Alois Jirásek:
Bílá Hora z povídky “Viktora”
(1874)
8.11.2020 jsme si připomínali významné kulaté výročí – 400 let od pověstné bitvy na Bílé Hoře. Mladý Jirásek tuto významnou bitvu českých dějin popsal ve své rané povídce “Viktora”. Jistě bude pro znalé i neznalé historie zajímavé si přečíst, jakým způsobem Jirásek tuto dějinnou událost vylíčil – a že to dokázal strhujícím, emotivním způsobem a velmi realisticky!
Ostatně statečný rotmistr z první světové války Rudolf Dejmek ve svých vzpomínkách tvrdil, že “ta první kniha Jiráskova “Viktora”, jež se mi co malému hochu dostala darem od otce, nepatrná, málo známá a do Sebraných spisů nepojatá, měla by býti celým národem čtena. Vzpomínali jsme na ni daleko od domova v poli, v předvečer výročí bitvy na Bílé Hoře, a měli jsme tenkráte úzkost, aby doma ve vlasti pamatovali, co vedlo k této nešťastné bitvě”.
V temnu objevily se postavy asi desíti mužů, jež pádným krokem, hlučíce, na Staré město Pražské se ubírali.
“Ho-ho. Tu někdo troubí na mráz!” vzkřikl první a všichni se zastavili.
Široké klobouky, směle naražené, seděly jim na hlavách pustých a zdivočelých.
“Kam tak pozdě, vojáci?” tázal se Světelský naproti nim se postaviv.
“Kde mají jídlo a pití.”
“Máme hlad a žízeň.”
“A na Bílé Hoře jest zima a můj plášť je vetchý a zedraný.”
“Z Bílé Hory?”
“Arci, arci. Jdeme se posilnit. Zítra nám nastane tuhá práce – císařští jsou v patách za námi.”
“Oj!” vzkřikl Světelský, “před bitvou opouštíte tábor a řady své? Tak nejedná řádný voják!”
“Haha – ten městský peciválek!”
“Bude ještě hovořit a kázat jako kapucín!”
“Až ti bude žaludek bručeti a hrdlo až ti vyschne, pak se podíváme…”
“Máte žold, můžete…”
“Ty krtku, ty… žold… nevíme už ani, jak haléř vypadá.”
“A vlast!”
“Co vlast? Žaludek prázdný, vyschlý chřtán…”
“Prázdná kapsa a roztrhaný šat!” doplňovali ostatní.
“Zhouba a porážka vás nemine. Vytrvat má každý.”
“Ho, ho – dost, ty moudrý kazateli!” vzkřikl ramenatý vojín, jenž velikou postavou nade všecky vynikal.
“Vytrvat! Proč ty nejdeš do pole, proč ty se nechápeš meče a halapartny?”
“Vlast, vlast! Za pecí křičet dovedeš – ale bít se hladový a zedraný!”
“Ale pomoz nám, když se za vás bijeme!” vzkřikl jiný.
Světelský vytáhl sáček a podal ho mlčky jednomu z vojínů.
“Však jsi měl na mále!” křičeli a před očima se mu mihly pádné pěstě, držící halapartny.
“Dál, hoši, dál! Mně vítr zedranou kazajkou projíždí a šeredně mě lechtá.”
“Dál, dál!” křičeli ostatní.
“Ještě slovo,” pravil Světelský. “Kde leží vojsko královské?”
“Přitáhli jsme…”
“Ha ha – utíkali jsme od Unhoště až na Bílou Horu, císařští za námi. Zítra se něco strhne.”
A pokřikujíce, odcházeli kvapně vojínové českého tábora. Pustý smích a pokřiky dozněly brzy.
Na mostě stál zas Světelský v čiré tmě samotný. Opřev se o zábradlí, hleděl dolů k vodě. Vlny temně hučely, nad hlavou mu hnal vítr temné, roztrhané mraky.
“Takové vojsko, taková ochrana!” šeptal. “Zítra, zítra! Oni prchají před bojem!”
“Vlast, vlast! Za pecí křičet dovedeš!” slyšel znovu drsná slova žoldnéřova. “Křičet, kázat dovedeš – jako ostatní.” “Dovedeš i ty oběť přinést? Dovedeš jednat?”
