Rettigové hra o lásce "Bílá růže"

A to i přesto, že o jejím životě a tvorbě víme velmi málo. Je považována za zakladatelku české červené knihovny, kdy napsala celou řadu povídek a románků, dokonce i divadelních her, dnes již zapomenutých.

Rettigová fascinovala a stále fascinuje.

Jedním z jejích velkých obdivovatelů byl i Alois Jirásek. Svůj obdiv k ní vyjádřil nikoliv ve vážném historickém díle, nýbrž v roztomilé, starosvětské veselohře “M.D.Rettigová”, mistrovsky ponořené do starostí a radostí tehdejšího maloměsta, s příběhem imitujícím Rettigové červenoknihovní povídky a s mile, neskutečně lidsky vykreslenou postavou samotné Rettigové.

Sama Rettigová – zřejmě jako jedna z prvních Češek, ne-li vůbec první – napsala nejednu divadelní hru. Nejznámější je prostinká hra o lásce “Bílá růže” z roku 1826 (vyšla v Hradci Králové v roce 1827). Když si uvědomíme, že v té době bylo české drama ještě v plenkách (Klicpera psal první české novodobé hry a Tyl byl ještě studentem) a Němcová se teprve učila číst, zaslouží si Rettigová i přes naivní a jednoduchý námět své hry naši velkou úctu a obdiv.

Magdalena Dobromila Rettigová:

BÍLÁ RŮŽE (1826)

∗

VĚNOVÁNÍ

”Jeho Urozenosti, Pánu, panu Petru Bagerovi, Jeho cís. král. apoštolské Jasnosti, při Moravskoslezské zemské vládě v Brně, skutečnému guberniálnímu Radovi a cís. král. komornímu Prokurátorovi; též pomologického oddělení při cís. král. Moravskoslezském učeném Spolku k zvelebení rolnictví, přírody, a vlastenské země známosti přísedícímu Spoluoudu”

Vaše urozenosti, vysoce učený a vysoce vzácný guberniální pane rado!

Za šťastnou se pokládám, že jsem v letošním podzimku ve Vás mimo jiné ducha vznešené dokonalosti, také tu shledala, že vlasti milostný přítel, a umění její veleštědrý podporovatel ráčíte býti. Mohou-li spisovatelé tvůrci literatury nazvání býti, zajisté takoví mužové, jakého ve Vás drahocenná vlast co klenot chová, jakožto otcové a dobrodincové její chváleni býti zasluhují.

O tom mne nejenom překrásná pověst Vaší Urozenosti, ale i vlastní zkušenost ještě krásněji přesvědčila, a tudy vznikl ve mně cit přeradostné vděčnosti, kterouž puzená toužebně vítám dnešní veleslavný den, již sedmdesátý (!) Vašeho drahého narození, jenž mi dal podnět a příležitost převzácnou, nějakým plodem mé vlastenecké múzy Vaší Urozenosti mou nejhlubší úctu, šetrnost a vážnost najevo dáti.

Račtež ji v této skrovné dramatické maličkosti co nejmilostněji přijmouti, v kteréžto, chtíc blahost Vašeho urozeného domu poněkud vyobraziti, jsem se snažila, v mé dramatické osoby vdechnouti, kterak Vaše veleušlechtilá šetrná dcera, vroucně za Vaše zdraví nebe prosíc, smejšlí, a kterak Vy zase o štěstí velemilé dcery se staráte.

Velemilostně přijav uctivý přípis tento, račtež mi dovoliti, abych se navždy prohlásiti a honositi směla, býti Vaší Urozenosti nejvroucnější ctitelkou.

Magdalena Dobromila Rettigová

V Rychnově nad Kněžnou, 12.října 1826

---

∗

OSOBY 

Dobromír, zahradník; Růžena, jeho dcera; Velmína, Božena, Milína, Miloslávka – její spoludružky; Jarolím, zahradnický dochovanec

Děj se koná dílem v zahradě, dílem v světnici zahradníkově. Počátek o východu slunce. Konec o půlnoci.

---

∗

JEDNÁNÍ PRVNÍ 

Zahrada, na levé straně košatý strom, okolo něho lavička, na pravé straně besídka, v prostředku, něco vzadu, socha anděla strážce. Slunce východ.

