Vršovické divadlo Mana, které ve třicátých až čtyřicátých letech neslo hrdý název “Jiráskovo divadlo”, patří spolu s Národním divadlem k pražským scénám, od kterých se očekává, že budou pečovat o umělecký odkaz Aloise Jiráska. Samozřejmě nikdo nechce, aby se Jirásek hrál z povinnosti – to si Jiráskovo dílo nezaslouží (ostatně si toho v minulosti užilo až dost). Jiráskovo dílo je však samo o sobě natolik zajímavé a lákavé, že stojí za to se k němu vracet a nabízet nové pohledy na něj.
Nebude to vždycky na vyprodaný sál, jak ostatně ukázala sotva zpola vyprodaná březnová repríza (18.3.2025) původní hry podle stejnojmenného Jiráskova vrcholného románu “Temno”, která je předmětem této recenze.
A ač v místním divadle Aloise Jiráska stále připomínají do kamene vytesaná Mistrova slova nad vchodem do hlediště “Dílo toto budiž požehnáno”, Jiráskova busta kousek od baru (Mistr by si v baru jistě něco vybral, minimálně kafe, které miloval) a památeční historické plakáty k inscenacím Jiráskova divadla, chvályhodné úsilí autorky hry Věry Maškové i celého inscenačního týmu v čele s režisérem Josefem Kačmarčíkem divákům Jiráska příliš nepřiblížilo.
Na začátku recenze je třeba vyjádřit obdiv k odvaze autorky i všech tvůrců inscenace – Jiráskův mohutný román je totiž dílo objemné, mnohovrstevnaté a velmi těžko převoditelné do zhuštěné podoby divadelní hry.
Hlavní dějová linie románu není nikterak složitá, ale ono Jiráskovi o samotný příběh až tolik nešlo.
Dílo je postaveno hlavně a především na vystižení nálady, myšlení a života obyčejných lidí v době, kdy docházelo k útisku svědomí, vyznání a svobody, a to z pohledu jak těch, co byli zcela konformní, tak těch, co se museli ukrývat a byli pro své názory a víru pronásledováni.
Jirásek vytváří široký a vpravdě geniální záběr života v nesvobodné společnosti tím, že prostřednictvím celého množství postav, příběhů a situací přináší pestrou paletu názorů, životních postojů a rozhodnutí a pohledů jedněch na ty druhé a vše z různých úhlů nazírá, osvětluje a vysvětluje. I samotný páter Koniáš, asketický a na sebe přísný, věrohodně vyznává svou víru v to, co dělá – a dělá to zcela nezištně, bez ambicí získat peníze či vliv, jen proto, že tomu bezmezně věří a považuje za svou povinnost i poslání zachránit kacířské duše před jejich zkázou a věčným zavržením. Ačkoliv Jirásek přirozeně straní utlačovaným jako těm, komu se činí bezpráví, i mezi nimi spatřuje tak nebezpečnou netoleranci a nátlak, které mají stejný zhoubný účinek, ať se objevují u katolíků či nekatolíků. Vždyť Helenku, která trpí pod neustálým tlakem katolické převýchovy i svých souvěrců a která nakonec nechce pro víru utéct ze země, její blízcí i spoluvěrci nespravedlivě odsoudí.
Ostatně na postavách kacířské Helenky a katolického Jiříka Jirásek velmi přesně zobrazuje absolutní nesmyslnost a destruktivnost boje jednoho náboženského přesvědčení proti druhému i jakékoliv nesvobody.
Proč by vedle sebe nemohli svobodně žít ve vzájemné toleranci lidé různých vyznání i názorů? To je hlavní smysl a poselství Jiráskova románu.
