Rettigové povídky krvavé i moudré

Dílo Magdaleny Dobromily Rettigové je však ve své drtivé většině dnešním čtenářům neznámé. Vedle hry o lásce “Bílá růže”, kterou jsme na našich stránkách zveřejnili ZDE, stojí za poznání i její bohatá povídková tvorba – ať vlastní povídky či překlady z cizích řečí – které se věnovala s chutí v době, kdy národní obrození teprve začínalo a novověká česká literatura byla ještě v plenkách.

Z její sbírky povídek “Mařenčin košíček – dárek malý pro dcerky české od M.D.Rettigové”, vydané roku 1821 v Hradci Králové, jsou vybrány tři níže zveřejněné povídky, které mnohé překvapí – dvě svou brutalitou, která však slouží k tomu, aby odsoudila vše zlé a apelovala na to dobré v nás, třetí zase okouzlí svou životní moudrostí. Co se nedá Rettigové upřít, je to, že i přes přirozenou archaičnost textu a zřejmý mravní apel jsou povídky psány svěže a čtivě.

Magdalena Dobromila Rettigová:

SMUTNÉ NÁSLEDKY ŽÁRLIVOSTI A NESMYSLNÉHO ŽERTU (1821)

Bylo to v jedno krásné, májové ráno, když Vojtěch, mladý truhlář, ponejprv zase spatřil krásnou Marii, dceru nejbližší sousedky, s kterou on, než do světa šel, často před chaloupkou svého otce sedával a hrál. Tehdáž byla jen ještě malé dítko; nyní ale již byla dívka patnáctiletá a nadmíru sličná; i obdivoval se její sličnosti a cítil se láskou raněn, když mu otec vypravoval, kterak ona ke své zevnitřní kráse také ctnostné, mravné a pracovité děvče jest.

Hledal tedy příležitost a v málo dnech ji našel, a s Marií staré přátelství obnovil; a nedal si dříve žádného pokoje, dokud by si také její lásku nezískal. I nebylo to nic velmi těžkého; neboť byl mládenec krásný: velké ohnivé oči se mu jiskřily, a když ho někdy napadl nějaký hněv, cosi strašlivého do sebe měly. Mimoto ale byl pěkné osoby a zcela tak zřízený, že citlivé patnáctileté děvče k lásce pohnouti mohl. I také brzo Marie cítila ve svém srdci ten cit vznikati, který náš tak přešťastné činí; který ale také mnohokráte jest příčinou našeho neštěstí po celý život náš, takže kolikráte v kvetoucím věku smrtí nás zachvátí.

Ostatně byl Vojtěch pracovitý a znal své řemeslo, jak náleží; byl také ctnostný, dobrý a rozšafný člověk, jen tu chybu měl, že byl ukrutně žárlivosti odevzdaný a že nemohl to snésti, aby osoba, kterou on miloval, spolu také někoho jiného milovala a tak svou lásku na dvě strany dělila.

Tak již, co dítě, často se svým mladším bratrem v nevoli býval, protože se s ním o lásku svých rodičů děliti musel; takže se skoro z toho radoval, když ho k hrobu vyprovázel, že nyní láska jeho rodičů jemu samotnému připadne.

Tak byl ten člověk zřízený, kterému spanilá dívka svou první nevinnou lásku věnovala; a ač šťastně a sladce plynuli dnové té počáteční lásky, tak přece již mnohá slza kropila líce upřímné Marii pro jeho zlé domněnky.

Jeho otec a její máti, kteří od dávna v dobrém sousedstvu pospolu přebývali, nedělali jim žádných překážek. Již měl býti Vojtíšek mistrem; již mu otec chtěl hospodářství odevzdati, a již každé ráno Marie bedlivě rozmarinu ve své malé zahrádce zalívala, z kteréž by její tovaryšky měly věnce víti; neboť byl již den ustanovený, kde skrze požehnání kostelní měli až do smrti spojeni býti.

Tu počala strašlivá válka a Vojtěch musil hospodářství, nevěstu a všecko opustiti a do pole táhnouti. Strašlivě se vzbouřila jeho žárlivost, když sobě pomyslil, že by mu mohla zatím, co on před nepřítelem svou krev pro vlast vylívati bude, Marie nevěrna býti.

I šel večer, nežli měl pryč odejíti, k dívce své milující, která žalostné slzy vylévaje jemu slib věčné věrnosti a nezměnitelné lásky beze všeho pobídnutí učinila. I upokojil se a prosil ji, aby naň trpělivě čekala, že by smrt z toho měl, kdyby mu nevěrnou býti měla. Obnovila dívka milostná svůj slib a rozloučili se s bolestným srdcem.

