Vítězslav Štěpánek (1886-1960) byl středoškolský profesor a slavista, který se věnoval překladatelské a redakční činnosti. Ve významném odborném časopise “Český lid” otiskl v roce 1930 odborný článek o historických pramenech Jiráskovy populární prózy pro mládež “Z Čech až na konec světa”. Dnes je samozřejmě historická věda mnohem dále, ale přesto stojí za přečtení, jak Jiráskovo beletristické dílo rezonovalo v tehdejším odborném světě.
Vítězslav Štěpánek:
Z ČECH AŽ NA KONEC SVĚTA (1930)
Pod tímto titulem vyšla několikráte známá povídka Aloise Jiráska /poprvé r.1890 v Šimáčkově sbírce Vlast a svět/, složená podle pamětí o staročeském cestování pro mládež i dospělé. Předlohou není jí však, jak by se mohlo z toho souditi, nějaký starý český cestopis, poněvadž takový se o cestě pana Lva z Rožmitálu, v knížce líčené, nezachoval – třebaže povídka sama mluví o staročeských pamětech rytíře Václava Šaška z Mezihoře…
Zachován jest pouze latinský překlad českého cestopisu od Stanislava Pavlovského, biskupa olomouckého, v r.1577 vydaný, a pak neodvislý od něho německý cestopis Gabriela Tetzla z Gräfenberga, účastníka to oné pamětihodné cesty (roku 1465-67) a později norimberského purkmistra. Český cestopis pocházel sice skutečně od rytíře Šaška, ač nikoli zase (podle bádání Aug. Sedláčka) z Mezihoře, nýbrž z Bírkova.
V latinském překladě mluví se pouze o jakémsi “Schasco”, a to jednou (!) v 1. osobě – z čehož vysvítá autorství jeho. Tento Schasco byl pasován na rytíře od samého císaře Fridricha III. (tak podle cestopisu, a to ve Štýrském Hradci), ale jeho rodina je neznáma. Než konečně ještě nutno dodati, že povídka Jiráskova není přímo čerpána ani z latinského vydání, ani z německého díla (vydaného z mnichovského rukopisu spolu s latinským r.1844 od /nepodepsaného sice/ J. A. Schmellera, horlivého to badatele v českých památkách, o kterém píše i J. Kollár ve svém Cestopise).
Nuže, předlohou vlastní jest povídce německý spis Jos. Edm. Horkého, moravského badatele, o této cestě v r.1824 (a ne, jak v Ott. Sl. Nauč. 1814) vydaný podle latinského překladu i jiných pramenů. Spis tento byl na svou dobu velmi výstižný, Jos. Edm. Horky (tak na titulu) ucházel se později o místo historiografa království českého spolu s Palackým! Ovšem nedotýká se Horký německého cestopisu, nalezeného teprve roku 1837, a má na celou cestu svůj názor, přesunutý s mnohými jinými maličkostmi i do povídky. Že tomu je tak, dosvědčují např. takové drobné omyly, jež se nalézají jen u Horkého a Jiráska. Např. mluví se v latinském cestopise na dvoře vévody burgundského o 28 dvořanech (duodetriginta), avšak Horký a po něm Jirásek uvádějí jich 32 (patrný omyl Horkého). Podobně v Calais čekali cestující podle latinského překladu 12, podle Horkého a Jiráska 14 dnů… Německý cestopis není pak u Jiráska nijak doložen. Naopak Jirásek přidržuje se i zde omylů Šaškových (podle Horkého) a o Tetzlovi mluví jen jednou – zase podle Šaška, nazývaje ho přitom jen Kraffenberkem, německým to tlumočníkem, jenž přijel hned do Plzně (východiště cesty), zatímco ve skutečnosti (podle vlastního popisu Tetzlova) přidružil se k výpravě až u Norimberka.
