Byl to slavný Jiráskův román “Psohlavci”, který po svém prvním uveřejnění v “Květech” roku 1884 způsobil doslova chodský “boom” a který má nemalou zásluhu na tom, že Chodové dodnes žijí v povědomí Čechů.
Alois Jirásek věnoval svůj román “Památce Boženy Němcové”, která se o Chodsko jako jedna z prvních českých spisovatelů literárně zajímala. Jak je pro Jiráska typické, než začal román psát, důkladně se seznámil nejen s historickými prameny, ale i s místy, kde se příběh odehrává – v srpnu roku 1882 se vydal na Chodsko, poznával kraj, navštěvoval archívy, rozmlouval s pamětníky. V Draženově se seznámil s Matějem Přibkem, 66letým hostinským, hrdým Chodem, který mu byl předlohou pro fiktivní románovou postavu Přibka.
Původně se měl román jmenovat “Za právo otců” – Jiráskovi samotnému se však název nelíbil, tak jako název po hlavním hrdinovi – buď “Jan Sladký”, nebo “Kozina”. Ani název “Buláci” se Jiráskovi nezamlouval, neboť akcentoval pouze jazykové odlišení Chodů. Nakonec se rozhodl pro název “Psohlavci”, který mu Svatopluk Čech s nadšením schválil.
Román je napsán tak strhujícím způsobem, že i dnes – přes jistou archaičnost jazyka – dokáže zaujmout i současné čtenáře.
V době, kdy se objevil, se stal okamžitým bestsellerem, jednou z nejčtenějších českých knih. Jindřich Šimon Baar si dokonce v mládí zvolil pseudonym Jan Psohlavý, Jan Vrba se inspiroval k mohutné trilogii “Chodské rebelie”.
Není divu, že o dramatický a vděčný příběh projevil zájem i Karel Kovařovic (1862-1920) a vytvořil podle románu svou nejúspěšnější operu. Po své premiéře 24.4.1898 v Národním divadle se opera na dlouhá léta stala oblíbeným repertoárovým kusem (v německém divadle v Praze měla úspěšnou premiéru v roce 1901).
Koncem 20.století však opera zapadla a od osmdesátých let nebyla již vůbec inscenována.
Po dlouhých letech vzkřísilo operu plzeňské divadlo J.K.Tyla dne 18.4.2026. Tato recenze je napsána po shlédnutí představení dne 21.4.2026.
Zaslouží si Kovařovicova opera své pevné místo v repertoáru českých divadel?
To byla a je asi otázka, kterou si položilo jak vedení divadla, tak i mnozí návštěvníci představení včetně mě. Nejsem hudební znalec, ale patřím mezi milovníky opery, takže jsem jich slyšel a viděl celou řadu, a mohu tedy operu posoudit z hlediska náročného diváka a posluchače. A moje odpověď je v tomto směru jednoznačná – jedná se o hudbu skvostnou, osobitou a typicky českou, které nechybí dramatičnost ani lyrika. Kovařovicův orchestr hýří barvami a překvapuje svými originálními zvukovými nápady a kombinacemi. Kovařovicova hudba má spád a je vysloveně krásná – a je celkem irelevantní, kdy vznikla a zda ve své době byla, či nebyla dost moderní. Důležité je, zda dokáže zaujmout, udržet pozornost, okouzlit – a to dokáže.
Ty nádherné sbory, dramatické střety, lyrické scény, mistrné odlišení života venkovských lidí a lidí na zámku (neskutečně nádherná cembalová scéna i zámecké tance) – a co teprve onen osudový výkřik “Do roka do dne”, který se Lomikarovi zadře do kůže, a závěrečná scéna, kdy se Lomikar po zpupných slovech, jimiž ovšem maskuje strach, který ho dlouhou dobu užírá, svalí na stůl schvácen mrtvicí! To vše mluví samo za sebe.
Libreto opery samozřejmě nemohlo pojmout vše z románu – muselo jít cestou značného zkrácení a omezení. Jiráskův román se v porovnání s libretem jeví značně bohatší, komplexnější a složitější. Jirásek dokázal mistrně vylíčit nejen Kozinův vývoj, ale i samou podstatu osudového střetu s tragickým vyústěním. Chodové jsou Jiráskem vylíčeni bez všech příkras, tj. včetně jejich tvrdohlavosti a vzpurnosti. Lomikar má u Jiráska také mnohem více prostoru – je to přece jen pán, který je oprávněn chtít tak jako ostatní, aby ho podřízení poslouchali. Bohužel mu chybí empatie a spor s Chody umí řešit jen z pozice společenské nadřazenosti a síly.
To, co chtěl režisér plzeňské inscenace podle svých slov vylíčit, ono nikoliv černobílé vidění dobrého a špatného, je mnohem silněji přítomno u Jiráska. Opera díky své zkratkovitosti nemohla ze své podstaty vystihnout příběh i osoby tak důkladně jako románová předloha.
Plzeňští tvůrci prý vyškrtali docela značnou část hudby. Není tedy možné vyhodnotit, zda takové okleštění mnohých postav i událostí nebylo do značné míry způsobeno oněmi škrty.
V Jiráskově románu mají důležitou roli Kozinova matka a manželka, ale i Lomikarova žena, která vidí a cítí, kam vše její muž žene, a je vnímavá k pocitům Chodů, zvláště Kozinovy manželky. To ona nevydrží Lomikarova krutá slova, kterými odmítne prosící Hančí:
“Hančí, sotva krok učinila, dala se do hořkého pláče. Tak odcházela. Lamminger, po ní se neohlédnuv, upřel chladný zrak na svou paní a pravil:
“Podruhé mne, prosím, takovými audiencemi ušetřete!”
