezké, kdybych dnes mohl napsat: “Milý dědečku, milá babičko!” Až půjdete na hřbitov, řekněte jí, že má novou vnučku.”

Jméno vnučce zůstalo a Alois Jirásek se dočkal ještě vnuka Václava (1929). Brzy na to však těžce nemocný Alois Jirásek zemřel. A nedlouhou po něm, v roce 1933, odešel náhle i jeho syn Jaromír.

Aninka se pak – jak uvedeno na začátku článku – během druhé světové války statečně zapojila do domácího odboje, za což byla v době heydrichiády popravena. Julius Fučík ji navždy zvěčnil ve své proslulé „Reportáži psané na oprátce“.

Nevědomky se Aninka stala jednou z hrdinek, o jakých často psal právě Alois Jirásek! Statečná žena, jejíž osud by neměl být naším národem nikdy zapomenut.

(Zdroj: rodinná korespondence, komentované vydání “Reportáže psané na oprátce” z roku 2016, nakladatelství Torst)

Ohodnoťte

5/5 (1)