Alois Jirásek
Epidemie cholery z kroniky “U nás”

Právě prožíváme těžkou dobu epidemie COVIDu – podobné období dnes žijící generace většinou nezažily. A přece si různými druhy epidemií prošlo lidstvo nespočetněkrát. Sám Alois Jirásek jako kluk zažil na vlastní kůži epidemii cholery v rodném kraji po bitvě u Hradce Králové (1866), kdy se nakazil jeho otec, jenž se naštěstí uzdravil. Ve své mnohovrstevnaté próze “U nás” Jirásek mistrovsky zachytil epidemii cholery v první polovině 19.století – jak se s ní vypořádával tehdejší establishment i jak na ni reagovali obyčejní lidé, může být i pro nás přinejmenším zajímavé. V něčem možná nalezneme i nevídanou shodu s dnešní dobou…

Když přišel farář Havlovický domů, zastal panímámu se sestrou Františkou a mladou Kalinovou na zahrádce v chládku pod jabloní. Před nimi stál mladý Kalina, hodinář, a něco jim, a dost vesele vykládal.

“Pojď poslechnout,” zvala matka, jak zahlédla faráře, ” tadyhle Antonín přinesl noviny.”

“Pláteník Dušánek psal ze světa,” oznamoval Kalina svůj pramen. “Dušánková byla u mne, abych jí napsal odpověď, a tak jsem čet´.”

“Co píše Dušánek?”

“Ale o choleře taky, co je všude řeči a strachu, že jsou už moravské hranice proti Uhrám uzavřeny a že všude je hned tolik řeči a zrouna zmatek, když někdo náhle zemře, jako tuhle ten voják od čáslavského regimentu umřel na transportu. Hned přijela komise; a copak to…” kostelník se začal usmívat. “Ale v Ouvalech u Prahy onemocněl ševcovský učedník a taky umřel a hned taky doktoři ven do Ouval a hned nato do Hlubočep, ty znám, byl jsem tam jednou z Prahy.”

“Co tam?” ptal se farář.

“Píše Dušánek, tam že se zas ňákej sedlák najed´horkých buchet a pak na to pil pivo,” kolem se usmívali i farář. “A hned krajsfysikus k němu a doktoři z Prahy.”

“A nebylo nic?” ptala se mlynářka.

“Ale nic, to ten strach dělá, a ten je prej u tý nemoci nejhorší.”

“Buďme rádi, že na těch případech nic nebylo. Ale jinde, je hrůza. Nic nepřišlo z Náchoda?”

“I přišlo, celý balík toho. Máš to v pokojíčku.”

Hovořili a chvíle v tom příjemném chládku, provívaném vůní ze záhonů, utekla, až pojednou před nimi farář zase stanul, v domácím kabátku, s novinami v rukou, vážnější, nežli odešel. Stará mlynářka si toho všimla a hned se ptala, tak co píšou noviny.

“Nic veselého, maminko. Cholera se šíří kvapem a kde už je, netratí se. A tam jsou ještě ke všemu bouřky mezi lidem.”

“Co je, pro Boha!” ptala se mlynářka.

“Jak bylo potřeba, daly tam ouřady všelijaká nařízení stran té nákazy, a lid se proto bouří. Už se i na ouřední domy obořil a musilo vojsko na něj, husaři.”

“A proč se ten lid vlastně bouří?” ptala se Krůčková.

“Protože bohužel nepřemýšlí a věří báchorkám a všelijakým štváčům. Namluvili mu, že to s cholerou všecko páni nastrojili, že páni otravují lid, nebo že chtějí otrávit těmi prostředky, co se nařizují.”

“A to mohli uvěřit?” divil se Kalina.

“A taky uvěřili; jak povídám, lid nepřemejšlí. Já nevím, kdyby to tak u nás trhlo…”

“To snad přece ne!” hájil Kalina.

“Takové řeči se roznášejí, na ty není také žádný kordon, a hned se uchytí. Bude to kříž. Už tu máme taky nařízení, přišlo od ouřadu, právě teď,” a maně ukázal rukou k faře, ve stranu pokoje, kde je byl právě s novinami prohlížel. “Lid se má poučovat, i z kazatelen, takové je nařízení.”

“A co, kdo to poroučí?” ptala se Františka.

“U dvora je zvláštní zdravotní komise, taková rada je taky v Praze a teď jsou taky na venkově nařízeny. Ty mají všecko proti choleře na starosti.”

“Bože, Bože, tu už začíná být zle,” povzdechla stará mlynářka, hledíc na syna. “Prve jsem povídala, ty že budeš v tom nejhůř.”

“Jen se, maminko, napřed nelekejte. Ještě je dost daleko a pak, když se udělá všecko, co možné…”

Černý mrak a nový strach zadul mrazivě do duše lidu. Co bylo mu dosud jen jalovým slovem, čeho si nemohl představit, cholera, jejíž vznik a vzrůst neviděli a již nic podobného neznali, začala pojednou lekati. Ještě tu nebyla, jen se přiblížila, a již jí bylo všude plno. Řeči o ní se roznášely a rostly. Přijeli světáci, Dušánek, Kanda Hanuš a jiní, každý dříve nežli jindy, a to kvůli choleře, jíž se báli. Z Pešti psal Luňáků, jenž tam dělal za tovaryše, jaká hrůza s tou nemocí, že má strach, že tu na choleru zemřel taky z Červeného Kostelce ňáký Linhart, s tím že stejně přišel do Pešti.

