Prožíváme těžké časy. Valí se na nás samé nepříjemné zprávy. Stále hrozí, že nás čeká těžká nadcházející zima – snad ne taková, jakou zažívali naši předkové a jak ji líčí ukázka z Jiráskova mistrného románu “F.L.Věk” – velká zima na samém sklonku 18.století způsobila nesmírné těžkosti, ale zároveň probudila v lidech solidaritu a sounáležitost. Jirásek jako nepřekonatelný vypravěč tuto atmosféru dokonale zachycuje, aniž by sklouzával k sentimentalitě – s humorným nadhledem zmíní tehdejší opravdu “horkou” novinku, uhlí, aby pak ve strhující scéně, odhalující krutou realitu tvrdé zimy, ukázal velké srdce pátera Vrby, vedle Jiráskova P.Havlovického z “U nás” a Raisova faráře Kalouse ze “Západu” jednoho z nejkrásněji vylíčených katolických kněží v české literatuře.

Alois Jirásek:

O TVRDÉ ZIMĚ (z “F.L.Věka”)

P.Vrba začal o mrazu, že dnes trochu polevil, ale proto že hodně fičí. A Ceypek zas, ba že, však že se nemůže dotopit, ne a ne, a že ucpal každou skulinu, že nemůže vystačit s dřívím, třebaže mu pan hrabě přidal na topení, to že teď padne dříví, a pro Boha živého že ještě všechno pomrzne.

“A také mrzne a hladu je mezi lidmi a ptactvem. Tady když jsem docházel, celé hejno vran; tady v městě, mezi domy!”

“A to jich přes tu chvíli máme celý mrak…”

Ukázal k oknům, na zahradu.

“Hladoví to.”

“Zajíci a koroptve jdou až ku stavením a do stavení, na dvory, a všecko je to prý hubené jako louč, sotva nohami plete.”

“To věřím, nebylo by divu, kdyby i vlci…”

“Taky že tu jsou, tady za Náchodem, ke Kladsku na horách, tam se ukázali.”

“I pro Pána! Ale já přiložím, velebný pane.”

“A pro mne ne, je tu hezky, a oni si zůstanou u kamen. Přitáhneme si pěkně stůl. Tak oni pořád dřívím? A uhlím ne?” pokoušel a usmíval se, jak Ceypek na něj oči vyvalil a žasl:

“Uhlím? Jakým uhlím? Kovářským?”

“A ne, kamenným uhlím. To jim je novota. To je o tom řečí…”

“A jak že kamenné uhlí – je to kámen, a že hoří…”

“Je to kámen, černý, ze země vykopaný.”

“A kde, prosím jich; myslejí to opravdu?”

“Opravdu. Tady u Žebráka a u Hořovic to dobývají.”

“A hoří to? A je tím možná topit?”

“No, takoví nedočkaví novotáři už začali; také některé vrchnosti. Ale já bych s tím netopil. Smrad je z toho a páry nezdravé z toho jdou, a jak to černí! Člověk je hned jako kominík, a kamna musejí přestavovat. Ah nic po tom, není nad dříví. Ale kdyby nebylo tak drahé! A ještě ho není. Já to vidím z okna. Jindy na Dobytčím plno fůr, teď sem tam nějaká fůrka a dost, a ještě nevědí co za to. Dnes už chtěli, povážejí, za sáh měkkého 10 zl., to je neslýcháno, a za tvrdé 16 zl.! A ještě jaká chatrná míra, je toho na saních jako šafránu.”

Za řeči už chopil se stolu, když ho však chtěl přitáhnout ke kamnům, Ceypek nedopustil a učinil tak sám.


Vytáhl ze šosu staré, dost usmolené karty, položil je na stůl, ale nehnul jimi. Seděl nad nimi okamžik jako zapomenutý, až se ozval:

“Bože, co ten chudý lid zkusí, takové mrazy!”

“A tak dlouho již to trvá!”

“Věřejí-li pak, že lidé už sekají nábytek, když není čím topit. Já vím, tam vedle nás, ostává chudý krejčí. Měli jen dvě postele a jednu už rozsekali.”

P.Vrba začal míchat.

“A vojsko co zkusí!” vzpomínal soucitně Ceypek. “Teď na marše! A musejí prý mašírovat.”


P.Vrba vyšed ze zahradního domu, dal se Lipovou ulicí, také pustou a tichou, z té do Ječné, kterou měl namířeno do Štěpánské. Zmrzlý sníh vrzal pod nohama, a jak se od Petřína sem opíraly šikmé paprsky odpoledního slunce, růžově se rozjiskřoval. Přituhovalo.

Všude, kudy starý kaplan šel, byla okna ucpaná pilinami a mechem, jako cejn, jeden ledový květ, a vrata všude, dveře zamčeny. Všude se bránili krutému mrazu, který ostře pronikal každou skulinou.

