Revue č. 7/2021

Nazval-li jsem knihu L.Kunteho knihou opravdovou, mohl bych nyní vyjmenovati celou řadu knih naší krásné literatury, které mají pečeť kladu a opravdovosti. Tak, pokud by běželo o knihy s náboženskými tématy, několik románů Terezy Novákové a především velký, krásný román “Děti čistého živého”.

Sem spadá však i Jiráskovo “Temno”, kniha, která zrovna v příhodné době zasáhla životně do českého světa a na níž lze dobře viděti, jak naše přítomnost je stále v těsném spojení s minulostí.

Proto pojednám o ní obšírněji.

Tento Jiráskův historický román zasahuje svým významem daleko v minulost i daleko v budoucnost za hranici doby, v níž se odehrává jeho děj. V minulost sahá až k Husovi, v budoucnost v dobu obrozenskou, ba až i v dnešní naši nejbližší přítomnost. Román vychází z Husa, z Českých bratří, z evangelických konfesí a na této náboženské základně buduje bohatou řadu svých obrazů.

Pravím-li, že román vychází z Husa, nechci tím říci, že by nám líčil Husa a mluvil přímo o Husovi. Kniha tato má jen své kořeny v českém náboženském hnutí, jež počalo Husem, pokračovalo Českými bratřími a později reformou Lutherovou a Kalvínovou, dějem svým však spadá v dvacátá léta 18.století a ukazuje nám, jak i za protireformace se v Čechách udržoval silný spodní náboženský proud, vyvěrající právě z Husa a táhnoucí se pak přímo až k českému obrození. Nevím ovšem, bylo-li Jiráskovým úmyslem přímo na to poukázat, ale kniha jeho je silným důkazem, že toto české obrození bylo značně podmíněno českou náboženskou reformou. Ta dlouhou dobu byla jakoby latentní, přitom však stále udržovala skrytý svůj vliv a v příhodné době uvolnění působila k znovuzrození národa. Ne bez příčiny tajní přívrženci reformy nazývání jsou v knize Jiráskově svými katolickými odpůrci nejen husity a lutriány, nýbrž i vlastenci.

Kniha Jiráskova mne nad míru zajímala již také proto, že její děj se částečně odehrává na místech mně blízkých, jako i děj jiné známé knihy Jiráskovy “F.L.Věk”. Ale je značný rozdíl mezi “Věkem” a “Temnem”. Ve “Věku” po krásném úvodním díle musíme se smířiti s častějšími odbočkami, jež autora odváděly od ústředního děje. Zde v “Temnu” je vše psáno pod jedním zorným úhlem a kniha působí i hluboce umělecky již celkovou svou stavbou. A je přímo – nehledím-li prozatím k obsahu a jádru knihy – poučné a zajímavé stopovat, jak Jirásek mistrně rozvíjí jednotlivá vlákna svého děje, jak je opět spojuje a jak vždy při tom směřuje k témuž ústřednímu cíli. Kniha jeho jest galerií obrazů, organicky souvislých, a je také neobyčejně bohatou galerií postav, které v souhrnu svém vytvářejí náboženský život, jímž se žilo v Čechách v třetím desítiletí 18.století za Karla VI., otce Marie Terezie.

Vlastně máme zde obraz dvojího náboženského světa: světa katolického, jak byl v Čechách vytvořen protireformací, a světa náboženské reformy na základě evangelia. Samozřejmě, že tyto dva světy jsou zobrazeny v protivě k sobě, možno říci, že zde běží o boj těchto dvou světů: o zjevný, útočný boj katolicismu a o skrytý, obranný boj onoho světa druhého. A co bych hlavně rád podtrhl jako silnou a neobyčejně význačnou stránku onoho vynikajícího díla, je všestranná bohatost prostředků, jimiž Jirásek s takovou silou a s takovou živostí zobrazuje právě rozpor těchto dvou světů. Umí zasáhnout k samé jich podstatě a mnohými osobami i scénami znova a znova vystihovat jejich charakter. Vyběravé hledisko snad by tu a tam vyžadovalo jisté ekonomie, ale pak by v knize leccos nebylo, co přec jen náleží do jejího rámce a podává obraz smutné naší minulosti. Bylo by škoda každého detailu, každé maličkosti.

