Vzpomínky na Aloise Jiráska jsou vždy cenné, zvláště pokud jej přibližují z jeho lidské stránky, a o to cennější, jsou-li veselé, ba neobvyklé. Právě takové vzrušující svědectví o Jiráskovi přináší nadaný prvorepublikový spisovatel a žurnalista, následně bohužel nacistický kolaborant, po druhé světové válce za kolaboraci odsouzený, Viktor Hánek (1891-1954). Snad hořkost z toho, jaký člověk vzpomínky na Jiráska zprostředkovává, vyváží jejich fascinující obsah.
NEPODAŘENÝ JIRÁSKŮV SKOK Z ELEKTRIKY (1941)
V zasedací síni Spolku spisovatelů beletristů Máj v Praze jest galerie soch čestných členů a předsedů: Svatopluka Čecha, Jaroslava Vrchlického, Františka Heritesa, Aloise Jiráska a ostatních zakladatelů spolku.
Alois Jirásek, jehož devadesátého výročí vzpomínáme, byl zakládajícím členem a pro své zásluhy poctěn i čestným členstvím.
Jednou po jakési slavnostní schůzi Máje jsme vzpomínali. A tu básník F.S.Procházka, tehdy předseda Máje, vypravoval, jak pražská tramvaj mohla přejeti Mistra Jiráska:
“Bylo to v době, kdy začala elektrika jezdit do Podolí,” vypravoval básník.
“V České akademii byla schůze, která proti všemu očekávání se značně protáhla. Pan vládní rada Jirásek byl mrzutý, pospíchal domů. Po schůzi jsem mu řekl:
“Pojedeme tramvají, za chvíli jsme u vás!”
“Cožpak jezdí až k nám?” ptal se udiveně.
Nevěděl o tom. Nerad jezdil – po Praze obyčejně chodil pěšky svým pomalým krokem, vždy zamyšlený, k zemi zadívaný. Nerad se s někým zastavoval, snad proto, že pro nedoslýchavost mu unikal smysl řeči, nebyla-li dosti hlasitá. O změnách a rozšíření tramvaje neměl ani potuchy.
Byl rád, že bude dříve doma.
Byla zima, Jirásek ve své beranici a kožichu pěkně zabalen. Vstoupili jsme do tramvaje, kde hned to zašumělo:
“Jirásek! Jirásek!”
A lidé dělali mu místo – ale nesedl si. Zůstal na zadní plošině, drže se za držadlo:
“A kde zastaví?”
“Zrovna u vás, pane vládní rado!”
Nemluvilo se. Tramvaj sjela přes Václavské náměstí, nynější třídou Victoria a zabočila na nábřeží. Jirásek se stal trochu nervosní. Přešlapoval, tiskl se ke dveřím.
“Nemějte obav, zastavíme zrovna před vaším domem,” domlouvám mu.
Ale Jirásek nedbá.
Když vůz u Resslova parčíku zmírnil jízdu, nevyčkav zastavení, seskočil, ale tak, že uklouzl a padl hlavou k vlečnému vozu. Ozval se výkřik a řidič ihned zastavil. Maličko, a náš milý Jirásek byl vtažen pod vlečný vůz. Lidé ihned ho odtáhli a zvedli a plni účasti se ptali, neublížil-li si. Trochu se očistil a ubíhal domů.
Druhého dne jsem časně běžel k němu.
Oka jsem nezamhouřil, zda se mu něco nestalo, jakou měl noc. Zaplať Pán Bůh! Doma se o ničem ani nezmínil, naopak, byl prý živý a neobyčejně hovorný.
Ale tomu vehiklu se vyhýbal jako čert kříži. Raději – bylo-li nutno – jel – kočárem.”
*
Hrob svých drahých v Hronově chtěl míti prostý, “takový venkovský hrob, v němž budu jednou spát i já. Ať tam postaví sochu takové smutné prosté venkovské ženy, která vzpomíná…” Zeť Jiráskův, dr. Hanuš Jelínek, požádal sochaře prof. Jaroslava Horejce, aby udělal návrh na hrobku. Chtěl udělat krásnou věc: sousoší, které by zachycovalo scénu z Bratrstva, a za sousoším desku s výpisem Jiráskových nejvýznačnějších děl.
Jirásek to odmítl, a setrval na požadavku staré vzpomínající ženy… A sochař mu učinil po vůli.
