Ignát Herrmann (1854-1935) byl významným českým spisovatelem, který se proslavil svými humoristickými romány a povídkami (nejznámějším dílem je “Otec Kondelík a ženich Vejvara”). S Aloisem Jiráskem sice nebyli blízcí přátelé, ale věděli o sobě a i přes některé vzájemné rozpory a nepochopení, které mezi nimi vznikly, si sebe přece jen navzájem vážili a nezapomínali si například ani popřát k narozeninám.
K Jiráskovým šedesátinám Herrmann dopisem z 21.8.1911 píše:
“Není pochyby, že můžete s radostným uspokojením pohlížeti na veliké životní dílo své, jehož význam a cena dobou a budoucností jen poroste. A jestliže – pravím jestliže sám pro sebe nemáte snad onoho naprostého uspokojení z velikého vykonaného úkolu, pak je to jen v přirozené povaze lidské a zejména v povaze všech tvořitelů, pohlížejících vážně a kriticky na vlastní práci a stále zkoumajících, zdali výsledky její odpovídají záměrům a onomu vnitřnímu nutkání, pod jehož nezbádaným, tajemným a neodolatelným tlakem ku práci přistupovali. Váš duch poslání své splnil a zanechává veliký odkaz generacím budoucím, jako již byl obmyslil generace posavadní a celou současnost.”
V roce 1921 píše Herrmann Jiráskovi k sedmdesátinám:
“Jako žádného smrtelníka, ani Vás neušetřil život všelikých trudů a hořkostí. Avšak, jestliže se Vás kdy zlovůle či závist nešetrně dotkla, dnes dožil jste se dne, kdy k Vám letí vzpomínky a pozdravy všeho lidu českého.”
A Jirásek píše do Herrmannem redigovaného časopisu “Švanda Dudák” Herrmanovi dne 28.6.1924 k jeho sedmdesátce:
“Přicházím rád, ale chud. Nemám nic, co bych dal “vázaného”, žádné zvláštní vzpomínky nebo příhody. Nebylo mně popřáno, abych se s milým oslavencem častěji a důvěrněji stýkal. A tak mám jen vzpomínky jako tisíce tisíců Herrmannových čtenářů, milé vzpomínky na chvíle potěšení, kterých mně jako těm statisícům bohatě uštědřilo jeho dílo. Obveselilo, potěšilo i dojímalo a bude těšit a dojímat, až nás tu dávno nebude.”
Paradoxně napsal Herrmann Jiráskovi v dopise ze 4.1.1900:
“Prosím Vás, abyste ode mne přijal “Kondelíka a Vejvaru”, jejž současně posílám. Myslím, že Vy sám se mojí kronikou nebudete obírati, ale snad někomu z milé Vaší rodiny způsobí kratochvil.”
Herrmann se ve svých vtipných textech psaných pro humoristický časopis “Švanda dudák” dotkl i Jiráskova díla – takto humorně, originálně zkomolenou češtinou (všimněte si, že už před více než sto lety používal dnes hojně používanou zkratku pro slovo opět – o5 a že svým jazykovým stylem připomíná dnes velmi populární “Opráski sčeskí historje”), vyjádřil svůj dojem z Jiráskovy divadelní hry “Kolébka”, kdy se s nadsázkou dokázal i vysmát tehdejšímu vyrovnávání účtů mezi kritiky a zastánci hry, které již zřejmě bylo za hranou, a napsal několik vět o Jiráskových “Psohlavcích”.
KOLÉBKA (1891)
Jako obvíkle na 31.prosince každého roku sme rouněš letos stímto dátumem na rozhrání dvou let znichš ojednom tagořka zapodidaktickou ístotou můžeme řícti, jakí bil (coš se običejně stahuje kroku minulému), o druhém fšak podobně projádřiti se nemůžeme, nemajíce o jeho průřizu povědomost, coš se pravidelně tejčí roku nastávajícího. Tato nejistota a tento neurčitý náfzor do budoucnosti, jakoši okoličnost že se na svatého Silvestra pravidelně vícero píje uvádi náskoro použdi ftu dobu do zláštního rospoložení dušefního a odáváme se zláštním reflektýrním mišlinkám o minulosti, přítomnosti a budoucnosti.