Ani Ječná ulice, zasněžená, místem se závějemi sněhu, nebyla živější. Odshora dolů jako vymřelá; ani pes nikde se nekmitl. Jen jedny saně přelítly níže s někým v beranici a v ohromném kožichu. Kůň od mrazu plný jíní, po srsti, v uších, uháněl tryskem v oblacích páry, již vydechoval, a zvonce jeho v ten okamžik se stlumily v hlasu, jako by se v mrazu zajíkaly.

Dvě chudé ženy zabalené v obnošených šátkách mihly se kolem P.Vrby a pospíchaly skoro poklusem k sv.Štěpánu. Mráz P.Vrbu také nutil do rychlejší chůze. Cítil zase jeho jehly ve tváři, jak jedovatě profukoval pod plášť až do rukávů, jak tuhla dobrá obuv a jak nohy začínaly zábsti. Vzpomněl si, že by z toho se mohli probudit brabenci, že by měl jít raději domů.

Nešel však, nýbrž k sv.Štěpánu. Namlouval si, však že se dlouho nezdrží a těm tam že je hůř. Od kostela vpravo opodál zvonice stál patrový dům, ne tuze vzhledný. Dveře byly přivřeny, ale ne zamčeny. Jak vešel, shlédl na šeré síni kolik mužů, mezi nimi obě ženské, které ho předběhly. Všichni se tlačili u dveří do světnice, všichni chudě oděni, muži v chatrných pláštích, dva i bez nich, jen v starých kabátech po krk zapjatých, všichni bez teplých čepic, jen třírohých, sešlých kloboucích, v obuvi hadrami otočené, všichni schoulení, hladem zmoření, zimou se třesoucí, zkřehlí, zsinalí, ubozí.

Jakmile P.Vrba mezi ně vstoupil, oživli, jako by jiskra do nich vjela.

“Co tu děláte?” ptal se oklepávaje s bot umrzlý sníh. “Proč nejdete dál?”

“Nesmíme, nemůžeme.”

“Nejsme z téhle čtvrti.”

Odpovídali najednou, a hned v to prosila jedna z žen:

“Poníženě prosím, jemnostpane, vezmou nás tam.”

“Vezmou, pro Boha jich prosím,” žebronila druhá, a v kvílivou tu prosbu žen povzdechl zhluboka chorobný hlas mužský:

“Už jsem dva dni nic nejedl!”

A ostatní muži, schoulení, zsinalí, zapadlých zraků, žalovali sborem, jeden přes druhého:

“A mrzneme! Už to nevydržíme!”

“Proč nejdete do své čtvrti?” ptal se P.Vrba, hodně nahlas, skoro přísně, v nitru však zkormoucen.

“Je tam plno.”

“Všude je plno, v každé čtvrti.”

“Byl jsem tam den,” oznamoval nejstarší v usmoleném třírohém klobouku, “u sv.Jindřicha, ale přišli zas jiní, chtěli se také ohřát a najíst, tak jsem musel dále.”

“Když je té bídy tolik, milí zlatí, ve vaší čtvrti, tady, všude.”

P.Vrba se odmlčel, jako by se rozmýšlel, pak vzal za kliku a řekl:

“Počkejte, podívám se, ale nevím.”

Ještě nedořekl, už se k němu tlačili, aby se s ním dostali do ohřívárny v tento čas krutých mrazů a hladu u každé fary zřízené. Chudáci hladem a zimou zrovna divočeli. Mačkali se a strkali, lokty šťouchali, nejvíce mužští, aby se dostali hned za pátera a s ním do teplé jizby, kdež také podávali občas teplé jídlo. Ženské se bránily, a úpěnlivě vykřikovaly na P.Vrbu, aby se jich ujal. Ten se dostal na okamžik sám do tísně v tom klubku zuřivých chudáků, až i od kliky ho strhli. Chytiv ji však nanovo vykřikl:

“Žádného nevezmu, nejde to. Ale tu máte – Počkejte, zpátky! Jíst vám dám.”

Zarazili a ztichli, když viděli, že sahá pod límec svého pláště, do kapes. Ale jak vytáhl kus chleba, a pečiva kus, chňaplo po něm deset ruk, až jedna z nich, kostnatá, žilovatá ho Vrbovi zrovna vytrhla. Ostatní byli by se na šťastného lovce vrhli, ale P.Vrba měl pro každého kus. Vytahoval z pláště, rozdával a důtklivě nabádal:

“Tu máte, jezte, ale tu musíte počkat. Počkejte, podívám se, budu prosit, a bude-li trochu místa, nechají vás. Ale teď mne pusťte!”

Zaklepal, jednou, podruhé; když se nikdo neozýval, vzpomněl si, že tu chudáci jistě také klepali a bušili, že uvnitř už na to ani nehlesnou. Proto hlasem volal, kdo je, aby ho pustili —

Ženy a mužové na chodbě zatím polykali hrubá sousta, jež z božího daru zuřivě utrhovali rukou i zuby.

