Vánoční příběhy byly, jsou (a určitě budou) stále velmi populární – nyní vedou v podobě vánočních filmů, dříve kralovaly příběhy v knižní podobě. Dodnes se těší velké popularitě vánoční povídky klasika světové literatury Charlese Dickense, jehož “Vánoční koledu” miluje již několikátá generace dětí i dospělých. I v tvorbě Aloise Jiráska najdeme příběhy s adventní, potažmo vánoční tématikou. Vyloženě vánočním příběhem je jeho drobná povídka “Na formance” z roku 1883 – poprvé ji dostali čtenáři jako dárek o Vánocích 1883, a to ve Vánočnímu albu 1883. Patří sice mezi pozapomenuté rané Jiráskovy povídky, ovšem nepostrádá nic z mimořádných kvalit svého tvůrce – silný lidský příběh z doby dávno minulé, přesvědčivě vyprávěný, s typicky skvělou jiráskovskou pointou, která – jak se na vánoční příběh sluší – chytne i dnes za srdce.
NA FORMANCE (1883)
Asi na týden před Vánocemi přiběhla ke starému Klímovi palouckého sedláka děvečka, vyřizujíc, že jim Antoš, starší pacholek, co jezdil s koňmi do světa, náhle zle se rozstonal, a že hospodář Klímu prosí, aby se za Antoše přichystal na cestu.
Starému Klímovi se nechtělo, a své ženě řekl, že nepojede.
Než do statku přece šel, aby se omluvil; když se pak vrátil, řekl manželce:
“Víš, stará, bránil jsem se dost, ale dostal mne. Pojedu. Copak jsem měl dělat? Sedlák by se rád zachoval vydavači, když mu celý rok jezdí, zboží musí být do Vánoc na místě, a jinému ho nechce svěřit nežli mně.”
“Vždyť jsem věděla,” žena odtušila.
Jala se ihned muži svému vše na cestu shánět a chystat a dodala:
“Jen budeš-li do svátků doma.”
“Toť, co bych tam dělal. Sám se budu nutit, abych byl doma ještě před Štědrým dnem.”
Ráno raníčko ještě za šera byl už na statku, dobře jsa na cestu připraven. Na hlavě měl dobrou beranici, na sobě ovčí kožich s růžemi a tulipány na zádech. Na dvoře stál už vůz přichystaný, se zbožím, kusy kartounovými, vysoko vyrovnanými, takže pod bělavou plachtou vypadal jako malá chalupa. Všecko bylo na něm jak náleží, jak na pravý formanský vůz se sluší a patří.
Když Klíma posnídal a zapřahal, povídá mu hospodář:
“Nebude vám, Klímo, smutno – Vavřinů také jede – a Voříška si vezměte, zná vás; koně jsou na něj zvyklí, dobře hlídá.”
Klíma tak udělal, dal Spánembohem a vyjel za hlučného a veselého štěkotu psa Voříška, jenž před koňmi skákal a se točil, div že se těm těžkým tahounům nedostal pod těžká kopyta.
Když Klíma vyjel ze vsi, viděl před sebou v mlze něco vysokého se kolébati. Byl to Vavřinův nákladný povoz, jenž měl jednu cestu s Klímou. Ten mlčky kráčel vedle koní, přivázav koženou oprať na lišeň. Starý forman byl zamyšlen. Uvažoval, jak veliký to rozdíl teď a jindy. Co se před lety do světa najezdil! Nebylo nad něj lepšího a spolehlivějšího formana. Pak, když klopotnou prací si něco zahospodařil, oženil se. Se ženou dostal chalupu a kus pole. Začal hospodařit a nechal jezdění.
Od té doby, hezká tomu řada let, nikde nebyl, až dnes.
Myslil, kdo ví, jak mu to bude vzácno, ale cítil, že mu není tak veselo, jako před lety. Snad to bylo také tím mlhavým, tmavým jitrem, tím smutným tichem, v pusté, zimní krajině. Ale když pak slunce jasně zazářilo, když vzduch jasný a čistý jen se svítil, když Klíma podíval se kolem sebe a před sebe na silnici ztuhlou jako kost a nekonečnou, vedoucí do širého světa, když koně frkali a v klapot vozu mísil se štěkot Voříška, jenž mrštně na voje vyskočil a nyní koňům po hřbetě rejdil, tu starý forman se rozveselil, a vytáhnuv svou dřevěnku, chutě si zabafal. Chmury ty tam, a v tu chvíli zapomněl na to, co ho prve napadlo a tížilo.
