Ústředním hrdinou Jiráskova čtyřdílného románu “U nás” je katolický kněz Havlovický. Předlohou pro tuto postavu byla Jiráskovi skutečná osobnost, hronovský farář Josef Regner (1794-1852), který byl proslulý svými pokrokovými myšlenkami a upřímnou snahou pozvednout životní úroveň svého kraje. Jirásek ale nepsal autobiografický román, proto také jméno svého hrdiny pozměnil na Havlovický (podle obce Havlovice, kde se P.Josef Regner v rodině mlynáře narodil). Život P.Josefa Regnera, na něhož si v Hronově za Jiráskova života ještě pamatovali, byl pro Jiráska velkou inspirací.
Paradoxně to byl právě Alois Jirásek, jemuž jsou neprávem a z neznalosti jeho díla přisuzovány primitivní antipatie vůči katolické církvi, který v postavě P.Havlovického vytvořil jeden z nejlepších a nejživotnějších obrazů katolického kněze 19.století v české literatuře.
A kdyby jen v něm!
V Jiráskově díle se to jen hemží skvěle vystiženými katolickými duchovními (vzpomeňme alespoň román “F.L.Věk” či “Skály” anebo hru “Emigrant” atd.).
Významný literární historik, který se specializoval na život a dílo Boženy Němcové, městský kronikář, spisovatel, zakladatel a kustod městského muzea, iniciátor světničky Boženy Němcové a nadšený propagátor města Červený Kostelec, Josef Hurdálek (1885-1944), ve své skvělé knize “Líbánky paní Barunky” ovšem namítá, že P.Josef Regner nebyl v době svého života příliš známý; známější byl prý červenokostelecký farář P.František Kerner (1794-1876), který je také jednou z postav (negativně vylíčenou) Jiráskova románu “U nás”.
Toto své tvrzení Hurdálek opírá hlavně o svědectví svého děda Antonína Hurdálka, konšela, písmáka a hospodáře. Ten prý Regnera sice také znal, ale o tom, že by vyvíjel nějakou výraznější vlasteneckou a společensko-osvětovou činnost, nevěděl. Dále Hurdálek argumentuje tím, že P.Fr.Kerner obdržel za svou vlasteneckou, buditelskou, hospodářskou a lidově lékařskou činnost záslužnou medaili Krasoumné jednoty pro Čechy v Praze, kdežto Regner nic podobného nedostal.
Také vztah obou kněží byl prý ve skutečnosti jiný, než jak jej líčí Jirásek ve svém románu – byli blízcí přátelé a zpovědníci. A P.Kerner byl dobrý, čestný a skromný člověk.
Hurdálek přesto nakonec korektně přiznává, že Jirásek nepsal autobiografii P.Josefa Regnera, ale svébytné beletristické dílo se svou osobitou uměleckou licencí.
Ostatně to zdůraznil sám Jirásek, když hlavní postavě i jiným postavám románu dal jiná než skutečná jména a samotného P.Kernera nejmenuje, ale uvádí jako “Kosteleckého faráře” či “Kosteleckého”.
Po zveřejnění románu “U nás” byli červenokostelečtí dost naštvaní, že Jirásek vylíčil jejich milovaného kněze v tak špatném světle, a chtěli ho obhajovat – Alois Jirásek jim však na to krátce, výstižně a zcela správně odpověděl:
“Psal jsem román.”
Dnes už nikdo ani jednoho faráře nepamatuje a Jiráskovy románové postavy zůstávají pouze a jen románovými postavami a nevyvolávají emoce jako kdysi. Každý chápe, že nelze považovat román za odborné, historické dílo. Je pouze na historicích, aby přinesli co nejpřesnější obraz obou význačných osobností, které skutečně žily, ale které nemají nic společného s vyfabulovaným beletristickým dílem.
Je třeba konstatovat, že dnešní historikové přisuzují P.Regnerovi význam o dost větší, než mu Hurdálek – zřejmě a pochopitelně jako hrdý a možná trochu ublížený červenokostelecký patriot – oproti “svému” P.Kernerovi byl ochotný přiznat.
To, že byl P.Regner všestranně aktivním, dosvědčuje i jeho článek ve starém Kalendáři. Krátce o něm referoval literární historik, spisovatel a redaktor František Páta (1885-1942), který byl nacisty popraven za svou odbojovou činnost.
JIRÁSKŮV FARÁŘ HAVLOVICKÝ JAKO KUCHAŘ
V “Kalendáři hospodářském na rok přestupní 1836”, vydaném od cís.král. vlastenecké hospodářské společnosti v království Českém v Praze a nově vytištěném a k dostání u Synů Bohumila Háze na Starém městě, v klášteře sv.Anny, číslo 211, vedle poznamenání vejročních trhů, počtu časů na rok 1836, různých poučení o mírách, penězích a vahách jsou na konci podány příspěvky, určené především venkovským hospodářům.
Je to článek první “Výtah ze zákonů a nařízení roku 1834 skrze cís.kr. krajské ouřady v Čechách uvedených ve známost”, jejž sestavil doktor Mat.Kalina z Jäthensteinu, společnosti hospodářské oud, který napsal i článek čtvrtý “O zourodňující moci oborního povětří na zoranou půdu v zimních měsících”; článek druhý je od doktora lékařství a profesora lučby Adolfa Plajšla “Poučení, kterak maso všelikého druhu každého času ročního rychle, snadně a lacině bez ohně a kouře uditi se může”; v článku pátém krátce podle zkušenosti poučuje hospodáře Jan Kreitl, správce a hojič dobytčí v Renči, na panství Lukaveckém hraběte Šenborna, “O vyklopování se kravího materníku”, kterak by neduh tento záhy předejíti a nejsnadněji odstraniti mohli.
Nás zajímá článek třetí, jehož pisatelem je Josef Regner, farář hronovský, známý z Jiráska jako farář Havlovický.
Víme, že tento farář vyšel z prostředí selského a mlynářského a měl smysl pro praktické potřeby lidu, že všude uplatňoval své opravné snahy, aby prospěl, i nedivíme se, čteme-li v Kalendáři hospodářském i jeho příspěvek “O dělání dobré krupice z kostí do polívky”.
Píše:
“Vezmi čerstvé kosti všelikého druhu, rozsekej anebo stluč je, ač k tomu pak i očištěné a nadrobno zsekané nožičky a jiné sic nepotřebné odřízky masa vzíti můžeš, vař je v náležité míře vody v uzavřeném kotli aneb jiném velkém hrnci. Vše to se ponechá déle v silném varu (asi po dvě hodiny), pěna se sebere, vařenina ta sleje se do jiné nádoby, omastek též se sebere a ponechá k jakékoliv jiné potřebě. Kosti mohou se ještě jednou drobněji rozsekati a vyvařiti, tím způsobem jako poprvé. Vyvařená z toho jícha neb polívka ještě potom se svařuje, ažby zhoustla, a pak přimíchá se k tomu krupice ječná, pšeničná neb hrachová, anebo brambory vařené, sestrouhané a pak sušené, když pak to vše vychladlo, krájej z toho tabulky, a usušiv je nejdřív na slunci, potom v peci, schovej. Z nich potom podle libosti můžeš polívku vařiti, přidada soli, co potřeba.”
(Naše kniha XII., seš. 19)
