Starý Jirásek a mladý Vrba aneb O mladých a starých a také o kmotrovství

Podle dochované korespondence oslovil o generace mladší Jan Vrba Aloise Jiráska již ve válečném roce 1917. V dopise ze 17.6.1917 Jiráskovi píše:

“Slovutný pane, již několikráte chtěl jsem Vás poprositi o laskavé dovolení k návštěvě, ale vždy nedostávalo se mi odvahy. Jsou však opravdu, zejména v přítomné době velmi mnohé věci, o nichž bych rád slyšel Váš soud, a mnohé jsou, v nichž rád bych si vyprosil Vaší rady.

A tu bych rád užil vhodné příležitosti. Jedu totiž koncem týdne k novým přehlídkám (jsem totiž – sit venia verbo – domobranecké povinnosti úplně zproštěný domobranec – a proto musím k přehlídce!) a ve středu budu se vraceti zpět. Na cestě se zdržím v Praze od 10 h.dop. do 4 hod.odp. – a tu prosím Vás o vlídné a laskavé sdělení, zda v této době mohl bych Vás navštíviti, a kde bych Vás nalezl (neznám přesné adresy Vaší).

Věřím, že podaří se mi šťastně přestáti zkoušku, kterou mi určili mocní tohoto světa, a proto prosím o vlídné dovolení, jehož naznačení račte vlídně poslati na adresu: sl. Jindřišky Milotové v Domažlicích s poznámkou, že list určen je pro mne. Obávám se totiž, že Váš vzácný list by mne zde již nezastihl.

Opakuji vroucně svoji prosbu a těším se upřímně, že svého vlídného dovolení mi neodepřete.

Pozdravuji Vás oddaně a jsem s projevy hluboké úcty k osobnosti i dílu Váš Jan Vrba”

Alois Jirásek, ač se v této nelehké době intenzívně angažoval v hnutí za svobodu a nezávislost, takže měl spoustu jiných starostí a navíc hodně riskoval (ještě stále šlo o hodně!), evidentně setkání s mladým spisovatelem neodmítl a mladého spisovatele písemně kontaktoval, což potvrzuje vzácný Jiráskův charakter – nikdy se nad nikoho nepovyšoval a ve sporu mladých se starými, kdy přirozeně hájil svou generaci, měl přece jen ze všech svých ostatních souputníků pro mladé nejvíce vstřícného pochopení.

Jan Vrba mu dopisem z 21.8.1917 poděkoval a zároveň ho – jako jednoho z nejznámějších domácích vůdců národních emancipačních snah – ujistil o tom, že i celá mladá generace spisovatelů jednoznačně souhlasí s prohlášením “Manifestu českých spisovatelů” z roku 1917, jehož byl Jirásek hlavním signatářem, neboť se veřejně vyskytly hlasy, které cíleně zpochybňovaly podporu tohoto prohlášení všemi vrstvami národa, a tedy i mladou generací umělců.

“Slovutný Mistře, promiňte mi, prosím, vlídně a shovívavě, že teprve dnes chápu se péra, abych Vám vroucně poděkoval za krásný Váš list, poslaný mi v květnu (pozn. zřejmě chybně uvedeno). Zdržela mne zprvu nejistota vlastní, neboť od prohlídek jsem byl poslán k přezkoumání a odtud poslán na své působiště, kde bylo mi vyčkati rozhodnutí, které došlo za měsíc. Mezi tím musil na vojnu kolega a mně připadla polovina jeho předmětů. A jak už bývá, je-li práce nad hlavu, přikvačil závěr školního roku se všemi svými příjemnostmi, do nichž, jako by si řekly, pršely mi s vytrvalou důsledností korektury tří knih.

Teprve nyní, kdy jsem zaletěl domů na chvíli oddechu, mohu splniti dávno si učiněný slib. I děkuji Vám s upřímnou vroucností za krásná slova, která jste ke mně pronesl ve svém listu. Rozradoval jste mne jimi nadmíru – zejména vlídným dovolením navštíviti Vás, po čem jsem dávno toužil, a oč poprositi mi bránil ostych začátečníka a příliš určité vědomí rozlehlosti odstupu, který je mezi mocným vykonaným dílem a upřímnou sice, ale dosud jen pouhou touhou a snahou o kladné dílo vůbec.

