Revue č. 11/2021

Jenom konkurence dvou dráh je toho příčinou, že odsouzen jsem čekati plných pět hodin na vlak, který mne odveze k letnímu sídlu největšího z našich romanopisců a povídkářů, pana Aloisa Jiráska, na severovýchodním pomezí Čech, tam kde odehrála se nejedna z jeho vynikajících historií. Vlak, když odjížděl, pískal, jakoby zahučel: Teď sedni a čekej! a zmizel v pláni orlické, spěchaje k Labi.

Jsem v Týništi, na počátku půvabného orlického údolu, který odtud zúžuje se a stává čím dále tím krásnějším, až od Kostelce k Počtýnu vrcholí v nádherný přírodní skvost. Už hodinu procházím se od velké obory, s celými houfy parohaté zvěře, laní s velkýma očima, které hned to, hned zase jiné kdysi milované děvče přivádějí mi do paměti – přes nádraží teď ztichlé, jako škola po hodinách učení, jehož mír ruší jen sem tam cinknutí vagonového nárazníku – k městskému parku o snivých, provlhlých stezkách v zelenavém stínu. A přece pořád ještě je ráno. Co dělat ještě ty zbývající hodiny? – Přece ještě nelze prohlížet všecky ty továrny, jichž komíny počtem asi pět trčí do modra nebes, kouříce pozvolna? Dělají z Týniště malý Liberec a zejména kolem nádraží vypadá to velmi průmyslově – také zamyšleně poněkud, s tou vyhlídkou na širé zdejší lesy.

Od těch nemnoha let, co Týnišť znám, silně vyrostlo to nevelké město, jako skoro všecko na českém východě…

Jdu tedy dlouhou ulicí čistě upravenou, s dlážděným chodníkem, na náměstí, na němž v slunné záři chvějí se drobnolisté chundelaté korunky trojhranné akátové aleje, kterou přeměnil se pustý plac v kousek sadů. Služky začínají chodit pro rohlíky a pro maso, několik starých bab jde do kostela hned na náměstí. Však právě varhany odtamtud zaznívají tou starou písní, s českým venkovem a všedními jeho dny tak srostlou: Bože, před tvou velebností…

V Týništi i v osm hodin ráno dostanete snídani vybraně hotelovou, v hostinci u Jirušky, známém široko daleko, neboť i ze sousedství sem jezdívají na večeři, dobré pivo a víno. V Čechách je mnoho proslulých hospod a pokládá se za zvláštní zásluhu vyniknouti i v tom množství…

Potom pan Novotný a hezounká jeho neteř svou ochotou a úslužností, s jakou ukazují mi bohaté sklady své továrny na koberce, plyše, cestovní deky, přikrývky stolní a postelní, záclony a portiery, vložky pohovkové, zanášejí mou mysl daleko, daleko na jih a východ, do mohamedánských mešit s koberci právě takovými, do harémů, v nichž jakživ jsem nebyl, do bazarů tuniských a cařihradských a do tureckých továren smyrenských, kde kupovával jsem podobné věci i na místě mnohem dráž. Všecky tyto krásné práce jdou prý do ciziny, překupníkům, a z nás o této domácí výrobě ví málokdo… Přišel jsem jen na podívanou, ale nemohu se zdržeti, abych neuzavřel nějaký obchod.

Nevím, jakou divnou náhodou v týnišťské továrně na koberce vyrábí se také bramborový škrob bývalé první české škrobárny, která samostatně neudržela se snad proto, že český národ nemiluje mnoho škrobenosti.

Parní pila, továrna na jakési stroje a jiné zajímají mne míň, protože si nemohu postaviti do svého pokoje ani týnišťské prkno sebe uměleji seříznuté, aniž nějakou mlátičku nebo stroj na řezanku. Ať odborníci přesvědčí se, že nelhu, přirovnávaje Týnišť k průmyslovému květu kteréhokoli jiného kouta země české. Proč Týnišť nemá školy střední ani odborné jakékoli, také nevím, ale slušela by jí…

Tak se stalo, že najednou ta pětihodinná věčnost zdála se mi krátkou a vlak do Hronova málem bych zmeškal.

Panu Jiráskovi těžko by bylo zapříti svůj hronovský původ už proto, že pouhou procházkou po Hronově samý Jirásek bije ti do očí; tu pekař neb jiného druhu řemeslník a živnostník, tu kupec, tu dokonce i starosta, ačkoli podobiznu slovutného rodáka darmo hledám i v tamější Čtenářské Besedě, které i knihovna jen Jiráskových děl pěkně by se hodila. Prý podobizna je nahoře, na radnici – kam cizí člověk tak snadno se nedostane.

Pod svahem vysoké stráně, docela za městem a v tišinách venkovských, v kraji už pohorském silného, čistého vzduchu, tráví pan Jirásek čas prázdninový, snad přemýšleje o novém tkanivu nějakého listu z české epopeje, kterým znova rozechvěje struny našich srdcí…

Byl jsem v Hronově ponejprv před čtvrt stoletím, jako malý studentík, návštěvou na faře. Nepamatuji se už, který to spolek pořádal tehda výlet kamsi do lesa, za faru, ale tolik vím, že jedním číslem programovým v podvečer toho letního dne byl jakýsi ohníček, přes který se skákalo; i účel toho zůstal mi tajemstvím: bylo-li to jen pouhé obveselení nebo nějaký zdejší lidový obyčej. Skákali účastníci obého pohlaví a mezi nimi také svižný mladík, asi dvacetiletý, student, o kterém pan farář mi povídal:

“Vidíš, tohle je mladý Jirásek!”

