Revue č. 12/2023

Jak píše ve svém dopise Jiráskovi z 30.12.1901:

“Slovutný pane!

Včera došel na mne přípis Archeologické komise, že zvolen jsem byl jejím jednatelem. Protože vím, že ráčil jste míti také o to zásluhu, dovoluji si tímto nejuctivěji poděkovati.

Pracuji nyní méně; zemřela mi na podzim malá, drahá žvatlalka a nejsem po smrti dcerušky ještě cele svůj. Pak také úřední povolání mne více zapřahuje, než se mi líbí.

V příloze dovoluji si poslati ukázky na Litomyšlsku sebraných věcí k laskavému posouzení a na poradu, co bych měl měniti neb jinak sbírati a spolu prosím, ráčíte-li za dobré uznati, račte přiložené někam doporučiti k otištění. Kam, je mi jedno, jen se bojím, aby snad někdo lidovým vtipem a satyrou nebyl uražen. Až jak račte sám dobrotivě usouditi. Pokračování mohl bych případně dodati, materiálu mám dosti.

Přeji šťastný nový rok, by ráčil Vás Bůh ode všeho zlého v novém opatrovati a za vše vroucně děkuji.

V nejhlubší úctě a vděčnosti oddaný Antonín Tomíček”

Nenašel jsem, že by uvedený text někde vyšel, ale je možné, že se někde v nějaké upravené či zkrácené podobě nachází (Tomíčkovo dílo je obsáhlé a často roztroušené v různých časopisech apod.). Ať tak či tak, určitě stojí za přečtení v originálním jazyce, ve kterém svůj rukopis zaslal Tomíček Jiráskovi.

LIDOVÉ NÁZORY, POVĚSTI, POHÁDKY A HUMOR 

Za starších dob brávali si lidi skoro všechny řemeslníky do stavení. Stávalo se obyčejně, že se jich sešlo najednou několik, krejčí, švec, bednář. A tu bývalo na dlouhých večerů veselo a živo. Provádělo se všelicos. Pohádky, žertovné kousky a šprýmy neustávaly. Přicházely také tetky na přástvu a ty také něco věděly.

1.

Jednou pracoval ševcovský mistr u rychtáře v Újezdě pozdě do noci. Přišel tam na noc jistej žid. Posadil se vedle pana mistra a začal vychvalovat řemeslo.

“Pane mistr, tho se mně dycky líbí nějakkej řemeslo, zvlášť hobuvnictví tho se mně líbí. Mohl by mě vzít phan mistr do hučení?”

“Ste na to starej,” smál se mistr.

“Tho nic nedělá, já mám dhobrej phaměť, dhobže bych se učil.”

A pořád se vyptával, “nač pak thole máte, c´hopak thým děláte” a pořád k němu nos strkal. Mistr to nemohl už vystát. Tenkráte se ještě všecko dratvema prošívalo a tu mistr nepozorovaně naříz dratev, natočil voba konce na ruce, najednou silně zatrh´, dratev naříznutá pukla a žid dostal přes takovou silou, že prej mu dva zuby vlítly až do krku. Žid křičel aj, vaj, ďál rámus a že to tak nenechá, že pude žalovat. Ale švec že von za to nemůže, že se mu dratev přetrhla, že mu tam nemusel nos strkat, že každej řemesník potřebuje kolem sebe vůli. Žid bouřil, láteřil, rychtáře zbudil a ten nevěděl, co se to děje.

Dyž jich vyslech, byl při ševcoj. Žid se nechtěl dát jen tak vodbejt, ale že to pude udat do města (za stara bylo jen jedno město v širém okolí, a to byla Litomyšl; Vysoké Mýto bylo Mejto, Praha byla Praha, ale město byla Litomyšl). Byli by se hádali do rána, ale švec nechal práce a šel domů. Rychtář to židoj vymlouval, že s tím človekem budou špatný soudy. Za jedno je poloviční blázen, za druhý si na něm nejni co vzít, než těch pár kopyt, za třetí se vymluví, že se mu přetrhla dratev. Dyž to žid vyslech, viděl, že z toho žádnej zisk nekouká a nechal žaloby a spokojil se s tou jednou fackou, šak jí měl zatím dost; měl hezkou památku.

