Alois Jirásek se ve svém životě zabýval nejen historií a literaturou, nýbrž se nadšeně věnoval i národopisu – nikdy nezapomněl na to, odkud pocházel a kde vyrůstal. Podílel se na vzniku slavného pavilonu “Česká chalupa”, který byl součástí monumentální Všeobecné zemské výstavy v Praze v roce 1891, a napsal celou řadu popularizačních článků – mj. i o tom, jak halekali pasáci v jeho rodném kraji při pastvě.
Jak by toto téma nebylo Jiráskovi blízké – vždyť byl sám pasákem! Jako malý kluk totiž chodil na pastvy a dováděl spolu s ostatními pasáky-skotáky, jak docela obšírně vylíčil ve svých vzpomínkách:
“…pouštívali za časných letních a podzimních jiter i odpoledne starou “štrýmu”, černou “lysku” zlou, která “dusila” (trkala), a ještě jednu, dvě krávy a nějaké jalůvče. Honil jsem je městečkem na pastvu dost dalekou, ale s krásným rozhledem na Bor, Kačenčiny hory a přilehlé lesnaté kopce; jen půl hodiny bylo odtud přes hranice do Pruska. Přiznám se, že mě má skotácká služba dost často netěšila, a neměl jsem radost ani o prvním výhonu v roce, když ozdobili ohony mého stáda červenými stužkami, aby ho nikdo neuřkl.”
“Tu za stavením nebo dole u řeky, kamž přicházeli kamarádi a pletli z chmelových lodyh postroje na “koně”, lépe a pohodlněji se páslo s častým přerušováním, zvláště o poslední pastvě, před hronovským posvícením, tu sobotu po Všech svatých. To jsem vždy odbíhal domů podívat se, jak je s koláči, budou-li už, a odbíhal jsem, i když už lákavě vábily na prknech v řádkách, zlaté tvarohové, černé povidlové, makové, s nastrouhaným sýrem, se sladkou “moučkou”. To byla nejveselejší pastva v náladě rozjasněné nastávajícími slavnými dny a nadějí na zpropitné za koláčové výslužky, jež jsem měl navečer roznášet příbuzným do vsi. Z toho zpropitného hlavně jsem si opatřoval posvícenskou střelbu, kapsle, jež jsme nastrkovali na hřebík v tyčce zaražený. Úhozem o kámen kapsle vybuchovaly. A tak jsme slavně stříleli zvláště o posvícenském pondělí, když průvod svobodných se ubíral za hlučnou hudbou do kostela na mši, kterouž dali sloužit za všechny zemřelé hronovské mládence a panny.”
“Už jsem vypravoval, jak mně už v létě pouštěli dobytek z chléva a jak jsem jej honíval z městečka, z náměstí potokem, tenkráte ještě zčásti do náměstí tekoucím, na draha, odtud na “příčnici” a někdy ještě dál, až ke Žďárkům, a že jsem nebýval pastýřem, úkolem svým nějak nadšeným. Ale když už jsem přihnal na pole a hlídal stádo, skotačil jsem, jak náleží – tj. provozoval jsem co všichni skotáci. Myslím, že jsem mezi nimi poslední nebyl. Med jsme včelákům vybírali, vosí hnízda vykuřovali, pece v mezích stavěli, ohně topili, bramborovou nať kouřili. Pokaždé jsem si vložil do pytle, jenž býval za sychravých jiter, za mlhy nebo za deště mým plaidem, nejen chléb s máslem a tvarohem, ale také nějaké polénko suchého dříví, aby bylo na podpal a oheň se snáze roztopil. Tak jsme topili ohně, přeskakovali je, v jejich dýmu stáli a váleli se, po mezi “kotrlence” metali, rvali se žertem i doopravdy, dívali se na zápasy koz, když se dusily (trkaly), zpívali jsme posměšky kamarádům, když jim šel dobytek do škody, nebo jsme halekali z kopečka, ve stráni na dol, do krajiny:
“Éva-la-úva-la-úva, la-úva-úh!”
Předháněli jsme se, kdo těch “laúva” bude mít delší řadu, aby pak výskavě vyrazil: úh!”
SKOTÁCKÉ HALEKÁNÍ NA NÁCHODSKU (1894)
Stádo poněkud větší, krávy, “lysky, červy, švejdy, srny, štrýmy”, jalůvčata, volně se pase.
Jen chalupník, jenž má pouze jednu krávu, pase ji na provaze uvázanou. Často ji však jeho synek přižene do většího, selského stáda. To hlídá buď synek sedlákův nebo zvláštní “skoták”, chudý chlapec, jenž jest nejnižší v selské službě. Vyhání stádo od jara do pozdního podzimu každý den ráno časně a pase je do deváté, desáté dopoledne, odpoledne pak od čtvrté do pozdního soumraku.