(Výstup první – Růžena, pak Jarolím)

Růžena (věncuje anděla, pak vůkol kvítí sype, napotom klekne a vroucně se modlí, Dobromír přijde a spatře ji, jeví radost nad zbožností dobré dcery, sepne ruce, pozdvihne oči k nebesům, skryje se pak zase do besídky; z druhé strany blíží se Jarolím zamyšlený, chtě sednouti na lávku; jak spatří Růženu, zakročí za strom, a pozoruje ji s nejvroucnější milostí)

(co se toto koná, jest slyšeti hudbu líbezné harmonie)

Růžena (vykonavši své krášlení, blíží se v ohlížení kupředu): Ó, jaké to krásné jitro! A kterak mně libo okolo srdce. Bože! Kéž se můj sen vyjeví! Ó, jak šťastná bych byla! A že se vyjeví, neměla bych pochybovati, neb ten radostný cit v srdci mém – ne, ten není pouhý sen, není pouhé zdání. (hlavu v pravou ruku, kráčí dál kupředu; pak oči k nebí, obě ruce sepne, jakby se modlila; vtom se k ní Jarolím, za stromem vycházeje, přibližuje)

Jarolím: Dobré jitro, drahá Růženko! Copak vás hned zrána k takové zbožnosti a neobyčejné radosti vyzvalo?

Růžena: Zbožná jsem vždy, a veselá též; ale dnes mnohem více.

Jarolím: Smím se vás na příčinu ptáti?

Růžena: Příčina toho jest sen.

Jarolím: Sen? (vroucně) Zdálo se vám o mně, drahá Růženko?

Růžena: O vás? Ne, a přece také o vás. Ó, tento sen jest tak neobyčejný a tak přepodivný, že mně více nežli sen přichází.

Jarolím: Tak pak povídejte, ať se též z něho radovati mohu!

Růžena: Otec můj ovšem vždy praví: Sen jest sen! Ale já v mém srdci cítím, že jistě dnešní sen se mně vyjeví.

Jarolím: Tak jen přece vypravujte, co se vám zdálo?

Růžena: Večer zase můj otec hrozných bolestí měl. Víte, Jarolíme, jak mne to bolí, když jej trápit se vidím, neb otec můj jest veledobrý. Ó, vy nevěříte…

Jarolím: Jak lehce tu věřit, kde člověk sám o tom přesvědčen jest. Ale ten sen, milá Růženko?

Růžena: Ano, modlila jsem se vroucně před obrazem Anděla strážce, kterého mně otec předešlý rok ke dnu narození mého daroval, aby otce mého od bolesti chránil, jemu od Boha zdraví vyprosil a – (zamlčí se a stydlivě oči k zemi klopí)

Jarolím: A? Co jste chtěla dále říci?

Růžena (sklopenýma očima): A – aby též strážil milost naši.

Jarolím (tiskna ji ruku v svých rukách, milostně jí do očí hledí): Drahá Růženko!

Růžena: I zdálo se mi, jakoby právě dnes tvář Anděla jaksi neobyčejnou přívětivostí se usmívala a jakousi září oslněná byla.

Jarolím: Zbožná milenko!

Růžena: Odebrala jsem se na odpočinutí; a hle! V pokojný spánek ukonejšenou oblažil mne líbezný sen; totiž: Anděl můj, září nebeskou oslněn, ke mně přistoupiv, takto ke mně promluvil: Růženo! Vyslyšena jest prosba tvá; až zase slunce za hory zajde, měsíc slávu Boží hlásati, a půlnoční hodina z věže zníti bude, odeber se do zahrady k vyobrazení mému; tam nalezneš růsti Bílou růži, tu utrhni, a co, držíc ji v ruce, od Boha prositi budeš, to ti láska jeho udělí. Vtom vůně vůkol mne se rozlila, ale záře a Anděl v růžový oblak se rozplynul.

Jarolím: I toť jest podivný sen! Ó, díky Bohu! Nyní zase nová naděje v srdci mém počíná vznikat. Růženo! (vroucně) Drahá Růženo! Kdyby to bylo více než sen? – Kdybyste tu růži vskutku nalezla?

Růžena: Ó, kterak bych šťastná byla!

Jarolím: Růženo! Viďte? Jistě byste o naše spojení prosila?

Růžena (zaražená): O naše spojení? – Ó, můj drahý Jarolíme! Vždyť jste slyšel, že jenom jedna prosba vyslyšena bude.

Jarolím: Ovšem jedna, jenom jedna; a také jenom té jedné k blaženosti naší zapotřebí jest, totiž s vámi spojenu býti. V tom mé a jistě i vaše štěstí se předpovídati nechá.

Růžena: Ne, drahý Jarolíme! Víte, že vás jako své živobytí miluji, že ale otce drahého přece více nežli vás, to také víte. Je-li to více, nežli sen, naleznu-li růži, ó, Bože, nevýslovně šťastná budu. Ale o naše spojení prosit nebudu.

Jarolím: Ne? Tedy mne nemilujete? – Nyní teprv vidím, proč mně bráníte, otci vašemu se svěřiti. On jest dobrý, on by se našemu spojení jistě neprotivil, ale vy vždy jiné a jiné výmluvy máte.

Růžena: Jarolíme! Vy mně velice křivdu činíte. Já vás jistě miluji. Příčina však zbraňování mého jest ta: otec můj nesmí se o naší obapolné lásce od jiného dozvěděti, nežli ode mne.

