Voskovec a Werich. Za první republiky patřila značka V+W k nejtypičtějším projevům moderní kultury, která se naplno prosazovala v době bouřlivého rozvoje nové republiky. Vše staré bylo odhozeno, vše nemoderní odsouzeno. To, že se moderní estetika tehdy jevila naprosto neslučitelnou s estetikou “starého” umění, je pochopitelné, neboť mnoho let prosazované estetické názory díky náhlé a téměř bezbřehé svobodě a volnosti tvorby vzaly rychle za své a umění se radikálně proměnilo. Pálily se mosty k pochopení celé řady předchozích generací umělců, což se s odstupem mnoha let jeví jako pomýlené a zbytečně ultimativní. A tak i slavná dvojice V+W Jiráska odsoudila, aniž by akceptovala odlišný umělecký tvar, ideu i způsob tvorby.
Trochu V+W podezírám, že Jiráska vlastně nikdy pořádně nečetli (anebo četli, ale ze zásady na něm nechtěli najít nic dobrého), protože by o něm v šedesátých letech, když byli osloveni, aby vyjádřili svůj vztah k němu, nemohli napsat tolik dle mého názoru scestných názorů. Také to možná od nich Jirásek schytal za celou tu nenormální a šílenou dobu padesátých let, ve kterých ho všehoschopný Zdeněk Nejedlý vynášel pomalu do nebe, až to každému vadilo, zato prvorepubliková moderna byla odsuzována jako téměř zvrácené umění (o osudech V+W ani nemluvě, i když Werich kupodivu v této době zastával prestižní funkci ředitele divadla). Ostatně Ladislav Fuks důvody tehdejších protijiráskovských nálad viděl podobně – jako nepřímou, zato tvrdou kritiku temných padesátých let – viz příspěvek ZDE.
A přitom kdyby se V+W bez předsudků začetli do Temna, F.L.Věka, Skal, Psohlavců, Husitského krále apod., našli by v těchto mistrně napsaných a stále čtivých dílech přesně to samé, co oni sami vkládali do těch svých – střet názorové plurality, respektu, porozumění, snášenlivosti a tolerance s totalitou, zvůlí, nesnášenlivostí a nesvobodou. Ano, Jirásek je stará škola a předmětem jeho zájmu nejsou sebemenší psychické záchvěvy svérázných individualit. To se samozřejmě nemusí všem líbit – je to otázka osobního vkusu. Mně však kupodivu konvenuje jak Jiráskův mistrný styl klasika starší české literatury, tak i styl autorů literatury moderní a současné (včetně V+W) – pochopitelně od nich očekávám odlišný čtenářský zážitek. I literatura je nekonečně pestrá, tak jako celý náš okolní svět.
A co se týče jazykové kvality Jiráskových textů – proč by měla vadit specifika Jiráskova jazyka (Jirásek rozhodně nepsal tak hloupě, jak jeho styl V+W ironicky rádoby napodobují, naopak je jeho čeština bohatá a pestrá a vždy krásná, ale je zřejmé, že ne každému tato až barokní jazyková košatost vyhovuje), když u moderních spisovatelů (a u V+W taktéž) byla jazyková ekvilibristika a individualita vysoce ceněna?
A proč by neměl jít parodovat Čapek (který si mimochodem Jiráska velmi považoval) stejně jako Jirásek?
Na to Werich odpovědět nedokázal a ani se o to nijak nesnažil.
Voskovec šel se svou kritikou dokonce mnohem dál – zapletl do ní i tehdejší politiku – podle mého názoru naprosto nevkusně a téměř urážlivě, když vzpomeneme, že Jirásek neměl s komunistickým režimem ani zbla nic společného a sám například pomáhal studentům prchajícím z Ruska po bolševické revoluci v roce 1917 – komunisté ho v padesátých letech pouze nehorázně zneužili, aniž se mohl bránit (byl už dávno po smrti). Přesto ani Voskovec nebyl schopen svůj odsudek nijak odůvodnit – v čem a proč je Jirásek provinční? V čem je v něm nabubřelé důstojenství a nevkus? Proč by měl být zařazen do okrajové kategorie levné četby kalendářového typu pro pologramotné masy?
Voskovec Jiráska tvrdě odsoudil, ale jakoby Jirásek byl pouze subjektem vyrovnání si účtů s tehdejší mocí bez potřeby cokoliv vysvětlit a bez známky sebemenšího zamyšlení a reflexe.
Co tedy V+W o Jiráskovi napsali? Zde jsou jejich svobodně vyjádřené názory, se kterými se v naprosté většině neztotožňuji, ale respektuji je, zvláště když si uvědomím, v jaké době a komu je prezentovali – jistě to vyžadovalo značnou dávku odvahy. Každý máme právo mít někoho rád a mít někoho nerad, ať už jsou naše důvody jakékoliv.
Jan Werich, Velhartice, 1.8.1965
Vážená paní ředitelko, jejíž jméno nemohu rozluštiti, ač bych je měl vědět, tudíž Vážená paní, to máte tak:
Člověk si nepamatuje, co kdy řekl či neřekl žurnalistovi, který se pídí po interviewu. Neb žurnalista je tvor v podstatě příživnický: hodlá prodat výroky lidí, aby se uživil, a neštítí se mnohdy tyto výroky podříditi buď politice časopisu, který ho platí, nebo někomu jinému, který ho platí a nebo je blbý a neumí jinak.
Není však podstatné, pravil-li Voskovec to, co hoši citovali a nyní po třiceti sedmi letech znovu otiskli, podstatné je, že to bylo to, co jsme k Aloisovi tenkrát cítili, a co, obávám se, se dodnes mnoho nezměnilo, i když se to trochu s přibyvším věkem ujasnilo.