Z Menšího města pražského zazněly znovu křiky a divoké nápěvy vojenských rozpustilých písní.
“Opilí! Nadšení bojovníci před bitvou! Bože, Bože!” Zamyslil se na chvíli.
Nezpozoroval ani, že plášť odhrnuv se ve větru, vlaje. Necítil mrazivý dech noci. Duše jeho pohřížila se v teskné myšlenky, v srdci jeho končil se bolestný boj. Neslyšel více temně z daleka zaznívající křik žoldnéřů, kteří hladoví a špatně oděni jsouce, z tábora, který byli nedávno rozbili, do Prahy uprchli. Ve velikém nepořádku, jakoby na útěku, vysíleni přitáhli téže noci od Unhoště až na Bílou Horu, kde se táborem položili.
Hlásný na věži viděl na obzoru krvavou záplavu, jež děsně se odrážela od temna noci. Ta krvavá záře hořících vesnic svítila císařským na cestu.
Byla studená, tmavá noc. Noc sedmého dne měsíce listopadu.
…..
Nebledly, nezhasínaly hvězdy.
Zastřely tváře své hustou mlhou a počátek dne byl jako pokračování noci. Zdálo se, že den váhá počít, že mlhy opona nechce se vyzdvihnout, aby na děsném jevišti děsná neodehrála se truchlohra. Zastřela vášní mlha člověku zrak, jíž jenom předmět své vášně pozírá. Nedbá mlhy zakrývající dol i vrch, nedbá bouře a větru hučícího, nedbá ani znamení nebeských.
V táboru německém vládly nenávist, vládychtivost. Daly vojsku císařskému křídla a sílu, vůdcům odvahu a um.
A v táboře českém? Ve stanech vůdců uhostily se žluté tváře, se zrakem svítícím, lakomost.
Dobije srdce, je-li hlava těžce raněna.
Hlava, vůdcové, porušena… a tělo, vojsko, mdlo. Marné tu jediného nadšení. Je to kapka vody v písčité poušti, jest vzplanutí světla ve tmách noci.
Ostýchavě proráželo světlo denní mlhou, po vší krajině rozloženou. Šedo vůkol, člověk nedozírá hranic – vzpomene na věčnost. Tíží ho to moře kol něho i nad ním.
Opřeli halapartny o sebe. Pod nimi spočívali na vetchých pláštích nebo na holé studené zemi. Dřímali, odpočívajíce po velkém namáhání, po obtížném nočním pochodu. I odsouzenec pospí, odpočívá – před popravou. Smutný as má sen – i čeští vojáci snili zajisté nemile. Vše kolem nich, skutečné, bylo jako divný, zmatený sen. Otrhaní vojáci bloudili táborem českým na Bílé Hoře, jako by netušili nebezpečenství.
Vždyť i sami vůdcové byli bezstarostní, hlásajíce jistotu.
Na straně severní Hory Bílé byla tlupa vojínů činnější. Vysoké to postavy v šatech namnoze sedraných, tváří bledých a zjizvených. Jako dělníci na poli bouře se bojíce, rychle pracují, tak namáhali se tito vojínové. Nezaznělo slovo mezi nimi, jako němí kopali příkop a nahazovali náspy. Nástroje jen zařinčely někdy o kámen. Vojáci ti byli Čechové a Moravané. Teď na okamžik v práci ustali.
Zastavil se u nich důstojník a pohrdlivě se usmívaje, po německu jim pravil, aby tak nespěchali, že není třeba.
“Však on nepřítel ničeho nepodnikne!” a odešel.
Vojáci za ním udiveně pohlíželi.
“Nechte to Němčisko – žvaní a věci nerozumí; jen chutě do toho!” zvolal mezi vojíny největší. A znovu dali se do kopání.
“Haha, blázni!” ozval se za pracujícími po chvíli smích. “Co se namáháte – nic vám to nepomůže. Raději si lehněte, abyste pak mohli lépe utíkat.”
Takové pokřiky slyšeli pilní pracovníci. Zastavil se u nich hlouček žoldnéřů různého kroje a různých zbraní. Většinou ale byli od pluku Hohenlohova.