Chceme se u příležitosti Jiráskovy povídky zmíniti zevrubněji o oné cestě Jiříkova švagra a bratra králové Johany – kterýžto podnik byl dosud různě posuzován. Jirásek jakož i Horký přikládají mu účel politický, po způsobu dřívější výpravy pana Albrechta Kostky z Postupic r.1464 do Francie…
Leč František Palacký ignoruje úplně toto mínění Horkého, nedoložené totiž nijakými zprávami (ani samými cestopisy!) a vykládá ve svých Dějinách (díl IV.) cestu tak, že pan Lev jako horlivý katolík nerad by se byl míchal do počínajícího se sporu, i podnikl cestu, jak ji líčí cestopisy, rytířskou a poutnickou. Cestopis Tetzlův praví dokonce, že pan Lev chtěl putovati nejen do Compostelly, nýbrž i k sv. hrobu. Tak se tvrdí i v prův. listě burgundského vévody – a i jinak ani tyto dokumenty, k latinskému překladu přiložené, nesvědčí o cestě politické. Leč naopak zase k sv. hrobu Lev nedošel, což se u Tetzla objasňuje tím, že Matyáš nechtěl mu dáti glejtu přes Uhry. Než ve skutečnosti Lev se vrátil hned z Benátek do Čech a tu pak postavil se na stranu krále i stal se hofmistrem království, jak svědčí i Palacký – takže zapudil od sebe např. katolíka Tetzla, dotud ještě v Čechách s ním pobývajícího. Z toho všeho viděti, že se tu setkává několik různých faktů, navzájem si částečně odporujících. Pro mínění, že Lev získával přátele svému švagru, svědčí pozdější náchylnost jak vévody Karla Smělého, tak dóžete Moora k Jiřímu.
Než úmyslné konání cesty za tím účelem nelze přímo dokázati, což ovšem nevadí, aby ji tak nelíčil náš historický romanista v dotčené povídce.
Nechceme v tomto článku podrobně srovnávati zatím oba cestopisy s vypravováním Jiráskovým, leč doufáme, že nebude nezajímavým aspoň povšechný obrys, který je psán hlavně za tím účelem, aby v miniatuře ukázal postup, jakým si Jirásek při své tvorbě počíná. Přidržuje se v hlavním, jak viděti, jakož i v čerpání materiálu, knihy Horkého, naplňuje však obraz svými barvami a mění leccos za účelem uměleckým. Mluví-li o pamětech rytíře Šaška (ačkoliv cestopis původní byl spíše jakýmsi deníkem cesty, hned po jejím ukončení jen snad poněkud doplněným), líčí nám jej jako starce, rázovitou to staročeskou postavu, jež je jedním z jeho vlastních výtvorů jako podobizna téhož je výtvorem mistra Alše, i oživuje vypravování, vkládaje je přímo v ústa starého zemana – při besedách s rodinou a známými, zvláště pak s jeho vnuky. Oněm vykládá zeman po letech účel cesty a vzpomínaje, píše o ní žádané od nich paměti, vnukům pak líčí cestu při rodném krbu barvitým svým slohem a s množstvím psychologických i kulturních detailů, nanesených spisovatelem na suchopárnou kostru latinského cestopisu.
