Revue č. 2/2022

Alois Jirásek:

Z čarodějné knihy (1880)

Osvěta, vzdělanost a víra v nadpřirozené zjevy, v zázraky i pověra povždy vedle sebe panovaly. Právě kdy pochodeň vzdělanosti nejjasněji planula, zjevovaly se nejtemnější stíny.

Za časů, kdy obecné vzdělání nejvíce se rozšířilo, ale mravní život nejhlouběji poklesl, kdy společnost až ze samého božství sobě tropila posměch, jako v Římě za posledních dob republiky a za časů prvních císařů, hádači, kouzelníci, astrologové, zaklínači a podvodníci toho druhu nejvíce nabývali víry, a závitky spisů Platonových tu nejčastěji rozevírány, aby z nich padl zásvit pověrčivým osvícencům do mlžin nejisté budoucnosti.

Podobně dálo se ve “filosofickém” osmnáctém století, v době to nových a tak mohutných i dalekosáhlých idejí! Vznešená společnost toho času, plná blaseovanosti, chlubila se nevěrou, stavíc ji okázale na odiv. Než s nevěrou pověra panovala, pověra přepodivná i nechutná. Maršálek de Montréval roznemohl se na zimnici, a také zemřel, poněvadž, když u vévody z Bironu stoloval, vysypala se na něj sůl z převržené slánky.

Vladař Filip Orleánský netajil se nikterak svou nevěrou, tropě sobě posměch ze všeliké víry a všelikého náboženství, a přece zavíral se s markýzem z Mirepoix po několik nocí, aby citoval čerta!

A sám Diderot za prvních dnů své vazby Vincennesské tázal se po staropohanském způsobu svazku spisů Platonových, jaká bude jeho budoucnost. Několik dnů před tím, právě když sedal do povozu, jenž jej měl zavézti do vězení, přinesl mu učedník z knihtiskárny první archy encyklopedie!

Přemnozí ti vznešení vtipálkové, kteří všemu směle se smáli, lekali se tajemných mocností pekelných, stávajíce se kořistí podvodných zaklínačů, prohnaných adeptů a astrologů.

Ve století Voltairově, kdy “Systéme de la Nature” a jiné jemu podobné spisy ohromného nabyly rozšíření, byly strašidelné a duchové historky vůbec přemilou zábavou; dosud hledán kámen mudrců, životní elixír a rudý prášek záhadné “materiae primae”, a tajné vědy, bílá a černá magie, studium židovské kabaly, jež nikdy nadobro nevyhynuly, nového nabyly rozkvětu a rozšíření.

To byly časy Casanovů, Saint Germainů, Cagliostrů atd.!

Mohly-li se tedy citace duchů díti v paláci kardinála Rohana, velikého příznivce Cagliostrova, v královském sídle versaillském, v mramorovém paláci postupimském nebo v osamělém pavilónu zámecké zahrady v Charlottenburgu, kde Bischofswerder krále Fridricha Viléma II. svým kouzelným uměním bavil, věřila-li vůbec společnost nejvyšších kruhů zaklínačům, což divu tedy, že v obecném lidu víra v duchy a zaklínání jich toho času zvláště bujela? Jsouc ještě dědictvím pověrčivého středověku, zakořeněná od pradávných dob, nemizela, nehynula, zvláště když ji namnoze podporovali ti, kteří měli být vůdci a učiteli obecného lidu.

Pověsti a stará podání vypravovaly o velikých, ukrytých pokladech, ke kterým je nesnadný, ano nebezpečný přístup, poněvadž je střeží nadpřirozené bytosti, ustupující toliko mocnému slovu zaklínacímu. Na takové slovo nejen poklady ukážou, nýbrž i přinesou.

Duchy zaklínati, “je citirovati”, bylo však uměním jen málokterým lidem známým. Kdo neměl čarodějné knížky a neznal různých obřadů, jichž bylo k zaklínání třeba, vyhledával jiných prostředků. Jmenovitě to bylo modlení k sv.Tafrieli, sv.Krištofu nebo sv.Koruně, jež dle obecného mínění valně prospívalo při hledání skrytého bohatství. Veškerý tento blud byl za minulého století u nás tak rozšířen, že r.1780 bylo vydáno nejvyšší nařízení, kterým noční modlení k sv.Krištofu, k sv.Koruně, jakož i zaklínání duchů pro poklady pod trestem se zapovídá.