Tři léta uběhly a ještě se Vojtěch nevracel.

První rok často se těšila věrná Marie z nějakého dopisu; ale nyní již dvě leta ani slovíčka od svého miláčka nečetla. Ona tu kvetla mezi svými spolutovaryškami jako plnokvetoucí růže mezi jinými kvítky; mnohý mládenec ji spatřil, a jsa milostí opojen, snažil se o její lásku; ale dívka věrná žádnému ani té nejmenší naděje nedala a každého odbyla s tím doložením, že již zasnoubená nevěsta milovaného jinocha jest.

Když se již třetí rok ke konci blížil a ještě o Vojtěchovi ani dost malé zprávy nebylo; když již svatý pokoj svá dobročinná křídla nad krajinou touto rozestíral a již skoro všichni, kteří zároveň s ním odešli, se navrátili, a ani jedinký tu nejmenší zprávu o něm dáti nemohl, tu každý již pochyboval, že by ho na tomto světě ještě bylo.

Jediná Marie o tom nepochybovala.

A když již i sama matka, ježto jako pěna nad hrobem stála, jí domlouvala, aby se nyní, když od svého slibu rozvázána jest, více nezdráhala a některému z těch mladých mohovitých hochů ruku svou dala, a matce své starosti o její budoucnost umenšila, vždycky odpovídala, že ona slib svůj nezruší a kdyby i Vojtěch mrtev byl, že ona žádného jiného nechce; že ona již žádného nikdy milovati nemůže. Tedy se snažila její matka i jeho otec, aspoň umrlčího listu dostati; dostali ale vždycky odpověď, že on se nenachází mezi mrtvými, nýbrž mezi ztracenými. Nová naděje pro Marii, ježto každičké ráno doufala, že aspoň dnes svého Vojtěch spatří.

Jednou v soumraku času nedělního, když mládež celé osady vesele se proskakovala, vešla si opuštěná Marie za světničku a procházela se v těch krásných stromořadích, kde jindy po boku miláčka jejího tak sladce hodinky jí uplývaly; měsíček počal se v slzách toužící lásky odrážeti; v tom se něco v křoví za ní šustlo: ohlédla se a spatřila člověka, bosého, polonahého, jak se v houští skrýval. Jeho roztrhaný vojenský plášť se chvěl větříčkem večerním a ukazoval tím více jeho bídné odění.

Ulekla se sice v prvním okamžení a chtěla se na útěk dáti; hned ale ji napadlo, že by to mohl nějaký bojovník býti, který by jí snad mohl nějakou zprávu o miláčkovi jejím dáti; zavolala naň, a když patřila do tvářnosti jeho, ach! Byl bledý a vyzáblý – než přece poznala při šerém měsíci svého Vojtěcha.

S radostným vzkřiknutím padla mu do náručí a vedla jej, ač se za své hadry hanbil, s radostným plesáním do vesničky.

Vojtěch, jsa v jedné nešťastné bitvě raněn, do nepřátelského zajetí přišel a skrze celé dvě leta všecku bídu, která se ani vysloviti nedá, zkoušel, až nyní zase pokoj mu přemilé svobody dopřál. Přes sto a dvacet mil šel skoro polonahý, s ouzkostným srdcem, k vlasti své; neboť již také dvě leta nic o svém otci neslyšel ani o své milence. Jeho důmněnlivost a žárlivost s hladem a žízní ho soužily, a působily jemu ve bdění i ve snách všeliké obrazy, kdežto se mu pořád zdálo, jakoby Marii v náručí nějakého soka spatřoval; a skřípal zubama, proklínaje osud svůj, ježto mu zbraňoval se přesvědčiti o neštěstí svém. Když se již počal své vesničce blížiti, srdce mu neobyčejně tlouklo, a celý upachtěný a umdlený na těle i na duši chtěl se do domu otcova vrátiti, aby ho žádný neviděl. Tu se chtěl svého celého strašného osudu dozvěděti; když ho ale Marie spatřila, poznala, a on z jejího celého jednání se přesvědčil, že ho ještě jak prve věrně miluje, nelze vypsati, jak ta nenadálá radost naň oučinkovala, takže plakal jako malé dítě, a zase skákal radostí, jako na všech smyslech pominutý; přísahal také Marii věčnou věrnost a lásku a v málo nedělích byl jejím manželem.