Základní historie knihy Jiráskovy je celkem prostá. Machovec, myslivec na zámečku Skalce, poblíž Dobrušky, náleží pouze zevně církvi katolické, v skrytu se synem Tomášem a dcerou Helenkou zachovává víru svých předků. V okolí Machovcově nikdo nemá tušení o kacířství rodiny; pouze slídivý, nenávistný a pobožnůstkářský správce Čermák chová podezření a udává Machovce, když do Dobrušky zavítají na misii jezuité s Koniášem v čele. Na udání se koná v myslivně prohlídka, při níž jsou nalezeny zakázané knihy. Myslivec Machovec prchá za hranice do Žitavy, děti jeho jsou odvezeny do Prahy, kdež prodejem přejdou do poddanství bohatého sládka Březiny. Tomáš pracuje na vinici sládkově, Helenka vypomáhá v domácnosti tchýně Březinovy a později v jeho domě. I v Praze obě děti Machovcovy zůstávají potají věrny své víře, pevněji Tomáš, slaběji Helenka, na niž působí vliv jezuity Daniela Suka, ale hlavně láska k Jiřímu, synu sládka Březiny. Po několikaletém pobytu v Praze prchá však také Tomáš za otcem do Žitavy a posléze i Helenka, pro niž se sám otec odváží cesty v obavě, aby se nezpronevěřila zděděné víře.

Již v tomto prostém ději je řada význačných, hluboce se zarývajících momentů. Tak především vnitřní rozpor myslivce Machovce, dokud se neodhodlá opustit zabezpečené bydlo. Jirásek se několikrát dotýká těchto vnitřních bojů, toho červa, který pořád a bez konce hlodá v duši Machovcově. A v těchto vnitřních bojích, v této rozdvojenosti myslivce z 18.století můžeme, chceme-li, vidět i kus tragédie českého člověka. Ještě dnes trpíme jistou dvojakostí, ta jako by se stala trvalou kletbou českého člověka, takže Jiráskův román po této stránce má veliký význam, sahající až na naše dny. A jako Machovec, mučila se později dvojakostí i jeho dcera Helenka. S jemnou psychologií je v knize líčena přeměna jejího nitra, znázorněn ponenáhlý vliv katolických obřadů a slavností, oslabujících spolu s láskou ke katolíku Jiřímu sílu jejího náboženského přesvědčení. Dostavuje se boj, Helenku přepadají výčitky, trýzní ji vzpomínky na otce a babičku, která jí kdysi připomínala, aby vytrvala. V této postavě Helenčině, jež při svém strádání je opředena milým půvabem, v propracování jejího nitra je uloženo mnoho umělecké síly Jiráskovy, dosud tak svěží, ba vzrůstající.

Ale hlavní a nepomíjející význam knihy Jiráskovy netkví v těchto jednotlivých osobách – ač např. jak jaře a živě zobrazen Tomáš, troubící na lesní roh! – nýbrž v celkovém vylíčení světa katolického a světa utajených vyznavačů víry Kristovy. Obraz těchto dvou světů, charakteristika jejich a hlavně charakteristika katolicismu, zde ovšem katolicismu protireformačního, to je jedinečné v naší literatuře a zachová svou platnost a svůj význam navždycky.