Nicméně víra ta tím nevyhubena, ba trvala tu i tam až na naše časy!

Stopuje, pokud možná, život lidu našeho v minulém století, a shledávaje všeliké památky z těchto časů, dopídil jsem se také čarodějné knihy, o které tuto podávám stručnou zprávu.

Nemá ovšem žádné důležitosti, než za zmínku, trvám, přece stojí, neboť přispívá k charakteristice minulého věku u nás.

Čarodějná ta knížka, nehrubý svazek ve kvartu, je psána písmem (švabachem) dosti úhledným, místem však stala se pro sešlost nečitelnou; pochází z minulého století. Je to kvítko, přesazené patrně z německé zahrádky, jak mimo jiné nasvědčují: “krása” (kruh-kreis)” a “obtěžovati” (zaklínati-beschwören). Mluva je velmi chatrna, čemuž nikdo, znaje dobu, se nepodiví.

Prvního listu není, ale z celého úvodu je zřejmo, že knihu tu psal “Johan d.Faustus” (patrně jen záštita pravého autora) jakémusi Orystovi, kterého na konec předmluvy varuje:

“… chraň se před pactis s těmi duchy, aby ti nepřišlo, jako mně se stalo!”

Varuje ho, nicméně mu všecko povídá a svěřuje, jak nutno si mu vésti, chce-li duchy volati nebo-li “citirovati”. Důtklivě mu však zároveň připomíná, aby všecko to v tajnosti choval –

“a to chovej tajně, co v tejto knize stojí, to veřejně žádnýmu zdarma nezjevuj, sice ty nebudeš šťastný!”

A nanovo:

“… nezjevuj žádnýmu – sice bude tvůj krk zlámanej. (!) Neboť nedostaneš v celým světě takovou povědomost o tom, jako já tobě Oryste tuto dílem dávám, potřebuj to dobře a buď mlčenlivý!”

Připomíná také, že:

“který člověk základ všech vědomostí chce rozumět všecky kumšty se chce naučit a vyzvědět, ten se musí přiučit planety a hvězdy dle jejich běhu vyzkoumat a musí též všecky “kabaliticky” věci rozumět, zemní i nebeské, dobře je rozdělit.”

Seznejme však nejprve alespoň jména duchů, z nichž některého si snad zavoláme. Kniha nám oznamuje:

“To jest Rekiruňk cely pekelny říše.”

“Lucifer, ten král. Belial, fici král. Satan, Belzebub, Astaroth, Plota – Gubernatores. Aziel, Mephistofeles, Marbuel, Ariel atd. – Velkoknížata (všech 7). Abadon, Chamos, Miela – Ministere. Laposis, Meropis – tajní pekelní radové. Chrimochom, Prinpram, Lihsa atd. – Spiritus familiares, všech 12.”

O citacích duchů dává se toto povšechné poučení:

“… když měsíc plný je, tak musej bejt ty duchy volany. A ty všecky citace se musej dycky stát na jednom osamělým místě, aby ten Exorist (!) nebyl hindrovanej.”

Citace je dvojí: partikularní a “hlavní conjuration” a děje se českou řečí. Na konci jedné výslovně zaklínač zapřísahá povětří,

“abys ty mně ho (ducha) nezdržovalo, nýbrž co nejdříve poslalo … ať on mně (jméno duchovo) stejnou českou řečí odpovědi dává. Amen.”

Ve všech zaklínáních jsou, rozumí se, promíchaná cizí slova jako latinská, řecká aj. slova, neboť

“nejraději se ukazujou (duchové) na smíchanou řeč, a takovy cizí řeči jsou zmíchany s filištinskou, egyptskou, kaldejskou, arabskou řečí. Mezi touto řečí není nic zlého.”

Prve nežli se dáme do duchů volání, jest nám rozmanité zachovávati a vykonati, jmenovitě:

“Když chceš něco s duchama dělat, tak ten čas neměj nic se žádným žádné zaneprázdnění, nýbrž jen s několika dobrými přáteli, a buď čistýho srdce!”