2.

Říkávaj lidi krejčím a ševcům: vy chlapi se máte dobře; v létě sedíte v chládku, v zejmě v tepličku. Ševci mají mnoho svátků, totiž modrejch pondělků, v outerej se musej napravovat, ve středu se beseduje a dyž už vypadne tejdni dno, tu se tepruva daj do práce.

Krejčí jsou dicky lechký; jednou spad krejčí do studně a vostal viset na pavučině. A cihličku proto nosej, aby si jich vítr nevzal. Každej je jako kopřiva z chladu. Jednou dávalo třicet krejčích pytel chmele na kozu a prosili ji, aby klekla. Jindy prej jich deset kulilo náprstek a nemohli ho ukulit (že nemohli se k němu všickni vejít).

Tak se povídalo v jednom statku, v němž bylo před svatbou a kde se také sešli venkovští řemeslníci. Krejčí s kožínkovým košem, v němž byli nůžky, jehly, dlátka, kus křídy, balík mustrů a jiné krejčovské potřeby, zejména notné klubko režných nití jako špagát tenkých.

Koš nesl mladší tovaryš, malej jako myš, ale přec už tovaryš, mistr tříhranný dvouloketní pravítko a učenník třináctiliberní cihličku. Starší tovaryš šel prázdný jako pán. Učenník chodil dicky napřed, cesta byla tehda v pondělí před vostatky blátivá a rozbahněná.

Dyž se uhejbali do kopce, rozstoupla se pod učenníkem zem a on sám až pod samý paží propad do bahna. Volal na hochy vo pomoc, mistr podal pravítko a chudáka šťastně z bahna vytáh. Vypadal jako by ho vomít. Ševci, bednáři a všickni domácí sběhli se vokolo jako vo nějaký komediji a ševci krejčí řvali na celý kolo, aby se domácí hodně smáli.

“Slyšel sem už ledacos,” spustil švec, “ale aby se krejčí propad do země, to sem ještě jakživ neslyšel.”

A spustil celou kronyku. Dyž s tím byl hotov, povídá krejčí:

“Nejni divu, švec, jaká to ale šarže? Dyž se první narodil, začaly se pěstovat teprv prasata a což teprve dyž ušil první botu, byla taková sláva, že ševci dostali patent, že nesmí žádnej jinej botu šít, jenom švec. Dyž se v Lubným měl Vašek ženit, šli na Sebranice na faru a ptal se panáček nevěsty, keří sou po andělích nejznamenitější tvorové boží. Vona nemela vodpověť hned na jazyku a jeden svědek si myslel, že to neví, chtěl jí napovědít, aby si toho panáček nevšímnul, ukázal na sebe, aby řekla, že lidi. Byl švec a vona tomu porozuměla a řekla, že ševci, že byli v takovej vážnosti.

Stalo se, že měli mít volbu na novýho cechmistra. Teď nevěděli, koho maj zvolit, aby uměl dělat taky furianta. Pomoh jim sám pan luciper. Už se voto pokoušel u ledaskerejch spolků, aby ho něčím zvolili, ale nikde s ním nechtěli nic mít. Chtěl to zkusit eště u ševců, věděl, že rádi pijou. Šel teda k bednářoj, aby mu uďál hodnou bečku a všecky je votyl a voni ho  zvolili za cechmistra. A vod tej doby ševci na Pánaboha tůze nedržej a slavěj jen v hospodě a vod tej doby sláva jejich poklesla.”

Ševci pro ty oušklepky se začali zlobit a hospodyně viděla, že by z toho mohlo vopraudu něco, tak povídá:

“Ba nechte toho a tuhle tetka nám poví ňákou pohátku.”

Stará se vod kolovratu vobrátí a povídá:

“Dyť já už nic neznám, já sem už šecko zaponela a taky trochu spechám, abych mela do soboty dve štuky. Vono dyž se hovoří, tak se tolik nenapřede.”

Hospodyně povídá:

“Já zavolám Kaču, aby za vás předla a vy jim povězte vo tom učiteloj.”