“Táhněte, vy darmožrouti, vy baby!” rozkřikl se na ně ramenatý Moravan.
“A co vy se touláte jako hladoví psi – nemáte vy stát tamhle?” volal velikán mezi dělníky a ukázal na levé křídlo vojska českého.
“Ó, času ještě dost!”
“Není tak naspěch!”
“Přijdeme s vámi propít to, co si víc vyděláte!” volal jiný a chechtajíce se, táhli žoldnéři dále.
“Nevím, nevím, hoši,” pravil veliký vojín Čech a opřel se o svůj nástroj. “Nějak divně se to má. Podívejte se – tam a tamhle a tuto jest kousek příkopu a náspu a jinde nic. Tak jako by nepřítel byl bůh ví kde.”
“Ó, ta Hora! Však on Kaplíř dobře radil, abychom tady na ty císařské nečekali – ale ten Hollach!”
“Ten Hollach a ten Anhalt,” bručel velikán, pokyvuje hlavou.
“No, no, hoši, zas do díla!” volal jiný a již se zimničným chvatem nahazovali vojáci násep.
Bílá Hora byla na útok nepřátelský málo opevněna. Místy jen byly příkopy a náspy a vozů spížných, jichž tu bylo dostatek, si vůdcové nepovšimli.
Na pravém křídle vojska českého zazněla trouba.
Vojáci ustali v práci své. Viděli, jak se pluky české a moravské seřaďují. Objížděli tam řady Jindřich Šlik, Kristián mladší z Anhaltu a Kaplíř.
Jezdcové Jana z Bubna byli již v řadách, v šiku válečném. Přirazily houfce pluku moravského k náspu a vojínové dosud pracující, chopivše se svých halaparten, stavěli se v řad. O hlavu nad ně vynikal český žoldnéř “Pražák”, jak mu druhové jeho říkali.
Smutné bylo podívání pro vojína na tábor vojska královského. Nepanoval onen válečný duch a nadšení po vojsku, neplály vojínům zraky odvahou a zmužilostí. Na levém křídle, kde Hohenlohe velel, dosud mnozí vojáci ve skupinách odpočívali, druzí liknavě v šik válečný se řadili. Zmateně přejížděli jezdci táborem, hledajíce pluky své, důstojníci buď mezi sebou hovořili aneb mlčky řady objížděli. Nepromluvili k vojsku, aby je povzbudili proti nepříteli, neučinili naučení, aby pro víru a práva království statečně se bili.
Zdálo se, že to otroci nucení do bitvy jdou; ani jeden pokřik válečný nezazněl mlhavým vzduchem, po celém vojsku nezazvučela píseň válečná.
Mlha dosud rozkládala se po krajině. Nepřítele nebylo viděti. Dal ale znamení, že tu nablízku, že s netrpělivostí čeká na boj.
Pod Horou zazněl temný, dlouho trvající pokřik – válečný pokřik.
To pohnulo vojskem. Stavěli se v řady na levém křídle, ve středu, obsazujíce náspy i příkopy ne příliš hluboké.
Stavěli a řídili děla, divně si při tom počínajíce. Důstojníci veleli, poslouchajíce rady vojínů starších; ostatní, většinou nováčkové, nedovedli vyplnit rozkazů daných.
Byl ruch v táboře českém, ale ruch ten byl němý, mrtvý. Po chvílích přerušoval jej divoký, válečný pokřik vojů císařských. Tlupy a pluky rozličně rozněcovali ohnivými slovy jezuité a mniši jiných řeholí. Těm slibovali království nebeské a ukazujíce obraz matičky Boží, jejž královští ve Strakonicích prý zohavili a na jejímž čele krůpěje svaté krve se rděly, volali o pomstu na královské, na rebely, zločinu toho ohavného původce; ovšem líčili hojnou kořist a rozkoše pro dobytém vítězství.
Zaleskly se zraky divokých Vallonů a bojovných kozáků, pozdvihly se pravice s meči blýskavými po celém vojsku a tisícerý skřek zazníval ranním vzduchem.