Jarolím: Tak zní vždy vaše výmluva a nikdy —

Růžena: Zejtra jest den jeho narození, kdy sedmdesáte let počítá, zejtra, milý Jarolíme!

Jarolím (vroucně): Ó, drahá Růženko! Odpusťte, jestli jsem vám křivdu činil. Ale pak, jestli Bílou růži najdete, proč pak o naše spojení prosit nechcete?

Růžena: Protože důležitější prosbu mám. (ohlíží se) Ale slunce již vzešlo, můj dobrý otec brzo vstane. Buďte sbohem, a o věrnosti mé nepochybujte, v kterou se zcela důvěřovati můžete! (odejde)

(Výstup druhý)

Jarolím (za ní hledí): Andělské to děvče! Samá zbožnost, samá ctnost a láska — Jarolíme! Jsi-li pak toho anděla hoden? — Ó, Bože! Popřej mi tento klenot, a při vší mé chudobě budu nejbohatším a nejšťastnějším v celém okolí. (odejde druhou stranou)

(Výstup třetí)

Dobromír (vystoupí z besídky se sepjatýma rukama): Bože! Odpusť, pakli jsem kdy v bolestech mých reptal. Díky tobě za tu churavost, díky za ty bolesti, neb bez nich ani bych nevěděl, kterak mne dítě mé miluje a za mne se modlí. (chvilku přemejšlí) Bílá růže! Ano, ano – a Jarolím —

(Výstup čtvrtý – Jarolím a Dobromír)

Jarolím (nese v jedné ruce hrábě, v druhé kropicí konev, jak uvidí Dobromíra): Dobré jitro, otče!

Dobromír: Dobré jitro, Jarolíme! Tyť jsi zrána v práci! Mladý lid rád si trochu poleží, když ví, že hospodář na lože uvázán jest.

Jarolím: Věrný ale čeledín ví, když hospodář churavý jest, a dohlížet nemůže, že dvojnásobně se přičinit má, by hospodářství nehynulo.

Dobromír: Že tak vskutku o mně smejšlíš, o tom jsem přesvědčen; proto také všecku chválu zasluhuješ, též ode mne v odměnu doufati můžeš.

Jarolím: Spokojenost vaše jest mi odměnou dostatečnou, a přízeň vaše bude mé štěstí.

Dobromír: Dobře, dobře, proto ale přece tě odměnit musím. Přemejšlel jsem všelijak, konečně jsem to našel.

Jarolím: Ó, nemluvte o žádné odměně!

Dobromír (bedlivě se mu do očí dívá): Slyš! Má Růžena jest děvče švarné, pilné, to svědectví jí sám dáti musíš.

Jarolím: Ovšem že jest.

Dobromír: Na Anděla strážce minulo jí osmnácte let, ona mne miluje, já vím, že by mne nerada opustila, a to jest příčina, že potud každého, jenž se o ruku její snažil, chladně odbyla, a tak tedy jsem si umínil — (kašle)

Jarolím (stranou obrácený radostně): Bože, co slyším! – Je-li možná, odměnou mou snad Růžena má býti?

Dobromír: Růženě po takovém choti, který by zahradnictví náležitě rozuměl, dobrého srdce byl, a mou dceru, mne, i mou zahradu miloval, se ohlídnouti —

Jarolím (celý u vytržení): Ó, jistě, jistě!

Dobromír: Dlouho jsem se marně ohlížel. Nynější mladíci hledí jen na bohatství a statek, nechť jest děvče samo v sobě jakékoli. A takovému Růženu mou nedám.

Jarolím: Ó, nedejte, pane, nedejte.

Dobromír: Nyní se mi ale příležitost vyskytla, že mohu i dceru mou šťastně provdati, i také tobě, milý Jarolíme, za tvou věrnost se odměniti.

Jarolím: Ó, Bože! Bože! Nikdy bych si byl nepomyslil!

Dobromír: Tyto všecky vlastnosti, kterých hledám, nalezl jsem u syna starého přítele mého, jenž se nedávno z cest svých vrátil; jest to výborný muž, tomu ji dám. (přísně naň hledí)

Jarolím (uleknutý stranou): Bože! Smiluj se nade mnou!

Dobromír: Co se ti stalo? Proč se tak měníš?

Jarolím (roztržitě): Já? – Ó ne, opravdu ne, já jsem jenom tak myslil – ano myslím, že mne ten nový pán snad nebude potřebovati.

Dobromír: Bloudku! Kam myslíš – tento mladík je v zahradnictví ovšem zběhlý, na svých cestách se všemu naučil, on slyší trávu růsti a slyší, jak kvítí spolu rozmlouvá; neb vypravoval mi, co jedno kvítí druhému šeptá; i zná rostliny celého světa, od moře lednatého až tam, kde země slunečním parnem smutně prahne. – A k tomu jest bohatý.

Jarolím (zarmoucený, sepjaté spustí ruce): Ó, já ubohý!