Dostalo se mi přes to Vašeho krásného dovolení, a proto prosím vroucně o vlídné naznačení, zda mohl bych k Vám přijíti ve dnech kolem 8.září či koncem září. V tom čase budu totiž v Praze, neboť později musím se odebrati zase na Moravu do školy, a Prahy neuvidím až zase po Vánocích. Mám mnoho na srdci a na mnohé krásné a štědré poučení od Vás se těším, ale přes to, že bude mi možno mluviti s Vámi, jednoho již dnes nemohu smlčeti. Upřímné prosby.

Postavil jste se s vědomím svatého práva a po příkazu svědomí na přední místo mezi mluvčími svého národa. Sám víte jistě, jak hlubokou brázdu ryla Vaše slova, kolik českých lidí posílil a kolik sražených šíjí napřímil Váš čin… Ale dnes, kdy čtu v “Právu lidu” výtku neoprávněnosti, doprovozenou pošklebnou a při tom pustou lží, že ani nejmladší literární generace nebyla národní (ačkoliv právě z naší generace vyšel první zoufalý a bolestný výkřik Křičkovou “Medynia Glogowska”), nemohu smlčeti prosby, abyste setrval pevně a neúchylně na svém místě, nedbaje lání a spílání těch, kteří se vybarvili spolu s moravskými klerikály na “par nobile fratrum”. Přiznám nepokrytě, že jsem velmi dlouho se dal podváděti jejich blýskavými frázemi – teprve nepřátelský postoj jejich proti provolání českých spisovatelů a jejich větření v něm nebezpečí proti sobě mi otevřelo oči… A mohu poctivě a s dobrým svědomím říci, že moji vrstevníci, lidé, s nimiž jsem rostl, třeba že jsme dnes nejvíce vytřískáni – stojíme pevně tam, kde státi je naší svatou povinností. A ukazují-li tito lidé, že není o tomto našem smýšlení dokladů, ať nezapomínají, že dnes jich nelze vydati. Proto není vůbec české literatury, která by ukazovala vliv doby a reakci naň. Budou ji však čísti, jakmile pomine tlak, který dnes rdousí každý svobodnější projev.

Nemějte mi za zlé, že jsem považoval za nutné toto říci. Snad k Vám přicházejí hořké chvilky a trpkost znechucení, jejíž spravedlnost chápu v hloubi srdce – a proto jsem řekl, aby hrot lží nebyl tak ostrý a nemohl drásati po své vůli.

Mám ještě jednu prosbu. České lesnictvo koná každým rokem sjezd, letos významně učinilo jeho místem Prahu. Nás několik málo, tří z těch, kteří učíme na les.školách českých, umínili jsme si pověděti českému lesnictvu o smyslu doby a úkolu stavu našeho v ní, české veřejnosti pak ujasniti pojem českého lesníka, jako nové složky sociální, která vstoupila na místo myslivců, ale ve své podstatě nemá s nimi nic společného, jsouc ideově dokonce protichůdná. Byl mi přiřčen úkol mluvčího, který jsem přijal rád a přičiním se seč budu, abych úkol svůj vyplnil. Vy však víte, že nikdo mezi svými není prorokem – a proto rádi bychom pozvali oficielně i radu českých spisovatelů. Jde tu o jedinou příležitost za rok, kdy je možno k našemu shromážděnému celku promluviti – a proto prosím Vás vroucně, je-li možno, abyste se přimluvil a přičinil svým silným vlivem o vyslání zástupce. Schůze hlavní bude asi 8.září – a myslím, že by se snad dal pohnouti p. Viktor Dyk, který je velmi mocným řečníkem a zdržuje se – tuším, trvale v Praze, aby pro dobrou věc obětoval několik hodin svého času, když by pro vzdálenost nikdo jiný nemohl…

Nevím ovšem, jak o věci soudíte, ale prosím Vás snažně o laskavé a krásné uvážení.

