Revue č. 8/2022

Ve svých Pamětech Alois Jirásek vzpomíná:

“Pro toho (Arne Nováka) mne paní Teréza Nováková jednou pozvala, abych je navštívil, poslechnout si jej. Pamatuju se, že se v osvětleném pokoji zjevil se svou matinkou malý Arnošt, jenž dosud nedlouho chodil do školy, že bez ostychu vstoupil na židli a že bez trémy, s jistou vervou deklamoval ze Svatopluka Čecha. Která to báseň byla, již se nepamatuju, ale byla dost dlouhá, to vím, a že bylo s podivením, jak takový chlapeček ji zmohl.”

“Po letech, kdy malý Arnošt vyspěl a byl doktor Arne Novák, mladý kritik, vystoupil před cizinou jako soudce… O jednom se však přece zmíním. Týče se části jeho soudu o mně. Pan Dr.Novák také napsal, že mé romány a novely (i novely!) odstrašují svou tloušťkou. Nu, pan doktor Novák jistě ví, že některá literární dítka i jiných našich spisovatelů i spisovatelek jsou co do tloušťky také hojně požehnána; u těch však mu to nevadí a neodstrašuje ho. A také napsal, že mé knihy dostaly velmi často ceny dřív, nežli byly dokončeny. To se může týkat jenom děl cyklických. Ze čtyř svazků “U nás” dostal jeden díl cenu Akademie a nebyl to skutečně poslední svazek tohoto díla. Každý však z těchto svazků tvoří samostatný celek, a proto mohlo být o něm souzeno. Tak to také bylo s historickým obrazem “F.L.Věk”. Ale také jiné naši autoři dostali zrovna tak ceny za svá cyklická díla, totiž ještě před vydáním posledního svazku. Někteří dostali ceny i za všechny jednotlivé svazky a jistě zaslouženě; ale o tom se pan doktor nezmínil.”

Zřejmě za tím vším bylo – jak také naznačuje Jirásek ve svých Pamětech – něco zcela osobního, zřejmě generační rozpor. Arne Novák v dopise Jiráskovi z 21.8.1921 píše:

“Domovu se srdce načas odcizí, ale vrací se opět k němu – stejně mně bylo s Vaším dílem a s Vaší osobností; snad Vás i zabolelo, když jsem se od Vás s chladným odmítáním vzdálil a když jsem tomu v mladistvé svévoli dal veřejný výraz. Prosím, abyste byl ujištěn, že se k tomu, co ve Vašem díle jest silného a moudrého i co ve Vašem mravním poslání jest národně tvůrčího, vracím vděčně a s porozuměním.”

Novákova manželka Jiřina píše i za Arneho v roce 1927 Jiráskovi, kterému zemřela manželka, slova, která chytnou za srdce:

“Když tak náhle odešel náš Radovan (syn Arne a Jiřiny Novákových, student 2.třídy gymnázia, zemřel v roce 1927), poslal jste nám krásné a jímavé poselství soustrasti a přátelství. Děkujíce za ně chceme Vám pověděti, jak Vás Radovan miloval, jak se vracel k Vašim knihám a k Vašim hrdinům, od husitských bohatýrů až po groteskního Tkaničku. Ještě v nemoci si kreslil hlavy hejtmanů z Bratrstva, s nimiž žil v duchu důvěrně. Děkujeme Vám za to, jak jste mimoděk obohatil jeho obzor, rozšířiv dětskou tu krásnou duši o oblast chrabré mužnosti a vnímavé to srdce o lásku k naší minulosti. Vy jste ho tolik obdaroval a on se Vám odměňoval láskou.”

A tak si přes všechny kritické výhrady a nedorozumění našel Arne Novák k Jiráskovi, mimořádnému muži s velkým a upřímným srdcem, cestu, dokonce ho žádal jménem Lidových novin o výhradní otiskování “Husitského krále”. A v roce 1923 otiskl v Lidových novinách fejeton – zřejmě ve své tvorbě ojedinělý, kterým Jiráska přece jen ocenil. Podnětem mu byla návštěva Národního sadu v Kotouči u Štramberka, kde byla 6.8.1922 při otevření Národního sadu slavnostně odhalena busta Aloise Jiráska od Jana Štursy z roku 1921 (dnes je originál umístěn v muzeu; jak socha vypadá se podívejte na LINK ZDE).

Arne Novák:

Na besedě u Aloise Jiráska (1923)  

Nesčíslné opály jiskřily nám před očima, když jsme si vysokým umrzlým sněhem prošlapávali pod zářivě modrou oblohou cestu na Kotouč. Zmizela Trúba, skrylo se neklidné a nikdy neunavující panorama štramberské, zestylizované nyní zimou na výrazný dřevoryt, nechali jsme za sebou již poslední baráčky, do nichž čtvrt roku slunce nesvítí, a jsme sami ve vysokém lese.

Ještě jednou jsme od Masarykova pomníku pozdravili Štramberk, který se v monumentální zkratce prodral řídkým stromovím, obešli jsme bok Kotouče, a již iluze lesní přírody jest úplná.