V nepřehledné řadě postav a výjevů obráží se nám zde svět katolický, od postavy nábožensky vlažného pana Lhotského ze Ptení, regenta na Skalce až po fanatika Koniáše. A jaké jsou to postavy! Již ten regent Lhotský! Jak živě jej vidíme a navždycky podržíme v paměti, když se vrací z Prahy z korunovačních slavností a za Hradcem potká dva jezuity hradecké koleje, jedoucí na koních v tmavých pláštích! Nemá jezuitů v lásce, ale proto přece při setkání nevypráví o korunovaci ani o holdování, nýbrž hned o tom, co by jezuitům polahodilo, že císař, jak přijel do Prahy, nazejtří šel se pomodlit ke hrobu blahoslaveného Jana Nepomuckého. Již na něm vidíme, co znamenala protireformace, jak nutila mluvit a jednat proti přesvědčení. Marně si pak říká: “Dobře ti. Proč se ohýbáš, proč se lísáš.” V nitru sympatizuje s myslivcem Machovcem, sympatizuje s jeho dětmi, a rád by po útěku Machovcově podržel u sebe Tomáše, který s ním chodíval na hony, avšak nemá odvahy.

Vliv protireformace ji zlomil.

Přísnější katoličkou již je jeho obstárlá neteř Polexina Mladotovna. Má oltářík ve svém pokoji se soškou P.Marie, oděnou v hedvábných šatečkách, s perličkami a korálky na krku a korunkou na hlavě. V malé její knihovničce je významná, nehrubá knížka, v zelené kůži vázaná, obsahující německé kázání, proslovené P.Kašparem Mayerem, když za jeptišku do kláštera sv.Voršily v Praze byla r.1791 přijímána “die wohl edel geborene Fräule, Fräule Maria Anna Mladota aus dem alten böhmischen ritterlichen Geschlecht v.Solopisk unter dem geistlichen Namen und Praedikat Maria Josepha vom hl.Xaverio.” Tato malá knížečka mluví za celou řadou jiných fakt. A sama slečna Polexina, jinak dobrá a ušlechtilá, stává se tvrdou, jakmile běží o jinověrce. Táž Helenka, která jí byla milá, dokud v ní viděla přísnou katoličku, nesmí jí na oči po odhalení “kacířství” své rodiny.

Opět vliv protireformace.

A co říci o správci Čermákovi, pravém typu klerikála, s jehož obdobou setkáváme se i v dnešním svém českém životě? Pobožnůstkář, při tom udavač a nemilosrdný ras na poddané! Pak typy jezuitů. Jak sytě a přitom živě je zachycen např. Koniáš! Objektivně a bez zaujatosti, s pochopením jeho fanatismu, ale i s rozpoznáním zbraní, kterými bojoval. Jirásek dobře ukazuje, jak tomuto Koniášovi, jenž vystupoval na kazatelnu s velikým řinčivým železným řetězem na šíji, nestačilo pálit a ničit kacířské knihy, nýbrž vytvořil si i zbraň pro své cíle novými knihami, psanými v duchu katolickém. Následuje další řada zástupců katolického světa: pražský sládek Březina, syn Jiří, dosti blízký svou výchovou katolické výchově našich jistých kruhů, při níž jeho mysl dojímaly a okouzlovaly v chrámech postavy světic a svatých, milostných i asketických, kadeřaví, zlatovlasí andělé, otevřená nebesa s oslňující září, pak jeho přísná a pochmurná babička, paní Lerchová, bydlící v domě po bohatém měšťanu Kuklovi, jenž byl lutrián a kdysi se “přidal k té rebelii proti císaři”, nebo pověrčivá paní Turková, která chtěla míti funus večer, dvacet fagulí, kondukt s pozouny a bratrstva a která před smrtí po kolik nocí slyšela pokojem kroky, jako když kopyta dupou, až ta kopyta jezuita Daniel Suk svěcenou vodou zažehnal, nebo Šantrůčková, žena sladovnického, vypravující Helence, jak padaly z oblohy hvězdy při svržení sv.Jana do Vltavy a jak hrob sv.Jana vydává líbeznou fialkovou vůni, kterou prý vždy cítí, když se u hrobu modlí.

Konečně celá řada vedlejších osob, scházejících se v pivovaře u Březinů na Koňském trhu, a z nich zvláště Fileček, komorník u zemských desk, a Sameček, komorník při královském ouřadě perkmistrovském hor viničných pražských, oba výborně a s věrností historickou charakterizováni.

