Revue č. 7/2023

Antonín Krtička-Polický:

JIŘÍ VOSTRÝ-ŽITAVEC (1925)

Čtenářům Jiráskova “Temna” je známá postava Jiřího Vostrého, který v různém přestrojení přicházel do Čech a nosil svým souvěrcům v zapadlých vískách evangelické knihy. Zavítal do statku tu jako hodinář, jindy jako kolář, pomáhal zde i onde, přinášel zprávy z ciziny a když po něm nepřátelé pásli, dovedl se ztratiti pronásledovatelům.

Jeho chaloupka stávala na samotě za Hlavňovem na panství polickém, při cestě vedoucí do “Kovářovy rokle” a dále na Hvězdu. Z jedné strany černal se tu vysoký les a z druhé se leskla hladina panského rybníka. Malý potůček ubíhal údolíčkem a napájel nedaleký rybník. Rod Vostrých bydlil tu od dávných let. Víra Husova se udržela v rodině Vostrého přes nátlak ze strany vrchností a nic nedovedlo zviklati jejich přesvědčení. Když pak za panování Ferdinanda I. došlo k přeměně strany podobojí v luteránství, přizpůsobili se potomci Vostrého této změně a vyznávali víru luteránskou, která se v Čechách rychle ujímala.

Rodina Vostrých se vyznamenávala neobyčejnou zbožností a přičinlivostí. V jejich domácnosti bylo množství vzácných knih, které byly chovány ve veliké vážnosti, neboť byly odkazem dědů-písmáků. Jiří musel dědictví toto skrývati, neboť už celých sto let od bělohorské bitvy trvalo stíhání nekatolíků a pálení “kacířských” knih.

Jiří Vostrý pracoval jako lamač a kameník v panských lomech a znám byl jako dobrý a spolehlivý dělník a byl u vrchnosti dobře zapsán, ač bylo o něm známo, že nelne k víře katolické.

V zimní době, když venku práce ustala, robil Jiří tkalcovské stavy, pracoval jako truhlář i kolář a byl takřka všeumělec. Dovedl i sestaviti dopis lidem, že ani vrchnostenský písař lépe by toho nedovedl.

Roku 1711 nastoupil vládu císař Karel VI. Vychován jsa ve Španělích, přenesl ducha středověku španělského do své říše. Vystupoval příkře proti nekatolíkům a snažil se všemi prostředky zničit zbytky husitství. Habsburkům nestačilo, že lid po většině přijal víru katolickou, jim šlo o to, aby bylo vyhubeno kacířství z kořene.

Proto dne 29.ledna 1726 vydal císař Karel VI. nový patent, jenž byl vyhlášen na všech panstvích a vrchnostech a vešel ihned v platnost. Následky toho patentu se dostavily. Lidé nekatoličtí byli vsazeni do žalářů, muži odtrženi od svých žen a dětí, jiní mrskáni, v žalářích přikováni a do krve zbiti, statky kacířům pobrány. Kněží a úředníci pátrali po kacířských knihách, pálili je pak potupným způsobem za zpěvu a hlaholu zvonů.

V kraji hradeckém smutně proslul známý jezuita Firmus, jenž horlivě pátral po kacířských knihách a aby se přechovavači spíše přiznali, okovanými botami šlapal prý lidem na bosé nohy, až zkrvavěly.

Broumovský opat Otmar Zinke také vyhlásil patent na svém panství a hrozil přísnými tresty všem, kteří se podle něho neřídili. Nařídil zároveň, aby byly odevzdány všecky kacířské knihy do rukou duchovenstva. Mělo se tak státi právě na Květnou neděli r.1726.

Vyhlášení tohoto patentu dopadlo těžce na všechny nekatolíky. I Vostrý, ač dávno tušil, co se připravuje, byl vyhláškou do duše rozechvěn. Žil dosud v ústraní spokojen mezi svými knihami jako nekatolík a jeho žena byla s ním zajedno. Mnohdy teď tajně zalkala:

“Co se s námi stane a co s naším ubohým červíčkem v kolébce?”

Vostrý se dlouho nemohl rozhodnout. Jeho samota, blízké lesy a divoké skály, mezi nimiž léta pracoval, přirostly mu tak k srdci, že se do nich občas rozběhl, aby mezi mrtvými svědky svého bolu našel uklidnění.

Vyhledal tu svůj poklad – knihy, jež měl ukryty ve skalním výklenku nedaleko “Pánovy cesty”. Knihy jej posilovaly. Bral do ruky knihu po knize, rozevíral je, četl v nich a hledal sílu pro rozvrácenou mysl. Bylo k večeru, když s myslí klidnou se vracel do své chaloupky. Byl rozhodnut, že ji raději opustí, než by se odcizil víře svých otců.