Šťastně, svorně a spokojeně minulo těmto manželům již pět let, ačkoli často jeho neukojitelná žárlivost Marii soužila; nebo jak prve byla věrná dívka, tak byla také nyní věrná manželka. Snažila se také všecku příčinu, která by ho k žárlivosti pohnouti mohla, odstraniti;  a spokojena jsouce se svými dítkami, ježto ctnostně a bohabojně vychovati se přičinila, vyhýbala se vší společnosti; a když třeba i někdy Vojtěch sám chtěl, aby s ním někam šla, tak sobě rozličné výmluvy vymýšlela, aby raději doma zůstati mohla; neboť kdykoliv někam sobě vyšla, obyčejný následek toho byly hořké slzy nad nedůvěrou jejího manžela.

V brzkém čase všudy vůkol se to rozneslo, kterak ta ctnostná manželka od jeho vzteklé náruživosti soužena jest; a každý, kdo ji znal, ji také litoval; domlouvali mu otec i také ostatní přátelé, aby s takovou věcí přestal. To poněkud oučinkovalo, takže proklínal sám sebe; odprosil manželku, která ho až posud milovala, a pro svou dobromyslnost ráda provinění jeho odpustila. Takové dny bývaly pak nejšťastnější; přiznal se sám, že Marie mu nebe na zemi tvoří; sedával podvečer denní prací zemdlen ve své zahrádce u domu se svou malou Marií a s Vojtíškem na klíně; máti milostná seděla, majíc malou Rozinku v lůně svém, po jeho boku, a poslouchali Vojtěcha, když o ukrutných válkách a udatnosti, s kterou proti nepříteli bojoval, vypravoval; studený pot a jakási hrůza Marii často obešla, když vypravoval, kterak se krvavě bránil, když měl přijíti do zajetí; že se proti dvaceti sám a sám bránil, ježto ho živého chytiti chtěli, a že polovičku jich svou rukou porazil. Strašlivě se mu jiskřily oči a dítky utíkajíc od něho, skrývaly se k dobrotivé mateři, která ani kuřátko zabíti nemohla.

Přišly-li mu ale nějaké vrtochy do hlavy, pohlédl-li některý soused laskavě na Marii a porozprávěl-li dokonce s ní, tu on škaredě na ni hledě, z toho ji káral, z nevěrnosti a freje ji vinil. V takových okamženích obyčejně do hospody odešel a často ještě svou urputnost v tom mínění, že své vrtochy utopí, rozmnožil; a pak měla Marie vždy své nejžalostnější okamžení. A kdyby ho domlouvání její staré matky a prosby nevinných dítek, ježto na milovanou matku se věšely, neukrotily, tak by byl snad i třebas ruku k uhození na Marii vztáhl.

Tak také jednou šel po ránu mlynář mladý okolo jeho stavení; Marie právě v síni nějakou práci měla; ten se s ní dal to řeči; a ona asi čtvrt hodiny se svou obyčejnou přívětivostí s ním porozprávěla.

První pohled na svého manžela ji dostatečně přesvědčil, že zase její nešťastná chvíle počíná.

Dříve než jindy odhodil nářadí, plný mrzutosti, do kouta a odešel do hospody. Marie ouzkostně čekala jeho návratu; a když se již dvanáctá hodina blížila, a on ještě nešel, tak sobě spaní modlitbou zaháněla; nebo spát nesměla jíti, pokud se Vojtěch domů nenavrátil.

Vojtěch zatím přijda do hospody, posadil se mrzutě do kouta; jeden soused druhému šeptal, že jistě zase svou náruživostí posedlý jest. Uslyšev to mladý mlynář, který dobrý poštěváček jsa, z toho největší žerty měl, když někoho dokonale pokoušeti mohl, přisedl k Vojtěchovi a počal všelijakou rozprávku, až konečně na Marii přišli. Zatím měl mlynář několik skleniček pálenky v krvi a tu počal sličnost a vnady jeho manželky vychvalovati, jakoby ho z mrzutosti vyrážeti chtěl. Vojtěch ale pořád mrzutěji, jemu konečně zřetelně se vyjádřil, řka, že jeho ranní rozmlouvání s Marií příčina té mrzutosti jest a že na budoucnost si to zapovídá.

“Bláhovej,” pravil mlynář, “stará láska nerezaví! Kdybyste vy mne nepředešel, byla by Marie má; a co jste vy před nepřítelem nás hájiti pomáhal, já jsem se s Marií dost vyspal, a ona mne milovala víc než vás!”