Tedy Alois Jirásek.
Nu, ve své době to byl přínos. Doznívající romantismus a s ním touha malých národů mít svou velkou minulost, rakouský tak zvaný útlak, žízeň malého českého člověka mít velké předky a všechno tohle dohromady, zaplať pánbů, že tu někdo byl, kdo měl tu vůli, a hlavně píli, prosedět noci u stolu v Litomyšli a popsat haldu stránek o naší slavné minulosti. Ut desint vires, tamen est laudanda voluntas, by řekl Gaius Iulius.
Ani marně to nedělal: dostalo se mu slávy i bohatství ještě za jeho života. Pamatuju se dobře, že mu národ věnoval milion korun, nebo co, jednalo se s ním v rukavičkách a div že se mu nestavěly za živa pomníky. Být tak zvrhlí, jako jsme dnes, byly by se bývaly stavěly.
Ve škole nás Jiráskem otravovali. To už je takový český zvyk: nemít míru v sebechvále. Děje se dodnes. Nejen s Jiráskem, s daleko horšími zjevy, např. panem profesorem Zdeňkem Nejedlým počínaje a, bojím se hádat, kým konče. Jako laureát a národní umělec Vám to sděluji: lidi to národní umělectví a laureátství berou vážně!!!!! Ono jim to není k smíchu!!!!
Pokud literárního díla se týče, je to jiná káva. Máme-li pro Jiráska umístění a ocenění jakožto pro “buditele”, /to jest ten, jenž budí, mluvě k spícím/, prosím. Ano, Alois Jirásek, konal dobrou práci, byl odměněn uznale a včas.
Máme-li jej posuzovat co literáta, co dal naší literatuře, je to horší. Jazyk: Jiráskův jazyk je karikatura češtiny. Umělý výtvor pisálka “Juž panna Rozárka co proutek urostlá po podsebití chvátá v suknici nehrubě uzardělá, a kdo že to po stezce ku hradišti chvátá? Není-li to pan Prcek z Houští a na Výtoni na svém grošáku, který byl se včera na hodokvasu vsadil, že do hradiska bez výměny koně dožene dřív než slunko atd.” A tak můžete snadno parodovat do nekonečna.
Můžete mi namítnout, že parodovat se dá všechno. Ano. Ale čím lepší vzor, tím hůře se paroduje. S Nezvalem, Čapkem, zkrátka se spisovatelem, to jen tak nejde.
Odpočítáme-li buzení, připustíme-li optimisticky, opakuji optimisticky, že velká část národa je probuzena, je těžko čekat nějaký obdiv, literární obdiv pro Aloise, hlavně se strany mladých lidí.
Kolikrát jsem říkal a opakuji, že Jirásek měl velký talent pro “story”. Děj. Kdyby psal dnes pro film, dodával by skripta plné děje a zápletek. Dialogy by musil psát někdo jiný.
A jestli chcete vědět víc a zdržovat Voskovce, on je strašně zaneprázdněný, napište mu J.V.39 1/2 Washington Square South, New York 12., N.Y. a já se vsadím, že Vám jinými slovy řekne totéž.
S pozdravem Váš Jan Werich
P.S.: Ovšem F.L.Věk je pořád lepší než Kulhavý Orfeus. Ale Jirásek, zase, nebyl člen strany.
Jiří Voskovec, 25.října 1965
Vážená paní ředitelko,
promiňte, že tak pozdě odpovídám na Váš dopis z 28.srpna. Byl jsem opravdu strašně zaměstnán.
Co Vám mám povídat?
Je to trochu trapné takhle psát do Musea Aloise Jiráska, ale přece nebudu lhát… Ostatně je to notoricky známé, že nám s Werichem byl tento český bard vždycky děsně k smíchu. Nikdy jsme nebyli schopni ho brát vážně: ten krumplovaný, vyšívaný jazyk, jakoby čeština s nalepenými vousy na ochotnickém představení, ta kostýmní próza “… a juž panna Kordulka, ohebná jako proutek…” či “s tváří brunátně uzardělou, v suknici nahrubě chundelaté, hejtman u podsebití křikl: Cože neharcují?”
Rčení “Že by Alois Jirásek?” snad původně vzniklo tak, jak to ve Vámi uvedeném citátu Lacina vysvětluje; na detaily se už nepamatuju.
Svým významem však brzy přesáhlo jakoukoli aktualitu. Stalo se komickým heslem celé generaci, která se chechtala provinčnímu českému vlastenectví a vůbec nabubřelému důstojenství a nevkusu.
V žádné velké literatuře by se s Jiráskem mnoho nenadělalo. Byl by zařazen do okrajové kategorie levné četby kalendářového typu pro pologramotné masy. Patrně nutné zlo.
Dělat z toho pána zářný zjev národního písemnictví, to by bylo jako věšet v Národní galerii Lešetínského kováře, Karla Havlíčka an se loučí s rodinou, aneb Jana Amose na Růžovém paloučku.
Patří do kategorie onoho domovnického umění, které se ku podivu těší velké oblibě mnoha hlav státu všech politických odstínů.
“Umění”, jež svorně obdivovali nebožtíci Hitler i Stalin, a dále obdivují pensisté Chruščov i Eisenhower.
Doufám, že jsem Vás svou neúctou příliš nepobouřil. Díky za milá přání Vaše i Vašich kolegů.
Se srdečným pozdravem Vám i Vašim spolupracovníkům Jiří Voskovec