Však nejen osoby, nýbrž i všecko ovzduší katolického protireformačního světa je u Jiráska sytými barvami zachyceno: tak ovzduší a nádhera katolických kostelů, pompa tehdejších katolických slavností a průvodů, jezuitských misií. Jiráskovo líčení těchto věcí, všímající si nejmenších detailů a vystihující kolorit doby, budí prostě obdiv. Z knihy jeho vidíme jasně a živě celý ten obrovský aparát, jejž musil snésti a tvůrčím svým duchem zpracovati, aby nám vylíčil všechny prostředky, jimiž pracovala protireformace.

Např. jakého nevšedního a všestranného vystižení se tu dostává kultu svatojanskému, zaváděnému na místě kultu Husova! Jak vhodně a umělecky Jirásek učinil tento kult důležitou součástkou děje své knihy, vyvrcholiv všechnu tragiku v závěrečných kapitolách, kdy při slavné kanonisaci světce Jana Nepomuckého Koniáš se čtyřmi jezuity stojí na Hradčanech opodál zámeckých schodů a ukazuje dolů ke Kamennému mostu na hlučný nával českého lidu, ze všech končin zavítavšího do Prahy. “Podívejte se, jen pohleďte,” oči mu zářily a chorobně bledá tvář zjasněla, “na to lidstvo, tady kolem a dole v ulicích na mostě. A všecko teď pravověrný lid. Tři sta let to trvalo, rozvažte si, tři sta let! Husa spálili, duch toho slepejše strašil pořád. Teď už je přemožen. Ty zbytečky v horách nevydrží, budou jako sníh na slunci. Podívejte se,” mávl rukou k mostu, “jak se tam tlačí k sv.Janu, a tady u jeho hrobu viděl jsem, jak líbali stupně a zábradlí oltáře, i plakat jsem je viděl, plakali zbožným pohnutím.”

To je místo, které českou duší hluboce otřese. Vůbec té české tragiky je jen dost v knize Jiráskově. Tak např.ona scéna, kdy děti za vedení kantora zpívají na dobrušském hřbitově před hranicí zapálených kacířských knih.

“Měkké chuchvalce tmavého dýmu letěly rovně k tmějícímu se nebi a s nimi hlahol školních zpěváčků, uvábených neobyčejným divadlem, zpívajících chutě, plnými hlasy strašlivou kletbu, které nerozuměli, kteráž, jakož všechno to autodafé, utvrzovala a sílila vštěpovanou jim ošklivost a nenávist k slavné minulosti a k velikým jejím duchům. Plným hlasem zpívali a slavili to, co, jak jim kázali, bylo pro spásu všech:

Zapalte kacířské bludy –

zkazte pekelné obludy,

spalte pohanské nevěry.

Hořiž, hořiž, Jene Huse,

ať nehoří naše duše.”

A stejně mnoho tragiky, když čeští lidé, vychovávaní tímto duchem k tvrdosti, krutosti a nelidskosti, kochají se radostně nad mučením a popravami svých sourodáků jinověrců a těší se, že bludařů ubývá, že “staří vymírají, nu, a ti mladí, ti už chodili do školy k páterům jezuitům, už rádi chodí na procesí a na betlém.”

Naproti tomuto katolickému světu máme v knize Jiráskově svět tajných “husitů, Českých bratří, lutriánů”. Tento svět je zde zobrazen nejen rodinou myslivce Machovce, nýbrž právě tak celou řadou osob a obrazů, jako svět katolický. Jirásek zůstává tu však víc při vnější, jaksi sváteční stránce, řekl bych, že vymýtil všechnu všednost z tohoto světa. Ale bylo to nutno, aby bylo docíleno žádoucího účinu. Jsme uváděni v tajná noční shromáždění, na nichž promlouvají kazatelé a kde se přijímá pod obojí. Vidíme, jaká utrpení se snášejí pro víru, neboť vyznavači evangelia, čtenáři Kralické bible a Komenského jsou vysazeni stálému nebezpečí, že budou zbaveni chleba, mučeni a žalářováni. Prostý, starý vinař Novotný, jenž neprozradí svých souvěrců, umírá ve vězení, babička Helenčina a Tomášova již jako malé dítě je mučena, aby pověděla, kde rodiče mají schovány zapovězené knihy. Bičovali ji tak, že když ji pustili, zanechávala za sebou krvavou stopu.