“Ty lžeš, bezbožníku!” vzkřikl Vojtěch rozzlobený.

“Tito mně to mohou dosvědčiti!” pravil mlynář a pokynul na některé sousedy, kteří blíže přistoupili a z Vojtěchovy zlosti žert majíc, také dosvědčili.

“Hrom a peklo! Tak přece mé domnění pravdivé bylo? A já jsem toho jedovatého hada nyní již pět let na svém srdci zahříval? Nuže tedy, pane švagře”, pravil, pokojným se stavě, “na další přátelství!” a dal láhvici kořalky nalíti a pil s mlynářem; jeho vzteklost se pořád víc a více rozmáhala, takže mu ani na mysl nepřišlo, že mlynář jen žert z něho má a že tytéž léta, co Vojtěch nepřítomen byl, on také doma nebyl a ještě k tomu o rok později než Vojtěch domů přišel.

Mlynář nato největší neštěstí usnul a Vojtěch peklo v srdci maje, domů se ubíral; na cestu ještě žejdlík kořalky sobě vzal, kterou také na cestě vypil, a sklenku do okna mrště, svůj příchod ženě oznámil. Marie celá uleknutá mu otevřela; on ji hned počal tejrati a s ní zle nakládati. Na její otázku: čím se provinila? dal jí namísto odpovědi takovou ránu, že se jí ústa hned krví zalila. Na její vzkřiknutí probudila se matka a dítky její; a když on ve své vzteklosti jí ještě jednu ránu dal, běžely všichni rozzlobeného manžela krotit, a milovanou Marii bránit; on ale jako pekelná lítice jim zlořečil, a popadl palaš ze stěny a ťal Marii do hlavy; tím způsobem také rozsekal matku stařičkou a tři vlastní nevinné dítky. A teprv když se mu žádný více neprotivil, a tu ukrutnou tichost jediný smrtelný chrapot Marie rušil, tu přišel k sobě a vrhl se na zemi k Marii, která mu ještě slabě ruku na důkaz, že jemu odpouští, podala a s přísahou, že nevinně umírá a že jenom jeho jediného milovala, vypustila svou čistou duši.

Tu Vojtěch počal k Bohu o pomoc volati; ale všecko darmo. Již ani vzdechnutí více slyšeti nebylo. Tu držel krvavou hlavu rozmilé Marie ve svém klíně tak dlouho, až již stydnouti počala. Pak se vzpamatoval, sebral všech pět mrtvých těl dohromady, a položiv je podle sebe, vybral slámu z postele a pěkně je postlal; převlékl se, zavřel byt i okenice, a odešel pryč.

Sotva se rozšeřilo, tak šel k otci svému, který churavý jsa, ještě v lůžku odpočíval.

“S Bohem tu přebývejte, otče milý! Již vás sotva kdy spatřím; odstraním se, neb jsem to doma všecko posekal!” S těmi slovy se pryč odebral. Otec uleknutý naň volal; ale Vojtěch ho neslyšel. Ačkoliv sobě nikoliv pomysliti nemohl, co se opravdu stalo, tak přece jenom žádného pokoje nemaje, ač slabý a churavý byl, do příbytku svého syna se odebral; a když všecko zavřeno viděl, tak se sousedů tázal, jestli jim povědomo jest, kam se syn jeho i s ostatními poděl?

Žádný mu nemohl zprávu dáti.

Tu on v smutném předzvídání okenice otevřel; a když slámu po světnici rozestlanou spatřil, tak vypáčil se sousedy dveře. A tu viděli to neslýchané ukrutenství. I byl tady hnedky zástup lidu; i také šel mlynář okolo; upamatoval se na svůj včerejší žert, vida zástup před stavením; myslel, že snad Marie nějakou mrzutost skrze jeho nesmyslnost má; viděl se povinna to napraviti, co pokazil; a vstoupiv do síně, tu spatřil ukrutný následek své lehkomyslnosti. Obešla ho hrůza; utíkal pryč jako zmámený; přišel domů, pokoje neměl, vzal ručnici a šel do lesa; všecko darmo; všude viděl zkrvácená těla Marie, matky a dítek jejích. Obviňoval se před Bohem, že je zabil; a nemoha nikde žádného pokoje nalézti a spolu se trestu a hanby obávaje, kdyby to najevo vyšlo, že on příčinou takového do nebe volajícího skutku jest, obrátil ručnici, která na zvěř nabita byla, proti sobě, a vrazil si ránu do mozku.