Zdravím Vás srdečně, tisknu Vám ruce oddaně a vroucně a jsem s projevem hluboké úcty k osobnosti i dílu vždy zcela Váš Jan Vrba”

Zda se nakonec oba spisovatelé sešli, není známo. Ani to, zda Alois Jirásek Vrbovi vyšel ohledně sjezdu lesníků vstříc, i když se o to vzhledem ke svému charakteru jistě pokusil. Zcela určitě však Vrbovo ubezpečení podporou mladé generace umělců Jiráska potěšilo a povzbudilo.

Korespondence proto dále pokračovala a stala se mnohem osobnější.

V dopise z 25.5.1918 Vrba dokonce hodlal věnovat svou sbírku intimních veršů právě Jiráskovi:

“Slovutný Mistře, promiňte mi vlídně, že znovu přicházím zneužíti Vaší vlídné a laskavé pozornosti novou prosbou. Hodlám v nedaleké době vydati v “Knihách Zvonu” sbírku lyrických veršů “Zahrada Getsemanská”, kterou jsem psal ve smutných letech 1915-1917 na vojně i doma. Byla mi jakýmsi deníkem, do něhož jsem zapisoval svoje smutky, hořkosti i naděje i úzkosti – tak, jak právě dny dojmy přinášely. Nevěděl jsem, vydám-li tyto práce, nepočítal jsem s touto možností, psal jsem si tyto verše spíše pro sebe než pro tisk, a proto jsou jakousi zpovědní knížkou – chcete-li – mladého českého člověka.

Potom přišlo jaro 1917, a pojednou ustala potřeba takové básnické samomluvy – v Čechách se začalo volněji dýchat a mluvit. Přestal jsem tedy mluvit sám k sobě a poslouchal jsem, jak mluví jiní. Slýchal jsem Vás velmi často – a nejkrásněji zazvonila Vaše slova o dnu české národní přísahy…

To jsou asi moje důvody, s nimiž přicházím, abych Vás poprosil o laskavé svolení, abych Vám směl připsati svoji sbírku veršů.

A nemám jiného přání, než abyste přijal tuto moji prosbu vlídně, jako projev upřímné oddanosti a vroucí vděčnosti za všechny Vaše dary, kterých jsem získal z Vašeho díla – a jako projev hluboké úcty k pravdivému mluvčímu svého národa.

Vyhovíte-li pak mé prosbě, způsobíte mi opravdovou a silně cítěnou radost.

Opakuji proto svoji prosbu co nejvroucněji a nedočkavě se těším na Vaše milé a vzácné sdělení.

Tisknu Vám oddaně ruce a jsem s projevy hluboké úcty k osobnosti i dílu vždy věrně Váš Jan Vrba”

Pak komunikace na delší dobu ustala. Oba měli po vzniku republiky spoustu jiné práce a na Jiráska navíc dolehlo stáří a nemoci. Ale starý Jirásek na mladého Vrbu nezapomněl, jak o tom svědčí Vrbův dopis z 22.11.1926:

“Drahý a milovaný Mistře, Váš milý lístek blahopřejný k narození našeho Jiříka (nese jméno po husitském králi) naplnil nás oba takovou radostí, že chvátám, abych Vám vděčně poděkoval za sebe i za ženu, která ještě leží. Je ovšem úplně zdráva, a stejně i synek, který se má znamenitě k světu, a kterému Váš vzácný lístek schováme, aby, až on dospěje, byl mu trvalou pobídkou k snažení se o to, aby si Vašeho krásného projevu zasloužil a stal se platným synem národa, který jste Vy tak dlouhou řadu let vychovával a učil – a vychovávat a učit budete ještě v nespočetných generacích svým vzácným dílem.

Vám pak přejeme ze srdce upřímného zdraví a nejkrásnější pohody na dlouhá a dlouhá ještě léta.

