Alois Hajn (1870-1953) patřil k významným politikům a žurnalistům, kteří se aktivně zapojili do boje za vznik samostatného Československa – dokonce vedl východočeskou pobočku Maffie.
Byl hrdým rodákem ze Solnice, tak jako jeho bratr Antonín (1868-1949), významný rakousko-uherský a prvorepublikový politik, také člen Maffie, který si dokonce s Aloisem Jiráskem dopisoval, když s ním například na počátku 20.století – evidentně pouze teoreticky – řešil otázku vlastnictví pražského hradu. Později, když bylo Jiráskovi 75 let, mu vyslovil velké uznání.
Jirásek byl oběma bratrům velmi blízký, jak se vyjádřil ve svém článku Alois Hajn.
Alois Hajn:
ALOIS JIRÁSEK A PODHOŘÍ ORLICKÉ (1921)
Jako rodák ze Solnice, městečka na úpatí hor Orlických a východiště do nádherného údolí řeky Alby (Bělé), seznámil jsem se již za let chlapeckých s mnohými půvabnými partiemi těchto hor. Známost moje stupňovala se lety v hlubokou příchylnost a lásku k horám Orlickým. Jak často zalétl jsem na své letošní stipendijní cestě novinářské, když jsem procházel třídy Berlína, ulice Mnichova, Bělehradu, Záhřebu a Lublaně i boulevardy Paříže, myslí do milých mně hor i podhoří Orlického a jak přál jsem si ocitnouti se tam aspoň na chvíli, pocelovati zrakem rodný svůj kraj a nadýchati se vůně domácí půdy, lučin a lesů!
Ale nejen hory Orlické, kam můj otec, truhlář, jezdíval pro prkna a my děti občas svezly se s ním, nýbrž i celé půvabné Orlické podhoří stalo se nám blízkým a drahým, neboť od mládí byli jsme k němu poutáni rodinnými tradicemi a příbuzenskými svazky. Naše matka pochází ze Studnice, hezounké vesnice u Náchoda, a četné její příbuzenstvo (měla 10 sourozenců) usídleno bylo ve Studnici, České Skalici, Vel. Jesenici, na Hořičkách, Malých Svatoňovicích atd. Jako studenti byli jsme zváni od strýce Víta v České Skalici a ve Studnici (oba byli kupci), od tetičky Donátové na Hořičkách i od ostatního příbuzenstva o prázdninách na návštěvu, a rozumí se, že jsme se nedali dlouho pobízeti. Pamatuji se, s jakou radostí putovali jsme každé prázdniny s bratrem Toníkem 5-6 hodin cesty do Studnice, Č. Skalice, Hořiček, M. Svatoňovic, jak jsme byli od strýců a tetiček vlídně uvítáni a s jakou rozkoší toulávali jsme se potom po celém tom krásném okrese náchodském, polickém a úpickém, seznamujíce se s jejich půvaby krajinnými i s dobrým lidem podhorským.
Tím způsobem stávaly se nám samozřejmě i literární práce Jiráskovy od samého počátku nad jinými blízkými a drahými, protože jsme znali kraj i obce, které jsou jevištěm jeho historických povídek a románů; naše babička pí Ant. Vítová, která se dožila požehnaného věku 92 roků, byla neobyčejně horlivou čtenářkou a dovedla ke každé povídce Jiráskově připojiti zajímavé vzpomínky rodinné i lidové zkazky, takže všecka ta místa prací Jiráskových: Skalka, Dobruška, Opočen, Jesenice, Česká Skalice, Bakov, Rtyně, Červený Kostelec, Náchod, Svatoňovice atd. měla pro nás dvojnásobné půvaby a přitažlivost. Jirásek stal se nám nejmilejším autorem, byl to v pravém slova smyslu “náš” Jirásek, spisovatel rodného našeho kraje a celého českého severovýchodu, k němuž nás víže tolik rodinných tradic a vzpomínek.