Právě v tom okrsku bloudil nešťastný, všech smyslů zbavený Vojtěch; na tu ránu a na uslyšený supot ve své krvi se brodícího mlynáře přiblížil se a spatře mlynáře toho, novou vzteklostí zuřil.

“Neumírej, probůh!” vzkřikl, “dříve než já Marii na tobě pomstím.”

“Marie byla nevinná!” To byla ta jediné slova, která mlynář ještě promluviti mohl; až v ukrutných bolestech skonal.

“Nevinna! Tedy přece jenom nevinna!” Nyní počal Vojtěch žalostně plakati. “Tak jenom přece já ta pekelná potvora jsem, ježto jsem nevinnou tu dobrou duši, která svůj celý život mně obětovala, zahubil. – Já zahubil i s dítkami sličnými, i s matkou stařičkou, která svou dceru ctnostně vychovala, aby ode mne, lotra zlořečeného, pekelně zahubena byla?! Což mám ještě na tom světě k očekávání? Osude nešťastný! Proč jsem před nepřítelem nezahynul? Proč koule nepřátelská neroztrhala hlavu, vrtochů a žárlivosti plnou? A co mně brání – mlynářova zbraň mně k službám stojí; vždyť ho mohu následovati.”

Již ruku vztahoval po ručnici, již ji znovu nabíti chtěl; a zase ji odhodil řka: “Nic, to by byl malý trest na vražedníka, na zlosyna takového!” Pak umlkl; a tak setrval, až k večeru ho mdloba a spaní přemohlo: i klesl na mlynářovo tělo a usnul tvrdě.

Druhé ráno vycházelo slunéčko červené, jakoby se v krvi nevinně zahubených koupalo; černý mrak nad ním se snášel, jakoby je zastříti chtěl; větříček ranní zahrával vzhůru vstávajícími vlasy Vojtěcha, který z těžkého snu se probrav, spatřil, kde jest, a celý svůj ukrutný stav seznal; i vzchopil se vzhůru s tím předsevzetím, že se právu udá. Šel se sklopenýma očima, kráčel rychle; a když vyšel z lesa na jeden pahrbek, z kterého dolů do vesničky vidět bylo, aj zvonů smutný zvuk mu zněl zdaleka do uší a viděl, jak všecek lid z vesničky vyprovází smutné oběti náruživosti jeho.

I padl na zem, plakal hořce a prosil Boha o poslední sílu, aby své předsevzetí šťastně vyvedl; pak se odebral do vesničky, kde sice málokdo doma byl, ale každý se mu bázlivě vyhýbal. I šel k otci, který nad ukrutným spatřením zahubených do těžké nemoci upadl, a k poslední hodince se ubíral. A vida jej, zakryl obličej svůj jednou rukou, a druhou kynul Vojtěchovi, aby se pryč odebral.

Vyšel tedy ven a čekal, až se lid z pohřbu navrátil; i nechal se dobrovolně právu odevzdati, kdežto se ze všeho vyznal a na 25 let na těžké vězení odsouzen byl.

Tak se člověk ten, který manželku, ježto ve svých povinnostech za příklad býti mohla, o všecko štěstí skrze nesmyslnou náruživost připravil, a nelituje ani vlastních dítek svých, všecko nelítostně zahubil, a sám sebe do hanebného vězení k věčnému trápení neukojeného svědomí uvedl.

Ó, té nesmyslné náruživosti!

Magdalena Dobromila Rettigová:

PODIVNÝ JAKUB (1821)

Jakub nestudoval mudrctví, a byl přece pravý mudrc; toť byl podivný Jakub! Neboť byl vždycky stejný; ať to bylo v štěstí, nebo v neštěstí. Pronásledovala-li ho nějaká starost, těšil se na lepší časy; potkalo-li ho nějaké štěstí, tak ho střídmě užíval; neboť nechtěl se ze své lhostejnosti vytrhnouti.

To byl podivný Jakub!

Jakub byl nejšlechetnější muž z celé vesnice; a přece o něm ty nejšpatnější řeči se roznášely. Jeho přátelé se horšili nad lehkomyslností jeho utrhačů; on ale zůstal klidný a pravil:

“Proč se nad tím horšíte? Vždyť to snad již máte věděti, že lidé málokdy k pravdě nakloněni jsou; nebo mluví-li chvalitebně a dobře o někom, tak jsou z největšího dílu pochlebníci; mluví-li špatně, tak jsou utrhači. – Nechte je mluviti; mé jednání jejich lež prokáže a zahanbí.”