Lidé prchají za hranice, ba obětují i svůj život jako myslivec Svoboda v Kopidlně, jenž raději jde na popraviště, než aby se zřekl své víry. Pronásledování tedy – vidíme – nezmohlo vždy pevnosti charakteru, té jisté české neoblomnosti. Ale přece mělo své stíny, které se plouží i do dnešního českého života v podobě různých vad našeho charakteru. Lidé musili skrývat své přesvědčení, tajiti se. V Machovcově myslivně okenice večer jsou zavřeny, aby nikdo nezpozoroval, že se tam čtou zapovězené knihy. Helenka myslivcovic má políbiti obrázek sv.Jana Nepomuckého, poněvadž se to však příčí jejímu přesvědčení, políbí vlastně svou ruku. Zdánlivě nepatrná věc, mohli bychom říci pia fraus, přec jen však utajení pravdy – konec konců lež.

Životem stálé přetvářky žije deklamátor desk zemských, bratr myslivce Svobody, jedna z nejsympatičtějších postav knihy! Nebo radní Doubrava v Dobrušce, tajný “bratr”, který při misijním kázání Koniášově jen hluboko sklání hlavu a ví, že ani nahlas vzdychnout nemůže. Nebo starý Lemfeld v Dobrušce, o němž pan děkan myslil, že je nejopravdovější katolík a u něhož se našly kacířské knihy.

Tak vidíme na nejlepších lidech jistou rozdvojenost životní, jistou obojakost, nemožnost přímosti a otevřenosti. Protireformace k tomu vedla – vždyť i bratrská shromáždění se konala tajně v lesích za noci nebo při zavřených okenicích – protireformace vychovávala tu jistou nutnost přetvářky, tu českou neotevřenost, která podnes v nás vězí. A ti, kdož se rozhodli pro pravdu, musili za hranice a dali tak cizině to nejlepší, co bylo v Čechách. Jirásek sice o všem tom ve své knize přímo nemluví, ale lze to z ní vyčísti, a tak tím více to působí.

Měl-li bych se konečně dotknouti několika slovy i umělecké stránky románu, tedy především poukazuji na charakterizační umění Jiráskovo, jež je neobyčejné. Co tu nejrůznějších postav a každá má svůj odlišný ráz a každá trvale nám utkví v mysli! I ten žebravý mnich, který se knihou jen mihne! Přitom Jirásek charakterizuje své osoby se zřetelem na celkový význam knihy – všechny ty osoby jsou zde nutné a mají svůj smysl. A jak zapadají do rámce světa katolického a jak zase do rámce světa druhého! Jak např.na deklamátorovi Svobodovi je vystižena ta jistá rozdvojenost – jiného života před lidmi, jiného v nitru a v úkrytu! Nebo jak na bratru Vostrém, který po celý život chodí od místa k místu a navštěvuje “ukrytý semeno” a “roznáší outěchu”, již jeho postavou (malý mužík), jeho ústrojem, jeho vrozenou a naučenou pohyblivostí a mrštností je vystižena ta nutná stálá obezřetnost před pronásledovateli, jimž v různých přestrojeních umí vždy zavčas uniknout. Jirásek buď jej přirovnává k hastrmánku, když se Helence zčista zjeví za keřem v zeleném kabátku, jindy ke koníku (“proskočil jako koník v trávě”), jindy ke kočce nebo k černému stínu. Než se pronásledovatelé vzpamatovali, “to divné zjevení mihlo se kolem jako černý stín a rozplynulo se v tmách”.