Tak se babička do toho dala.

3.

V jedný vesnici byla malá fara a malá škola. Proto tam byl jen jeden kněz a jeden učitel a měli se spolu rádi, chodili spolu a jeden druhýmu se se vším svěřil. Ale domácnost byla rozličná. Učitel měl devět dětí a platy tenkráte nemívali, byl rád, dyž mu někdo něco přines, nepohrdal ničím, bral šecko.

Naše babička říkávala, že dyž vona chodila do školy, že učitel kalčil, až to břinčelo. Jo a ten farář toho učitela často pozval na besedu. Měl jen kuchařku, jinou čelátku neměl, tak jim nědy zbylo něco vod vobeda a tak to dali učiteloj vyškrabat. Jednou měl farář hrozně tekný prase a učiteloj se pochlubil, za tejden že ho zabijou. Učitel přišel domů a povídá:

“Milá ženo, to má ten farář tekný prase, ty si vomastěj. To dybysme měli, to by bylo živobytí.”

Učitelová povídá:

“Já bych ti poradila, dyž tam tak chodíš. Kup za pet krejcarů šeucovský smůly a dej ji do chleba a až tam pudeš, hoď to praseti poklopem do žlápku, vono to sežere a střeva se mu slepoj a vono mu scípne. Von ho jíst nebude a dá ho třá nám.”

Učitel poslech a uďal to tak. Potom ráno vyšel pan farář z kostela a čeká před kostelem na učitela. Dyž učitel došel, farář povídá:

“Pane, máme mrzutost.”

“Tak, tak, cák se stalo?”

“Přišel ráno řezník, chceme zabíjet prase, přidem ke chlivku a prase scíplý. Takový tekný prase zakopat, je to škoda, a proto se vás chci voptat, jesi byste ho chtěl. Já vím, že vy ho jíst nebudete, ale žena a děti by mohly.”

Učitel byl rád, že se mu ten plán tak podařil a prase v noci vodvez.

Potom jednou farář přišel do školy po poledním a viděl, jak všem maso šmakuje. Přišel domů a povídá kuchařce:

“Dyť von učitel taky jí maso z našeho, mně se zdá, jesi v tom nejni ňáká čertovina. Ty musíš lehnout do toho velkýho kufru a zanesu tě do školy a musíš dát dobrej pozor, co budou mluvit.”

Farář přišel do školy a povídá učiteloj:

“Mám tam truhláři, budem dávat nový podlahy a ty lepší veci nemám kde mít, jesi bych si to moh dát sem do školy.”

Učitel rád svolil a eště pomoh kufr vodnýst. Dyž vobedvali, povídá učitel:

“To sem nemoch tomu farářoj lepší vyplatit, že sem ho vo to prase připravil.”

Kuchařka to v kufru slyšela, byla tůze zlostná a dala se do nadávání. Učitelovi se tůze lekli, učitel se dopálil, utrch víko a tu kuchařku uškrtil. A dal jí do huby kus tvarohu a kus eště do ruky. Farář na večír přišel s kostelníkem pro kufr, že tam uďal jakejsi plac a že se mu tam kufr vejde. Učitel jakoby nic jim ho vydal.

Večír přidech farář do školy a povídá:

“Pane učiteli, co se u nás stalo, já sem celej pryč. Kuchařka se nám zadchla tvarohem, vona ho jak živa ráda jedla. Byla by to hrozná vostuda, dyby se to lidi doveděli, že se na faře udávila kuchařka tvarohem. Pochovat ji nemůžem, aby to žádnej neveděl. Dyž se stane taková náhlá smrt, to dicky přijede na to komis a bylo by to ven. Prosil bych Vás, ste silnej človek, abyste ji v noci někam zanes, já budu říkat, že jela domů. Já to darmo chtět, dám vám tři sta.”

“Pro žádnýho bych to neuďál, ale pro vás, velebný pane, udělám.”