V Hlavňově toho času bylo ještě několik rodin, které byly stejného smýšlení s Vostrým a často se na jeho samotě scházeli. Nyní mu slíbili, že půjdou s ním, a chystali se tajně na odchod z chudé, ale krásné domoviny.

Jednoho březnového rána, kdy skalnatý hřeben Stěn byl dosud zacloněn závojem mlhy a ves ještě spala, tu a tam lehce klapla závora u dveří a ubozí jejich obyvatelé opouštěli své rodné chaloupky.

Odcházeli se slzami v očích, ale s pevnou nadějí na klidnější žití a snad brzký návrat. Mnohý chvíli postál na prahu své chaloupky, uvažuje v zamyšlení, má-li zůstat, či odejít. Leč hlas svědomí zvítězil v srdci a s myslí klidnou pak pohřbil vše.

Vostrý byl již dávno s rodinou připraven a očekával své přátele. On i jeho žena byli úplně klidni, odevzdáni do vůle osudu. Vše cenné rozprodal, nebo daroval svým přátelům, takže v jeho chaloupce zbyly jen černé stěny. Žena Vostrého pečlivě zabalila svou malou Aničku, dosud kojeňátko, a tiskla ji v náručí. Pětiletý Jirka držel v ruce hůl, kterou mu otec uřízl v lese, a těšil se na dalekou cestu. Scházeli se jednotlivě, za tmy ještě na pasece, a tu na sebe čekali. Přišla i sestra Vostrého, sama, bez muže se odhodlala s bratrem za hranice. Vostrý, jenž cesty všude dobře znal, vedl smutnou výpravu. Kráčeli málo známými cestami, více lesy, než poli. Bylo odpoledne, když překročili hranice a octli se na cizí půdě – v Sasku.

Již za hranicemi na cestách potkali vozy s exulanty, byli to zámožní lidé z Náchodska, od Dobrušky i od Hradce. Na vozech měli naloženy truhly, svázané peřiny a vedle nich seděli ženy, děti i starci.

Jeli pomalu, nevědouce kam. Nejhůře bylo v noci, kdy citelná zima je sužovala. Vyhledávali proto husté lesy a tu rozdělávali ohně a odpočívali. V těchto studených nocích mnohé dítě se nachladilo a roznemohlo. I malá Anička Vostrých podlehla nemoci. Smutný to byl pohřeb v nehostinné cizině. Nešťastná matka nesla malou mrtvolku ještě po celý den, než se s ní rozloučila navždy. Právě týden uplynul od jejich odchodu z vlasti a již strojili pohřeb v cizině malému robátku. Plakali všichni a vyčítali si v duchu, proč raději nezůstali ve vlasti a prosili Boha o další sílu a útěchu. Žena Vostrého byla smrtí svého dítěte úplně vyčerpána, přece však šla bez reptání za svým mužem, smířena s osudem a připravena na neštěstí ještě horší.

Po mnohých útrapách došli hlavňovští do Gerlachsheimu, kde si vyhledali práci a služby. Ženy předly len, šily, praly a muži pracovali na poli a při řemeslech. Německý lid seznal poctivost a přičinlivost vyhnanců a brzy si je oblíbil.

V Gerlachsheimu se usadili jen zatímně. Vostrý odešel do Žitavy, aby hledal pro své krajany trvalé místo. V Žitavě našel mnoho známých, dlouhá léta zde usedlých, a ti slíbili pomoc svým souvěrcům. Na jaro se odstěhovali do Žitavy, kde našli druhý trvalý domov.

Po nějakém čase zatoužil Vostrý po Čechách, kde tolik jeho souvěrců dosud strádalo. A těm chtěl pomoci za hranice. Vyšel jako pláteník s rancem na zádech s pečlivě ukrytými “špalíčky” – knihami, jež tehdy byly velmi rozšířeny, a navštěvoval své známé po horách orlických i dále do rovin se pustil. Těm přinesl pozdrav od známých, tam pomohl a poradil a když byl pronásledován, zmizel, aniž bylo známo kam.

Jednou se pustil až na Litomyšlsko, aby vyvedl několik rodin za hranice. To se mu šťastně podařilo. Osmnáct osob se dostalo jeho pomocí za hranice. Později pak vyvedl osmičlennou rodinu z Újezda a dva sedláky morašické. Ač byl opatrný, přece se mu stala jeho odvaha osudnou. Poznal jej újezdský kaplan a zakrátko byl Vostrý ve vsi lapen a ještě toho dne odvezli ho do Litomyšle, kdež byl postaven před městské právo. Zprvu zapíral, ale když byl strašně mučen, přiznal vše, i své jméno Vostrý a vyjevil mnoho-li souvěrců s ním přešlo za hranice. Na Vostrého už delší dobu byl vydán zatykač a úřady marně po něm pásly.

Byl proto odsouzen k doživotnímu žaláři na Špilberk.

