Revue č. 3/2021

Mistr Alois Jirásek je v mých vzpomínkách spjat především s Thomayerem. Znali se spolu čtyřiapadesát let a byli věrní přátelé. V těch letech, kdy jsem byl u Thomayera asistentem na poliklinice (r.1894 až 1902), a také další leta konávali Thomayer a Jirásek se Zikmundem Wintrem, profesorem Stupeckým, někdy s Vrchlickým, později s Raisem a Kruisem neděli jako neděli buď odpolední dlouhé procházky po okolí pražském anebo celodenní výlety dále za Prahu. V pondělí nato nám pak Thomayer z těchto procházek leccos vypravoval, věci veselé i vážné. Takto jsem Jiráska, jehož jsem byl od studentských let horlivým čtenářem, poznával také lidsky.

Když zemřeli Stupecký, Vrchlický, Winter a Kruis, zbyli Jirásek, Thomayer a Rais.

S přibývajícími lety byly jejich procházky kratší a kratší. Se sedmdesátkou přikvačily na staré druhy tělesné pohromy. Roku 1923 začal postonávati Thomayer, rakovina tlustého střeva se opovídala častými průjmy – první překážka procházek. Roku 1923 se u Mistra Jiráska projevila akutní urosepse ze zápalu měchýře při hypertrofii prostaty a opatření, jež bylo třeba zavésti – trvalý katetr – bylo překážkou druhou.

Roku 1926 zemřel Rais influenzovou bronchpneumonií při cukrovce již déle trvající.

Procházky, jež mile zvěčnil Thomayer ve své knížce “Z pouti životní” se změnily v domácí besedy ve dvou. Každé nedělní odpoledne docházel Jirásek k Thomayerovi, aby si spolu po starém zvyku popovídali o všech zjevech našeho národního života. Thomayer k nám pak při našich návštěvách s velikou úctou mluvíval o tom, jak Jirásek statečně, beze stesku a bez reptání snáší nepříjemnosti svého neduhu. “Velký člověk,” končíval. Přišly dny, kdy také Thomayer dokázal v nemoci svou velikost. V říjnu roku 1927 se připojil k jeho základní chorobě jíchovitý zánět v okolí, zánět přestoupil na pobřišnici. Thomayer měl po čtyři dny kruté bolesti v životě, ale snášel je bez hlesnutí v křesle u svého psacího stolu, kde také zesnul.

Lidé opravdu velcí jsou velcí i v nemoci. Masaryk při své dlouhé a těžké nemoci roku 1921, Rašín po svém míšním poranění roku 1923, Jirásek, Thomayer se ukázali velkými i při tělesném utrpení.

Sám jsem se dostal v okruh Jiráskova zájmu, když jsme roku 1901 vydali k pětadvacátému výročí doktorátu Thomayerova jubilejní sborník. Za vědeckými pracemi nás, žáků Thomayerových, byla na konec má črta “Několik vzpomínek z let asistentských”. Mistr Jirásek se o této črtě vyslovil několika slovy, která mi Thomayer vyřizoval s dodatkem: “Na tom si můžete zakládat!”

Přání k šedesátým, sedmdesátým a pětasedmdesátým narozeninám museli Mistru Jiráskovi podepsati s námi rodiči i všechny tři děti. Mistr vždy srdečně odpovídal a syna Jiřího podržel i podle jména v paměti a vždy, až do posledních dob, se po něm vyptával.

Nikdy naopak nezapomenu, jak mocným dojmem na našeho Jirku působilo Jiráskovo Temno. Byl jsem jako “verzeichneter dienstpflichtiger Zivilarzt” komandován roku 1916 do nemocnice v Terezíně a ježto byla právě doba prázdnin, najal jsem pro své lidi pokoj v Litoměřicích. Nebylo tam pro českou rodinu příjemné pobytí. Německé děti na plovárně, v sadech, při procházkách, všude se našim dětem posmívaly. “Kramarz, Kramarz”, na ně pokřikovaly, div že při probudilém národním cítění našich dětí nedošlo někdy k srážce. V tomto ovzduší četl čtrnáctiletý Jiří Temno. Pamatuji se, jak na mne čekal na úbočí Mastné hory, kam jsem měl z Terezína po službě pod večer za rodinou přijíti, sám, vzrušený, rozčilený a jak rozechvělým hlasem mi vyprávěl o svých dojmech z Temna.

Četl jsem Temno o něco později a byl jsem četbou neméně uchvácen než náš hoch. Četba Temna také dokončila můj vnitřní rozchod s církví katolickou.

Byl-li rok 1916 – rok, kdy se dobýval Verdun, kdy prohrála bitva na Sommě, kdy bylo pokořeno Rumunsko – také ve světové válečné situaci rokem temna, zdálo se nám roku 1917 a ještě více zjara roku 1918, že vítězství naší věci je na dosah ruky. S jakou náladou jsme naslouchali dne 13.dubna 1918 přísahu předčítanou Jiráskem ve Smetanově sále! Veliký mluvčí i celý památný děj se stane pomalu legendou, ale pro všechny, kdo žijí z tehdejších účastníků, je den 13.dubna den jasu, den národního jara, nejen pro válečnou dobu, nýbrž i ve vzpomínce.