Učitel v noci pro ni přišel a de s ní pryč. Teď si cestou pomyslil: u Bezděků mlátili celej den hrách a stodolu nemívaj zavřenou a já ji tam hodím. Přišel ke stodole, zavřený nebylo; přišel do stodoly, vysypal bábu z pytle, postavil ji k voplotně k hromádce hrachu, do jedný ruky jí dal pytel a drůbek hrachu do něj a do druhý ruky voršouf. Sedlák se v noci de podívat ke stodole a tu vidí stát v koutě bábu, že mu nabírá hrách. Von běží domu a povídá to ženě a ta:

“Flintu máš nabitou a ty sis ji nemoch vzít sebou a bouchnout do ni!”

“Máš praudu,” chyt flintu a běží ke stodole a bác! Bába se skácela. Teď se lek, že pro drůbek hrachu to přeci neměl dělat. Za celou noc neusnul a časně ráno se běžel podívat, koho zastřelil. Namoutě duši vona to byla kuchařka farářova. Tu von si povídá:

“Jesi ten farář nemoh říct, abych mu toho hrachu půl měřice dal, dyž ho tak rád jí, a to von pošle kuchařku, aby mně ho šla krást!”

Teď si spomel na učitela, že je to chytrej človek, že mu nejsnáz poradí, jak by se báby zbavil, aby nebyl zauřenej. Časně přidech do školy a povídá učiteloj, co se mu přitrafilo. Učitel povídá:

“Človeče, cák ste to uďál, klemenár vás nemine. Ja s tým nechci nic mít, dyby se to proneslo na mě, tak sem z učitelství dole.”

“Ale pane učitel, ňáko to se mnou udělejte, prosím vás, já vám dám štyry sta.”

“Inu snad se musím vo to ňáko postarat, je mně vás líto. Skovejte ji a já k vám večír přídu?”

A taky přišel. Bylo po půlnoci, dyž se vydal s bábou na cestu. Dyž tak kus de, vidí před sebou kulhavýho človeka a že taky nese na rameně pytel. Pustil se za nim i s pytlem. Dyž ho už doháněl, poznal ho, že je to švec, známej zloděj, že nese něco napajtovanýho. Dyž švec viděl, že by neutek, zahodil pytel a ztratil se mezi ploty. Učitel přidech k tomu pytli, hodil svůj na zem a vzal jeho. Švec, dyž šel chlap zpátky, vylez z oukrytu, vzal pytel na rameno a šel domů. Žena mu přišla vodevřít a povídá:

“Cák to ale neseš, pytel jako sochor.”

“Šak to uvidíš.”

Ve seknici to shodil a žena uďála světlo a de se podívat, co muž přines. Tu leknutím vykřikne a povídá:

“Dyť tu máš vlasy!”

“Cák ale hovoříš, dyť je to len a u spodu sou slaniny a maso.”

Chyt za dno a vysypal – bábu.

A učitel měl len, maso a slaniny. Teď se radili, co maj počnout s bábou. Švec povídá:

“Počkej, ženo, já s ním napálím žida. Von me dicky strhuje, dyž u něj nasejpám vobilí, ať ho to něco stojí, ale dnes už z toho nejni nic; hodím bábu pod pecinu a nechám to do zejtřejška.”

Dyž to učitel dones domu, učitelová povídá:

“Měl bys přeci toho faráře trochu uctít, že sme toho vod něj tolik dostali a skrze něj eště vod jinejch zbohatli.”

“Máš praudu, ženo, zejtra musíš něco přirychtovat a já pudu s večerem pro flašku vína a musí přijít večír na besedu.”

Druhýho dne večír vypravil se švec s bábou k židoj do sklepa a vešel do šenkovny a poručil si za dva kořalky. Žid mu ji přines a povídá:

“Cák pak, že sem deš s pytlem?”

“Ejnu, potřebujem špalek soli a ňáký vaření.”

V tom se votevřou dveře a do nich vchází učitel. Rozhlíd se po šenkovni a poroučel si flašku vína. Žid povídá:

“Nemám načatý, pote mě aspoň posvítit nebo trošku pomoct.”

Učitel povídá:

“Ale ať je dobrý.”

Žid:

“Pote, pote si se mnou, dám vám koštovat.”