Pasák je chudě oblečen, bos anebo v škrpálech; pro chlad mívá pytel, jejž za deště dává přes hlavu a přes ramena. Kravský roh, na který troubívá, visí mu na provázku přes plece. Zakládá si na biči, na násadce, na silném práskání a troubení. V tom skotáci závodívají. Bič má buď pěkně pletený nebo kožený, šňůrky k němu si obyčejně plete sám. Skotáci jsou družní, často na zlost hospodářů. Slízají se vespolek a s kozáky, chlapci to, kteří pasou kozy chalupníků a podruhů, krátí si chvíli všelijak: zpíváním, topením ohňů, vybíráním čmeláků, vyžehováním vosích hnízd, zápasy apod.
První závodění je hned na jaře, kdy se dobytek poprvé vyhání na pastvu. To bývá o svatodušní neděli. Každý skoták se snaží, aby co nejdříve byl na poli, proto mnohý vyžene dobytek, jenž má červené stužky nebo ostřižky na ocasech, třeba hned po půlnoci.
Kdo přižene první, je králem, kdo poslední, je h…..árem. Také to o něm zpěvavým pokřikováním hlasno po polích ohlašují:
“H…..áre, požeň dále,
sehráme si na tři krále.
Kdo je králem?
Já jsem králem!
Ty jseš h…..árem.”
Jsou-li skotáci daleko od sebe, halekají na sebe:
“Je-hoj! Aleba je-hoj!
Honzo Lokvenců,
jak pak se ti krávy dobře pasou?”
A Honza odpovídá:
“Je-hoj! Mně chvála Bohu
se krávy dobře pasou. Je-hoj!”
Nebo haleká skoták:
“Je-hoj! Co pak ty se na mě, Jozko, hněváš,
že ty na mě nehalekáš? Je-hoj!”
Odpověď:
“Je-hoj! Já jsem na tě halekal
a ty ses mně neozval, je-hoj!”
První pasák volá:
“Požeň ke mně mezičkou
a já k tobě stezičkou, je-hoj!”
Jde-li některému skotáku dobytek “do škody”, haleká jiný skoták:
“Plevou, plevou plevata,
ty Martincovy telata,
dole na dole,
na ty Havlově stodole.
Budou-li dlouho plevati,
Havel se bude hněvati.”
Nebo je-li dobytek něčí dlouho ve škodě, haleká jiný pasák:
“Skoták leží pod břehem,
kozel ho píchá vožehem,
píchej, píchej, až vstane,
ať si ty telata zažene.”
Někdy si zazpíval skoták posměšně o sedlákovi:
“Poslouchej sedláka,
jak on tam huláká!
Místo biče koně
otkou šňapá /bije/.
Pro čtyry měřice
orá tři měsíce,
já bych to zoral dopoledne.”
Nebo s humorem o selce a jejím “churém” (špatném) dobytku:
“Selka svoje krávy
na pole vyhání,
jsou všecky zmačkány
od zdvihání.”
Když se den nachyloval, dotazoval se halekavě skoták skotáka:
“Je-hoj! Aleba je-hoj!
Honzo Lokvenců, brzo-li poženeš do chlíva?”
Odpověď:
“Já ještě nepoženu,
až pro mě přijedou čtyry vrané koně s kočárem,
a v tom kočáře pacholátko, který časně ráno vstává,
seno koníčku a nápoj dává,
zelenou travičku, studenou rosičku. Je-hoj! Aleba, je-hoj”
Nebo zpívali skotáci:
“Sluníčko zachází za horu,
poženeme ke dvoru,
šafářka nám dá tvarohu.
My tvaroh jísti nebudem,
naplácáme jí ho o hubu.
Éte – nebo – Éva-la-úva-la-úva-la-úva-la-úh!”
Tento verš (sit venia verbo) zpívají posud skotáci často jen o sobě, bez ostatních slov. Každý se snaží, aby těch “la-úva” byla hodná řada, co nejvíc, co dech vystačí, aby to “úh” nakonec hodně a výskavě vyrazil.
Vzpomínám si, jak jsme se tímto, když někdo z nás za vrchem pásl, kamarádům ohlašovali, nebo jak jsme tak z kopce halekali a jak se to “éva-la-úva—úh” polem k lesům, nad nimiž se pnul táhlý skalnatý Bor v nedalekém Kladsku, lesnaté Vrchmezí a ostatní kopce, rozléhalo a vesele ozývalo za svěžího krásného jitra nebo tichým soumrakem, jímž tu tam ve stráních i na mezích plály skotácké ohně.
(Český lid, 1894)