Zase ho formanství těšilo, bezděky trhl po starém zvyku opratí, ač toho třeba nebylo, pokřikl na koně, a vesele si zapráskav točil bičem nad hlavou.
S takovou do světa vyjížděl.
A když se vracel, byl velice mrzut.
Ve skladě, kam zboží zavezli, musili celý den čekat na bavlnu, než ji mohli naložit. Tím se valně omeškali a pak sněhem, který je chytil cestou. Přes noc ho napadlo hustě a pak ještě chumelilo. Sníh lepil se na kola, jež silně vrzajíce volněji než jindy se otáčela. A bylo ještě hůře, když sníh umrzl.
Slunce zářilo, vzduch byl čistý, silnice jen v paprscích svítila, ale Klíma již vesele nepráskal. Stáhnuv beranici na uši, strčil bič pod paždí, a tak s hlavou sklopenou kráčel vedle vozu, časem se zastavuje, aby nohu o nohu oklepal, neboť záblo. Voříšek choulil se mlčky na předku do houně, a jen “skřivánkové” pod koly a v kolech silně vrzali a pištěli tichem zasněžené krajiny.
Klíma počítal a vypočítal, že do svátků již doma nebude.
Dnes Štědrý den, žena jej najisto čeká. Dnes ona si chudák zapláče. Bude sama a tím více bude vzpomínat na dceru. A sám už na ni vlastně vzpomínal. Když pak hlavu pozvedl, viděl kus před sebou zase Vavřinů vysoký, vyrovnaný vůz, jehož plachta teď, jak slunce pomalu se k západu schylovalo, zardívala se v zlatorůžové záři, jako všechen zasněžený kraj.
A tam, hle, něco zahořelo – v paprscích slunečných okna “Chytilky”, slavné formanské hospody.
Již viděti holé koruny starých lip před ní stojících, již i hospodu a kostelík vesnice za ní se rozkládající.
Tam dojedou, tam budou slaviti Štědrý večer.
Klíma věděl, že hospodský na zájezdní hospodě stálé hosty své, formany, výborně a zadarmo po starém způsobu vyčastuje, věděl, že ho starý Chytílek na formance zvláště dobře uvítá, a že by se tak doma neměl, jako bude dnes u něho; a přece se netěšil. Nevěděl proč, bylo mu nějak nejisto a pořád měl ženu na mysli.
Koně sami zarazili a zpod houně Voříšek se ozval. Stanuli na dvoře rozlehlé formanky. Klíma odevzdal vše podomkovi a sám bral se klenutým průjezdem do světnice. Jakési děvčátko v šátku zahalené zahlédl v průjezdu. Bylo chudobně oděno, a ručky skrývalo pod ošumělou plachetkou. Klíma si děvčátka valně nevšiml, myslel, že to podomkovo. Hospodský vítal starého formana velmi srdečně a těšil se, že se opět po letech s dávným svým hostem sešel. A jak tak hovořili, vstoupilo tiše z průjezdu ono děvčátko, kterého si byl Klíma prve sotva povšiml. Přišouralo se ke kamnům a hřálo se, majíc obrácenu přibledlou, hubenou tvářičku svou k mužům v hovor zabraným. Veliké, modré oči dětské pozorně je pozorovaly.
A nebyly, jak se ukázalo, také bez moci. Nebo když zase na Klímovi tkvěly, obrátil se starý forman, jakoby jimi přiváben, pohlédl na děvčátko, a pak se zeptal, čí je.
Hospodský se usmál, že to nenadálý, neočekávaný host štědrovečerní, a stručně, jakoby nic zvláštního, pověděl, že si žena jeho tu holku dnes ze vsi přivedla.
“Umřela tam včera jakási ženská. Přišla z daleka a byla tak sešlá, že zůstala u samé vsi ležet. Nebýt toho vyžlete, byla by zmrzla. Ale děvče dalo se do křiku, a tak si jí lidé všimli. Odnesli ji, ale nebylo pomoci. Sotva že promluvila. Dlouho to s ní netrvalo. Byla vysílena, hladem, zimou a také chůzí zmořena. No, nějaká tulačka, nebude jí škoda. Ale hůř tady s tím capartem. Co s ním. Ve vsi ji postrkovali od stavení do stavení. Představený povídal, že až po svátcích ji někam dopraví. Má žena, jak je milosrdná, se nad holkou smilovala a vzala si ji na svátky.”
Jak hospodský tuto historii dopověděl, počal se Klímovi divit. Tomu v ten okamžik, Bůh ví jak, připadlo, že by se toho sirotka mohl ujati. Měl jedinou dceru – žena beztoho pořád na ni myslí. Teď by jí mohl přivézt náhradu. Kdyby takové děvčátko měli, bylo by jim přece veseleji, a člověk by se měl čím párati, o koho se starati. A jak si to myslil, zavolal si toho sirotečka.
