Rozverná a akční brněnská "Lucerna"

Ono zaujmout a pobavit internetovou a online generaci je na poli klasického divadla úkol téměř nadlidský!

Jiráskova “Lucerna” je – a to musí přiznat i její největší kritik – nejhranější českou divadelní hrou vůbec. Od své premiéry v roce 1905 kraluje na českých profesionálních i amatérských scénách. Diváci i tvůrci ji milují. Jiráskovi se skutečně podařilo vytvořit mistrovské a nesmrtelné dílo – dílo geniálně prokomponované, mnohovrstevnaté, dramaticky účinně vystavěné, s uvěřitelnými a životnými postavami. Navíc má v sobě ušlechtilé myšlenky, je prosyceno hřejivou lidskostí a lze v něm najít i místa kouzelně lyrická a vtipná. Jirásek navíc dosáhl něčeho, co se povedlo jen málokomu – “Lucerna” vždy zapůsobí jako něco typicky českého, co je velmi blízké našemu srdci, čemu dokonale rozumíme a co se nás dotýká na těch nejcitlivějších místech. Jako by v ní bylo zakódováno DNA našeho národa. Je opravdu těžké vystopovat, čím to přesně je; snad tím, že ji Jirásek – jak se sám vyznal – psal s velkou, upřímnou láskou k naší zemi a s dokonalým pochopením nás všech jako národa.

Jaká je tedy brněnská “Lucerna”, inscenovaná v Brně režisérem Štěpánem Páclem po více než 20 letech od poslední inscenace z roku 1998?

Srovnám-li ji s úžasnou, dle mého názoru i objevnou, oceňovanou (kupodivu i kritiky!) inscenací pražského divadla v Dlouhé, je ta brněnská rozvernější, akčnější, humornější. Nechybí jí však ani lyrická, kouzelná místa (hlavně ve scénách kněžny s mlynářem, pak v závěrečné scéně u lípy), ty jsou však umně podřízeny celkové koncepci poněkud svižnějšího pojetí.

Všichni herci hrají civilně a uvolněně, což má ten efekt, že Jiráskův text je současnému divákovi (a evidentně i dětskému) blízký a srozumitelný, a postavy působí, jako kdyby se jednalo o osoby, se kterými se potkáváme i v našem současném světě. Velkou roli sehrálo také to, že herci pateticky nepřehrávali ani bezúčelně neparodovali, a tím Jiráskovy postavy osvobodili od všech dosavadních manýrů – a najednou se ukázalo, jak skvělé postavy a živé texty Jirásek napsal.

Scény měly švih a plynuly bez jediného hluchého místa. Nové inscenační nápady byly zdařilé a vesměs hru zdárně doplnily – opravdu skvělý a působivý účinek měla například vtipně a trefně zhudebněná a sborem zazpívaná a zatancovaná uvítací řeč vrchního kněžně. Vůbec celá scéna na zámku byla nadmíru povedená a velmi akční (a kupodivu textu slušela v určitých pasážích až téměř klaunovská interpretace, hlavně role vrchního, která se ovšem vyvarovala toho, aby hru posunula tam, kam nepatří) – a výstup kněžny s dvořanem byl prostě skvostný a brilantní. Uvědomil jsem si, že “Lucerna” je vedle všeho jiného i skvělá “konverzačka”.

Rozverně hravá inscenace sice sebrala vodníkům mnoho z jejich lyričnosti (i ta trpká životní zkušenost poněkud zapadla), jak známe z klasických inscenací “Lucerny”, jejich pojetí však výborně konvenovalo s celkovou režijní koncepcí.

Působivé a přirozené herecké výkony spolu s povedenou režií se postaraly o to, že hra měla spád a skvěle pointované, mnohdy i napínavé dramatické vrcholy – zmíním umně vygradovanou scénu s lucernou, o kterou požádá kněžna mlynáře, čímž rázně zkrotí jeho sebevědomí, živelným lidovým humorem oplývající scény Kláskové s vodníkem Michalem a muzikantů v lese a citově naléhavou scénu mlynáře s kněžnou, která ho přemluví, aby s ní odešel do “velkého” světa.

