Revue č. 8/2021

Hronov, 21.srpna 1921

Pravidelně bývají slavní a milovaní lidé hosty národů. U Jiráska jest tomu naopak. Celý národ přišel dnes do Hronova navštíviti jej. Ne, že by náš Mistr tak těžce nesl sedm svých desítek – vždyť dostal dnes ještě valašku do Tater! Pohleďte však: celý život chodil k vám, třebaže proměněn v knihu, divadelní hru nebo vzkaz. Máte-li toho tolik na srdci k jeho sedmdesátce, proč byste se nerozjeli do Padolí za ním?

A vskutku, celý národ byl dnes u Jiráska. Z nejzazších koutů republiky, ze všech středisek a stavů byli tu poslové s blahopřáním. S touhou přišli a s plesem se vraceli. Přinesli drahému učiteli dík milionů srdcí a odnášeli si s úctou nenahraditelný poklad jeho úsměvu, plného štěstí. Byl to slunný den v šedi našeho života, Mistře, když bylo na návštěvě u Vás šedesát tisíc z bratrstva, které je Vaše!

O průběhu sobotního úvodu k slavnému dni přinesli jsme již zprávu včera. Bude nutno doplniti ji příležitostně některými detaily, vymykajícími se z rámce novinářské zprávy, zachycující toliko úhrnný, vnější ráz těchto jedinečných chvil, aby zůstaly zachovány pro paměť budoucím. Bude to těžký a závazný úkol. A pravdu děl poslanec Tomášek, že bylo by třeba Jiráskova pera, aby vylíčilo jen onen okamžik, kdy desetitisíce ve zbožné úctě a oddanosti přinesly svému učiteli svá, plesem překypující srdce k pozdravu a díku!

Sváteční jas

objal celý kraj, nebe i zemi. A krajané Mistrovi vynasnažili se, seč mohli, přivésti jej k plné síle. Radost byla pohleděti do ulic – všechny domy nově obílené, ozdobené, z náměstí až k poslední chaloupce na stráni. Byl to milý, vděčný projev lásky, byl to však také důkaz, co zmůže poctivá vůle: Hronov jest dnes nejčistším městem v republice! Lepšího daru svému rodákovi dáti nemohl. Také organisace oslavy zasluhuje spravedlivého uznání. Počet obyvatelstva zvýšil se tu dnes dvanáctkrát – a přece nebylo rušivých zjevů. Sokolská kázeň přechází nám do krve.

Hosté

Od časného jitra vlnily se všechny silnice proudy návštěvníků z širého okolí a všechny vlaky, řádné i zvláštní, byly přeplněny. Nikdy zajisté nevidělo nové Padolí tolik vynikajících hostů ve svých zdech. Byl tu zástupce vlády, ministr národní osvěty dr.Šusta, zástupce sněmoven pres.Tomášek, přijel dr.Karel Kramář. Z poslanců viděli jsme dr.Ant.Hajna, Habermana, dr.Uhlíře, ze senátorů dr.Frantu, Hrubého aj., přijel i poslanec české menšiny v Rakousku Klimeš. Vysoké školy zastupovali děkan dr.Janko (Univerzitu Karlovu), rektor Kolář (pražskou techniku), dr.Souček (Univerzitu Masarykovu), dr.Hromádka (Husovu evangelickou teologickou fakultu), literární a umělecké kruhy Jaroslav Kvapil, F.Sekanina, H.Jelínek, O.Španiel, J.Laichtr a mnoho jiných. Za legionáře přišel a promluvil plukovník dr.Raše. Byl tu i varšavský vyslanec Maxa, americký novinář W.H.Tolman, prof.Syllaba, dr.Slávik, ředitel Jiráskova gymnasia v Praze dr.Bayer, stařičký učitel Jiráskův Janků, jednatel K.Čs.T.dr.Kropáček, dr.Budinský z Brna, královéhradecký dr.Ulrich, pluk.Švanda, za Čs.obec sokolskou dr.Čížek a mnoho jiných. Četně zastoupeny byly samosprávné korporace, města i okresní správní komise s Prahou (dr.Politzer a Menger) v čele: Brno, Hradec Králové, Dvůr Králové, Náchod, Červený Kostelec, Rychnov nad Kněžnou, Nové Město, Josefov, Úpice, Roudnice, Poděbrady, Vysoké Mýto, Pardubice, Chrudim, Choceň, Žamberk, Jaroměř, Kladno, Královské Vinohrady, Hořice, Žďár, Holice, Třebechovice aj. – téměř vesměs místa, jichž jest Alois Jirásek čestným občanem. Zastoupeny byly též Ú.M.Š., N.J.S., Komenský, hasičstvo, hornictvo, Slovenské Národní divadlo, Ú.J.Č. herectva, Máj, Umělecká beseda, Ú.M. Divadelního ochotnictva, Svaz úředních spolků, organisace Čs. národní demokracie, Ústřední svaz čs.studenstva, Osvětový svaz, Hudební matice, Svaz čs.učitelstva, zemědělská rada, Svaz čs.lékarnictva, sokolská župa Brněnská a Podkrkonošská, Sokol v Berlíně aj.