Odešel druhou stezkou a záhy zanikl mezi stromy a křovinami. Paní jeho, všecka ještě rozechvělá, nemohouc ani slova pronésti, upřela za ním oči lesknoucí se rozčilením a v pobouřené duši jí vykřiklo:
“Tyrane!”
V opeře mají však tyto ženské postavy velmi malý prostor, který mnoho herecké akce neumožňuje.
Zjednodušené libreto tak vyžaduje silné inscenační pojetí, aby dokázalo přinést na jevišti mnohovrstevnatý příběh tak, jak tvůrci inscenace předem deklarovali, a nikoliv pouze černobílý střet dobra se zlem. (Na druhou stranu – upřímně ruku na srdce – kolik jen je v celé operní literatuře libret s černobílým pojetím dobra a zla, a přesto se jedná o opery, které se s úspěchem hrají, a nikdo se nad libretem nepozastavuje.)
Jaká je tedy plzeňská inscenace Psohlavců?
Z hudebního hlediska je na vysoké úrovni.
Orchestr s dirigentem Jiřím Štruncem v čele hrál barvitě, sólisté i sbory byli skvělí. Občas sice orchestr překrýval zpívající, ale to se stalo naštěstí jen párkrát, takže se to dalo akceptovat.
Dramatické situace byly vypointované celkem přesně, ovšem některé přestávky mezi jednotlivými obrazy působily poněkud zdlouhavě. Kovařovicova opera je rozdělena do mnoha obrazů, které by ovšem inscenační tým měl být schopen zrealizovat tak, aby prodleva mezi jednotlivými obrazy byla co nejkratší (nutnost rychlého přestavení scény). To by se ale dalo ještě doladit.
S inscenací samou je to však mnohem spornější.
Již úvodní promítání hlavy “psohlavců” ve stylu známé otočné hlavy Franze Kafky od Davida Černého mi přišlo jemně řečeno primitivní (ale možná je to tím, že bydlím v Praze a Černého sochu znám velmi dobře). Jako problematickou považuji i scénu se zrcadly. Ač díky barevným a vcelku zdařilým kostýmům působí celkem živým dojmem, měl jsem neustálý pocit, že scéně něco chybí a tak nádhernému příběhu a barvité hudbě hodně ubírá.
Limity zrcadlové scény se ukázaly například při scéně soudu, kdy mi odraz světla dost nepříjemně zasahoval do očí, takže se chvílemi nedalo na scénu dívat, aby člověk neoslepl.
Taktéž v nádherné, intimní scéně loučení Koziny s rodinou, působila scéna neadekvátně, velmi studeně a stroze.
V obrazech ze zámku i soudu byla scéna naštěstí celkem vhodně doplněna a obohacena doplňky, jako stoly a otočným schodištěm, takže v symbióze s kostýmy a neotřelou a skvěle rozpohybovanou choreografií působily scény na zámku a u soudu uchvacujícím dojmem.
Kostýmy se celkem povedly. Nevadila mi jejich pestrost a nevadila by ani jejich abstraktnost – pokud by ovšem souzněla i s ostatními složkami inscenace. To se však moc nepodařilo.
Kozina byl i přes bohatost partitury, která nabízela mnohem více nežli typicky hrdinskou postavu, Martinem Šrejmou zazpíván sice bravurně, ale zahrán bez dostatečné psychologie. Například již při první scéně, kdy se měl objevit Kozina pochybující a rozervaný, vystoupil Šrejma již jako rozený hrdina a vůdce.
Lomikar Pavla Klečky byl mnohem barevnější a složitější a připomínal velké operní postavy. Bohužel jako by se všem vymykal, i když mu to zlověstná rudá paruka nijak neulehčovala.
Ostatní postavy byly – jak již bylo konstatováno – zazpívány na velmi vysoké úrovni. Svým suverénním projevem mne především zaujal Jiří Sulženko jako Matěj Přibek a Josef Škarka jako Václav ze Šternberka, prezident apelačního soudu.
Režií přidaná postava Lomikarovy matky do inscenace nijak nezapadla. Dokonce mi v závěru opery přišla spíše jako rušivý, nevhodný element.
Závěr?
Kovařovicovi “Psohlavci” si zaslouží být součástí stálého repertoáru našich divadel. Byla by škoda, aby diváci přišli o tak skvělou hudbu a nádherný příběh. Je ovšem třeba nejen skvělých zpěváků, orchestru a sboru, ale hlavně cílevědomé a citlivé režie. Plzeňská inscenace jako by zůstala na půli cesty – zprostředkovala hudbu v prvotřídní kvalitě, ale ostatními složkami jako by za hudbou značně pokulhávala. Je to škoda. Na druhou stranou mohou být plzeňští “Psohlavci” výzvou pro ostatní česká divadla, aby se s vděčnou, ale náročnou látkou popasovala.
Návštěvníci představení byli však tak jako já evidentně hudbou natolik nadšení (aplaus vestoje!), že přivřeli oči nad problematickým inscenačním a režijním ztvárněním.
Na závěr se musím s radostí podělit o důležité zjištění – příběh “Psohlavců” mezi lidmi stále žije a rezonuje. Cítil jsem zcela hmatatelně všeobecné napětí při onom výkřiku “Do roka do dne volám tě na Boží soud” i při závěrečné scéně Lomikarovy smrti.