Děvčátko šlo od kamen dosti směle a podívalo se starému formanovi upřímně do očí. To se mu líbilo, a také to, že na jeho otázku, jak se jmenuje, jadrně, bez ostychu mu odpověděla, že Apolenka.
To by měla stará radost, zrovna takové jméno ona má. Ale v tom se zarazil. Přestal se usmívat a se vyptávat a díval se na děvčátko, jemuž plachetka z hlavy spadla.
Hospodský se divil, co na té holce má, a také tomu, že se vyptává na jeho matku. On sám nic nevěděl než tolik, co mu pověděl, a holčička mu mnoho neřekla. Co takové dítě; sotva že ví, jak se samo jmenuje…
* *
Nastal soumrak: na formance rozsvítili.
Na stole bylo všecko připraveno. Hospodská už chtěla polévku dávati, ale tu ji muž zadržel, že tu ještě nejsou všichni. Svolali je, jen Klímy se nemohli dovolat. Sháněli ho všude, ale nenašli. Když se ho nemohli dočekat, zasedli ke štědrovečerní večeři.
Hospodského to dost mrzelo, že jim to tak Klíma vyvedl. Kam jen zašel? Hádali, že do vsi ke kováři, dobrému svému známému. Že do vsi šel, dobře uhodli – ale kam tam zamířil, toho by se nenadáli.
Šel kolem kováře, dobrého známého, a ani se neohlédl. Šel dále vesnicí, až se doptal k hrobařovi. Sousedka hrobařova si toho cizince v květovaném kožíšku všimla a nezastřeným oknem dobře viděla, jak s hrobařem mluví a něco vyjednává, jak rozdělal opasek a nějaké peníze vyňal. Pak uskočila, neboť zahlédla, že se má cizinec k odchodu. Vyšel a za ním hrobař, nesa rozžatou svítilnu. Šli podvečerem ven v tu stranu, kde je kostelík. Rudé světélko ve svítilně v temnu se mihotající ukazovalo zvědavé ženě, že cizinec s hrobařem šli na hřbitov.
Co tam v tu chvíli?
Což by se byla divila a s ní všichni na formance, kdyby věděli, že Klíma vstupuje v tu posvátnou chvíli štědrovečerní, posvěcenou štěstí rodinnému, pln smutného napětí do vesnické umrlčí komory, a že sotva dýchaje pohlédl na máry, na něž hrobař svítilnu výše povznesl, aby bylo lépe viděti do zsinalé tváře mrtvé ženy, jež tu po strastiplné, těžké cestě spočinula!
* *
Na formance skoro již dojídali a pouštěli se vesele do ořechů a jablek, kterých hospodská plný klín přinesla.
Společník Klímův, Vavřinův synek, jal se vyvádět všeliké šprýmy a zkoušet pověry toho posvátného večera. Všichni byli veselí, zvláště hospodská, její dcera a děvečky. Nejmladší ze společnosti, neznámý host, jak hospodský malou Apolenku nazval, seděla na konci stolu, všecka jsouc zaujata nevídanou společností, zvláště pak hojností jídla a ovoce. Bledé tvářičky se zardívaly, velké oči nabyly lesku a sledovaly všecko s velikou zálibou, jež také se jevila na rtech dívčiných, vesele se usmívajících. Utrpení posledních časů, i těžká ztráta, kterou včera úmrtím matky své utrpěla a kteréžto ztrátě ani nerozuměla, zmizely jí z mysli, jakoby prudký vítr zimní všecko s sebou odvanul.
Prve, když po Klímovi se nejvíce sháněli, nebylo po něm ani památky, teď, když už na něj zapomněli, přišel sám.
Hospodský, jak se na něj podíval, poznal ihned, že se něco stalo.
Klíma mlčky usedl vedle cizích děvčátka a nemohl hned ani do řeči přijíti. Hospodská si všimla, že má zardělé oči. Myslila, že to od větru, ale muži hned připadlo, že to nějaký jiný vane vítr.
“Co se stalo, Klímo? Kde se touláte?” ptal se.
Starý forman odpověděl. Hlas jeho byl jiný nežli prve, a výraz tváře — Smutný a přece zase v něm něco jako radost či potěšení svítalo.
“Šel jsem hledat – dceru. Našel jsem ji – ale na marách – a tu je vnučka.”
Pojav pojednou udivenou Apolenku do náručí, tiskl ji k sobě a plakal nanovo.