*
Přehlížím-li dnes literární dílo Jiráskovo, musím uvésti zvláště dvě jeho práce, které se mi zdají také nejlépe charakterisovati i vnitřní jeho vývoj: “Skály” a “Temno”.
Ve “Skalách” dochází na konci k setkání a rozmluvě mezi českým exulantem a velezrádcem a mezi jeho synem, který mu byl jako chlapec odcizen a jezuity vychován, až stal se katolickým kanovníkem v Hradci Králové. Nevím, soudil-li jsem správně, ale tato rozmluva vždy na mne dělala dojem, jako by se tu Jirásek pokoušel o smír mezi husitskou a českobratrskou naší minulostí a katolickou přítomností, ze které není již východu a návratu.
Zato v “Temnu” Jirásek k českobratrství i katolictví stojí již zcela jinak; český čtenář “Temna” nemůže jinak než s mravním odporem se odvrátiti od systému spojené moci státní a církevní, který českou reformaci ubíjel násilím, lží i podvodem, a český lid, žíznící po pravdě boží a usilující o vyšší, mravný život, omamoval nádherným, smysly lechtajícím obřadnictvím a ohlupoval pekelnými žaltáři a zpovědními zrcadly. Autor “Temna” neváhal vyvoditi z toho všeho především sám důsledky a v jubilejním roce svých sedmdesátin z katolické církve vystoupil. Tím stal se nám ještě dražším, a český severovýchod, proniknutý veskrze tradicemi husitskými a českobratrskými, děkuje vroucně stařičkému Mistrovi, že nejen svým perem si získal tolik zásluh o politické naše osamostatnění, nýbrž i vlastním příkladem nám naznačil cestu vedoucí též k osvobození duchovnímu a náboženskému, cestu z Temna k Světlu a Pravdě.
Dějiště Jiráskovy povídky “Skály” navštívil jsem teprve jako redaktor pardubické “Osvěty lidu”, za to na Skalce, kam položen začátek fabule románu “Temno”, byl jsem jako chlapec a potom jako student mnohokrát; není tam ze Solnice více než 1 1/2 hodiny. Krajinné půvaby orlického podhoří od Potštýna k Rychnovu, Solnici, Náchodu až po Polici nad Metují jsem náležitě vnímal a oceňoval ovšem teprve v dospělém věku a mohu říci, že nalézám na něm stále nové krásy, nové scenérie a výhledy. Turistická “Jiráskova stezka”, vedoucí jednak Orlickým podhořím, jednak vlastními Orlickými horami, jest trvalým uctěním památky muže, jenž nejen své rodné Padolí, nýbrž celý český severovýchod zvěčnil ve svých historických románech a povídkách.
Vzpomínaje na Jiráska a rodný kraj osvěžil jsem si v mysli jednu věc, která je svědectvím, že husitské a českobratrské tradice v pokatoličtěném lidu na českém severovýchodě nikdy zcela nezanikly. Moje matka byla – opakem k otci – věřící, zbožnou katoličkou: chodila do kostela, na procesí, ke zpovědi a přijímání, vůbec pilně zachovávala všecky vnější předpisy a obřady církevní. Ale přitom chovala v nesmírné úctě starou rodinnou památku, kterou si do Solnice přivezla ze svého domova: skleněný kalich s letopočtem 1592. Tvrdila, že je to kalich českobratrský, a byla naň velice hrdá. Dlouho jej s pietou opatrovala jako vzácnou relikvii, až se jednou konala v blízkém Rychnově n. Kn. národopisná výstava; přišel k nám p. starosta Hlaváček a naléhal na maminku, aby kalich na výstavu zapůjčila. Dlouho se bránila, až konečně povolila a – kalichu již nikdy nespatřila. Výstavní výbor se vymlouval, že se kalich nemilou náhodou rozbil. Pamatuji se, že matka nikdy nepřestala jeho ztráty upřímně želeti.
Psáno v Solnici, 31.července 1921.
(Osvěta lidu)