Po převratu jsem měl to potěšení, vídati a pozorovati Mistra Jiráska v revolučním Národním shromáždění. Ani ve sněmovně, ani při schůzích klubu národně-demokratického nikdy nechyběl, mlčenlivě, ale pozorně sleduje jednání a s rukou přiloženou k uchu naslouchaje každému řečníku. Jen jednou jsme ho viděli, jak se vzrušil, když přítel Jaroslav Kvapil, nedomluviv se s ním napřed, disponoval jeho účastí, jistě ho uctívající, při akci nevím již jaké. Bylo vidět, že není ten, kdo by se nechal nějak kýmkoliv řídit, i kdyby to byl druh tak milý, jakým mu byl jistě Jaroslav Kvapil.

Ostatně o tom, jak má Mistr Jirásek svou hlavu, jsme se přesvědčili právě zase s přítelem Kvapilem za jiné příležitosti při své návštěvě u něho v Hronově. Ale o tom mluviti není zase na čase.

V Hronově jsem byl u Mistra Jiráska dvakrát, poprvé při jeho sedmdesátých narozeninách, roku 1921, podruhé s Kvapilem později. Na obě ty návštěvy nikdy nezapomenu. Obě byly milé, zvláště ta druhá, méně oficiální a intimnější než prvá. Mistr i jeho choť byli roztomilí, byl krásný zářijový den, zahrádka při vile Mistrově hýřila nádherou chryzantém a aster, rozhovor srdečný, a last not least výborná káva s výbornými koláči, které pro nás schválně připravila přepečlivá paní domu.

Bylo velkou ranou pro Mistra, když jeho choť v březnu roku 1927 po krátké, několikadenní nemoci embolií tepny mozkové zemřela. Ošetřovala ho svědomitě a přímo s odbornou dovedností, které potom Mistr těžce postrádal, ačkoliv se mu dostávalo obětavého ošetření od jeho dětí i od kolegů dr.Rosola, dr.Weissbergra a docenta Šťastného. Jirásek by však nebyl Jiráskem, kdyby se byl přes neštěstí, které na něho dopadlo smrtí vzácné jeho choti, přes odchod obou jeho posledních blízkých přátel, Raise a Thomayera, přes všechny obtíže z jeho neduhu, k němuž se časem připojila také kýla, a přes stoupající hluchotu neudržel při své úctyhodné duchovní rovnováze. Dobrý, silný český kořen!

Dokázal také, že platí o něm slova písma: “Buď věrný až do smrti a dám ti korunu života!”

Dokázal, například, svou věrnost k profesoru Thomayerovi až za hrob. Rozhodl o pietním opatření urny s popelem Thomayerovým pro dobu, než církevní úřady daly svolení k jejímu uložení na hřbitově v Trhanově, o jejím prozatímním umístění v mé pracovně na I.interní klinice, kde Thomayer začal jako asistent svou vědeckou dráhu, o způsobu jejího odvezení a definitivního intimního uložení na hřbitově trhanovském v hrobě Thomayerových rodičů, dal souhlas k návrhu architekta Stanislava Suchardy, jakým památníkem označiti místo posledního odpočinku Thomayerova, aby jím nebyl porušen dojem z pomníku, jejž dal Thomayer postaviti na hrob svým rodičům, dal také souhlas k nápisu na projektovaný Thomayerův památník. A když jsem mu vyprávěl, jak jsme s přítelem Pelnářem společně, prostě a neokázale, uložili loni v červnu urnu Thomayerovu do hrobu “k mamince”, tiše zaplakal a posteskl si: “Rád bych býval jel s vámi, ale když já jsem již tak nemožný.”

Svou lidskost, směrem nahoru i dolů, projevil Jirásek velmi svérázně v den osmdesátých narozenin prezidentových, pět dní před svou smrtí. Rozdělil služebnému personálu peněžitou částku, aby si i ten připil sklenkou vína “na zdraví pana prezidenta”.

Za krásného prázdninového odpoledne v den 24.srpna minulého roku jsem s několika přáteli navštívil při okružní objížďce autem “Skalku” z Jiráskova Temna, projel orlickým podhořím, obhlédl z Dobrošovské rozhledny kol dokola celý kraj, čarovně osvětlený sluncem k západu se chýlícím. Den předtím byl právě den sedmdesátých osmých narozenin Mistrových – přirozeně jsem nejprve hledal jeho rodiště, Hronov, kde Mistr trávil léto, poslední léto svého života, potom jsem se podle vzorné orientační tabulky zahleděl na všecky kouty půvabného okolí, známé z Jiráskových románů, nejdéle jsem ovšem okem spočinul na podhoří orlickém, kraji Jiráskova Temna.

Teskný kus naší pobělohorské historie, mravní síla přesvědčení a velikost utrpení našich předků, temno pobělohorské a temno let 1914-1916 ze světové války, umění Jiráskovo, oživit před naší generací dobu husitskou, pobělohorskou a dobu našeho probuzení a vložit jejich obraz v oživené a proteplené spojitosti do srdcí nás všech, význam této velkolepé evokace, význam osoby Jiráskovy pro naše osvobození, naše přítomnost, v níž Jirásek stejně jako Masaryk podávají jednu ruku generacím minulým a druhou generacím budoucím, úzkostná otázka o zabezpečení naší svobody pro doby příští, velká povinnost budoucích národních vůdců, dorůst do velikosti duchovních vůdců našeho odboje – toť byly myšlenky, které, těžké jak život, vzbuzoval za sebou v mysli divákově pohled do země české na straně jedné a do země německé na straně druhé, pohled k Jiráskovu rodišti a do kraje Jiráskova Temna!

Vracím se k nim, vidím před sebou Hronov z Dobrošova, myslím na to, jak tam ukládají Váš popel, Mistře! K odpočinku! Nikoliv – na věrnou stráž!