Dobromír: Ale milý Jarolíme! Jak má květiny okopávati, jak je sázet, jich ošetřovat, kterak stromky ovocné očkovati, roubiti a tak dále, to ovšem neví – ani to poručit neumí.

Jarolím: Ne? – A přece pravíte, že ty žádané vlastnosti má; a jemu Růženu za manželku dáti chcete?

Dobromír: Ovšem, vždyť slyšíš, že všecko ví, všecko umí, jenom práci nerozumí; ale zato má peníze, a sice mnoho peněz.

Jarolím (zamyšlený hlavou kyne): Ovšem, ovšem!

Dobromír: A tu hodlám také i tvou věrnost odměniti. Mé jmění není veliké. Mám sice k poctivému uživení důstatek v šetrnosti, ale nic zbytečného, a proto jsi také dosavad za svou věrnou službu, za své namáhání v čas mé nemoci, jenom skrovně odměněn byl. Mladý člověk rád si vyrazí; ty ale, ubožátko! abys sobě přece čistý oděv zjednati, a chudinké matce své časem něčeho poskytnouti mohl, všecko vyražení sobě jsi odepřel, celý čas nikam nevyšel, a tak svou malou mzdu šetřil!

Jarolím: Já mou celou blaženost doma nacházím.

Dobromír: Dobře, chvalitebně, ale nyní až se Růžena provdá, a já novému hospodáři zahradu odevzdám, bude to jinak.

Jarolím (žalostně): Ovšem, že bude, ovšem!

Dobromír: V práci nebudeš sice míti žádného ulehčení, ale mzdu budeš míti dvojnásobnou.

Jarolím (roztržitě): Ovšem, ovšem! (vzpamatuje se) Děkuji, milý pane! Toho nebude zapotřebí. – Ne, právě jsem vám také chtěl přednésti, že se chci někam dál do světa podívati, a svého štěstí hledati. Ne, ne, toho nového pána bych já poslouchati a jako vás milovati nemohl.

Dobromír: Co pravíš? Dále svého štěstí hledat? Mne, který jsem o tobě vždy dobře smejšlel; mou zahradu, která až potud tobě jedinou blažeností byla, tvou churavou matku, kteréž bez tvého přispění nelze živou býti, to vše bys chtěl opustiti?

Jarolím: Ano, ano! Musím, Bůh ví, že musím.

Dobromír: Předlož si to všecko dobře, Jarolíme! A nepohrdej zde štěstím svým. Netěš se, jinde jiného většího dojíti. Rozvaž, s výstrahou to pravím, že tu v lůně štěstí sedíš; jinde ho sotva najdeš. Neodcházej!

Jarolím: Musím, drahý pane! Musím. (velmi pohnutý odejde)

(Výstup pátý)

Dobromír samotný (laskavě za ním hledí): Ubohý hochu! Musíš? (odhodlaně) Nepůjdeš! (též odejde)

(Výstup šestý)

Světnice čistá, jak na zahradníka přísluší, ozdobená.

Růžena sama (sedí u okna a do zahrady se ohlížejíc pilně plete sáček na peníze): Dobře, že otec tak dlouho nejde, aspoň sáček dodělám. Ale neobyčejné to jest, že tam prodlívá. Co ho tam asi zdržuje (ohlídne se, a leknouc se zvolá) Bože! Co se děje? Jarolím po zahradě chodí, rukama lomí. Bože! Chraň mého otce! (spěšně práci odložíc ke dveřím běží, vtom Dobromír přichází)

(Výstup sedmý – Dobromír a Růžena)

Dobromír: Kam běžíš? Co je ti? Vždyť jsi celá poděšená?

Růžena: Díky Bohu, že jste tady. Jarolím…

Dobromír: Byl zde?

Růžena: Nebyl, ale vidouc ho po zahradě choditi a rukama lomiti, ulekla jsem se, že se vám snad, drahý otče, nějaké neštěstí přihodilo.

Dobromír: Dobré dítě! Děkuji tobě za tvou starostlivost. Díky Bohu, mně je zcela dobře, jakási nová síla dnes mé žíly probíhá.

Růžena: Chvála Bohu, drahý otče! Co se ale Jarolímovi asi přihodilo (hledí tesklivě do zahrady), že si tak žalostně počíná? Myslím, že pláče?

Dobromír: Má žalost, milé dítě, že matku opustiti musí.

Růžena (uleknutá): Matku opustiti? Kterak to myslíte, otče?

Dobromír: Děkoval se mně z práce, míní sobě kdesi ve světě štěstí hledati.

Růžena (užasnutá): Ve světě štěstí hledati, Jarolím? – Ne, to nemůže býti!