Dále pak:

“Když ty takového ducha citirovati chceš, tak vezmi česnek, síru, smůlu, křesťanský zelí (?), kořenní zelí (?) a dej to na uhlí, a když z toho kouř vyjde, tak se měj na pozoru, aby tě ten duch nepřekvapil, tak hned řekni tyto následující slova:

O Lama † Masalia † Menay † Mempis † Lorak † Pacem.”

Především nutno zaklínači, aby se pojistil, učiniti kruh, a ten udělá se kordem, kterým ještě žádný nebyl raněn, a to k různým stranám světa dle toho, jakého řádu duch má volán býti.

Když pak kruh už je hotov,

“tu jdi zpátkem přes ten cirkl a zůstaň na takovýmhle znamení státi:

Prvé však, než zaklínač do kruhu vstoupí, musí se umýti čistou vodou a nakouřiti sebe i své šaty kouřidlem “mastixem” a myrhou. Dveře nechť zůstanou otevřeny, “sice by ti je ten duch vyrazil.”

Pouhý kruh však k ochraně proti citovanému duchu nestačí. Zaklínač musí míti na klobouku nebo na čepici, i na svém těle, napsána tato písmena: J.N.R.J.

Mimo to nutno, aby měl u sebe “charakter”, jisté to znamení, jež musí psáno býti “na panenským perkamentě s netopejrovou krví!”.

Jeden charakter takto vypadá:

Vstupuje do kruhu, nechť zaklínač drží v ruce pruty jalovcové, které

“jsou potřebny k těm duchům a musej bejt řezány ve čtvrtek v novým měsíci ráno před sluncem východem v hodině Martis anebo Veneris a na nich se napíšou ty následující slova:

Des Weibes Samen Soll

Na hadu hlavu rozšlápnout!”

Ačkoliv zaklínač dosti už je obrněn, nesmí přece hned začíti, ale

“dříve než ty duchy citirovati budeš, tak musíš vyříkat evangelium sv.Jana: Na počátku bylo slovo, atd. a potom teprv pokroč k tomu dílu.”

Následuje pak vlastní citace. Jednu z nich uvádím:

“Partikularní citace toho velikýho hraběte Arielis.

Já … N … prosím tebe duchu Ariele pojď, pojď, tehdy brzy † skrze tu největší všechnu sílu a moc nejsilnější † firmament, země, povětří a skrze všecko prosím vás, abyste toho poslali ducha a jej nezdržovali při těchto silnejch, mocnejch a velkejch slovech a menách Dala † Marasaim † Rusaloja † Manot † Phalaniel †

Já … N … nutím tebe duchu Ariele při tom největším skřípění Boma † Sa † Ra † Famila † Rominasa † Pojď, pojď, pojď hned zčerstva, pojď, pojď Anisay † Fu † Jali † Monitase † Fala † Amen.”

Nechce-li duch na tuto citaci odpověděti, tedy se “toto poznamenání třikráte říká:

Faricha, Asefforla † Ja † la † Mifflabit † Mebobinesi † Milonaturiel”

Zjeví-li se konečně, učiní mu citátor poděkování a žádá ho,

“aby beze všeho tumultu a hřmotu a bez nejmenšího mého (citátorova) uškození a bez nepokažení této krási (kruhu) zmizel a odešel.”

Stane-li se tak, tu

“teď požehnej zase tvou krásu (kruh) a zase ji otevři a děkuj pánu bohu nejvyššímu za to dobro tobě učiněné.”

Následuje zvláštní modlitba.

Cituje-li kdo duchy proto, aby o pokladech se dozvěděl a jich se zmocnil, tu třeba citace jiné, a nestačí toliko partikulární.

Kruh zaklínací je složitější, trojnásobný pln vepsaných slov.

Před kruhem pak na všechny strany světové na zemi namalovány jsou kříže, u každého pak jméno evangelistovo, hořící svíčka a do země zaražený nůž, zvláštní pak předpisy k dobývání pokladů v dotčené knize jsou dosti obšírně uvedeny, písmo však tak vybledlo, a některá místa vlhkem takovou vzala škodu, že nelze čísti těchto stránek, jež by nám k nějakému pokladu dopomohly.

Škoda!