Dveře ohřívárny se napolo otevřely, a tou průlinou protáhl se starý kaplan. Prostorná, vytopená jizba, jejíž teplo P.Vrbu příjemně ovanulo přes to, že vzduch tu byl dusný, byla plna ubohého lidu. Seděli na dlouhé lavici podél zdi u oken, zamrzlých, plných ledových květů, seděli uprostřed kolem dlouhého, nekrytého stolu, krčili se na podlaze, na konci dál ode dveří, stáli o zeď opřeni, vše ve směsi, starci, stařeny v šátkách i čepcích; stařen tu bylo nejvíc a žen s dětmi. Všichni takoví chudáci jako ti přede dveřmi, v chatrném oděvu, přepadlí, ale ne ve tvářích mrazem promodralí nebo zsinalí.

Měli tu teplo a také tu dostali jíst, sice jen polévku a kus chleba, ale neměli alespoň tak velkého hladu. A seděli v suchu, v teple.

Proto také nezmlkla jizba zoufalým tichem jako mrazivá chodba nebo pustá ulice. Hovor se ozýval ze skupin těch ubohých, většinou tlumený, nejživější z koutů, kde se děti slezly v kupku. Někteří však, muž i žena, stáli nebo seděli mlčky, s hlavou sklopenou, s kalným zrakem na černou podlahu upřeným, a myslili na své, pro které tu nebylo místa, i na to, jak bude, až i také je samotné odtud pustí, aby uvolnili místo zase jiným z farnosti.

P.Vrba promluvil několik slov s dozorcem, jenž mu byl otevřel, pak šel volně jizbou a zkoumavě všímal si všech v tom asylu, kteří neměli doma do úst ani sousta a do kamen ani třísky. U každého se zastavil, s každým slovíčko promluvil, každému vtiskl do dlaně drobný peníz nebo několik. S vetchými starci, s vrásčitými babkami postál déle, a jim také hojněji nadělil, ale tak, aby ostatní nevěděli.

Dětem rozdával ostatek pečiva, jež vlastně pro ně jen přinesl v hlubinách svého pláště, do nedávna ještě skladišti vlasteneckých knih. Tak šel neveselou jizbou, samou bídou, a co krok provázelo ho žehnání a děkování, přerušované kašláním neduživých starých.

Ale P.Vrba jako by neslyšel, nebo jako by těm díkům utíkal, a utrhoval kvapně ruce, kde mu je chtěli políbit.

Někdo zabušil na dveře.

P.Vrba se zarazil.

“To jsou ti!” připomenul si. “Hlásí se.”

Volal na dozorce, jenž popuzen běžel ke dveřím okřiknout ty tam z cizí farnosti, aby počkal, aby jich nechal. Hned se také domlouval, prosebným tónem, nebylo-li by přece možná, aby je sem pustili.

“Ale vždyť ráčejí vidět, velebný pane…”

Dozorce mávl rukou po světnici, v níž se černalo postavami.

“No, pravda, pravda. Ale jak pak, prosím vás, polévky trošku neostalo, kapka jen, na lžíci…”

“Ani na lžíci. Kdepak!”

“Šlaka, šlaka!”

P.Vrba se na okamžik zamyslil, pak požádal dozorce, aby mu otevřel, že již půjde.

“Ale tady jich nepovedu, velebný pane.”

Dozorce ukázal na dveře, kterými P.Vrba přišel.

“Tadyhle půjdeme.”

Vedl jej k vedlejším dveřím do světničky.

“Ale přijdu tudy také tam k těm na chodbě?”

“I přijdou.”

Z pokojíčku, v němž páchlo po hrachové polívce a kdež stálo několik prázdných hrnců a kupa hliněných misek, vyšel P.Vrba na studenou, nejasnou chodbu, v níž jako hrozivé stíny kupily se schoulené postavy mrznoucích u dveří ohřívárny. Jejich bledé, přepadlé tváře zdály se mu ještě zsinalejší. A ozvali se, jak kaplana zhlédli. Byly to hlasy zklamání a nevrlosti. Ani nehlesl, nepokusil se ani, aby jich slovem chlácholil, hrabal se však pod pláštěm v kapse, až vytáhl váček. Teprve když měl peníze v rukou, začal konejšit:

“Lidičky, nebylo možná, je tam plno, ani hnutí.”

Stanul a začal stahovat kroužek z váčku.

“Ale vy tady ostat – to také nejde.”

V tom vytáhl první stříbrňák a dal jej tomu nejstaršímu.

“Tu máte na nocleh, a jděte – a tuhle vy…”

Začal rozdávat, co měl ještě stříbrných i drobných, měděných peněz. Jeden po druhém vycházel s podarem, až vykročil také nejposlednější – P.Vrba. Ale ten bez groše, bez haléře, s váčkem prázdným, s pláštěm prázdným.

Nemrzel se, ale byl zasmušilý; pro tu bídu. Zasekávaje bodec své hole ostřeji do umrzlého sněhu, opakoval si v duchu:

“Co to je, co to je! Dnes se ohřejí, ale zítra, zítra!”

A nepomýšlel, že se vydal z peněz.

Ohodnoťte

5/5 (1)