Jako vtělený ďas, jako vyslanec pekla poháněl divoce od pluku k pluku černého koně zuřivý karmelitán Dominik de Jesus Maria, oděný v černý hábit, od něhož příšerně se odrážel bledý obličej s vysedlými kostmi lícními, s planoucíma, hluboko zapadlýma očima. Nemluvil dlouhé řeči, jež by pluky císařské k udatnosti povzbuditi měly – zrak jeho a celá tvář mluvila dostatečně. Levicí mával obnaženým mečem proti vojsku královskému na tisíc kroků vzdálenému, pravicí pak žehnal černým křížem vojíny.
Pěší zastrkovali bílá péra za široké klobouky, jezdci a ostatní obvazovali ramena svá bílou páskou, aby se v díle krvavém poznali. Byly pluky císařské rozmanitých národností a rozmanitých krojů.
Padesát tisíc vojáků dobře vypravených čekalo na znamení boje.
Smečka psů ke krvavému lovu.
Proti nim dvacet tisíc vojínů krále českého, otrhaných, hladových žoldáků, kořisti chtivých, lhostejných a bez nadšení. Málo jich zajisté bylo, jichž srdce bila odvahou, plynoucí z lásky a nadšení.
Pozvolna padala mlha – ještě se vláčí po dolech – uviděla se vojska tváří v tvář, zaleskly se zbraně.
“Sancta Maria!” zahlaholilo vzduchem mocně po celém vojsku císařském.
“Kdo jste boží bojovníci a zákona jeho!” zazpíval někdo velikým hlasem v pěchotě Kaplířově.
Vojínové čeští zvědavě se ohlíželi, však mlčeli. Cizím byl už mocný, velebný tento zpěv zesláblým vnukům.
Kdo to zapěl?
“To je chlapík – hrdina!” zvolal Pražák, stoje s Moravany u náspu.
“Oj, slyšte!”
“Sancta Maria!” hřmělo to poznovu. Bubny rachotily, hřmotně a zvučně hlaholily polnice císařských, útokem královské ženoucích.
“Ti mají chutě!” hovořil Pražák.
“U všech – střílejte!” zvolal rozhorleně na dělostřelce, kteří ho arci neslyšeli.
“Tak – konečně – oj, vy slepci, přestřelovat! Vždyť se vám ti Němci vysmějou!”
A zas upnutě hleděl na dolinu, kde v úžině pod Bílou Horou nastal tuhý boj o můstek, kde byl průchod do táboru královských.
“Ó, ti neudrží – kam pak – ta hrstka, a ty regimenty proti nim, pěchota, jízda…”
Oko jeho takřka se vypoulilo, ústa zakryta vousy se napolo otevřela, křečovitě tiskl těžkou pušku. Vzdychl, když královští byli sehnáni a císařští cestu sobě uvolnivše, na jízdu královskou v čelo postavenou udeřili.
“U všech – což ty naše kusy dřímou?” volal zas Pražák.
“Ha – teď!” vzkřikl ramenatý Moravan.
“Ó, běda, zas přestřelují!”
S vlajícími prapory za hlaholu trub a víření bubnů postupovali císařští kupředu. V čele hnali útokem divocí Valloni, jichž vůdcem byl Verdugo. Brzo umlkla děla, zmocnili se jich císařští.
“Hrom by do nich!” rozkřikl se Pražák. “Vizte, jak ti Hollachovi utíkají – ta rota německá – ti zrádcové. Vůdce podplacený, vojsko baby, a císařští jdou dál a dál – jsme ztraceni. Hoj – hele!” vzkřikl radostně.
Zaduněla půda pod pádnými kopyty – královská jízda, v jejímž čele jako orel hnal se plukovník Jan z Bubna, vrazila na císařské kyrysníky. Jemu na pomoc přihnaly se pluky Turnův a Kaplířův.
Divoká nastala seč. Češi již řídli, hrdinně se bráníce. Moravané, u náspu stojíce, ohlíželi se po důstojnících, čekajíce vyšších rozkazů.
“Oj, ty nemůžeme nechat!” zvolal Pražák. “Nazpět ty ztracené kusy!”