Tkalci přicházeli z Police z trhu a naříkali, jaký byl slabý, z pruských kupců že už žádný nepřijel, že pro tu “korelu” všechen obchod se zaráží, ve Slezsku a dál, v Prusku že zavírají fabriky, nic že nejde, fabrikanti že propouštějí dělníky, s těmi že je nejhůř, půjde-li to takhle, že i tady přestane dílo, když kupci nebudou na trh dojíždět, a pak… Co pak! Nouze, hlad, hlad! A pak ta nemoc!

Z kazatelny o ní slyšeli, kaplan o ní kázal i farář, ten obzvláště. Poučoval o tom moru, varoval, radil, žádal, aby měli jen důvěru v rady dobře míněné, v léky, jež, jak Písmo svaté dí, stvořil Nejvyšší ze země a muž opatrný že jich sobě nezoškliví, aby nevěřili hned všem poplachům a přemrštěným novinám, aby se raději přišli zeptat, poradit, k němu ať přijdou, kdokoliv, kdykoliv…

Z kazatelny o moru slyšeli, ve škole i na cvičeních, a pak i ze zámku se ozval hlas. Prouzáček přišel a přinesl padolskému rychtáři obsílku na zvláštní “amtsták” a roznesl ji všem rychtářům, že pan vrchní poroučí. Poslechli, přišli na kancelář, a tam jim vrchní přísně ukládal, ať taky to, co nařízeno a vytištěno, ať každý vyhlásí a stará se, aby se tak stalo, jak nařizuje slavná Local-Sanitäts-Commission, a co bude provádět slavná Local-Sanitäts-Commission, ať si to přečtou, stran těch louží etc., ať nejsou lidé jako prasata.

Rychtáři vyslechli to tiše, rybnický svobodník s hlavou pochýlenou, zamračeně, ale venku se všichni ozvali. Nejeden si uplivl, nejeden zaklel, takhle že se s lidmi jedná? A čert aby na vrchního poslal tu “koleru”. Rychtáři hubovali na zámek a lid klel, nadával, když četli nebo slyšeli, co ouřadové nařizují, ať každý doma hodně zametá a v sednici, kde mají postele, tam ať nemají brambory, řepu, a v sednicích ne housata nebo kvočnu s kuřaty nebo selátka, ať se v sednicích nepere prádlo, ať se tu nesuší, a okna denně otvírat že se musí, ať se louže odklidí a zavezou, mrchy ať nenechávají nezahrabané, jako chcíplé kočky, psy atd. Lid sám ať se kořalky střeží, neboť ty nápoje že škodí, a cholera že nejvíce pijáky hubí.

Všude svorně soudili o těch nařízeních, všude přísně a zle.

Pak přijeli páni z Náchoda, ta komise… Chodila, prohlížela sednice, opakovala nařízení, vlastně jen doktor, neboť mladý panáček, vytáhlý, měl jen nos vzhůru, prohlížela dvorečky, nařizovala, že ta kaluž, ta louž musí pryč, musí, a to bez odkladu.

U Šimků nepochodili a ještě v několika staveních. Tam všecko zavřeno, zabedněno jako pevnost a dovolati se nebylo možná. Jinde jen ženské našli a děti; ty leckdes spustily a daly se do jeku. Muži schválně odešli a ženské naslouchaly úzkostně nebo zmateně, co páni nařizovali. Jen kovářka se rázně ozvala, a bodejť, aby z kuřat byla “korela”, když je má chvíli v sednici, a dolejší Klugar ve statku bránil louž na dvorečku u hnoje, to že je všecko zdrávo, jak pak, když páni z města schválně chodívají do chlívů, aby se pozdravili.

“Ať si jdou páni jinam balamutit lidičky, co je kolera,” volal pocestný. “O vás by se páni tak starali! Za tím něco je. Uhři to prokoukli. To, co všecko páni nařizují, to kouření, ty mediciny, to je na vaše otrávení, abyste věděli! Proto už je v Uhrách rebelie, už tam pány bijou. Tady se toho vrchnost taky bojí, proto už leckde musili sedláci odvést kosy a sekyry. Vrchnosti jim je pobraly, tamhle na Táborsku a u Hradce, sám jsem to viděl!”

Lhal, ale slova jeho zažehovala.

Za týden ohlášen první případ z Poříče, za nějaký den druhý a mezitím se nemoc ve Zbečníku šířila… Už byla v Padolí…

Lidé vykuřovali, až se od jalovcového dýmu stmívalo, pili kořalku s jalovcovými zrny, vařili “balšán” i “melisu”. Než den co den otevřelo se v některém stavení okno, aby duše cholerou ztrhaného měla volnou dráhu. A kde nemocný ležel, jako by všichni ve stavení byli morem stiženi. Lidé jich nepouštěli do příbytku, zavírali před nimi, štítili se jich. Strach ze smrti zdupal sousedskou lásku. Marně však dveře zavírali. Cholera se vedrala přec. Nemocných přibývalo i úmrtí.

Tenkrát bylo nejhůř, Padolsku i jeho faráři. Když se počala krajina zelenati, ochaboval strašlivý host. Počet onemocnělých slábl, a z těch neumíralo jich tolik jako prvního čtvrt léta…

Ohodnoťte

5/5 (2)