Jirásek nevykresluje jedny nebo druhé (ale i třetí, neboť se významně dotýká i židů) prvoplánově a černobíle. Vyloženě zlých postav je opravdu pomálu – je to hlavně udavač a závistivec Čermák, správce na Lhotce. Většina postav (jakéhokoli vyznání či postavení) jsou reální lidé jako my, se svými kladnými i zápornými vlastnostmi. Ani pán na Skalce, ani slečna Polexina, ani Jiříkova katolická rodina Březinů včetně rodinného kněze P.Daniela se k druhým ani ke svým poddaným nechovají zle, ba naopak. To, že je vyděsí blízké “kacířství”, souvisí s tím, co jim demagogicky vštípil totalitní stát přísně řízený katolickou církví, nikoliv s tím, že by to byli špatní lidé a chtěli druhým ubližovat…
Autorka dramatizace Věra Mašková a realizační tým měli tedy velmi nelehký úkol.
Přestože měla hra ve Vršovickém divadle MANA premiéru již 6.7.2021, neobešla se repríza bez několika přeřeků – bylo jich sice více, než lze v profesionálním divadle akceptovat, ale vzhledem k naprosto skvělým hereckým výkonům, dokáži nad nimi přimhouřit oči, neboť se zřejmě nejedná o repertoárovou hru, takže text nevězí tak pevně v paměti a zkoušek je asi minimum /pokud vůbec nějaké jsou/.
Herecké výkony byly největší kvalitou inscenace.
Potěšilo mě, že všichni herci byli naprosto uvěřitelní, jejich projev byl přirozený, i když se pohybovali v myšlenkovém světě dávno minulém. Všem se podařilo vytvořit postavy reálné a životné, jako bychom jejich prostřednictvím navázali spojení se svými předky – byli proto i nám, kteří žijeme ve světě naprosto odlišném, pochopitelní a blízcí. Nesvoboda a útlak pro jiné názory a přesvědčení, i když na nám již vzdáleném náboženském konfliktu, se staly nepříjemně aktuálními.
Bohužel byli herci limitováni samotným textem hry, kdy si autorka román značně přizpůsobila a pozměnila k obrazu svému, i nepříliš důsledným režijním vedením.
Autorka textu i režisér se podle mého názoru až příliš přiblížili ke značně zjednodušujícímu, mnohdy až přehnaně krajnímu výkladu románu, jak ho známe z nechvalně proslulé filmové podoby režiséra Karla Steklého z padesátých let. Díky tomu jsme byli svědky četných divácky přitažlivých vyhrocených “třídních” scén, které však zcela zastínily podstatu a smysl původního literárního díla. A i vyznění inscenace mělo blíže ke Steklého filmu než ke skutečné Jiráskově předloze.
Jak jsem již uvedl, “Temno” je především o vylíčení oné atmosféry a podstaty života v nesvobodné společnosti. Je to o to složitější, neboť v ní musí žít lidé své jedinečné životy bez možnosti reparátu, se svými touhami, starostmi i radostmi, a nějak se jí přizpůsobit i za cenu pokřivené páteře a pošlapaného svědomí. Hra však na tento zásadní smysl díla rezignovala a vystačila si s černobílým, zjednodušujícím pojetím.
Zvoleným pojetím a nedůsledným režisérským vedením navíc některé zásadní momenty hry ztratily odůvodněnost a smysluplnost – ač představitelka Helenky Tereza Vítů hrála naprosto uvěřitelně a nesentimentálně, nemohla kvůli scénáři a režii prožít a na diváky přenést, proč se s ní vlastně stala ta změna, že odmítla s bratrem emigrovat. Vztah s Jiříkem byl ve scénáři vylíčen velmi omezeně, divák si téměř nevšiml, kdy se do něj vlastně zamilovala a jak její láska k němu tak zmohutněla. Skvělý Jiřík Matěje Vejdělka, který bravurně vystihl ve své postavě rozpory mezi tím, jak se většina zmasírované společnosti (i on) chová a přemýšlí a jak mu radí jeho srdce i rozum (škoda, že k tomu nedostal více prostoru), byl na tom stejně – mnoho se říkalo okolo, aby se divákům sdělilo co nejvíce z románu, ale o to méně zůstalo hercům na opravdové hraní. Jiříkův vztah k Helence začal také nepozorovaně, nemluvě o scéně Jiříkova onemocnění, která jako by byla z jiného světa. Domnívám se, že scénáristka klidně mohla výrazně omezit postavu deklamátora Svobody (bravurní Libor Hruška!) a více se věnovat vztahu Helenky a Jiříka.