O 9.hodině shromáždili se účastníci k odhalení

pamětní desky na rodném domku

Mistra Jiráska. Deska jest zhotovena dle návrhu akademického malíře J.Barucha a kolem nápisu “V chaloupce této narodil se Alois Jirásek 23.VIII.1851” jsou vepsány názvy Jiráskových spisů. Po zapění smíšeného sboru pěveckou župou “Bendl” ujal se nejprve slova, představen starostou Hronova Šefelínem, ministr národní osvěty dr.Šusta, jenž výstižnými slovy ukázal na výchovnou cenu díla Jiráskova. Odhalením desky ukazují jeho krajané nejen to, že chápají plně jeho význam, ale i to, seč naši buditelé a osvoboditelé žili a zač umírali. (Potlesk.) Slavnostní řečník, spisovatel a redaktor František Sekanina zhostil se svého úkolu skvěle. Obsáhlá řeč jeho byla výstižným rozborem díla Jiráskova a jeho smyslu: jen z poctivých národních tradic musíme růst, chceme-li dorůsti v národ mocný a silný. Když dozněl potlesk, tlumočil ještě pozdrav ředitel Jiráskova gymnasia v Praze, dr.Bayer, jenž ocenil Jiráskovu činnost učitelskou, na níž se neprávem zapomíná.

Po snětí roušky zahrány hymny. Nad krajem zatím zakroužil aeroplán, s něhož shozen byl před Mistrovo obydlí krásný věnec…

O 1.hodině odpolední seřadil se ohromný průvod, jenž odebral se přeplněnými ulicemi k Jiráskovu bytu, aby vzdal milovanému oslavenci upřímný

hold všeho lidu československého

bez rozdílu stavů a tříd a spolu s ním vroucí dík za krásné životní dílo, jež vedlo nás k boji za svobodu i k svobodě. Byl věru úchvatný pohled na nekonečný tok lidských hlav, vedený poslanci dr.Kramářem, dr.Hajnem, Tomáškem, Habrmanem a sen.Hrubým ke skromné vilce, kterou Alois Jirásek v létě vždy obývá. Jímavost tohoto obrazu zvýšena byla tím, že průvod šel místy, tradičně významnými: kolem domu Prouzova, kde narodila se Jiráskova matka, rodného domku Mistrova, starého hřbitova, kde leží Justinka a Antonín Kalina, a nového hřbitova, kde sní věčný sen jubilantovi rodiče.

Strhujícím dojmem působilo však, když šedesátitisícový dav zaplavil údol a stráň před Jiráskovým bytem. Fanfáry z “Libuše”, šik sokolských a hornických i jiných praporů, barvitost a mohutnost zástupu – vše zdálo se mizivým proti bouři plesu, jež vylétla vycházejícímu oslavenci vstříc. A když spisovatel Jaroslav Kvapil rozechvělým hlasem a vroucími slovy jej první pozdravil, aby mu poděkoval za životní dílo i veliký čin a přál mnoho zdraví, a když totéž učinil ještě se Slováky dr.J.Slávik, neubránili se kolemstojící slzám a krásné dojetí přenášelo se řadami dál a dál…

Za obě sněmovny pozdravil jubilanta z tribuny předs.František Tomášek, jenž současně připojil též pozdrav čs.sociální demokracie. Po něm, pozdraven potleskem, ujal se slova

dr.Karel Kramář.

Bylo cosi nesmírně tklivého v pouhém setkání těchto dvou význačných českých hlav – Jiráska a Kramáře. Kdyby nebylo této veřejné formy, ti dva mohli by si dnes jen do očí pohledět a tichým úsměvem řekli by si vše. Což nejsou přímky jejich cest rovnoběžné?

Dr.Kramář pravil v podstatě toto:

“Drahý Mistře! Dovolte, abych vás pozdravil jménem strany, které jest vaše jméno ctí a hrdostí. Vy jste nemiloval aktivní politiky. Přišla však doba, kdy každý musil chopiti se díla, kdy vlast volala. Tentokráte jste vstoupil do politiky. S jakou láskou a s jakými výsledky jste tam pracoval, říkati nemusím – celý národ je zná a za ně vám děkuje. S vaším jménem jest spojeno svítání nové doby u nás – a já přes všechnu dnešní roztrpčenost ve veřejném životě věřím – v doby lepší. Přidal jste se ke straně, která nejlépe odpovídala směrům a cílům, jež jste hlásal. Jsme stranou všenárodní. A bylo nám proto od počátku jasno, že nemohl byste býti jinde. Kolega Tomášek ukazoval z vašich spisů vaše demokratické a sociální smýšlení. A my víme, jak jste nám krásně zvěčnil naše buditele. Pro ně nebylo tříd, byl jen český lid a český národ. (Výborně!)