Již chtěl Jindřich Šlik, velitel pluku, marně rozkazu od vrchního vůdce očekávaje, dáti rozkaz k boji, v tom zarachotila puška v prvním šiku, pak zazněly ostatní. Dým vstoupil do výše, s křikem válečným vrhli se Moravané na nepřátele ku pomoci bojujícím bratrům. Učinili tak bez rozkazu; mužnost, šlechetnost i láska jim velely.
Jako skála dosud stál šik císařských kyrysníků, těžce oděných bojovníků. Zmatek již vloudil se do řad pěchoty Turnovy a Kaplířovy. Divoce kol sekali císařští jezdci; bráníce se, ustupovali pěší. Jako černý mrak přihnali se Moravané. Svatým hněvem plály jejich tváře, ze zraků zářilo udatenství a odvaha.
Zavýskly tlupy Kaplířovy nejdéle se bránící a jako občerstveni znovu udeřili silou na nepřítele.
“Za mnou, kdo jste boží bojovníci!” zvolal někdo hlasem velikým.
Pražák, jenž právě byl ohromného kyrysníka halapartnou s koně shodil, obrátil se po hlase. Viděl malý dav vojínů, jenž jako posedlý vrhl se v nejhustší šik nepřátelský, kde vlál praporec pluku. V čele hloučku kmitl se štíhlý, černě oděný vojín, za jehož širokým černým kloboukem rudé vlálo péro.
Srdce statného Pražáka zabušilo, zaryčel křikem divokým a sekaje vpravo vlevo, klestil si cestu k odvážlivcům.
“Za mnou, hoši Moravci!” křičel. “Pro ten prapor!”
Děla po chvílích zahoukala, pušky rachotily, Moravané tu ale v nejkrutší byli seči: muž proti muži, palaš proti halapartně. Hučelo to nad nimi jako bouře – řehtot koní, klení a divoké volání jezdců – výkřiky bolesti. V hluku zanikaly vzdechy umírajících a nikdo neslyšel z hlubokých ran krev crčící. Prapor kyrysníků začal se kolísati.
Jako by vír divoký kolem se točil, jako vlny rozbouřených vod stoupaly a padaly chumáče vojínů. Přikvačil vůdce kyrysníků Meggau, divoce vyzývaje vojáky své k odporu.
Zaleskl se ve vzduchu těžký jeho meč. Jako plamen mihalo se rudé péro na černém klobouku černého bojovníka. Kůň Meggaův smrtelně raněn naposled se vzepjal – a zařičev, klesl k zemi. Zazvučela helma vůdcova pod pádnou ranou černého bojovníka – vystříkla krev na lesklý ocel a meč vypadl z ruky Meggauovy.
Čechové zajásali. Novým útokem vrazili Moravané na kyrysníky a rozrazivše šik jejich, stanuli u děl, kterých předtím se císařští zmocnili. Pražák mezitím dobyl praporec kyrysníků. Dále postupovali Moravané, v jichž řadě se octl černý bojovník. Poráželi pěchotu císařskou i kyrysníky, kteří ucouvli.
Dobytý úspěch dodal královským odvahu. Pěší i jezdcové císařští padali pod pádnými ranami rozhořčených Moravanů. Nade všechny vynikal však Pražák. Z malé rány na tváři řinula se mu krev, on však ničeho necítil. Jako bůh války zuřil, v levici pevně tiskna urvaný praporec. Ten ho učinil terčem nesčíslných útoků. Několik kyrysníků vyrazilo, aby zástavu svého pluku zpět dobyli. Znovu povstal krvavý boj. Již podléhal Pražák přesile, již zahvizdl těžký palaš kyrysníka, aby rozťal hlavu statečného vojína – však nedoletěl – vypadl z ruky těžkého jezdce a za ním sklesl i ten s koně. Černý bojovník zachránil Pražáka.
Ten ohlédnuv se na svého zachranitele, zkřikl: “Pane Světelský!”
“Vojtěchu!” zvolal bojovník. “Sem ke mně, vpřed – kdo jste boží bojovníci!”
A znovu tlačili šik nepřátelský k ústupu. Těsně po boku Světelského bojoval Vojtěch, syn starého Vavřince. Po chvíli vzkřikl mladý, bledý doktor: “Tam – tam! Na toho zrádce!”