Ještě jednou Vám vroucně děkuji, tisknu Vám vděčně ruku a jsem s projevem hluboké úcty k osobnosti i dílu vždy nejoddaněji Váš Jan Vrba”

A nejenže nemocný Jirásek na Vrbu nezapomněl – Vrbovo dílo sledoval a četl. V dopise z 15.12.1926 Vrba vysvětluje Jiráskovi, že jeho nový třídílný román “Chodské rebelie”, který způsobil vášnivé reakce i odsudky, není konfrontací s jeho “Psohlavci”, jak mnozí rádi veřejně uváděli, aby vystupňovali konfrontaci mladých literátů s odcházející generací spisovatelů reprezentovanou právě Jiráskem, a navíc přichází s velkou, velmi osobní prosbou:

“Drahý Mistře, přicházím k Vám dnes s předlouhou řadou proseb, z nichž je každá smělejší své sestry – a proto opravdu nevím, jak pochodím. Prosím Vás však snažně, abyste se aspoň na mne nehněval a uvěřil, že právě ta nejsmělejší vychází ze srdce upřímného a je diktována stejně úctou, jako láskou.

Velmi mne bolelo v poslední době, že se našla celá řada lidí, kteří i veřejně zapochybovali o mé úctě k Vám, domnívajíce se mylně, že můj román “Chodské rebelie” má cosi nepřátelského proti Vašim “Psohlavcům”. To byl omyl, který vyvracím v genesi díla, která bude připojena k vydání v Sebraných spisech. Vaši “Psohlavci” jsou a zůstanou objevením historického Chodska, dílem, které i v nás Chodech rodilých probudilo vášnivou lásku k dějinám kmene a hrdost na ně – tedy dílem, bez kterého by ani moje nevzniklo.

Mé dílo pak není a nikdy nechtělo býti něčím jiným, než povinnou daní rodnému kraji. A když jsem svůj román psal – a dopsal, naučil jsem se vážiti si Vás – Mistře – víc než dříve, neboť jsem poznal z vlastní zkušenosti, co to znamená napsati jediný historický román. Vím proto také snad nejlíp ze všech žijících spisovatelů, jak zdůvodněná a zasloužená je vroucí láska celého národa k Vám. I prosím velmi vroucně, abyste vlídně přijal výtisk “Chodských rebelií”, který Vám současně posílám poštou, jako skromný důkaz mé úcty k Vašemu dílu a opravdové lásky k Vaší osobě. Odvahy poprositi Vás, abyste dílo přijal, dodalo mi teprve nedávné uznání České Akademie, nebo jsem si nebyl jist, podařila-li se mi práce na poli, po kterém jste šel dávno přede mnou a zanechal na něm nezapomenutelně hlubokou stopu.

A hned připojuji druhou a třetí prosbu…

Do zásilky jsem vložil také výtisk “Psohlavců” – mně zvlášť milý, poněvadž je to ten, ze kterého jsem studoval k “Chodským rebeliím”. Prosím Vás pak vroucně, abyste mi jej laskavě podepsal.

Žena zase Vás prosí o podepsání nejmilejší její knihy – Vašeho “Temna”, jehož výtisk rovněž přikládám.

Bojím se, drahý Mistře, prositi ještě dál – ale mám k Vám prosbu větší všech předešlých, kterou mi diktuje srdce táty a Choda. Víte už. že se mi narodil druhý syn, který ponese jméno husitského krále Jiříka z Poděbrad – právě tak, jako první nese jméno Mistra Jana svaté paměti. To jsou dvě nejmilovanější chodská jména. Král Jiřík měl Chody velmi rád, a my mu lásku dodnes oplácíme láskou. Jsou vesnice chodské, kde je i čtyřicet Jiříků.

Vy pak, který jste nás první učil lásce k vlastní naší minulosti, napsal jste román i o našem králi.

Prosím Vás proto, jak nejlépe dovedu, o dovolení, aby smělo býti vepsáno Vaše jméno do matriky i do křestního listu synkova jako jméno jeho kmotra.

Dovolíte-li nám, bude mu jistě nejkrásnějším a nejvzácnějším darem do vínku, protože celý život ho bude nutiti, aby se přičiňoval býti Vám ke cti a aby se snažil žíti svůj život k prospěchu národa po Vašem vzácném příkladu. Víme, že nesmíme na Vás žádati osobní účast při křtu, který bude po Vánocích – a proto svolíte-li vlídně, podrží za Vás synka na rukou švakr Morávek, podplukovník italských legií v záloze, se kterým jsem již o věci mluvil, a kterému bude velmi vysokou ctí, pověříte-li ho svým zastoupením.