To byl podivný Jakub!

Jakub zlámal si nohu; přátelé bědovali; on zůstal utěšený.

“Ó, jak dobře, milí přátelé!” pravil, Bohu díky čině, “že jsem obě nezlámal!” a ještě žertuje doložil: “Jaký zisk i ze sebevětšího neštěstí nám vyplejvati může, jen když se snažíme ho vyhledávati! Patřte nyní na mne: já nyní uspořím střevíců; a s jednou nohou se také pracovati může.” Jakubova noha se zahojila: a on děkoval Bohu za to dobrodiní.

“Přece jest to dobře, že dva střevíce trhati mohu!” pravil, “a s oběma nohama se to přece lépe pracuje!”

To byl podivný Jakub!

Jakubova manželka porodila jemu krásného, spanilého syna. Jakub se z toho radoval, že otcem jest. Za hodinu syn umřel: matka a příbuzní hořekovali o to spanilé děťátko. Jakub ale zůstal ve své mírnosti:

“Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal!” pravil. “Staň se, Pane, vůle tvá! Jest to tak lepší; on jest již tam, kde my se teprv někdy všickni shledáme. Lepší jest mu, než aby od všelikých trampot uchvácený klesnouti musil. Budiž Bůh z toho veleben: on vzal mé dítě k sobě!”

Po roce jsa Jakub zase synem obdařen, podruhé byl otcem; manželka jeho se usmívala, přátelé mu přáli štěstí; a on děkoval Bohu, že ho zdravým synem obdařil:

“Statečný to musí býti chlapec,” zvolal radostně, “statečný, a musí Boha a bližního milovati! – Nejdříve chci jeho srdce a pak teprv jeho rozum šlechtiti; budiž Bůh zveleben, že mne zdravým synem obdařil!”

To byl podivný Jakub!

Jakub huboval náramně na žebráky: jmenoval je lenivý lid, zahálečnický, že prý se na cizí mozoly živí a Pánu Bohu že den ukrádají; a přece žádného žebráka neoslyšel! Dal každému, jak často jen mohl; když mu někdo to obojetné jednání předhodil, dal mu za odpověď:

“Jestli také mezi dvaceti žebráky jich devatenáct, kteří to nezasluhují, tak jsem přece ale jednomu zasloužilému dal; a ten jeden nemá pro ty druhé trpěti! A beztoho jest to jako posměch na člověčenství. Nebo prosí-li žebrák o almužnu, tedy mně to přichází, jako by řekl: Poskytněte mé potřebnosti něco ze své zbytečnosti, ku které já, jakožto člověk, také právo mám.”

To byl podivný Jakub!

Jakubova manželka ztratila jmenovitou sumu peněz; ona bědovala, plakala, naříkala; ale Jakub to trpělivě nesl, a těšil svou zarmoucenou manželku takto:

“Byla jsi vždy starostlivá, kam a kterak bys nejlépe ty peníze uložiti mohla, aby pojištěny byly; nyní jsi starosti zproštěna, a zloděje se netřeba báti. My jsme, Bohu chvála! před nouzí jisti a více nepotřebujeme; naše děti ať se učí pracovati; a když jim dobré vychování dáme, jest to lepší, nežli aby se na jmění svých rodičů spoléhaly.”

Jakubovy peníze se zase nalezly; a on se z toho raduje pravil:

“Nyní zaplatím daně a spravím střechu; sice nám brzo do světnice poteče. Vždy jest to dobře nějaký krejcar v záloze míti, skrze nemoc, aneb nenadálé neštěstí; přece jest to dobře, že se ty peníze zase nalezly.”

To byl podivný Jakub!

Jakub byl vždy první, který se zkráceného aneb uraženého ujímal, a jeho práva se zastával; každého nepřítomného se ujal; když ale jeho nějaký utrhačný jazyk urazil, anebo jemu nějaké hrubiánství udělal, tak mlčel a pokrčiv outrpně ramenama pravil:

“Lépe křivdu snášeti, nežli ji komu činiti; kdo mne bez příčiny urazí, jest v tom okamžení, když to činí, slabý člověk a zneuctívá sám sebe. Mám já se snad proto horšiti, že on slabší jest než já? – Já mám jen outrpnost s ním!”

To byl podivný Jakub!