Dobromír: Aspoň mne o propuštění žádal, což jsem mu dosti vymlouval a chci mu to ještě rozmluviti, neb bych v něm svou pravou ruku ztratil. Jenom jsem také tobě to říci chtěl, a teď ještě jednou o tom s ním promluvím. (odejde)

(Výstup osmý)

Růžena sama (žalostně): Štěstí ve světě hledat – Jarolím? Co to má býti, co se přihodilo? Bože! Tobě osud můj odevzdávám! Ty, ty jistě vše k dobrému přivedeš. (nepokojně) Kdybych jen odběhnouti a s ním promluviti mohla. (hledí do zahrady) Kterak si počíná!

(Výstup devátý – Velmína a Božena)

(Přicházejíce Růženku objímají)

Božena: Pozdrav tě Bůh, milená Růženko! Přicházíme se tě ptáti, co jsi nám chtěla?

Velmína: Ano, že jsi nám přijíti tak přísně vzkázala.

Růžena: Děkuji vám, milé družinky! Chci vás o něco malého, outlého prositi.

Božena: Jenom žádej, naši ochotnost dobře znáš.

Velmína: Netřeba tobě prositi, víš, že tě milujeme.

Božena: A následovně vše s radostí vykonáme, co nám uložíš.

Růžena: Děkuji vám co nejvroucněji; přízeň vaše jest velikou částkou mé blaženosti. Vězte, zejtra jest den narození veledrahého otce mého, ráda bych ho něčím překvapila. Chci totiž besídku v zahradě okrášliti, aby, když tam ráno přijde, potěšení měl.

Velmína: Toť je roztomilý nápad.

Růžena: Mně nepostačuje čas, bych věnce uvila a tu vás chci žádati, byste mně nápomocny byly. K tomu byste ještě Miloslávku a Milínu s sebou vzíti mohly.

Božena: Od srdce rády.

Růžena (ohlídne se k oknu): Bože! (celá roztržitá) Ano, ano, tak to uděláme!

Velmína: Copak tě tak najednou zarazilo? Vždyť jsi celá u vytržení?

Božena: Lekám se také nad tebou, nejsi snad churavá, neb tě cosi bolného tíží?

Růžena: Ó, ba, velice!

Božena: Svěř se nám, snad budeme moci tobě poraditi anebo docela pomoci?

Růžena: Na zdraví mém mně nic neschází, ale — (do zahrady vzhlédnouc, pro sebe) Bože! Jak hořekuje!

Velmína: Co je ti? Celá jsi roztržitá, vzdycháš jako v nemoci, a nemoc přece zapíráš; nepřemáhej se, rády pro lékaře zběhneme!

Růžena: Nikoli! Lékař mně nepomůže, vždyť mně toliko v hlavě píchá, to ale hned zase přejde. Nechte mne jen samotnu.

Božena: Vždyť jsi chtěla, bychom věnce vily?

Růžena: Ano, prosím vás o to, ale teprv odpoledne, až otec trochu usne. Zatím kvítí zaopatřte, a já jemu k posilnění chutný oběd připravím; pak se hned do práce dáme.

Velmína: Tak dobře. Pojď, Boženko! Natrháme zatím rozličného kvítí, a odpoledne zase přijdeme.

Božena: Měj se dobře, Růženko! (políbí ji)

Velmína: Nestůň! (políbí ji též)

Růžena: Jděte sbohem a odpoledne brzo přijďte. (všechny odejdou)

(Výstup desátý)

Dobromír (s truhličkou ke stolku sedne, vybírá rozličné ozdobné věci, přebírá se v nich): Tak! Zase jeden rok uplynul do bezedné minulosti, sedmdesáte let jsem přečkal – ne velmi šťastně, aniž nešťastně. Mnohý trn bodl sice srdce mé, ale přece bylo mi více růží nežli trní. Ovšem smrt milené manželky (utírá slzu) – ale, díky Bohu! Zanechala mi obraz svůj v mé Růženě; tu abych šťastnou učinil, byla poslední slova její. Učiním, aspoň se přičiním. (vyndá všeliké spisy, zase je uloží, malý obraz podrží v ruce, vroucně ho políbiv) Tak, drahá choti má, vzhlédni na mne, a žehnej mně a dceři dobré! (uloží obrázek do truhličky, zavře ji a chce odejíti; tu vstříc jde Velmína)

(Výstup jedenáctý – Velmína a Dobromír)

Velmína (s košíčkem kvítí, jak spatří Dobromíra, chce odběhnouti)

Dobromír: Jen dál, milá dívčinko! Pročpak utíkáš? Což tak hrůzně vyhlížím?

Velmína (rozpačitě): To ne, ale já chtěla Růženku o něco prositi.

Dobromír: Pověz mi to, oč jsi ji prositi chtěla, snad i já to mohu obstarati?

Velmína: O trochu kvítí.

Dobromír: Kvítí? Vždyť kvítí plný již košíček máš?

Velmína: Ale růže ještě nemám.

Dobromír: A nač tolik kvítí?

Velmína: Nač? – Sama ještě nevím.