Ve světnici nastalo hluboké ticho.
Všichni udiveně, s úžasem hleděli na starého formana a mlčeli, cítíce, že se tu stalo něco neobyčejného. Až pak pozvedl Klíma hlavu a přetřev si oči, promluvil ne bez namáhání:
“To mám vánoční nadělení…” a začal se usmívat. Ale v tom už úsměv zmizel jako zákmit zlatého světla. Zapudila jej šerá vzpomínka, již vyslovoval.
“Ta – ta – zbloudilá, nešťastná žena, co včera ve vsi zemřela – to je má dcera, víte,” mluvil obrácen k hospodskému.
Ten vážně pokynul hlavou. Rozuměl starci. Dobře věděl z minulých let, že na jediné své dceři si Klíma i jeho žena tuze zakládali. Doslechl se pak také, že se jim nevyvedla, že odešla do Vídně na službu a tam že zvětřila. Když přišla poprvé domů na návštěvu, byla samá krajka, samý pěkný šátek a na hlavě měla jakýsi opeřený klobouk! Máti měla radost, že dcera je ve službě tak výnosné – ale starý povážlivě kroutil hlavou – než věřil ještě. Pak když přišla dcera podruhé, to již ji zle vítal a ve své rozhorlenosti ani doma nestrpěl. Vyhnal ji, dívku nad svou ctností se zapomenuvší. A ona ještě mu zle odpovídala, jak se na dítě neslušelo, vyčítala mu!
Odešla a více se nevrátila.
Dítě se jí v cizině narodilo. Staré rodiče to pak hnětlo, že tak ji pustili, a zvláště Klímu, že ji přece neměl vyhánět. Ptal se po ní, sháněl, ale nemohli se jí dopátrat, a sama se nehlásila. Teď, když ji bída doháněla, brala se k rodnému prahu, ale než došla, zahynula. Její sličná podoba, již zanechala děcku údělem, jež ji zahubila, zachránila její děcko a našla mu dědečka. Jak starý Klíma před večerem na ubohého tuláčka bystřeji se podíval, když spatřil tu hlavičku plachetky prostou, tu živě namítl se obraz nešťastné jeho dcery z let, kdy ještě byla jeho hodnou, nejmilejší.
Proto se na zemřelou tulačku vyptával, proto se vytratil a šel do vsi.
Celý den mu bylo nějak nejisto, nevolno, teď ho to do vesnice zrovna hnalo. Tam se s dcerou sešel, ale jak. Teď chová na klíně její dítě, její živou podobu. Apolenka upírala udiveně na něj své velké oči, nechápala, nerozuměla ovšem, kde se jí ten dědeček pojednou vzal.
“A kdepak máš zahrádku?” otázala se pak, když se s ním trochu spřátelila.
Porozuměl, že nebožka dítěti o domovu, o nich, o jejich zahradě vypravovala, a také to jej těšilo, že dala dítěti bábino jméno. Nezatvrdila se docela, nezapomněla.
Vnučku z klína nedal a choval ji tak dlouho, až mu usnula. Pak ji sám donesl na lůžko, jež jí hospodská uchystala. Ulehl také, ale nespal.
O půlnoci slyšel ze vsi zvony zvoucí na jitřní. Sepjal ruce a modlil se – za dceru.
**
V pondělí vánoční vypravil se ze dvora “Na Chytilce” těžký formanský vůz a kolébal se dál silnicí. Vedle vozu kráčel Klíma. Déle to tu nemohl vydržet. Včera o Božím hodu pochoval dceru, dnes by ho tu zlatými řetězy neudrželi. Vavřinů však zůstal.
Klímovi nebylo smutno, že jel sám. Již nevěsil mrzutě hlavu, nebroukal v duchu, že se tak omeškal, že nebude doma na svátky. Přes tu chvíli ohlížel se na předek vozu, kde ve vonném seně a slámě vyhrabal teplý pelíšek a jej houněmi vycpal. Z toho pelíšku vyhlížela dětská hlavička dobře zahalená a hleděla veselýma očima po dědečkovi, po koních, do zachumeleného kraje v záři slunečné. Často také schýlila se k Voříškovi, jenž s Apolenkou se seznámil a s ní teď v pelíšku se zahříval.
Klíma vyjížděje často se po vsi ohlédl.
Pak přestal a vážná tvář počala se mu jasniti, až zase trhl opratí a vesele bičem si nad hlavou zatočil, když se podíval na svou čipernou vnučku, když si vzpomněl na ženu a jaké vánoční nadělení jí veze ze světa.