Ráčteš dovolit vážené pánové bichiá podal vílef srce svého na šklonku roku 1891, hlauně za příčinou, že vňom uzavíráte 10leté jubélium “Švandy dudáka”. Je známé zrozličných básníků že “deset let je kabka foceánu času” – ofšom veme-li se celá historie svjetová a okolních těles, afšak vživotě prevátním a jednotlifcovém dosti dlouhá perióda a sou pády, že člověk některé deseti letí ani nepřečká.
Kukončení Vašeho prvního desáteho ročníku Švandového téši já skládám svou srdečnou gratulaci. Jestupřímě míněná hlauně spříčiny, žesem fposledních pěti letech téš bil nápomocen v jeho pravidelných mněsíčních lhůtách zefší veheminci své přirozené individualety, pokujť mé síli stačili. Konal sem cosem mohl, vícero sem nebil f 100.
Bilbich se ze svou gratulací dostavil osobně afšak semnechtěl překážet souc přesvěčeni že ften den budete opklopené deputacema zefšech frstef čtenářů a odebíratelů, kéreš ste po deset roků svím opsahem bavili a viráželi, že budete zahrnuti rozličnýma čestnými dari, prstenama zbriliantů, stříbrnými péroma, jehlama do krabátlů, petrolínovýma lampami, elegantníma kanónami na uhli, višývanýma zouváki, ruskími samovari a tomu podobně. Nepjest vaše obecenstvo proslulé svím oučastenstvím a nenechá si podobné příležitosti ujiti hlauně naše mecenášové, majitele domu a rozličných regálit. Sám sem dostal jednou ot nadšeného ctitele literadúry zánouni obnošené boty a zapověděl si veškeré poděkováni do novin.
Nuže podávám své odané blahopřáni tímto pisemným spůsobem, přeju zodanosti dobré zažiti kupli nutým desiti rokům a vítr valost a veškeri zdar k následujicím. Též slibuji, že i sám dálero vítr Vám zestejnou vehemenci a sílou pokujť mé chatrné zdraví do voli a prosim bi mně na to gonto bila poukázaná jakási záloha honoráře což mně natchne gdalšímu spolupůsobeni.
Potéto oblekátni formalitě přistupuji o5 k jádru své povinnosti.
Zdávám srdečné díki za uveřejněni své posledni stručné gritiky ohledně “Povodně” pana Václava Vlčka, keráš mně vipadla o něco delší nešobičejně, afšak nebilo možné jinak viřídit.
Děkuji Bohu vážená redakce, žesem se přisvé recenzi držel v mezích umírněnosti a objektýfnosti nep isté okoličnosti mně poučili, že se mně fopačném pádě mohla přitrefit nepříjemnost, jak máme důkazi. Je zlatá zásada psáti přes divadlo zístou benonivolenci, čehož se také ot počátku držím nechtic přijít do nepříjemné gontra verzace s nakládatelem nep dokonce o chleba, keriš je vninějších časech stále menči a draší.
Jsem dneso5 fpřívětivém postavení vážené páni podati referád přes původní novinku na českém repertitorium divadelním, keríš fšak bude kračí jsouc psaní na sklonku roku rapídně dokonávajícího, zadruhé proto, že nová orginální věc je o dva akti menčí neš “Povodeň” a téš nemá tolik osop.
Nová tato původní hra zepsaná jest našim zasloužilím Alojzem Jiráskem, osvěčeným spisovatelem histerickích románu a novel, o kerémš platí na slovo pořekadlo, že jest miláčkem českého čtenářstva, a to fagticki jest.