Hned ten humor zemanův, když mu nevěřili, že byl na konci světa (r.1466), nebo zase loučení s rodným otcem a mateří a pak junácký výjezd jeho na Jiskře, darované mu panem Lvem! Z několika poznámek Horkého a Šaška Jirásek konstruuje, jak Němci leckde neradi vítali husitské Čechy (cestopisy oba píší jen o zapření se kurfirstů; Tetzel, od něhož Jirásek však je neodvislý, mluví také o jakýchsi přepadech). Také nezapomíná Jirásek uvésti význačné kulturní dokumenty z cestopisu samého, jako pochodňový tanec český v Rejně, o kterém psal kdysi (podle cestopisu?!) ve fejetonu Národních listů i Jan Neruda – Tetzel o něm nemluví…
Pouze jedné věci, zdá se mi, v povídce Jiráskově opomenuto. Byl Šašek husita? Zdá se, že ano. Mluví u Jiráska s nadšením o Jiříkovi, Milíči (v Avignonu, čehož u Šaška ve skutečnosti není!) i o mistru Husovi. Ale všechna ta místa jsou více historicky vlastenecká než nábožensky prodchnutá. Dokazuje se pobožnost husitů, mluví se o tom, že kardinálové nenašli viny na Milíči…
Leč nutno podotknouti přece, že v té příčině cestopis latinský je zajímavější a podle mne vypovídá více. Hned v Heilbronu diví se totiž Šašek, že nepozdvihují tu krve Páně (tak i u Horkého), ačkoli uvádí četné relikvie – snad ze zvláštnosti – ano, bisk. Pavlovský překládá některá místa patrně ve svém smyslu, přece zase na jiných cestopis jeví takové smýšlení, že z nich možno přímo souditi na náboženské cítění pisatelovo vůbec: K zázrakům je např. daleko kritičtější než Tetzel, o odpustcích pak v Benátkách mluví jako o věci patrně nevídané, podivné a sobě cizí (tak i v překladu Pavlovského!) a o zvláštnostech náboženských zmiňuje se ne jako Tetzel jen pro zvláštnost: Tak o Anglii připomíná, že tam kněží podávají tělo Páně v té velikosti (eadem magnitudine) jako u nás. Zdá se mi však, že se tu naráží spíše na množství – tak asi v originálu – neboť známo, že husité často přijímali. Tomu všemu odporovalo by pouze jakési oslavení Tomáše Cunterburského, který prý vytrvale stavěl se proti zákonům, vydaným králem Jindřichem proti svobodě církve katolické. Než naopak možno, že zde zase překlad mluví výrazněji než kdysi originál…?
V Benátkách Šašek praví také, že Benátčané za vévodu (dóžete) nevolí nikoho z ciziny, než z vlastní šlechty. Toto místo, zdá se, promlouváno je Šaškem do Čech proti nepřátelům Jiřího – Jirásek tohoto místa nepoužil, neboť ani Horký ho nevyzdvihuje. Podobně, leč z určitých patrně příčin pedagogických, Jirásek nemluví o vévodě Geldernském (věznivším svého otce); praví jen, že byl zlý a zbojný.
Zato Brusel líčí Jirásek obšírně podle cestopisu (vl. Horkého!) i nezapomněl tu vyprávěti zvláště o ježdění tamních dvořanů na bruslích, což přimělo pak starého děda k tomu, že dal podobné zhotoviti svým divícím se vnukům. Takto Jirásek poučuje malého čtenáře o dávných cestách kulturních vymožeností a vynálezů. Ovšem brusle nebyly tehdy již leckde nic vzácného; Tetzel mluví o nich např. při líčení dvoru vídeňského u císařovny Eleonory na zpáteční cestě, a to bez onoho podivu ze Šaškova popisu bruselského.
V Bruselu Tetzel o bruslích nemluví; zato dotýká se jiné zajímavosti v anglickém jednom klášteře, a to – daleko význačněji než Šašek. Poslední mluví totiž o obrazech (imagines) narození a vzkříšení Páně v Salisbury – což prý bylo jako živé… Tak i Horký. (Jirásek se o nich nezmiňuje.) Nuže Tetzel vykládá, že to byly řezby a závažím byly tak upraveny, že se pohybovaly – jedním slovem pohyblivé jesličky. Snad by byl i o tom Jirásek se zmínil, kdyby místo Horkého mylného výkladu (vzhledem k latinskému nejasnému překladu) byl měl po ruce spis Tetzlův.
Převoz do Anglie provázen byl nepříjemnostmi, které zase nejlépe vylíčil Tetzel. Šašek, jakož i Jirásek, daleko se tu nepodobají líčení Komenského bouře v Labyrintu; spíše mu svědčí jeho německý předchůdce! Také na zpáteční cestě vynechává Jirásek konečný popis bouře, uvedený v obou cestopisech (i u Horkého).