Ten obrázek vyšvihnutého mladíka rozjařené, veselé tváře, ozářeného z důli červenavě žlutou září plamenů, utkvěl mi v mysli jen proto, že pan farář, teď už ctihodný děkan, milý stařeček i kněz a otecký můj přítel mě naň upozornil. Jiného nic nebyl jsem si o Jiráskovi vědom a nenadál jsem se, že o málo let později objeví se mi tentýž Jirásek v gloriole docela jiné, kouzelnější, mnoho intensivnější a trvalejší, než byl ten vzplápolavší oheň ze suchého klestí…

Na cestě zpáteční Náchod, který před léty byl mi na chvíli i domovem, to hrdé sídlo panské, teď hnízdo továren, sotva jsem poznal. Co jsem o Týništi pověděl, o Náchodu platí zvýšenou měrou: v posledním desítiletí vzrostlo obyvatelstvo na dvakrát tolik, v celém městě je jako v úle a cestou k předměstí Plhovu kouří, syčí a hučí tovární práce ze všech stran, až uši zaléhají. Ale v divadle, kam šel jsem krátit sobě večer pěknými výkony Zöllnerovy společnosti, viděl jsem v prvních lavicích mnoho tváří, které upomínaly na pověsti biblické a Palestinu, a abych nebyl v pochybnostech, mluvily také cizím jazykem. Myslil jsem, že je to hebrejsky – nikoli, jen po německu to bylo. Také podomek jednoho velkého hotelu mne tak oslovil, jako by se samo sebou rozumělo… Kdyby teď Prusové sem přišli, jako před třicíti bezmála léty, byli by zde jako doma.

Ty tam jsou idylické doby Náchoda…

Pak dál se potuluji tím krajem východním, který k srdci mi přirostl, nejvíc pro ty svoje výhledy širé, krásné do labských nížin, až skoro k srdci Čech. Je to zde všude smavý kraj, plný měst, městysů a vesnic, plný života a plný práce, hmotné i duševní. Této duševní je nejvíc v Athénách východočeských, jak říkají Chrudimi, která není než samá škola a samý úřad. Málokteré město české má tolik a tak úpravných škol jako je chrudimské gymnasium, obchodní akademie, průmyslová škola, školy měšťanské a řada jiných. Literární spolek chrudimský, věnování Černé hodinky Máje městu Chrudimi, divadlo s doktorem Pippichem v čele a všechna účast Chrudimi na intelektuálním životě českém jsou věci mnohem obsažnější než dlouhé, slovesné chvalozpěvy. A Chrudim má také svoje krásy krajinné, kterých by člověk tady už ani nehledal. Jako ten nad míru poetický obrázek chrudimského dómu, teď tak nádherně upraveného, ač jistý způsob maurické výzdoby vniterné nehodí se dobře ku gotickému stavení; a pestré kvádry jinak se nesou v podkovovitých konturách cordobské mešity než v přísných obloucích gotické klenby; a návrší městských sadů za gymnasiem, pak ten široký rozhled od slatinanské cesty a líbezné procházky v nedalekých lesích auersbergského panství, až ku rozhledně, odkudž je pohledění na divoce romantický údol Pekelský a Nasavrchy naproti. Ale ani odtud nelze rozřešiti problém nasavrcké etymologie: pocházejí-li Nasavrchy z německých Nasseberge nebo z českých Zavrchů.

A ještě jiné filologicky-historické bádání zajímá mysl návštěvníka chrudimského, který sestoupil v hotelu “na Bídě”, tak jako před více než sto lety císař Josef II., když o hlad a nouzi v Čechách se interesoval. Tehdá prý jednomu z dvořanského komonstva zalíbila se jakás Chrudimačka, buď panská nebo kuchařinka z té hospody. Zalíbila se mu opravdu, neboť si ji vzal a odvezl do Vídně. Potom kde kdo z Chrudimi měl ve Vídni nějakou záležitost, obracel se na bývalou panskou, teď mocnou paní a bylo těch proseb tolik, že i sám císař se nad tím pozastavil památným výrokem:

“To je tam u vás bídy!”

A končím své dny prázdninové zase v tom zákoutí sloukovickém, jako rok co rok. Odtamtud do Městce Heřmanova dojíždíme se sloukovickým pantatínkem, k Pivničkovým do kasina a vracíme se s těžkými hlavami. Však víc než co jiného tíží mne myšlenky, když tak se vracím v té noci krásné, měsíčné, všude tiché, zapředené jako v pavučiny toho nočního světla, v němž hvězdy se ztrácejí. Myslím v duchu, že celý český národ je tak jako my při těch zábavách, které orgiemi jsou potud, pokud zpívají se tam národní písně s celou duší a z hloubi srdce, končící vždycky melancholickým “Dej nám pán Bůh zdraví, v tom chrudimském kraji…”. Každou chvíli při tom někdo z hostí podívá se na hodinky a vytratí se: ten musí zejtra časně ráno do práce, má otavu nebo něco jiného na poli, ten zas do kanceláře, jiný jinam… žádný nemůže vytrvati dle libosti a sotva že se trochu rozveselili, už zase starost o těžké bytí tíží je a stlumuje všechno potěšení. Český národ je také takovým malým člověkem, jakým jsme my, jeho členové, skoro všichni: sotva že trochu si pozavýskne, už aby zase byl v trudu a v práci… a v boji neustálém…

“Co to píšeš, strejčku?” ptá se mne malý synovec Tonda, ten, který mne loni naváděl, abych střelil děvčatům do slavnostního nápisu nad studánkou.

“Do novin, Toníčku.”

“A to mne tam zas dáš, viď?”

“Tentokrát ne, Toníku,” odpovídám, “až zase provedeš nějakou hloupost.”

Bude to asi co nejdřív, myslím sobě a končím.