Ačkolif jeho románi nejsou pěti nebo šestidílové a několikráte předělávané, ačkolif nejsou ze života samích baronů a hrabat a nenazívají se téš stěžerné, sou přece věčím dílem velmi víborné a zoblibou čtené veškerim obecenstvem. Jest jejich přednost, žesou psané plinou češtinou a že pocházejí ocrce ksrci českého lidu, gdešto se níma podává obras jak f Čechách bívalo ze značnou znalosti zástoje a historického bádání.
Ftom jest pan Jirásek jak říkáme kos – a názdor tomu nenosí nos víšero, neš mu narostl, coš některé jiné autoři románů zvelkou láskou činí. Jest muš skromny, víborny a všema náma milovany.
Téš na poli dramartyckém višloupnul pan Irásek uš loni minulého roku s dramaticgím obrazem venkofckého života s názvem “Vojnarka” gdeš podal zajímavý a velmi talentovaný obras našeho českého vesnického života ze současných dějin. Obras bil vzdařilí a bilo napnuté očekáváni na jeho novikus divadelni pot názvem “Kolepka”, keríš se dával zakrátko po “Povodni” pana Vlčkovo, totiš dne 11.prosince.
Matriál “Kolepky” vzatý jest z jedné starší periody, gdy žili české králové na sklonku štrnáctého století, příkladně král Václav IV. esli se nemejlim sin Karla štvrtého, keriš postavil mimo jiné téš známí Karlůf most.
Fté době žil také jeden starí fořt ménem Jíra (dává pan Šmaha) keríš měl dosti opstárlou sestru Máří (slečna Olfová) ale za to náhradou velmi mladou a slíčnou fňučku Alenu (coš se samo sebou rozumí, dávajíc jí slečna Kubešová). Této Aleně bil velmi simpatétickí mladý študent Jan z Rakouníka (pan Sajfrt), keriš na svích cestách do Prahi na študie a víceverza sPrahi na férie do Rakounika si zacházel přes fořtounu Jírovou, abi Alenu spatřil a při těch příležitostech jí konal malé zastavenička, majíc pěkný hlas a naučenou staročeskou píseň krz milování.
Fořtovna starého Jíri stála hluboko f křivoklátskích lesích, gde se tenkráde ještě potloukali medvědi, vlci a divoké kanci. Jíra bil polesní králouski, ale přezněj bil jakísi Dániel z Mrákotína, purkrabí nahradě Jivně, žlutý jak pergament, starí a hlauně na mladé žencké nevrlí neboť bi na něj bila každá vzala koště. Dává ho pan Mošna, dělajíc z něho vícero mrzouta neš je zapotřeba. Jeho kuchařkou a hospodini bila Margita (pí Vinklerová), kteráš starému hastroši víborně segundýrovala. Na milouniki bila stará na lásku eště starší a sté příčiny nepřála téš mladým holkám, čemu se ftěch okoličnostech říká “mladost radost”. Jsou pádi že člověk na staré kolena zapo Mína, čeho vmladých letách při druhém pohlaví vihle dával. Mně samotnému je to tejť jedno, ale přec mám přes to náhlet.
Ale ftehdejšich dobách bili vůbec jiné pomněri. Panovala robota, panoval příkladně tak zvaný “jux prýme nogtis” (právo první noci) coš bil jakýsi deputát urozených pánů, kteréš ho dosti Vy užitkovali, gdiš bil matriál heskí, panoval pranýř, podvodným pekařům se dávali pasáki do vody třeba byli uš umité a tomu podobně.
Tak bil na hradě Jivně zavedený jistý zvik na lechké žencké, tak zvané “himlprechtné”, že totiš gdyš se jim dokázal nemrauný pomněr kmuskému pohlavi, bily vejřevně dané do velké kolépki a na vístrahu a pro kratochvíl ostatních lidi delší čas houpané. Ofšom se rozumí, že takováto houpačka u ženckého pokoleni foblibě nebila.