Jakubovo srdce nanejvýš někdo popudil, když byl ke svému dobrodinci nevděčný; neboť prý nevděčnost jest ta největší nešlechetnost, ježto se všeliké dobré a krásné ctnosti protiví a jí přístupu nedá. Právě ale jemu, který rád dobré činil, který rád trpícímu bratru srdce své otvíral a  s ním se dělil, byl mnohý nevděčen; on ale takového nevděčníka nikdy nejmenoval, nikdy si naň nestěžoval, nýbrž když někdo proti takovému nevděčníku mluvil, říkal Jakub, že kde jsou nevděčníci, tam že se také najdou vděční, a kvůli těm dobrým že on rád těch zlých zapomíná; nebo kdo poděkování žádostiv jest, ten že nečiní dobré pro dobré, ale z nádhernosti a ze ctižádosti.

“Nechte ho, ať si jest nevděčný,” říkával, “jeho nevděčnost mé dobročinnosti nepřekáží; já budu činiti, co mi povinnost káže.”

Nebyl-li to podivný Jakub?

Jakubova dcera dosáhla svých dospělých let; její peníze, krása těla a ctnosti duše jí množství milovníků přitáhly. A také jeden pán z hlavního města ucházel se o její lásku a ruku. Ale Jakubovi bylo toto ucházení jakési podezřelé.

“Anno!” pravil ke své dceři, “Anno! Volíš-li ty sobě raději býti jemnostpaní, anebo šťastnou ženou? – Tu tě požaduje jeden jemnostpán z hlavního města; a tam jest chudobný Jiřík, který svou starou churavou matku těžkou prací v potu své tváře živí. – Já vím, že on tě miluje; ostýchá se ale tobě anebo mně svou lásku vyjeviti, protože jest chudý; a nemůže se ničím jiným vykázati, nežli svou mladostí, pilností a mravů počestností. Já nechci, chraň mne Bůh!, žádné násilí tvému srdci učiniti; vyvol sobě, kterého chceš!”

“Ach, milý otče,” odpověděla ona, “já sobě zvolím Jiříka.”

“Dobře máš, Anno!” zvolal Jakub radostně. “Tys volila dle mé žádosti! Amen!”

A za čtyři neděle byl chudý Jiřík Jakubovým šťastným zetěm.

To byl podivný Jakub!

Jakub se roznemohl; jeho síla míjela každou hodinou; a vida smrt přibližovati se:

“Milé děti!” promluvil k přítomným dětem a přátelům, “milé děti, duch můj již brzičko svého žaláře zproštěn bude; brzičko se dostavím k tomu, který mne na tento svět povolal, moji milí! Zde, nedaleko hrobu, člověk cítí, že ctnost není marná; přísahejte mně, že stezku dobrého a spravedlivého nikdy neopustíte!”

Všichni přísahali slavně.

“Nyní umřu spokojeně; nebo vaše přísaha šla od srdce! Držte slovo, moji milí! Čiňte, co můžete dobrého; milujte bližního a mějte trpělivost s chybami jeho, nebo slabí a chybám podrobení jsme všichni; nereptejte, když osud vás tresce; podrobte se vůli nejvyšší prozřetelnosti, neb co by byla věčnost, kdyby každá ctnost již tady odplacena byla? – Bůh budiž s vámi všemi!”

To byly poslední řeči Jakubovy. I skonal Jakub v tichosti a bázni Boží, a ještě posavad vypravují sobě sousedé místa toho o tom podivném Jakubovi, vychvalujíce ctnost a dobrotu jeho!

Magdalena Dobromila Rettigová:

NEŠŤASTNÉ DYCHTĚNÍ PO BOHATSTVÍ (1821)

Nic nevzbuzuje více nepravosti jako chtivost a žádost peněz! Přešťastný ten člověk, který se nenechá zaslepiti, aby skrze zkázu bližního svého sebe obohatil. Následující příběh jest smutný příklad takové nepravosti.

Tomáš Horný, sedlák v jisté dědině, přes 30 let ženatý, ve šťastném manželství život svůj trávil a nic skrze ty sladké léta, která v takové svornosti manželské a práci uplynula, štěstí jeho nezkalilo. V tom manželství porodila mu jeho manželka jediného syna, kterého se vší pilností se přičinili tak vychovati, jak málokdy selský lid své děti vychovává.

Tomáš ale a manželka jeho měli v tom své obzvláštní zalíbení a vychovali sobě syna svého, takže když 18 let starý byl, z něho velké potěšení měli; a on si skrze své mravy a ctnostné chování lásku celé osady získal.