Avšak nejen že všechny Jiráskovy postavy jsou životné, nýbrž odpovídají i rázu své doby. Jirásek je realista. Jeho realismu sluší rozuměti tak, že předcházelo obsažné a důkladné studium doby, v niž spadá děj románu, veliká práce, nežli sáhl po peru. Musil v duchu viděti jasně a živě onu dobu s lidmi a poměry, aby mohl umělecky vytvořiti obraz tak plastický a účinný i objektivní. Když nám popisuje zařízení bytů, oděv, katolické slavnosti, interiéry kostelů, všude a na všem vidíme jeho historické studium. Jirásek umí vhodnými, nepatrnými detaily vyvolat z hrobu tu určitou minulost, o niž běží. Např.když nám líčí Prahu za korunovace Karla VI., dovídáme se, jaký pořádek byl v Praze, že smetí a hnůj se nesměly v ty dny na ulici vyhazovat, a kde měli dříví před domy narovnané, to že musili pěkně uklidit a na Kamenném mostě jaká krása, co nových statuí, kdežto dříve jich bylo jen asi šest, a večer co světel, to že je teď také novota, také pro ten císařův příjezd, věc nebývalá, lucerny, na dvě stě luceren, ty že teď každý večer hoří v ulicích od Prašné brány přes rynk s jezuitskou ulicí a přes Kamenný most, Malou Stranu až nahoru na hrad, lojem a slaninou že v nich svítí. A tak v celé knize!

Např.jak realisticky dobově je vylíčena cesta Helenčina a Tomášova do Prahy, kde Jirásek vypravuje, co vše bratr se sestrou cestou viděli, jak potkávali kramáře, jezdce, židy se žlutými koly na pláštích, potulné hudce, ocejchované cikány! Podobně krajinomalba je u Jiráska věrně podána. Např.krajina kolem Kopidlna se slovanským hradištěm nebo okolí zámečku Skalky a zámek sám, nebo např.jak věrně je vystižena krajina meziříčská! To vše zajisté činí knihu Jiráskovu tak sytou a životnou.

Ale překvapuje nejen věrnost, nýbrž i uměleckost líčení. Jak umí Jirásek vylíčit hloubku lesů v okolí Kopidlna, když popisuje útěk Tomášův! Bloudíme s Tomášem letním stínem a prožíváme tam s ním noc a nadcházející jitro. Nebo když Jirásek líčí, jak se do zčernalých meziříčských luk brali z různých stran mužové, ženy a děti, aby za noci v osamělé doubravě naslouchali slovům kazatele Moce, prožíváme přímo dojem tajemna, v něž je tu vše zahaleno. Nebo když za misijního kázání v Dobrušce na obloze se objeví mračna, vidíme asketickou postavu Koniášovu růsti k nebi před zraky uděšených davů. Stejně na konci při slavnosti svatojanské vidíme rozzářenou Prahu, ale v pozadí opět temnou postavu Koniášovu, připomínající tragédii českého národa.

A v tom právě tkví síla umění, aby se čtenáři vtělil výsledný dojem každé situace. To je Jiráskovi dáno. Bez filozofování, bez vlastních úvah vhodnými kontrasty a uměleckým zahrocením dociluje žádoucího účinu. Ovšem má Jiráskovo umění také své meze. Je víc vroucí než geniálně mohutné, víc prosté než uchvacující, strhující a zasahující do nejhlubších hlubin. Ale přesto jaké je to umění! Považme takový velký, obsažný celek! Kdo ví alespoň poněkud, co znamená tvůrčí práce, musí k této knize pociťovat jen úctu a obdiv. A stejně pro všechno to, co je v ní uloženo. Nedovedu si také představiti, že by kdo z nás toto dílo odložil bez všestranného, opravdového, silného dojmu.

A zásluha Jiráskova je tím větší, že nenapsal své knihy jen pro inteligenty, nýbrž pro národ v nejširším smyslu. Jistě také jeho “Temno” budou vždycky čísti s pohnutím a poučením tisíce českých lidí.