Núže s takovéto kolépki zhotovil pan Jirásek kus pro divadlo, coš není špatný motýf. Stará Margýta totiš višpehovala že za Alenou chodí študent Jan, vizradila to pulkraběti Daniheli a poněváč jim mladá dífka nebila po chuti ustanovili že bude kolebaná.
Alena fšak bila solídni ženská nemajic ani k ničemu příležitost souc podozorem dědečkovým a své pratety Máři a dosujť vůbec nepotřebovala kolípku ani pro sebe ani na sebe, o čemš je obecenstvo přesvěčené, a bila bi jí bívala udělaná veřejným kolíbáním velká křifda.
Na virozumění této věci věnované jsou dva první agti gomedie.
Chvála bohu – na kolípku nedojde. Než může uzurpátor Daniel svůj neheskí plán proti Aleně uskutečnit, objeví se fdruhé magtě sám král Václaf čtvrtý a rovnou cestou se dostane do mislivny přes kterou se patrně mušelo na hrat. Vůbec se ftéto mislivně soustředí fšechen perzonál kusu a je štěstí ot boha že nigdo nebil potkaní divokou zvěři anep nějakím vagabundem, nep ftěch dobách nebili eště fšadi četnické stanice a vlci také nebili okazované jen vména žéryjích.
Alena bila mladému králi otjakživa sympatétická – nepi znal uš dříve – a tejť teprf, nepse zní viklubala heská dífka. (No dává ji slečna Gubešová!) Král se sní sejde večer vmislivně (ofšom ve fši počestnosti) a téš se študentem Janem kteriš mu své těškosti vipoví. Nep vlásce mladých lidi bili fagticki překáški. Zjedné strany se do ní fkládal purgrabě s Margitou a kolepkou, zdruhé strany nechtěl mít starí Jíra za zetě študenta nýbrš mislifce. Bilo to jako níni: študent neměl postaveni a přími, mislivec moch dostat revír.
Gdyž královi študent zAlenou vipovedí, oč se jedná a jaké pikle pulkrábí kuje, cedýruje mu Václaf IV. na chvíli svůj plášť a svůj garakter a študent Jan odebírá se na hrat jako král – Václaf čtvrtý zůstane zatim na dále ingonyto.
Na toto zbejvá třeti agt – keriš se obehrává na hradě. Študent je považovany starím hipodromem Danijelem za krále – antoš nezná toho ani onoho – a velmi ho zlomislny starec nasazuje proti Aleně, kteráš je také na hrat přivedená. Udánliví král velí bi bila přinešená kolepka coš Danihejl zradosti čini doufajíc, že už do ni bude strčená nenáviděná Alena – afšak pojednou podvržený král roskáže, bi si do kolépki lehl – půlkrábi a stará Margarita ho muší houpat, což se děje fpřítomnosti mladého krále, keriš zatím taki došel na hrat, stále ve svém ingogniu.
Konec je srozumitedlný. Jan a Alena se ku fšeobecné spokojenosti dostanou, půlkrabě de na penzi, mladý král je u svích podaných velmi pupilárni.
Jeto stručný opsach kusu, jak mně dosujť na paměti tone. Věc má přijemnou vipracovanost, hlauně vzdařilí je dualók, vipracovaný dle staročeské mluvnice spoužitím fšech slof a obratlů štylizickích jak tengráde panovali a nýni vícero méněro zapomenutých.
Ofšom jakási malá vada dle mého náfzoru se pozoruje. Matriál “Kolépki” jest jaksi nedostačitelny natři agti a můj náhlet, že mohla bít víborná tak zvaně goncizná jednoaktofka anep nejvíš dvouagktofka, gdežto celí opsach prvních dvouch aktů moch bít probraný v jednom, události na hradě ve druhém. Ftomto vihotoveni pozoruje se jakási rostaženost, coš fšak je nahražené šťastným golo ritem.
Pan Jirásek sám nevidává svůj kus za tragtédii nýbrš je nazvany dramatickí žert, což je fagticki příslušné a opráuněné. Divadelni této hře téšautorovi bil dán při prvním provozováni velkí ablaus, coš svěčilo o veliké oblibě našeho váženého, milého románopišce.