Nyní přišel ten čas, kdy ho vlast za bojovníka volala; on odešel, od celé obce politován, do pole. Není možná vypsati, co slz jeho rodiče vylili, a jakou žalost měli! Jenom otcovská láska si to představiti může!

Již v prvních letech si skrze své dobré chování a udatnost lásku u svých představených získal a již minulo osm let a ještě ani to nejmenší napomenutí anebo kárání od svých představených nedostal, neboť jej vesměs všichni milovali. On sice svým rodičům, které nade všecko miloval, pořád dopisoval; aby ale žádost, kterou dávno již měl, je zase spatřiti, vyplnil, žádal a obdržel dovolení na 6 měsíců domů se odebrati.

Vydal se tedy na cestu, ve dne v noci spěchal; ta dychtivost, aby své rodiče spatřil, dodala mu síly a s křídly synovské lásky letěl k vlasti své.

3 hodiny cesty od domova navštívil sestru svého otce; vyjevil jí, kdo je, a také své předsevzetí, že se jeho rodičům hned nevyzradí; že dříve zkusí, zda ho také poznají. Ona mu to nejenom schválila, ale také přislíbila s tou podmínkou jej navštíviti, aby se, pakli jej nepoznají, dříve nevyzradil, až ona přijde.

“Já chci svědkem býti té radosti,” pravila, “kterou tvoji rodiče míti budou!”

Uctila jej všemožně; a on odešel. I přišel k rodičům svým a žádal o jedinký nocleh, který jemu, nepoznajíce ho, dali.

On s nimi povečeřel; rozmlouvali o válce, o bitvách a o více takových věcech; i také často mluvila hospodyně a šedivý stařec se slzavýma očima o svém synu.

Ten mladý člověk stokrát chtěl svým rodičům okolo krku padnouti a se vyzraditi, ale vždy se na ten slib upamatoval, který své tetě udělal, a vždy zase se zdržel, jsa spokojen, že o sobě s rodiči svými rozmlouvati mohl. Nyní přišla hodina k spaní; tu on dal hospodyni a hospodáři dobrou noc, a odevzdal jim opasek plný stříbrných peněz, který na nepříteli dostal, aby mu jej do rána schovali; a pak se od nich odloučil a spal.

Co nemají peníze za moc nad lidem nerozumným!

Muž a žena na sebe pohlédli a měli oba stejné myšlení; a radili se spolu, kterak by se těch peněz zmocnili. I usnesli se, že svému lakomství toho cizího vojáka obětují. Jak sobě umínili, tak se také stalo. Tu stará žena vzala kahánek a šedivec sekeru, a šli na místo, kde jejich jediný nešťastný syn v líbezném snu odpočíval, i rozťal mu na jednu ránu lebku; vyvlekli ho z lůžka a zatáhli jej do zahrady, kde ho zahrabali. Pak celou noc umývali krev, která by jejich zločinství vyzraditi mohla.

Ráno asi okolo desíti hodin přišla stará tetka a dívala se na oba, pakli na nich co znamenati bude? Zdaliž svého syna poznali? Oni ale byli zcela studení. Pak se jich tázala po tom cizinci, který u nich přenocoval a podivovala se velice, když slyšela, že tu žádného nebylo.

“Bratře, nechte těch žertů stranou,” promluvila, “já vím, že tu jeden mladý bojovník na noclehu byl, kterého já dobře znám, a vy byste ho nepoznali? – Kdežto i na něm vaše podoba tak patrná jest, že nemožná se zmejliti? Nemořte mne dále! – Jestlipak se přece vyzradil? Zajisté ještě spí. – Ubohý. Jest mu po tak dlouhé cestě odpočinutí zapotřebí. Jak ale za těch několik let vyrostl a kterak se zná přetvařovat! Ukažte mně ho, ať ho políbím!”

“Ale kdopak jest ten, o kterém mluvíte?” tázala se žena, strachem obklíčená.

“O vašem synu!” dí tetka.

“O mém synu? – Všemohoucí Bože! Co jsme my přenešťastní lidé!” vykřikla a padla na znak.

Otec, kterému vlasy vzhůru vstávaly, počal je rváti a volal hlasitě syna svého; vypravoval zoufale celý ukrutný skutek, a vrazil si nůž, který na stole ležel, do srdce. Matka již v upadnutí ducha vypustila; a tak zahynul celý rod, který vždy za příklad celé osadě byl.

Nešťastná lakomosti!

(z knihy “Mařenčin košíček”, 1821, drobně upraveno)