Na bílém koni za prvními šiky seděl mladý důstojník, mečem mávaje proti královským.
“Proklatá potvora – Lahůnek – hola! Vpřed, hoši!”
A dál postupovali Moravané jako rozkacení lvi. “Vítězství naše!” znělo jim radostně v prsou, a znovu sekali neúprosnou zbraní.
“Urá, urá!” zaznělo hromem divoce na levém křídle a hluk ten doletěl až k Moravanům. Jako blesky vrhli se kozáci na jezdce uherské.
“Svatý Bože! Levé křídlo couvá!” zašeptal Světelský.
“Uhři na útěku.”
“Ti psi, Hollachovi ani nevystřelili a utíkají; hrom do nich bij!” křičel Vojtěch “Pražák”.
“Jen dál, dál!” volal Světelský. “Ha, už zmizel ten zrádce!”
Jezdce na bělouši již skutečně nebylo vidět v šiku nepřátelském. Prudká voda divoce šumíc a vše před sebou porážejíc před skálopevnou zdí se zarazí. Rozlícený Moravanů voj náhle ustal ve svém postupování. Krok za krokem platil krví; nyní mu bylo nasadit vše, aby se udržel.
“Je zle!” zahučel Vojta, mrknuv po Světelském, jenž mlčky dlouhým, úzkým svým mečem kol sekal.
“Probůh, vy krvácíte, pane!” zvolal Vojta.
“Ty také. Pozor!” odbyl ho bledý doktor. Necítil ránu na levé ruce.
Moravané přirazili ku tvrdé zdi. Tou byly nové čerstvé voje, jež Maxmilián z Lichtenštejna do bitvy přivedl.
Tou dobou prudký učinili útok na pluky Hohenlohovy a Uhry, Hollachovi vojáci dali se na útěk, za nimi po krátkém boji loupeživí Uhři.
Strach jest nemoc nakažlivá. Objeví se v oku a zachvěje srdcem druhého. Láska a nadšení zapuzuje strach. Uhři jich neměli. Divoce prchali a jako proud strhli ostatní. Byli to většinou najatci – žoldnéři. Vůdcové byli také najatci. Střed, levé křídlo se viklaly, zmatek a strach je rozpoutal.
Ti, jež proud zastaviti mohli, dali se jím unésti. Či to bylo něco jiného? Současní spisovatelé připsali k jménům těm “zrada”. Anhalt starší a Hohenlohe, vrchní velitelé, bodli koně a tryskem opouštěli bojiště. Proud vojska královského na útěku valil se ku Praze. Tu a tam bránil se ještě pluk, tu pěší, tu jízdný. Vynikali jako vyčnívající stromy, vyvrácené nad hlučícími vlnami. Buď strhne je proud, nebo zahynou.
Tam bojují ještě věrní z dolních Rakous, v čele jich plukovník Hofkirch. Císařští je obkličují. Tu hyne pluk Salmův a císařští jej obkličují. A tam pluk Moravský krok za krokem ustupuje.
Nepřátelé se vedrali mezi ty zbytky vojska královského; nelze statečným, aby v jeden šik se shlukli. Mlčky, odhodlaně se brání. A zpovzdálí hlučí divoký jásot a pokřik císařských. Stíhají královské.
Jako ďas v čele své jízdy žene se Verdugo po planině přes raněné a mrtvoly. Jednotlivě zní tam výstřely, úpěnlivá prosba a sténání zaniklo.
Tam ubíhá kůň a vleče mrtvého Maďara. Bratři zabitého letí údolím motolským a hledají spásu ve vlnách Vltavy. Mstí se na nich – i s kořistí klesají v mokrý hrob.
Zalkal studený listopadový vítr v korunách dubu obory královské. Zalkal, zaplakal nad tou statečností, nad těmi věrnými bojovníky, kteří marně krev svou v stínu lesa prolévali.
S výšiny bělohorské ucouvli bojující Moravané i ostatní do obory královského letohradu Hvězdy. Cestu znamenali krví, padlými a raněnými bratry.