Tomáš Novotný jako Helenčin statečný a neohrožený bratr působil sice přesvědčivě, ale také neměl moc co hrát. Důležitý střet s Helenkou odmítající emigrovat nebyl scénáristicky ani režijně náležitě rozveden a využit, takže se Tomášova postava citelně zploštila.
I slábnoucí Helenčino náboženské přesvědčení jako by spadlo z nebe. Sice byla Lucie Domesová v brilantně podané bigotní katoličce paní Lerchové excelentní, ovšem spolu s úlisným, zlým a zřejmě i sexuálně dotěrným knězem, kterého si náležitě vychutnal Jakub Kropáček, nevytvořili prostředí, které by Helenku mohlo nadchnout ani zviklat. Z takového prostředí by evidentně uteklo každé děvče, a nedělalo by to jen kvůli náboženskému vyznání.
Zde se scénáristka s předlohou zcela minula – na Helenku působí v románu Jiříkova hodná a tolerantní macecha, se kterou tráví pobyt ve vinici, a i paní Lerchová se k Helence chová hezky, i když přísně. Navíc má babička svého vnuka Jiříka opravdu moc ráda, což má také na Helenku vliv, neboť vidí fungující a milující rodinu. I rodinný kněz, P.Daniel, je laskavý kněz, který to s Helenkou přes všechno převýchovné úsilí myslí dobře.
Pro to všechno Helenka nechce odejít, nechápe, proč by nemohla být s Jiříkem lidsky šťastna v prostředí, které je k ní přívětivé a ve kterém se má dobře. Co jsou jí náboženské protivy!
Inscenace měla v sobě mnoho silných míst (úvod hry formou filmových střihů, Helenčino odmítnutí emigrovat, závěrečné sblížení s Jiříkem, Jiříkovy upřímné modlitby za Helenku), ovšem závěr hry a její katarze měly s předlouhou jen pramálo společného. Vztah babičky Lerchové k vnukovi Jiříkovi vyzněl přímo ďábelsky a odporoval krásnému vztahu, kteří oba spolu v románu mají…
Scéna byla zbytečně moc tmavá, postrádal jsem invenční a působivé využití světel a scény například k vylíčení barevných barokních oslav na Vltavě (ne nadarmo je mnohými znalci “Temno” označováno jako oslava českého baroka).
Inscenaci vnímám jako důležitý a opravdu chvályhodný příspěvek k současné interpretaci Jiráskova díla. Bohužel však zůstal jen na půl cesty mezi tím, co Jiráskův román skutečně je a znamená, a tím, jak byl v minulosti dezinterpretován. Divadelní text nepovažuji za příliš povedený, dost se odlišuje od předlohy a svými značnými posuny, které ovšem postrádají důkladnou propracovanost vztahovou, psychologickou i dějovou, samotným smyslem i tak důležitou atmosférou se s ní dokonce významně míjí. Minimálně kvůli brilantním hereckým výkonům však nebyl čas strávený v poloprázdném divadle zcela marný.
Závěrem nesmím zapomenout na zajímavý text v programové brožuře, který naopak považuji za povedený. Osobní vyznání autorky dramatizace mě velmi příjemně překvapilo – a její závěrečná slova jako by promlouvala z mé duše:
“Možná, že fakta jeho (= Jiráskových) knih tak úplně nesouhlasí, ale pro pouhá fakta nejde nikdo bojovat ani umírat. Pro víru, lásku a naději ano. Proto, že něco na tomto světě je posvátné. A to nám dávají jeho knihy. Proto je dobré dát jim šanci.”