Fčeském vejřevném životě měla tato nová hra jakousi dohru, coš bila velmi potěšitelná událost a značně napomůže k věčímu vívynu dramartycké literadúri a divadelního uměni, téš jaksi společenské vzájemnosti. Gdežto se tejči mého otboru, podávám přezní několik reflegtýrních řátků.
Grityckí golega z baligónu pan Dogtor Gút podal přes hru poněkujť rapídni úsudek, mnohem rapídnějši neš přes “Povodeň”, coš jest ofšom jeho vjec, esli se mu “Povodeň” vícero líbila. Bilo fšak napsáno ftom žándru v jakém pan Gút vícero uš napsal – a bívalo indy také dobře.
Afšak na mnohé přátele pana Jiráskové měl tentográde víkon pana Gúta velmi nervózni oučinek a bilo přemíšleno jakím spůsobem bi se mu udělala přítrš. Vinašlo se brzi. Bilo zepsané memorantum a bilo podané društvu “Politigi” rešpektýrně jeho presidentovi p.dr. Mildemu, bi se dal panu doktoru Gútovi jakísi nos, ačkolif uš jeden má. Toto egzekutýfní zakročení bilo zvelkim uspokojením gonštafýrované fčasopise “Lumíru” a téš vážený “Čas” přinesl o tom informaci – násletkem čehoš se vidí, že je schváleno vejřevným míněním.
Souhlasím sním téš zvelikou vehemenci zněkolika příčin. Předně mně samotnému néni pan Dogtor Gút simpatéticki nepně bilo donešíno, že mu moje činost nevihovuje.
Zadruhé je žádoucné, bi bila vejřeuná grytická práce goregírovaná mnoha “nafštěvovateloma divadla a přáteloma literadúri”, nepjen tím spůsobem bude grityka jaksi harmonická a vihovovat fšeobecné potřebě, coš je žádoucno. Za čtvrté je prospěšné gdyš se obecenstvo upozorní že mimo anonýmních dopisů může zasílati téš memoranta. Co se neviřídí anonymními dopisoma, običejně velmi přátelckími, viřídí se memorantem, gdešto je vícero potpisů ze fšech otborů, a zakrátko bude zřejmí zdárný fplif takovíchto memorantů. Téš budou dle očekávání rozličné nuankse. Memoranty z pargetů, memoranty zlóži, memoranty zbaligónů a memoranty zgalárii. Ofšom není řečené, že bi z memorant bili viloučené lidé, keréš ani do divadla nechodí.
Oučinek memorant za páté bude velmi morálni. Po prvnim se dá dotyčnému referentovi nos. Po druhém dostane pár faceg a po třetím na něj vezme principál nep društvo koště a vimláti ho zrezóru. Násletkem toho založí vihozený noví časopis a literadúra bude mít prospěch.
Za šesté mně těší, že se drušstvu Politiki a društvům vůbec dostalo od “mnoha nafštěvovatel divadla a přátel literatúri” eglatantní saxifaxe. Aš dosujť, gdyš se u nás mluvilo o nějakém društvu, nebilo nigdy vihlašované za sedům řeckích mudrců, hlauně sté příčiny, že v takovém društvu je členů víc než sedům, coš bilo míněni fšeobecné. Tímto činem fšak bilo projádřené že fagticki je podobné društvo dištance gompetentni néjen na intelegtni opsach, nýbrš i na formu, hlauně gde se jedná o podřízené, a mušel bít hlauně velmi mile překvapen pak doktor Milde, že se mu dostalo uznání, že má rozumět věci lépero a vícero neš referendi, coš mněl dokázané hlauně memorantem, zadruhé řečenýma časopisoma.