Hra samozřejmě vrcholí scénou u lípy, která je pro režiséry mnohdy kamenem úrazu (přestože se dle mého názoru jedná o jeden z nejkrásnějších vrcholů české dramatické literatury, musí se jí však skutečně rozumět) – ta se v brněnské inscenaci opravdu povedla a měla své jedinečné kouzlo. Všichni herci dokázali svými pečlivě stupňovanými výkony celou hru přivést ke skutečně dramatickému a nakonec očišťujícímu závěru, který zapůsobil jako blahodárný výdech, jako když už je všechno špatné za námi. Zachráněna byla nejen lípa a Hanička, ale i kněžnina a mlynářova čest.

Bohužel dle mého názoru byl tento závěr zbytečně rozmělněn uměle vsunutým výstupem babičky s textem o válce z počátku hry, který hře nijak neprospěl.

Vůbec se v inscenaci – oproti textu samotné hry – objevilo pár replik, přidaných – jak jsem je zavnímal – většinou pro znásobení či dotvoření vtipných a akčních situací, kterými hra oplývá. Nepůsobily na mě – až na pár výjimek – nijak rušivě, neboť byly ve shodě s celkovým pojetím hry.

Co jsem trochu v inscenaci postrádal, bylo více hudby – “Lucerna” je jako stvořená pro citlivý hudební doprovod, hudba jí ohromně sluší a násobí zážitek ze hry (což ostatně hudební čísla brněnské inscenace jasně prokázala). Také se mi zdálo, že na některých místech ona “rozvernost” a “akčnost” balancovaly na hraně únosnosti, ale na druhou stranu se domnívám, že to byla evidentně úlitba publiku, aby hra získala setrvalou pozornost extrémně náročného mladého publika (což se jí ovšem úspěšně podařilo).

Herecké výkony – jak jsem uvedl – byly perfektní a plně v souladu s inscenačním pojetím hry. Určitě měly zásadní podíl na tom, že více než sto let stará klasika oslovila mladé publikum, které bylo většinovým návštěvníkem mnou shlédnutého představení. Seděl jsem uprostřed nich a mohu potvrdit, že se nenudilo, bavilo se a na závěr nadšeně tleskalo. A to si myslím, že je tím nejobjektivnějším měřítkem úspěchu představení, o to cennějšího, že prošlo sítem extrémně náročného publika, kterým jsou dnešní děti a mládež – vždyť na ně působí každý den tolik vjemů!

Abych vyzdvihl – aniž bych snižoval výkony ostatních – ty, jejichž výkony mě doslova nadchly: kněžna Petry Lorencové byla nesmírně uvěřitelná a sympatická, citem oplývající i přirozeně živelná; Tomáš David mě okouzlil svébytným pojetím svého dvořana (jak jen mu Jiráskův text slušel!); mlynář Jiřího Suchého z Tábora ukázal (tak jako Hanička Zuzany Černé či Babička Marie Durnové), že v postavě je uloženo velké bohatství, které nemá být nahrazováno dutým patetismem a přepjatostí; šumaři (Martin Sláma, Pavel Doucek, Roman Blumaier), vodníci (Bedřich Výtisk a Jan Grygar) a Klásková (Tereza Groszmannová) přesvědčivě zdůraznili humornou stránku svých postav; Martin Siničák dokázal v roli vrchního mnohdy až klaunským projevem zdárně balancovat tak, aby se z jeho postavy nestala papundeklová karikatura ani jednoznačně negativní postava, ale aby naopak s jistou ironickou (a bohužel uvěřitelnou!) nadsázkou ukázal rysy v našem národě tak typické. Snad jen Zajíček Ivana Dejmala trochu vyčníval, jako by žil svůj vlastní život mimo režisérovu koncepci inscenace.

Scéna a kostýmy svou výrazností jen dotvořily celkový režijní záměr a skvěle ladily s tím, co se dělo na jevišti a jakým způsobem byla hra interpretována.

Jak jsem zavnímal, brněnská inscenace “Lucerny” se těší od své premiéry mimořádné přízni obecenstva, které – jak mohu soudit podle vlastního zážitku – odchází z divadla opravdu potěšeno a nadmíru spokojeno.

Nedivím se – brněnská inscenace “Lucerny” patří mezi inscenace mimořádně povedené, která stojí za shlédnutí. Přináší do této těžké doby to, co je nyní nejvíce potřebné – milé pohlazení po duši, pocit čehosi těžko pojmenovatelného, co nás všechny spojuje, a připomenutí si toho, jaké hodnoty mají v životě skutečnou cenu.