Ale vy nepatříte jen nám. Nejsme dosti egoističtí, abychom si vás tak cele přivlastnili. Patříte všem. A zejména patříte těm všem, kteří chtějí míti tuto republiku českou a slovanskou. (Mistr kývá souhlasně hlavou.) A vy nemůžete jinak, vždyť dobře znáte pravdu celé naší historie, a vy nemůžete to nazvati nespravedlností, chceme-li býti pány v této zemi! Vy nemůžete býti viněn z nějakého zaslepeného šovinismu, když chcete, aby o osudech tohoto státu rozhodovali ti, kdož pro něj pracovali, bojovali, trpěli a umírali.

A nyní dovolte, abych vám poděkoval jménem těch, kteří tenkráte, když jste tak jasně promluvil, nebyli na svobodě. Nevíte ani, jak na nás působilo vaše “Temno”, jak tam šlo z ruky do ruky. Nedovedete si představiti, čím nám tam kniha byla. Pochopili jsme tehdy, že to vše tak zůstati nemůže a nesmí, že musíme ven, že nesmí nikdo více zotročit naši duši. Vaše “Temno” stalo se nám světlem. Nabyli jsme přesvědčení, že i při neúspěchu válečném otázka svobody národu nikdy již nezmizí.

Dovolte konečně, abych vám poděkoval jménem těch, kteří se vám blíží věkem. My starší cítíme jinak, než jak se cítí namnoze dnes. My žili naším probuzenským životem. A myslím, že byste ani nedovedl tak krásně zobraziti ušlechtilosti našich buditelů, kdybyste sám nebyl jedním z nich. Když dnes chceme míti českým něco, co nám patří, není to taková odvaha. Ale tenkráte, v době strašného ponížení a zotročení hlásiti se k českému právu a zůstati pevným, bylo hrdinstvím. A v tom jest cosi nesmrtelného. Zůstanete vždy živ národu i vaše díla, ale zejména ti vaši krásní buditelé budou žít věčně. Neklamte se, my jich potřebujeme, my potřebujeme, aby žila památka na ty, kteří za národ, za ideu dovedli trpět a bojovat. (Tak jest!) Propadá-li národ materialismu, nehoří-li v srdci jeho plamen lásky a idealismu, není hoden své svobody. A tu se mi zdá, že právě v tomhle jest věčné poslání vašich knih. Přeji si, aby právě toto bylo ve vás nesmrtelné.

Končím. Dej vám dobrý Bůh ještě mnoho let. Buďte nám zdráv a pokračujte, abyste ukázal nám i budoucím, že dotud budeme šťastní, dokud budeme milovati svůj národ a vzpomínati těch, kdo zápasili a trpěli za jeho svobodu, za českou samostatnost.” (Výborně! Potlesk.)

Stiskli si ruce.

Zatím vystoupil na tribunu předseda NJS, sen.Hrubý, jenž tlumočil srdečný pozdrav českých menšin, jež stále nemohou uvěřiti, že žijí ve státě, za který naši nejlepší lidé bojovali. A tak, jako kdysi celý národ, naši lidé v menšinách dosud se utíkají ke knize Jiráskově, čerpajíce z ní nové naděje a víru v lepší budoucnost.

Za Čsl.obec legionářskou pluk.ruských legií dr.Raše:

“Vy dal jste ideu a Masaryk ji uvedl v život. S vaší knihou byli jsme na Sibiři. Dal jste národu legionáře – přejeme vám, abyste ještě dlouho žil a dal svobodnému již národu řádné dělníky, kteří nejen dobytou svobodu uhájí, ale i vybudují tak, aby byla čistá, zdravá a silná!”

Mistr objímá bratra-legionáře a líbá se s ním.

Sen.Klečák pozdravil jej za čsl.socialisty, zástupce slovenských turistů odevzdal mu dárek – umělecky zhotovenou “valašku” s přáním, aby navštívil brzy Bratislavu, a prošel se s valaškou po horách.

Jménem 20 000 turistů v KČsT pronesl zdravici čestnému členu dr.Kropáček, za město Prahu blahopřál dr.Politzer. Z Těšínska přineslo Mistrovi s kyticí růži pozdrav malé děvčátko M.Pastrnková. Slova její působila tak teskně, že všichni kolem stojící zaslzeli. Dojatý dědeček políbil ji na čelo. Dále pronesli ještě blahopřání: za české učitele p.Obst, za ÚMS Kejdana, zástupce Čechů frýdeckých, zástupce českého hasičstva, za Českou obec sokolskou br.dr.Čížek a zástupce župy Podkrkonošské.