Dobromír: Nevíš? Dobře máš, že nevíš. Tvé nevinné zardění prozrazuje tě, že mne klamati chceš. – Ba vpravdě nevíš! Pojď se mnou do zahrady, já hojnost růží dám tobě a povím, k čemu jich potřebovati budeš!

Velmína (po straně se usmívá): On prý mi poví. (oba odejdou)

---

∗

JEDNÁNÍ DRUHÉ 

Zahrada, uprostřed ní stůl, a lavičky okolo něho, květiny všude v nejpěknějším květu.

(Výstup první)

Jarolím sám (trhá kvítí a dává je na hromádku na stůl, kde již několik košíčků kvítí stojí): Tak ještě rozmarýnu, myrtu a cypřiše. Ano, ano, cypřiše. Věnec cypřišový pro mne a myrtový pro Růženu. Jakou radostí jsem tato kvítka zalíval, jak snažně myrtu ošetřoval! A nyní věnec myrtový pro Růženu a ne spolu pro mne! Nechť, jenom když ona šťastná bude. – O tom musila již dávno věděti, proto mne vždy na den narození svého otce odkazovala. Ten mi dnes poroučí, věnec myrtový pro Růženu připraviti; a ona mně zase velí, hojnost kvítí přichystati, aby mohla besídku nimi okrášliti. A pro koho? – Pro sebe a pro něho (rozškube kvítí a rozhází je po zemi) Pro něho – ne, k tomu já mu nechci posloužiti! Děj se, Pane, vůle tvá! Já jsem to vždy říkával, že ji nezasluhuji – ale ona přece měla upřímnější býti; neměla mě klamati. Ó, jak jsem ještě dnes při východu slunce šťastným byl! A nyní ještě nezapadlo – a vše jest zjinačeno. Naděje má zvadla, jako toto kvítí. Ó, Růženo, proč jsi mne oklamala? (ohlédne se) Ona přichází; nikoli, truchlivého mne nemá viděti; pryč, pryč! (spěšně odejde)

(Výstup druhý – Růžena, Božena, Velmína, Miloslávka a Milína)

(každá s košíčkem kvítí přichází; Růženka trochu dříve přijde, hledí v tu stranu, kudy Jarolím odešel; Velmína, Božena, Miloslávka a Milína sedají ke stolu, počínají věnce víti, a tu rozházené a potrhané kvítí spatřují)

Velmína: Kdopak asi tolik kvítí svévolně roztrhal a rozházel?

Božena (sbírá je): Ba, bohužel, tolik ho tu leží!

Růžena (více kupředu, pro sebe): Co to asi znamená? Při obědě jsa, jako jindy, ducha veselého, mým otázkám se vyhýbal. Jak jsem mu medle pošeptala, aby mně kvítí připravil, dřív se než otec zdvihl, a nyní, ačkoli mne přicházeti viděl, zase odchází?

Velmína: Růženko, pohlédni, co tu zmařeného kvítí, kdo je asi roztrhal?

Božena: Totě nepochopitelná svévolnost! Vždyť nevinné kvítí se ničím proviniti nemůže, že se tu kdos na něm vymstil!

Růžena: Milé sestřičky, kvítí zase nové nám vykvete, jen když my samy v zkázu nepřijdeme; mnohá z našich sester vadne, klesá v jarním květu v chladný hrob, a kvítí přece nad ní kvete.

Velmína: Já dnes nechápu. Tys mi dnes jako pohádka?

Božena: Ovšem, pořád zamyšlená, jen samými trudnými myšlenkami se moříc.

Růžena: Neptejte se a politujte mne, sestřičky; z jisté strany se na mne hory hrnou, které mne zaklopiti hrozí, a přece jen jakýsi radostný cit v srdci mém se ozývá, takže nemohu ani zcela truchliti, ani zcela se radovati.

Božena: Toť jest velmi podivné a nám nepochopitelné!

Velmína (usmívá se): Tak prý nevěstám okolo srdce bývá. Snad brzo také jí budeš!

Růžena: Přestaňte mne tím sužovati, mé myšlenky dnes vážnějšího druhu jsou!

Velmína: Mlč, mlč! Dívka osmnáctiletá, a vážné myšlenky? To se nesrovnává! Teď máme věnce víti, a k tomu veselý zpěv patří!

Božena: Dobře máš, Velmínko! Aspoň se trochu obveselíme.

(Sólo)

Velmína:

Spanilé kvítí trhejme,

věnečky budem víti,

s veselým srdcem zpívejme,

dřív než uvadne kvítí.

(Sbor)

Božena, Miloslávka a Milína:

Pokud kvítí vykvétá,

budem věnce víti,

budem věnce víti.

(Sólo)

Velmína:

Růžinky a konvalium,

to podle sebe patří,

pomněnky modré, lilium,

s radostí každý spatří.

(Sbor)

Božena, Miloslávka a Milína:

Pokud kvítí vykvétá,

budem věnce víti,

budem věnce víti.