Ve Francii zvláště zajímavou je zastávka v Tours, kam si Čechové před 10 lety přišli pro nevěstu Ladislavovu. Jirásek podle Šaška líčí jejich příchod, dodává pak popis husitských vozů (týž i u Horkého) a žalostný konec výpravy… Tetzel mluví však i o Magdaléně, jež tu žila dosud, provdána byvši za Gastona de Foise – a nenávidící Čechy i úsměvy od smrti snoubencovy! Tetzel vůbec často zmiňuje se o něžném pohlaví a jest mu náchylnější – snad i tu rozhodoval ráz charakteru a názor životní?
O panně orleánské Šašek nemá valných vědomostí: ví, že osvobodila Francii, nezná však jejího jména a praví, že byla upálena v Londýně. Teprve Tubitschalca připomíná, že poslala husitům výhružné listy! Jirásek o ní nemluví… Zato vykládá dětem o Meluzíně, jezerní to panně a pramáteři rodu lusignanského – Šašek vypravuje o ní jen (neuváděje zase ani jména, jež však jest u Horkého), že byla to žena zlá a proměněna byla v draka… Tetzel neví o obou nic, připomíná však vévodkyni orleánskou, jejíž syn stal se pak francouzským králem.
Jirásek přerušuje tu svůj popis cesty do Španěl líčením staročeské honby na vlky. Pyrenejskému poloostrovu věnována je u obou cestopisů značnější část – ne tak u Jiráska. Popisuje sice některé příhody, četná utkání, Šaškovo zabloudění, útrapy horka, Burgos a v něm setkání se španělským rytířem, který za císaře Albrechta, zetě Zikmundova, byl v Čechách, ale nemluví o tamním zázračném kříži – líčí královskou rezidenci a dvůr, avšak o tehdejším boji dvou královských bratrů v Kastilii píše jen, že to bojovali příbuzní. Gastona de Foise našli podle něho (jako podle Horkého) až u dvora španělského krále, ačkoli Šašek mluví o francouzském.
Nejzajímavější je líčení Šaškovo i Jiráskovo, jak cestující ve Španělsku navštívili poustevníka, který byl pokládán za polského krále, domněle zabitého od pohanů. Již Horký shledal, že se to nemůže vztahovati než na Vladislava Varnenčíka. Jirásek líčí, jakoby to tedy byl skutečně on, ačkoli nakonec ponechává přece věc nerozhodnutu. Tak i Horký. Šašek však jen praví, že s nimi byl poutník polský a ten, spatřiv u poustevníka šest prstů na nohou, viděl v něm svého krále. Než poustevník prý se vzpíral, řka, že jest narozeným v té krajině (tu poznámku Šaškovu i Jirásek i Horký vynechali!) a člověk hříšný.
Jak známo, před časem byl rozkopán u Varny tzv. pašův hrob a nalezena tam bezhlavá kostra, patrně krále Vladislava, který podle podání varnenského byl Turky takto v boji ubit. (O tom psaly také Národní listy.) Tetzel o této historce se nezmiňuje.