Mistr Alois Jirásek

nebo “pan rada”, jak mu říkají hronovští, neopomínajíce nikdy toho “pan”, vystoupil na tribunu. Potlesk, volání slávy, jásot kolem dokola. Svěží, trochu opálený s úsměvem se rozhlíží. Všechny řeči vyslechl stoje, odmítl sednouti si a nyní jen lehce se opírá o pažení řečniště – tak asi, jak po dlouhá léta o školskou katedru. Daleko slyšeti jeho zvučný hlas:

“Den sedmdesátých narozenin není dnem potěšení, nýbrž vážného zamyšlení a výhledu na nedlouhou již cestu životní, tratící se v temnu věčnosti.

Než pro mne je dnem krásným, vyjasněným tolikerými projevy uznání, přízně a lásky vás všech milých rodáků, vás všech milých krajanů z blízka i daleka, ba, snad mohu říci, všeho národa, všech jeho vrstev, všech jeho stavů ve vzácné svornosti. Co vám možná přáti krásnějšího, co více blažícího, četl jsem v jednom z blahopřání, písemně mi zaslaných. Ano, je tomu tak; je to krásné a blažící, je to štěstí; jeho paprsky zaplašují stíny vysokého věku a budou svítit a hřát do všech dnů, jež budou mně ještě popřány.

Ale nesmím zhrdnout, nesmím zapomenout, že ta oslava není jen má, ale oslava myšlenky, pro kterou jsem pracoval, i oslava vítězství našeho národa, všech pracovníků a bojovníků, kteří pro to vítězství pracovali a bojovali; v jejich řadách jsem stál a konal to, co je svatou povinností. Šel jsem jen za hlasem svého srdce, za tím, co jsem pokládal za prospěšné národu, olupovanému o stará práva a utiskovanému v jeho rozvoji. Před desíti lety, když jsem o svých šedesátých narozeninách děkoval tu ve svém rodišti svým příznivcům, naznačil jsem, oč jsem se snažil svým dílem: obnovit paměť minulých dnů a tou osvěžit a posílit v boji a třeba roznítit i k svatému hněvu, připomínat křivdy na nás páchané a zažehovat i nenávist proti utiskovatelům. (Výborně.)

Dnes o svých sedmdesátých narozeninách mohu radostněji děkovat. Tenkráte jsme stáli v tuhém boji, dnes jsme vítězi. Jsme osvobozeni, samostatni. Toho štěstí jsem se dožil a jestliže jsem dílem svým něčím prospěl, jsem tím šťastnější. Dojat, z té duše děkuji za vaše uznání, za vaši přízeň a lásku. Děkuji svému milému příteli, básníku Kvapilovi, za srdečný a přelaskavý jeho projev, děkuji všemu obyvatelstvu svého milého rodiště, děkuji váženým zástupcům měst a obcí, našim jednotám, organisacím, spolkům a sdružením, váženému slavnostnímu výboru, jenž tyto milé, krásné dny připravil. A děkuji také za tu vaši valašku ze Slovenska. Když se na ni podívám, vzpomenu si na valašku Jánošíkovu, o které vypravuje se krásná pohádka, že když ji za sedmery dveře zavřeli, sama se jimi probila. A tak myslím, i ta naše československá jednota zůstane trvalou, věčnou.

Obzvláště děkuji našemu milému lidu bez rozdílu stran a stavů. Blaží mne, že miluje, co já miluji, a věřím, že bude jednotný v lásce a oddanosti k naší republice, těžkými oběťmi, utrpením a krví vybojované, k republice vpravdě demokratické, která nezná nadvlády jediné strany, nýbrž ctí právo všech a přeje všem spravedlnost i rozvoj kulturní a sociální. Toužím, aby všechno zápolení stran spravovaly a vedly zřetel a láska k tomu nejvyššímu, čeho jsme dosáhli, k naší samostatnosti, k našemu státu, k blahu a síle všeho národa.

Milí rodáci, krajané, přátelé, srdečné díky vám všem!”

Dlouho, dlouho ještě burácel potlesk.

Zatím protlačili se k Mistrovi ti, kterým nebylo již možno pronésti blahopřání. I dárky přinesli: zlaté pero, obrázek, Havlíčkův rukopis. Dvě ženy s pláčem zachycují jeho ruku… Náhle vše utichá: hudba hraje hymny.

U Jiráskova domku zase klid. Město však do noci šumělo svátečním ruchem. V přírodním divadle sehrán byl “Otec”, na náměstí hrála hudba, v sadech byla veselice. A když za tmy silnice a vlaky vracely zase hosty zpět, zněl všude jen radostný ples.

Což může býti jinak, shledáme-li se s někým tak dobrým, koho máme všichni tak rádi?