“Světlo hasne; než zajde den, budeme mrtvi. Pane doktore, ještě se můžete zachránit!” pravil Pražák, bodnuv halapartnou tlustého Bavora.
“Tam vidím Salmovský prapor, hleďme se k nim protlouci. Vzhůru!” zvolal Světelský, jako by slova věrného Vojty neslyšel.
“Dostaneš-li se domů, pozdravuj všechny – Viktoru! Kdo jste boží bojovníci! Vzhůru! K Salmovým!” křičel hlasem velikým.
“Proboha, tam náš plukovník!” zvolal kdosi vedle Pražáka. Zahlédl ještě Jindřicha Šlika statečně se bránícího.
“Na pomoc! Na pomoc!” zaznělo kolkolem. “Je obklíčen!”
Vtom se někdo svalil k nohám velikého Vojty.
Černý vojín to klesl se zbraní v ruce. Na jeho prsou rděla se teplá krev. Vypoulené již oči Pražákovy zajiskřily se jako oči zuřivého tygra, namáháním ohromným ubledlá tvář zarděla se zlostí.
“Vy psi! Otroci!” zasípěl a jakoby občerstven mlátil do císařských, smrtelné rozdávaje rány. Krvácel již z více lehkých ran. Vpravo vlevo klesali druhové, šik Moravanů řídl, nepřátel přibývalo jako mlhy. Stál pevně u dubu nad tělem mladého Světelského. Ani nepozoroval, že stojí o samotě. Kol a kol kupily se mrtvoly. Jako vosy hromadili se nepřátelé. Zahlídl ještě, jak opodál Jindřichu Šlikovi vyrazili ze zakrvácené pravice meč, jak ho mladý císařský důstojník s koně strhl.
“Lahůnek!” zahučel Vojta.
Slyšel divoký řev a divokou ozvěnu po širém lese, pak teplo na ruce – a nevěděl ničeho více. Jako poražený dub svalil se na Světelského.
A ještě tu a tam bránily se tlupy. Dávno již podlehli dolnorakouští i vojáci pluku Salmova, tisíc jezdců rozsekáno – pak dokrváceli Moravané na zemi sesterské. Tu člověk vzpomene na padlé hrdiny v Thermopylách.
Ale není více Themistoklů, obětavých a hrdinných Řeků!
V dubině královského letohradu umírají rekové, a na hradě pražském zaznívá řinkot pohárů. Dubové vzdychají nad prolitou věrnou krví, a v nádherné síni šeptají dvořané dámám cizinkám slova milostná.
Ale pomsta se blíží a meč spravedlnosti leskne se.
Pánové se radují a slávy užívají – lid o tom neví.
Trest přísný stihl krále a panstvo, a lid, ubohý lid musí trpět s nimi.
Králové a panstvo všeliké od Boha jsou!
Císařští zmocnili se Bílé Hory.
Soumrak se skláněl nad ubohou českou zemí.
Pěchota nepřátelská stála již dobou tou před hlavním městem království českého. Jízda císařská strávila noc na poli krvavém, na polích, kde zvítězila.
V oknech letohrádku královny české plála světla. V nádherné síni hodovali tam po práci krvavé Maximilian, vévoda bavorský, s polním vůdcem Bukvojem.
Kol teskně šuměly duby královské obory a v stínu jejich zaznívaly vzdechy raněných a umírajících. Studená země pila teplou krev. Kol bílé zdi kupily se mrtvoly jako kmeny zporážené, a tam na polích Bílé Hory jako hyeny a šakalové bloudily postavy divokých, loupeže chtivých žoldnéřů, aby oloupily a do naha svlékly mrtvoly i živé dosud bojovníky.
Temné nebe, husté mraky valily se v dál. Tu a tam plály strážné ohně jako slzy krvavé. Na každém místě tragédie.
Padala mlha, hustá opona – veliké truchlohry počátek skončen. Dubinou, po polích hvízdal studený vítr, zanášeje listí opadlé. Marně pátralo oko opuštěného, umírajícího vojína po hvězdě. Zapadly všechny – všechny.
Byla tmavá, studená noc, osmého dne měsíce listopadu L.P. 1620.