Jeho rodina se toho dověděla teprve po dlouhém čase a přátelé želeli jeho osudu. Jeho žena se z toho těžce roznemohla.

Zprávu o jeho odsouzení zvěděla i jeho bývalá vrchnost v Polici, kdež byla s nevolí vzata na vědomí.

V té době broumovský opat Otmar Zinke přestavoval polický klášter. Dal svážeti obrovské kvádry z hor a na prostranství před budovou klášterní byly kameníky přitesávány. Při jedné příležitosti vzpomněli si v klášteře na svého poddaného, Vostrého. Poněvadž Vostrý byl dovedný řemeslník, zajímal se sám opat o jeho neblahý osud.

Ubožák už celé tři roky zmíral ve vlhké kobce špilberského žaláře, když na přímluvu broumovského opata dána mu milost a okamžitě propuštěn.

Broumovský opat vyžádal si svého poddaného z vězení, a tak se Vostrý dostal zpět na panství broumovské, kdež znovu pracoval na stavbě při klášteře. Dána mu sice svoboda, ale na nohou byl spoután, takže každý útěk byl nemožný. Kromě toho byl pod stálým dozorem.

Jiný by byl vděčen za danou svobodu, ale Vostrý zůstal stále stejný ve svém přesvědčení. Tak uplynulo několik měsíců, když náhle Vostrý zmizel z Police. Jeho přátelé, dověděvše se o jeho pobytu, přišli za ním, přepilovali mu pouta a pomohli mu za hranice.

Jeho útěk vzbudil tehdy všeobecný údiv a zostřena opatření na hranicích.

Vostrý se vrátil ke své rodině, kterou neviděl několik roků.

Brzy se zotavil ze svého utrpení a věnoval se svému obchodu.

V roce 1747 opustilo na 500 Čechů Žitavu a přestěhovalo se k Berlínu, kdež jim bylo vykázáno místo, aby si založili osadu, již pojmenovali “Rixdorf”. Vostrý jsa dobrý tkadlec, založil si tu tkalcovnu, kterou vbrzku rozšířil. Avšak neštěstí ho pronásledovalo po celý život a ani tady ho neopustilo. V největším rozkvětu svého závodu zemřela mu jeho věrná žena Anna. Pochována jest na památném hřbitově rixdorfském, který je dnes uprostřed hlavního města Německa.

Po smrti své ženy odkázal majetek svému synu Jiřímu, něco pak daroval náboženské obci evangelické v Rixdorfu, založiv “nadání Vostrýho”, jež trvá dosud.

Bylo mu již téměř 60 let, když se pustil znovu do Čech. Když procházel Kladskem, kde zuřila válka sedmiletá, nešťastnou náhodou padl do rukou rakouských husarů, kteří ho měli za vyzvědače. Poněvadž pak nechtěl odpovídat, zavezli ho do Prahy.

Dne 19.června 1759 odpovídal se před magistrátem města Prahy. Zprvu mlčel, ale když byl zmučen a zmrskán, teprve přiznal svoje jméno.

Po svém zmučení byl tak sláb, že na rozkaz pražského magistrátu byl ihned převezen do pražské nemocnice, kde se však už nevzpamatoval ze svého utrpení. Chřadl den ode dne a 27.března 1760 v téže nemocnici dotrpěl.

Syn Vostrého, Jiří, vedl po otci závod, který kvetl, ale touha po domově nedala mladému Vostrému spáti. Zvláště pak, když se dověděl smutnou zprávu o smrti svého otce. Jednoho dne odevzdal závod svému příteli a tajně se vrátil do vlasti. Po otci zdědil značný majetek, nemusil se tedy doprošovat pomoci cizích lidí. Mluvil plynně německy, leč české řeči mateřské nezapomněl. A tak jednoho dne se octl ve své rodné vísce, v Hlavňově pod Stěnami. Nikdo ho tam neznal.

Zakoupil si pěknou chalupu a stal se tak hlavňovským sousedem. Aby nebyl nikým obtěžován, změnil svoje české jméno, Vostrý, na jméno německé, Šarf, a zůstal tak sousedům úplně neznámým.

Na sklonku svého života se dočkal Tolerančního patentu. Tehdy hořce zaplakal, vzpomínal na otce, jaké utrpení mu bylo přestáti, co vše pro své souvěrce vykonal, až i životem vše zaplatil…

Chaloupka, kde Jiří starší přebýval, dávno už nestojí. Začátkem XIX.století byla používána za skladiště lnu, stala se pazdernou a po letech shořela do základu. “Na pazderně” se však tomu místu říká podnes. Stojí tu nyní sloup, který hlásá, že tu stála chalupa Jiřího Vostrého.

Potomci obětavého hrdiny J.Vostrého žijí v Hlavňově podnes, nesouce jména Šarfů.

(Z knihy “Báje a pověsti z kraje Jiráskova”)