Cestou se učitel ptal, co je to v šenkovni za neznámýho človeka. Žid, že je to jakejsi forman až kdesi z Prajska. Jezdil prej svetem, rozvážel jakýsi cizozemský zboží. A teď prej už jede domů. Má vůz s práznejma bednama tady na dvoře. Přišli do sklepa. Můžete si pomyslit, jaký to bylo leknutí, dyž viděl ve sklepě mrtvou. Žid si vlasy trhal, ruce spínal, učitele a šeuce prosil, aby mu poradili, co má s ní dělat. Učitel povídá:

“Teď nemůžem nic dělat, jak je, tak se musí nechat až do komise, až co vona usoudí.”

Žid:

“Tho néé, tho néé, ta se musí huklidit; já bych neměl víry, že sem jí já nezabil. Prosím vás lidičky, ňáko tho proveďte, aby z toho nebyly soudy. Jhá vám zaplatím, co si pšát, jen haby se to phan farář nedoveděl.”

Učitel povídá:

“Pane Štern, dyž to bude podle zaplacení, tak to pro vás uděláme, že ji někam zanesem. Ale dřív musíme udělat teda ňákou smlouvu, co nám vod toho dáte.”

“Dhám vám po dvou stovkách.”

Učitel povídá, že je to málo, že je to jakási nebezpečná věc.

“Thak dám či.”

“No dyž dostanem po třech, tak sme spokojený.”

Učitel teď povídá ševcoj:

“Co se s ní budem někady tahat, dáme ji tomu formanoj na vůz do nekerý bedny, šak von to ráno prohlížet nebude.”

A tak se taky stalo a na kerym krchove je kuchařka pochovaná, žánej se nedoveďal. Švec zbohat, že nemusel krást, a učitel si taky hezky pomoh.

4.

Noc je noc, má svou moc a své právo, říkává se o ni. Den, zejmena všední, určuje práci, v noci a v neděli má člověk odpočinout. Rušení klidu nočního jest skoro rovné rušení neděle a svátků. Velký ponocování a nevyspání nemusí bejt, je to bez potřeby a nejni to nic jinýho než takovej čertů mamon. Tak slýchati je u rolnického lidu napořád.

Však si v noci každý rád odpočine a se vyspí, nebo nevyspání je moření těla. Proto pracuje v noci jen řemeslník, když je toho nutná potřeba, což bývá u venkovských obyčejně jen před svátky, před poutí a posvícením. Ovšem vejdělek noční nikdy za mnoho nestojí a práce noční přináší snáze škodu nežli zisk.

Jednou mi vypravoval jeden starý člověk, jak se jemu taky vyplatila noční práce.

“Byl jsem tenkrát eště na svobodě, starším tovaryšem krejčovským a práce sme meli dost a dost, takže sem si za celou zajmu pro sebe sotva šaty ušil. Byl to teknej, černej lajblík. Sukno sem si přines z Rychnova a žlutý kožený kalhoty, pankrotku sem taky mel; mel sem na výučný, že si na šmerkust eště koupím klobouk, na velkej pátek jich bejva už v mestě dost a dost. Pro práci jsem nemoh na velkej pátek do mesta jít a musil jsem se vo svátcích spokojit s pankrotkou. Šil jsem tenkrát taky ale po dva nebo tři noci a v neděli sem se přeci chcel ukázat v kostele v novejch šatech. Chlapík sem byl a taky sem si nechal na sobe neco záležet. Tu sem eště nemel křivý záda jako teď.

Přidu teda do kostela a postavím se v zakristiji. Chvíli tak stojím; tu mě začnou jít voči dohromady a já se přemahal, jak sem moh, ale vo kázání začaly pode mnou nohy klesat a zkrátka sem ďál špatnou fikuru. Ale přeci sem spozoroval, že se mě kamarádi smejou a to mně skoro dopálilo a pomyslil sem si, že to nepotřebuju, aby se ze mne tropili smích.

Sebral sem se a du ven a sed sem si na krchove za bezovej keř, aby na mně žanej neviděl a to bylo právě chyba.