Růženka (při těch prvních verších se nepokojně po Jarolímu ohlíží; sama pro sebe): Jaká to tíseň! Musím ale, bych se neprozradila, sama sebe přemáhati; Pán Bůh jistě vše dobře zřídí! (při třetím verši zpívá s nimi)

(Sólo)

Velmína:

Veneček takto uvitý

nevěstinkám se líbí,

jen zdaliž ženich jest hbitý,

ctnost, sličnost mu nechybí.

(Sbor)

Růžena, Božena, Miloslávka a Milína:

Pokud kvítí vykvétá,

budem věnce víti,

budem věnce víti.

(Sólo)

Velmína:

Když láska věrnost věnuje,

ctnost mezi nimi hostí,

když jinoch dívku miluje,

to pudí k veselosti.

(Sbor)

Růžena, Božena, Miloslávka a Milína:

Pokud kvítí vykvétá,

budem….

(Růženka se ohlídne)

Růžena: Probůh! Otec přichází, spěšně děvčátka uklízejte kvítí a hleďme se ukrýti.

(všecky kvítí a věnce do koše hodivše, pryč odběhnou)

(Výstup třetí)

Jarolím sám (zahrada zase tak, jako v prvním jednání, Jarolím zalívá kvítí): Jak parnem uvadne kvítí, tak i já snad zvadnu trudem. (postaví se před sochu Anděla) Ó, ty svatý Anděli strážce, ostříhej dobrou Růženu! Ó, kéž by její ustanovený choť ji tak miloval, jako já. – Ó, Růženo drahá!

(Výstup čtvrtý – Růžena a Jarolím)

Růžena (při těch posledních slovech vystoupí): Jarolíme milý! Vy mne voláte? (vezme ho za ruku)

Jarolím (patří na ni bolestně): Růženko rozmilá!

Růžena: Jarolíme, proč tak truchlíte, proč se mi vyhýbáte?

Jarolím: Protože vás miluji.

Růžena: Jestliže to pravda, proč tedy chcete v širém světě jiné štěstí hledati?

Jarolím: Protože musím.

Růžena: Vždy jste mi říkával, že já celé vaše štěstí jsem.

Jarolím: Celé mé štěstí byla jste.

Růžena: Byla jsem? – A proč nejsem více?

Jarolím: Protože nyní jiného v srdci máte, a jej láskou svou šťastným učiniti hodláte.

Růžena: Proč trápíte Růženu, Jarolíme? – Jiného? Koho?

Jarolím: To já nevím, to vy lépe než já víte, koho vám otec ustanovil.

Růžena: Bože! Co slyším, Jarolíme! Věřte, otec mne miluje, on mne k ničemu nutit nebude, k čemu se mé srdce nenakloňuje; já o ničem nevím.

Jarolím: Růženo! Jest tomu vpravdě tak? – Milujete-li mne ještě, ó, tak ať prchne žalost a bol. Já jen ve vás své štěstí uznávám.

Růžena: Pevně mně věřte, jen vás miluji, jen vás si volím, jen vám se věnuji.

Jarolím (vzdychne): Otec zvolil jinak!

Růžena: Nevěřte tomu!

Jarolím: A kdyby přece?

Růžena: Zejtra má prosba vše změní, miláčku srdce mého!

Jarolím: Pamatujte na svůj sen, najdete-li růži, proste o spojení naše.

Růžena: Ó, to nebudu, miláčku můj!

Jarolím (bolestně): Tak mě přece nemilujete!

Růžena: A přece se o tom přesvědčíte.

Jarolím: Jak a kdy by to možné bylo?

Růžena: Zejtra, dá Bůh! Věřte, Jarolíme! Bůh, který nám slíbil, když rodičů svých ctíti a milovati budeme, blaženost vezdejší, on mou modlitbu vyslyší, a tou budeme šťastni! (podavši mu ruku odejde)

(Výstup pátý)

Jarolím samotný: Dejž Bože! Ale marně bych se touto nadějí kojil. – Já, chudý Jarolím, a ten bohatec, jaký to rozdíl. – Večer se blíží, tma svá černá křídla rozprostírá – vyjeví-li se asi Růženin sen? – A oč přece prosit bude?

(Výstup šestý – Dobromír a Jarolím)

Dobromír: Jarolíme! Učinil jsi, jak tobě nařízeno bylo? Uvil jsi ten myrtový věnec?

Jarolím: Myrtový věnec?

Dobromír: Ano, jak jsem nařídil.

Jarolím: Odpusťte, pane, na ten jsem zapomněl.

Dobromír: Podivná věc, nikdy jsi ještě nezapomněl, cokoli jsem tobě přikázal, a právě dnes, na věnec pro Růženu, kterou jsi jindy tak rád v mysli nosíval, jsi zapomněl. – Leží tobě štěstí mé dcery tak málo na srdci?