Vím, drahý Mistře, že je to prosba velmi smělá – a nehněvejte se na tátu, který ji vyslovil. Když jsem studoval k svému historickému románu, dostala se mi do rukou knížka zápisů bratrského duchovního, který zaznamenával do ní křty svých dětí pro paměť rodinnou a u kmotrů poznamenával dojemně, že vzácné prosil, aby jeho láska byla tak dětem zjevna i tehdy, až je opustí.

A ta je také příčina, pro kterou dnes vroucně prosím Vás i já.

Očekávám pokorně Vašeho rozhodnutí a těším se na Váš vlídný a laskavý list.

S projevem hluboké úcty a upřímné oddanosti vždy zcela Váš Jan Vrba”

Požádat Jiráska o kmotrovství byl skutečně velmi vážný, intimní požadavek, kterého se Vrba odvážil, když si uvědomíme, že se oba nijak blíže neznali.

A jak na něj Jirásek reagoval?

Napsal to jasně a bez kudrlinek – dochoval se rukopisný nástin jeho odpovědi z 19.-20.12.1926, který jistě víceméně odpovídal dopisu odeslanému Vrbovi:

“Vážený pane, rád bych vyhověl Vašemu přání a byl Jiříkovi kmotrem. Bohužel není to možné, neboť by mne duchovní správa za kmotra nepřijala. Vystoupilť jsem (před několika léty) z katolické církve a nejsem v žádné jiné. Syn zesn. … A… mne požádal před časem, abych byl kmotrem jeho synáčkovi, ale z příčiny výše uvedené nebylo možné. Lituji, že nemohu Vašemu přání vyhovět. Srdečně děkuji za “Chodské rebelie”, které jste mně laskavě zaslal a gratuluji k ceně České Akademie jim udělené. Četl jsem je, ale ne úplně, teď se dám do čtení znovu… Rád jsem vyhověl přání vzácné choti Vaší, které se poroučím, a podepsal jsem se do jejího výtisku “Temna”, ale jen tužkou, protože papír tohoto vydání nesnese inkoustu. Váš výtisk, do kterého jsem se … podepsal, také posílám. Píši jen stručně, neboť jsem stále churav. Přeji Vám a Vaší milé rodině příjemných svátků a všeho dobrého v novém roce, jsem Váš oddaný A.J.”

Kdo by se mohl na starého pána hněvat?

Jan Vrba na Jiráska vůbec nezanevřel a odpověděl mu dopisem z 3.1.1927:

“Drahý Mistře, děkuji Vám nejsrdečněji za milý a vlídný Váš list a současně prosím, abyste mi laskavě prominul prosbu, s níž jsem k Vám přišel strana kmotrovství svého synka. O Vašem vystoupení z katolické církve jsem věděl, ale četl jsem několikrát v denním tisku, že jste vstoupil do církve českobratrské, tím si tedy vysvětlete, neboť jsem byl přesvědčen, že pisatelé jejich hovoří informovaně.

Srdečně Vám také děkuji za vlídné podepsání “Psohlavců” a žena děkuje stejně upřímně za podepsání “Temna”. Velmi pak nás dojalo Vaše blahopřání k svátkům, které mne zdržely otcovskými povinnostmi od korespondence, takže Vás musím snažně prositi za vlídnou omluvu.

Přejeme Vám všichni ze srdce přeupřímného, abyste v Novém roce se těšil plnému a pevnému zdraví a vroucí radosti naší i celého národa.

Pozdravuji Vás oddaně a jsem s projevem upřímné a hluboké úcty k osobnosti a dílu vždy zcela Váš Jan Vrba”

Tímto posledním dochovaným dopisem skončila korespondence dvou českých umělců, kteří měli k sobě generačně a umělecky daleko, ale přesto lidsky blízko. Nádherný příklad pro nás všechny, kteří mnohdy nejsme schopni překonat vzájemné bariéry a rozdíly a zapomínáme na vzájemnou toleranci, pochopení i respekt.