Usnul sem a spal sem, jako by mně do vody hodil a netrvalo dlouho, že sem vskutku ležel ve vodě. Brzo po poledním přišla první jarní bouřka s pořádným lijákem. Ve spaní sem cejtil, že mě něco močí a studí, tu najednou vyskočím a vidím, v jakým stavu se nacházím. Koženky promoklý jako držka, lajblík promoklej, postříkanej a zamazanej jako zednická holena a pankrotka sedela vedle mě jako dobře rozmoklej kravinec. Jak živ sem si s takovou chutí nezaklel jako tenkrát a co sem těch sakrů cestou vyházel, to nejni k počtu. Doma teprv bylo boží dopuštění, tu sem dostal šmerkust, ale vod táty vopaskem, že sem to cejtil kolik dní. To mě Pánbu potrestal.”

Noc je královna duchů a všech nočních zjevů a tito sou zase její služebníci. Má svou moc a sví práva nejčastej mezi jedenástou a dvanástou hodinou. To je hodina duchů, nejen duchů dobrejch, ale taky zlejch.

Když nemocný človek leží na smrtelný posteli a čekává se jeho poslední hodinka a je večír, tu říkaj domácí: Nedopouštěj Pánbu, aby zemřel mezi jedenástou a dvanástou hodinou, aby ta jeho duše nebyla od zlejch duchů na tej cestě pronásledovaná. Jenom zoufalci maj právo i ve dne mezi jedenástou a dvanástou.

Vypravovala stará Novačka:

“Dyž sem chodila s našim nebožtíkem tátou do Poličky pro kvasnice, tenkrát se u svatýho Mikuláše jeden vobesil. A jednou táta stonal a povídá hochoj:

“Dneska musíš jít Vašku s mámou ty, aby nemusela celou cestu nýst sama.”

Tenkrát se nás vypravilo dva z Chotěnova, dva z Makova a my dva. Dyž sme šli spátky a přidem ke svatýmu Mikuláši, hoch si na to spomel a povídá:

“Mámo, depak se ten strejc vobesil?”

Co já mu tak tím prstem na to místo ukazuju, Makovská na to povídá:

“Já si myslím, kdo takhle udělá, to že je takovej spuštěnec, dá duši čertoj.”

A Chotěnovská na to povídá:

“Von si pomyslil tak, že po ni nic nejni, tak aci ji má, že mnoho na ni nepopadne.”

Ale jak vám to dořekli, přilít kamen jako hlava a bác! Makovkou do putynky na zádech, až se zašmodrchala. A hned druhej bác! Chotenovskou; ta leknutím vykřikla. Náš Vašek se tomu dal do smíchu a tu přilít kamen a bác! Vaška cez hlavu, až mu čepici srazil. Já se dívám na hocha, že bude brečet, ale von se smeje a povídá:

“Von mě tůze neuhodil, jen mě tak lup, jako ňákou mičudou.”

A tak nás jednoho podruhým porovnal šecky. A kupodivu, milí lidi, žádnýho nás to nebolelo. A přece sme živou duši neviděli, až sme ušli hodnej kus cesty, potkali sme votylýho člověka a zpíval si písničku:

“Votylýmu človeku

nikdy za zlý nemej,

tu dyž von se votyje,

že má rozum jinej.”

A každejch pet kroků byl na romadě. To bylo vidět, že ten na nás necházel a já si nidá jináč nemyslím, než že ten voběšenej na nás házel.”

Vždycky se říká, že se má dát mrtvým pokoj, nejen tělu, ale i duši.

Také není dobře ani sebevrahům nadávat, nebo o nich špatně mluvit, zejmena oběšeným ne. I jim může býti odpuštěno, ale duše musí tak dlouho blouditi, až dojde čas jí vyměřený, kdy by ho Pánbůh volal:

“Co je napsáno, nebude smazáno, až bude dokonáno.”

A není u lidu žádný čin tak zlý, aby pokání činící nemohl dosáhnouti odpuštění. Ovšem musí odbýti si za vinu trest a v tom očistci může činiti pokání. Povídá se, že očistec je mezi nebem a zemí a těžší na zemi. To se soudí podle ohnivých mužů, podle bludných duchů a jiných zjevů.