Jarolím (bolestně): Mým rozloučením od vás v trudné mysli se obíraje jsem na tuto práci zapomněl, odpusťte mi.

Dobromír (pohnutě): Pojď, duše dobrá, Růžena bude se domnívati, že jsem se již na odpočinutí odebral; já ale teď půjdu s tebou, pro ni svatební věnec uvíti! (oba odejdou)

(Výstup sedmý)

Předešlá světnice.

Růžena (při svíčce sáček dodělává, poslední očko zatahujíc praví): Tak, práce dokonána, a dobrý otec spí. Ó, Bože, uslyš prosbu mou! (hodiny bijí třičtvrtě) Třičtvrtě na dvanáctou – Anděli strážce, buď se mnou! (odejde)

(Výstup osmý)

Zahrada jako v prvním jednání, noc, měsíček svítí, Dobromír přichází s Bílou rozvitou růží, všudy se ohlíží, postaví pak růži na podstavec sochy Anděla, a spěšně zase odejde; z druhé strany přichází zlehounka Růžena, blíží se k soše, spatříc růži radost velikou jeví, klekne, pak ztrhnouc růži běží s ní kupředu, padne na kolena a počne zpívati.

(Cavatina)

Růžena:

Ty, Bože! Jenž tam na výsosti

nad hvězdostolcem jasným dlíš,

znáš mé radosti i žalosti,

mé každé hnutí dobře víš.

Ty víš, jaká jest prosba má,

mne neoslyší láska Tvá.

Žehnej mně láska Tvá.

Rač otci mému zdraví dáti,

jen otec ať jest šťastný vždy;

nechci na všecko jiné dbáti,

neznám víc žádné nehody.

Buď otec zdráv! To prosba má,

mne neoslyší láska Tvá,

žehnej mu láska Tvá.

(Harmonie)

(skloní hlavu, přitisknouc Bílou růži k ústům, tiše se modlí; zatím se zlehounka za ní přikradou: Dobromír, který Jarolíma vede, Velmína, Božena, Miloslávka a Milínka, které květence rozdělavše, nimi Růženku v půlkole obstoupějí)

(Výstup devátý – Růžena, Dobromír, Jarolím, Velmína, Božena, Miloslávka a Milína)

Růžena (zdvihne oči – a spatříc otce, letí mu v náručí): Otče! Drahý otče! (ohlédne se) Jarolíme! Sestřičky! Co se to děje?

Dobromír: Růženo milá! (vezme ji za ruku) Bůh, který slíbil dětem, jenž rodiče ctí, žehnati, žehnej tobě! (obrátí ji k Jarolímovi, který jí věnec myrtový na hlavu sází)

Růžena: Probůh! Jsou to sny, neb pravda živá?

Dobromír: Ty jsi prosila Boha o mé zdraví, já o tvé štěstí; Bůh nás oba vyslyšel; a tak já dnešní den mého narození vesele počínám. Tys mi pletla sáček na peníze a já tobě myrtový věneček; tys mi ozdobila besídku, a já tobě přichystal tuhle truhličku. (z ňader tu samu jí podávaje) Tys mi zde prosila od Boha zdraví a život, a já tobě, má bělospanilá Růženko! tuto nový od tebe koupený život v šlechetném Jarolímovi odevzdávám. Buďtež svoji, buďtež šťastni a otce vašeho vděčni. (celý pohnutý)

Růžena (padajíc Jarolímovi na prsa): Jarolíme! Ty můj! (obrátí se k soše) Díky tobě, svatý Anděli strážce!

Jarolím: Růženko! Rozkoši života mého; ty má, ty nyní můj anděl strážce po vonných, spanilých růžích rozmarného života se mnou kráčící (k Dobromírovi) Otče! Dejž Bůh, by jsme dlouhá ještě léta Vám ctihodný den Vašeho narození slaviti a každé okamžení Vašeho věku osladiti mohli!

Růžena (otci ruku líbajíc): Růžemi vděčné lásky chceme vás vždy věrně občerstvovati.

Velmína: Již se nebudu půlnoci a duchů v ní obcházejících víc báti!

Milínka: Ba, brzy bych smělosti nabyla (ukazujíc na Jarolíma) také takového ducha hledati; ó, kéž bych ho mohla nalézti!

Miloslávka: Přejem naší Růžence štěstí, že se jí podařilo, od ní hledaného nalézti.

Družinky (volají): Štěstí vám, zdraví a potěšení otci drahému!

(Sólo)

Velmína:

Když láska věrnost věnuje,

ctnost mezi nimi hostí;

když jinoch dívku miluje,

to pudí k veselosti!

(Sbor)

Všichni:

Pokud kvítí vykvétá,

budem věnce víti,

budem věnce víti!

(Jarolím a Růžena přilnou se k otci, on jich obejme; družinky pak obvinují květenci všecky tři, nad nimi věnce z bílých růží vzhůru držíce)

(Opona spadne)

---