Konečně líčí se Portugalsko a prodej otroků za Alfonse vítězného, bratra německé císařovny, od níž mu cestující nesli listy a od něhož dostali mouřeníny. Pak dorazili cestující do Compostely galicijské, jež spolu se sv. Jakubem Compostelským v obou cestopisech vyniká. Ani klatby, do níž tu cestující upadli, Jirásek nelíčí. Zato více místa věnuje Finisterre, konci světa tehdejšího, za kterým nic nebylo, leda snad tušená země. Šašek vypravuje aspoň pověst o výpravě, jež našla nějaké zlatonosné ostrovy, ale bídně skončila a vrátila se do Lisabonu se zestárlými plavci. Jirásek k tomu dodává, že nyní (tj. na konci života Šaškova) již objevena byla ta země skutečně…
Tetzel naproti tomu, a to je zajímavé, mluví později jen o výpravě, která nijaké země nenalezla! Nemá tedy o zámořských krajích západních – proti Šaškovi – ani tušení! Na zpáteční cestě Tetzel líčí zato obšírně život černé Afriky, o čemž u Šaška jest jen několik zmínek, zřejmě však nelibě nesoucích otrokářství, jež nakládá s lidmi (podle něho) jako s dobytkem…
Přes krajinu saracenskou (s Maury a mohamedány) vracejí se cestující domů vzbouřenou Aragonií a nebezpečnou – námořním lupičstvím – Barcelonou. (Oba cestopisy i Jirásek líčí zpáteční cestu stručněji.) Tu přepaden byl Šašek (stojí za zmínku, že Tetzel o něm vůbec neví!) a zavlečen do zajetí pan Bořita z Martinic (podle Horkého i Jiráska vrátil se však do Čech). Naopak jiný účastník cesty rozstonal se již dříve v klášteře Guardalu – pan Burian ze Švamberka – a tam podle povídky zemřel. Ale Šašek i Tetzel líčí naopak jeho návrat do Čech! Málo mluví oba cestopisy, méně než Jirásek, o Avignonu. Tetzel líčí cestou jen některé historky, ne zcela správně (jako dobytí Říma Meridou (!) a o tehdejším bardu celonském donu Carlosu), Šašek naopak dává svým vlasteneckým vzpomínkám probuditi se až před Milánem, a to velmi stručně (proti Jiráskovi). Tetzel narozdíl od Šaška nezmiňuje se pak ani o germánském reku veronském, Dětřichu Bernském! Vůbec Tetzel ke konci velmi pospíchá a teprve, když za Benátkami a Štýrským Hradcem ve vídeňském Novém Městě Šašek opouští Lva, aby zpravil Jiříka a Johanu o jeho návratu, Tetzel liší se značně od konce vypravování Jiráskova a Šaškova.
Jirásek vypravuje tu o šťastném shledání Šaškově s rodiči i sestrou a krátce končí povídku vzpomínkou na hrdinu turnajů a potyček výpravy, pana Jana Žehrovského, jakož i náčrtem dalších osudů Šaškových, Lvových a konečně i Jiříkových v Čechách (o posledních široce mluví ovšem i kniha Horkého). Knížka uzavřena je vlasteneckou připomínkou mládeži. Šašek jen suše však, jako na počátku (nehledě k předmluvě!), konstatuje stanice cesty do Čech i jejich vzdálenosti…
Tetzel zato není naopak jakoby s cestou u konce. Lev ubírá se podle něho do Uher, ale je zadržen, nedostav pasu a přepaden byv Šternberkem (Zdeňkem). Přes “Merhernland” (Moravu!) vrací se pak – na Blatnou, než král ho povolá k sobě. Líčí se poté uvítání, zvláště v Praze od Rokycany a studentů, jakož i svatba “pana Jindřicha” (tj. syna Jiříkova, jak z Dějin Palackého patrno, s dcerou markrabí brandenburského!) a konečně odměna, zvláště Tetzlova. Tetzel odjíždí však rád ode Lva, protože tento slíbil nebýti proti králi a “koruně české”. S kupci Tetzel vrací se do Bavor.
Nakonec připomínám krátce, že srovnání obou cestopisů co do látky stalo se ještě v posledním vydání, cesty se týkajícím, od Fr. Ct. Slavíka, také r.1890 – je to vlastně souběžný překlad z latiny, doplněný leckde Tetzlem. Bohužel trpí četnými nedostatky! Tak nemluví např. o jeslích v Anglii; na mnohých místech pak překlad není výstižný – v Anglii prý podávají chléb Páně jako u nás (viz však již dříve!) – z latiny Slavík překládá např. Is fluvius talem molem aquarum trahit “na řece je mnoho mlýnů” (moles, spousta vody) nebo ze středoněmčiny: must wir uns entblossen “smekli jsme (klobouk!)”. Bylo by tedy dobře k povídce Jiráskově poříditi nové české vydání cestopisů, ježto – řádného není!
(Český lid, ročník XXX)