O člověku, který má velký trápení, se říká, že chodí jako bludný duch. Takový bludný duch má i k člověku jakési právo. Ale říkává se, že ke každýmu stejnýho práva nemá. Někdo za svýho živobytí takovejch bytostí viděl mnoho a někdo nic, to se spravuje planetou. Můj otec znal človeka, kerý nesmel bejt po západu slunce eště na poli, nebo mel kolem sebe tolik světlosti, ze všech stran se k němu tlačili. A divná vec, jiní lidé, keří s ním byli, nic neviděli, jen on musel neustále do nich mejchat a tím jich vod sebe vodhánět.

Nebývají všude, jen na místech, kde se něco zlého stalo. Říkávají, že tam straší, že tam nějaký duch má svou moc a očekává tam osvobození.

“Za Litomyšlí jsou tři cesty, jmenovaly se Konoušky a tam strašívalo. I ohlásilo se na půlnoc procesí a šlo tam s kněžími. Po pobožnosti pravil kněz:

“Chval každý duch Hospodina i Ježíše, jeho syna, tež i ducha svatého, já ho chválím!”

Teď bylo slyšet hlas:

“Jestli ty ho chválíš, já ho taky chválím!”

Pak šli na druhou cestu, tam slyšeli to samí, ale na třetí cestě dostal kněz odpověď:

“Jestli ty ho chválíš, já ho nechválím.”

Tomu nebylo žádné pomoci.”

Za starších časů bývaly strašidla a nástrahy čarodenický kdekoliv na cestách, kde se muselo jezdit. Ale dobytek to cejtil a nechtěl přes to; když ale musel, tu to najednou přelít, že se mohlo stát ledajaké neštěstí. Proto hospodářové dávali posvětit bič, který otáčeli na květnou neděli kolem kočiček. A když forman jel a něco takového se mu přitrefilo, že nemohl přejet, položil bič na formánek (= kování na voji) a nožem ho přeťal a hned mohl pohodlně přejet. Také dávali lidé světit klokočové hole a tou když prý udělal kolem sebe kolo, žádné čáry ani moc ďábelská neměla ke člověku právo. Je také rostlina kapradí, která na svatého Jana Křtitele kvete, květ je vespod na listech tůze drobninký. Toho květu když si člověk v noci na svatého Jana natrhne, tak takový ví všechny tajné věci. Ale nesmí se přitom nikam ohlížet, ať se kolem děje cokoliv, neboť ďáblové si ten květ tuze hájí a snažejí se člověka od něj zahnat. Člověk, který nemá panictví, ten si žádným způsobem nepřinese.

Také se říkává, kdo nemá čisté svědomí, že se straší sám.

Do Újezda přišel jednou vandrovní a prosil mistra, aby ho vzal do práce. Hned první den se mu zalíbil, že dělá pěknou práci a zčerstva. Když večer šli spat, tovaryš ještě šil a nechtěl toho nechat a vymlouval se, že se mu nechce spát. Tedy ho nechali. Bylo zimního času, spali všickni ve seknici.

Když bylo jedenást, uslyšeli ze spaní veliký křik, že se probudili.

Viděli tovaryše, jak klečí a hlasitě se modlí za duše v očistci. A hned se zase svalil a koulel a svíjel se, jako by měl bolení a zase vstal a zas se modlil. Všickni polekaní na něj hleděli, co se s ním děje a co to všecko znamená. To trvalo celou hodinu a když udeřila dvanástá, vstal ze země, sed si na lenoch a dal se do pláče a vypravoval, co udělal a co nyní musí snášet.

Když byl vojákem a byl na stráži, zabil dvě ženy, dle všeho matku s dcerou, a teď že ho obě stíhají. Kdyby šel nevím kam. Celou půlnoční hodinu že u něj stojí a musí se za jejich duše modlit a kdyby se jediným slovem zmýlil a řekl “Svatá Maria pros za mne” místo za vás, že ho perou karabáčema, až se svíjí, a po půlnoci že má pokoj.

Byl u nich 4 dny a poslali ho pryč, že se děti bály a děsily…

(zde rukopis končí)