Cestička docela se ztratila ve sněhu, jehož vrstva vůčihledě narůstá, nikde stop chodců, stromy houstnou, a cosi z osvobozujícího ticha beskydských hvozdů rozestřeno je v čirém, silném a mrazivém vzduchu, kam slunce tká zlatý svůj ornament.

Najednou, tváří v tvář mohutnému vápencovému masivu Jurova kamene, nás doktor Hrstka zastavil – neboť s kým jiným než s ním, geniem loci ve Štramberce, možno konati pouť po Kotouči, ať pálí slunce srpnové nebo ať led se sněhem modeluje docela nově tento podivně a vynalézavě pitoreskní kout Moravy?

Přistupujeme k vysoce zasněženému pahorku, z něhož teprve postupně se noří umělá skalka s lavičkou, a z veliké návěje dívá se na nás napolo rozpačitě, napolo unaveně zvláštní kamenný stařík, se sněhem na obočí, v záhybech lícních, na vousech. Když jsme přišli, pokrývala mu hlavu vysoká bílá beranice po staré horácké módě, a krk mu zahřívala obrovská sněhová šála, jakou nosívají výměnkáři v Orlických horách, když se vyberou tu neděli před svatým Martinem na slovo boží.

Smeteme lehkou rukou sněhový nános s pískovcové busty Štursovy a teprve nyní poznáváme tu celou intensitu životnosti, kterou velký sochař soustředil do Jiráskova výrazu.

Ne, to skutečně není jen ten dědouš z Hronovska, jadrný jako pařízek a zaklubaný jako kozák pod mechem, kterého dlouhá cesta sněhem a životem nahrbila, ale nepodlomila – kdež by!

To zde do Jurova kamene, připomínajícího najednou skálu na Blaníce, hledí moudře a výmluvně starý a dobrý kronikář lidu českého a myslí a přemítá. O čem asi? Našel sám pro to kdysi krásné a hutné slovo biblické z žalmu sedmdesátého sedmého:

I přicházeli mně na paměť dnové předešlí a léta dávní.

A verš ten čteme teď na ústech kamenných a umrzlých. Nikde jako zde na Kotouči není ta řada let dávných tak nekonečná: tady, dávno, pradávno před historií usadil se v jamách a jeskyních první člověk našich vlastí, starší všech plemen známých a s námi příbuzných; sem na samé rozhraní českého živlu prudce udeřila nájezdná vlna tatarská, jistě jen poslední z věkovitého vlnobití valícího se z východu; a ještě málem včera, před velkým osvobozením, vybíjel se v tomto kraji kopalen a železáren napjatý zápas o bytí a nebytí českého národa.

Alois Jirásek přimhuřuje víčka krátkozrakých očí, aby zachytil tento nezměrný průvod pravěku, středověku a novověku před svým duševním zrakem.

Vysoký smrk smetl s haluze soše trochu sněhu do tváře, a nám se zdá, jakoby jakási tesknota rozprostřela se po obličeji upřeném zpytavě do Jurova kamene.

Ano, rozumíme již, co si velký kronikář sám v přísném sebezpytu nyní vyčítá. Vzpomíná na svou mladistvou touhu zpodobiti cyklicky všecky hrdinské děje svého národa a uvědomuje si, že nasadil práci a energii celého života, aby ji uskutečnil. A přece zůstala vlastně nesplněna a jeho životní dílo má ráz zlomku: našli tam sice místo nejzápadnější Slované z Chodska, zadunělo tam bohatýrství táborského bratrstva na samém nejvýchodnějším okraji Slovenska, ale Morava tam chybí skoro naprosto. Nic o domovině Palackého, nic o kraji a junáckém plemeni pod Lysou horou, zcela nic o Štramberce a o Kotouči.

Není to krutá výčitka sobě samému, nýbrž jen kus melancholie: kolik půlstoletí práce bylo by třeba, aby zamýšlený hrdinský cyklus byl opravdu úplný?

Po slově biblickém starý latinský citát paprskem únorového slunce se stře přes kamennou tvář: ars longa, vita brevis. Je to tak úplně přesvědčivé při pohledu na ten věkovitý Jurův kámen.

A tu náš průvodce, drahý doktor Hrstka, přerušil mlčení. Vypráví, jak ogaři a děvuchy nosívají Aloisu Jiráskovi na Kotouč kvítí a věnce, vzpomíná hluché stařenky, jež se o berličce dobelhala až k pomníku, aby podívala se do kamenné líce vypravěči svých milovaných Psohlavců, a je šťasten, že se symbolický dosah jeho pietní myšlenky osvědčuje.

Alois Jirásek není na Kotouči cizincem: snad až k němu přijdeme na besedu v letním slunci nebo v podzimní záři, uvidíme, jak, hledě do Jurova kamene, se spokojeně usmívá.

Proč by si měl něco sám vyčítat zde, kde mu lid spontánně dobrořečí.

(Lidové noviny, 6.3.1923)