Jest mně jen za sedmé podivuhodné, že se u nás uš dřívero neviskitlo tu a tam nějaké memorantům, nepunás uš vícerým bilo ublíženo, hlauně gdyš bili zasloužené líde vihazované od divadla, dávané přet časem dopenze a tomu podobně, téši spisovatelům a jiným umělcům, keré ofšom měli menčí zastáni neš f tomto pádě – gdešto se memoranty nepodávali. Zaplajť fšak bůch, že se na ten spůsop jednou přišlo. Konečně se téš pouznese národni industrie násletkem této blahodárné ingvívizekce novím artýglem, nebojť papírnicia knihaři budou prodávati blangety na rozličné memoranta, bi se ušetřilo goncepírováni. Na sletkem čehoš jest na fšech stranách víborný rezultág.
Doufám žesem svému oukolu také tentokráde vihověl, vážené pánové a sem odani
Vavřinec Lebeda, gritycki referend Švandi dudáka, dosujť bes memoranta
Postum šgript:
“Povodeň” páně Vlčkovo, bohužel, se nejspíšero nebude více dávati, nepse proslíchá, že si na ni vzal víhradni právo ředitel cirgusu šgandináfckého pan Šuman, keriš je na podobné vodni hri zařízení – jak proukázal svím agvári mumem – a odvezl ji do Bukareštu. Jaká pomoc! Zúctou!
Pozn.:
“Kolébka” Aloise Jiráska, dramatický žert o 3 jednáních, měla premiéru v Národním divadle 11.12.1891 v režii J.Šmahy. Po “Vojnarce”, prvním Jiráskově dramatickém díle na Národním divadle provedeném (v dubnu 1890), která měla silný úspěch, neznamenala “Kolébka” pokrok. Úspěch premiéry byl jen tzv. čestný. Kritika konstatovala, že se autor zabral do dějové osnovy historického příběhu tak, že zapomněl na požadavky moderního diváka. Premiérový potlesk platil spíše oblíbenému romanopisci-historikovi než autoru hry. Část kritiky vyzněla dokonce odmítavě, jak patrno z Lebedovy zmínky o aféře dr.Gutha, kritika deníku “Politik”. Po trojím provedení byla “Kolébka” vzata z repertoáru.
PSOHLAVCI (1898)
Z dalších novinek spůsobila značný rozruch nová opera od pana Karla Kovářoviče “Psohlavci”, gomponýrovaná na libreto zepsané ot pana Karla Šípka dle souhlasného románu pana Alojza Jiráska.
Poněvač jestento vítvor páně Jiráskůf ekcelentního víznamu, bil i mnohím divadelním habitantům scela neznámí a zástoj “Psohlavců” násletkem toho zouplnou novinkou. Tito Psohlafci bila starodávná odrůda Čechů, majíc obidlené krajiny na českém jihozápadě fokoli Šumavy, tak zvané Chodové, jejichž bodré potomci posujť žijí ve městě Domažlicích a tom okršku. Nosili hole ze sekirkama, měli za společníky věruhodné psi na spůsop bernardinskích, afšak scela jiné ráce, a hlídali české hranice proti sousedům, keréš věrné svému histerickému posláni činili použdi fpády tam, kde bili nejméně vítané. Za to měli Chodové mnohé privilegia a mohli choditi i do lesů na dříví, jsouce neodvislé a jen českému králi poddané. Tento staf změnil se fšak po bitvě bělohorcké, keráš vůbec spůsobila vnašich domácích dějinách truchlivý obrat. Posledni službu prokázali králi Bedřichu Falckému a gdyš tento hrdinckí král po krátkém panování provedl rychlou likvidaci a Čechy z bezpečnostních ohledů co nejkvapněji opustil, došlo i na ubohé Chodové. Pergamenty pobrány, Chodsko dáno pod vrchnost jistého pana Lamingena, a kdyš se bouřili proti robotě, vysláno proti nim ojsko a jejich vůdce Jan Sladký Kozina v Plzni popraven, coš se stalo po dlouhém procesováni na sklonku sedmnáctého století. To jest historický potklat románu Jiráskového a následovně i operi Kovářovicové.
(“Z poslední galerie”, 1939)
