Slova Aloise Jiráska

Chléb z milosti je trpký, byť by byl cukrem posypaný.

Co v srdci nosíme, o to se bojíme.

Kde srdce lidské, tam jest nepokoj!

Stesky se nic nevymůže, leda politování.

Kdyby chtěl být člověk s každým vždycky zadobře, musel by často jednat proti svému svědomí a přesvědčení. A ještě by to ničemu nepomohlo.

Kdo víc ví, o to je bohatší, ale bohatý se nemá chudému smát pro jeho chudobu.

Je povinností každého, kdo může, povznášet bližního z horšího k lepšímu, z nízkého k vyššímu.

Kdo se topí, chytne ruku každého.

Srdce lidské je labyrint, toho nikdo nevyzkoumá.

Kdo bude myslit na smrt, když má žít, když má oblažit jiné.

Stařec se brání smrti, mládí často se obírá myšlenkou na ni.

Čeho se člověk nejméně naděje, přihodí se, a čemu se někdy nejtuzeji brání, nastane.

Jako vlny v proudu, tak v životě odchod a příchod, a v tom jenom stálost.

Tam, kde sami jenom na píď ustoupíme, ztratíme vždy celý lán.

V srdci je osud člověka.

Kde nalézám věc lidskosti, tam stojím na její straně.

Lidskost nedá se udusiti a pronikne všude i proti dávným předsudkům a obecnému tvrdému smýšlení.

Tak krásný svět a jak ztrpčují si lidé v něm svůj byt! Co záští, sobectví, hněvu, co všelidských vášní! A jaké z nich hrozné bludiště, jaké soužení a útrapy bez míry a konce.

Jiné teď živobytí, jiný lid, jiné blaho a jiná tíha.

Cizí oko nikdy nehledí široko.

Ježek má bodliny a svině štětiny, to jejich přirození, ale proto nemají práva každého bodnout a pošpinit.

V lásce, snášenlivosti jest svornost, toť poklad síly k dalšímu boji.

Někdy je však velkým hrdinstvím a prospěšnější utlumiti touhu po pomstě, zapomenout a smířiti se.

Co je černé, není možné prohlásit za bílé.

Buďme idealisté, ale praktičtí!

Nemít chleba a chtít výš, to je vždycky utrpení.

Jedna z nejpřísnějších zkoušek, na které hlava i srdce lidské vydati se mohou, je veliké a náhlé povýšení.

Do pekla hluboko, do nebe vysoko a k soudu skok.

Málo platny ploty, přes které se leze.

Trudno pozorovati, že to, co nám bylo nejmilejší, proč jsme po celý život s celým pokolením zároveň usilovně pracovali, se zřítilo, jsouc kaceřováno a nikým neuznáno, že pokolení nové nám nerozumí, nad námi ramenem krčí, směje se nám, ba pronásleduje nás i křižuje. Těžko se loučiti s nejdražší myšlenkou, bolestno viděti, jak hyne a hasne jako jiskřička v chladném popelu nevšímavosti nebo v čiré tmě obecného nerozumu a zaslepení.

Než jako v přírodě žádná částečka hmotná nepřichází nazmar, stále a ustavičně se proměňujíc, tak i myšlenka, byť na čas umlčena a zapomenuta, znova se rodí, obnovuje a mění čístíc se, jako zlato, v ohni sporů. Kde prve zářila zhoubným leskem, zastkvěje se potom lahodným paprskem živného slunce.

Já mám také rád ptáky. Ale já je už na stromech nevidím ani neslyším… Víte snad, že mám doma v Hronově domek. Je při něm také zahrada. Nedávno jsme chtěli posekat v zahradě trávu. Má dcera však objevila u jednoho stromu na zemi ptačí hnízdo. Bylo by bývalo zničeno – právě v něm pták seděl na vejcích. Byl to snad strnad. Tak co jsme udělali! Nechali jsme kolem toho stromu trávu, jak byla, a hnízdo jsme uchránili.

(1924 – F.E.Tisovskému)

Co hledat, honit štěstí. Kdo honí štěstí, sám je štván. Štěstí je sice vzácná květina, často však ji zalévají slzami. A mšice se jí drží, mšice závisti.

Lidé, které často navštívilo neštěstí, nemohou se zplna oddat blaženému citu – zabloudí-li k nim jednou štěstí, nevěří v něj a ulekaná mysl vidí zase již stín nadcházejícího neštěstí.

Každý má své štěstí, každý má svou slávu. Myslím, že jako pravé štěstí je tiché, tak i sláva. Ve vlastním nitru, ve vlastní spokojenosti.

Člověk vše snese, jenom ne mnoho šťastných dní. I štěstí stává se jednotvárným.

A co je člověk, co má, že se tak pachtí za štěstím. Co je štěstí! Klouzačka! Člověk se z daleka rozbíhá, aby se kousíček svezl a hladce jel a už – fík – jsi u konce, nebo bác a ležíš na zádech.

Však ono štěstí nelíhá na hedvábných poduškách.

Mladá, nezkušená mysl ukvapeněji soudí a podléhá náladám a dojmům.

I nejbujnější mysl časem zchladne a změní se, když nejpřísnější učitel, život, poučuje a kárá.

Láska spasí společnost.

Kdo miluje, je starostlivým.

Láska a nadšení zapuzuje strach.

Zákony se mění, láska zůstává, ona je nejvyšším zákonem všech, nad nějž není lepšího.

Ale jako každá květina rozkvete, musí snad také každé srdce lidské láskou rozkvésti.

Láska má bystrý zrak, ale kalený zhusta žárlivostí, a tu pak se často mýlí.

Je to snad také štěstí, v čí srdce láska tak rychle vykvete, rozkvete, a když odkvete, znova zanedlouho novým květem vypučeti může. Než každá půda, každé srdce pro takové kvítí není.

Jaká pak spokojenost a štěstí, když jeden v manželství vzpomíná na cizího.

Pomluva – rozlitý inkoust. Utřeš, očistíš, a skvrna přece zůstane.

Dobrého nepálí.

Klevet všude jako máku, ani sám čert by jich na holi nepřeskočil.

Učte se střádati v mladu, abyste ve stáří neměli hladu!

Každý myslí, že má pravdu. A já si myslím, že je nejlíp dobře dělat a nikomu neubližovat. Jistotná pravda je u Boha. No, však se přestaneme hádat a všeho se dovíme, až budeme tam…

Upřímnost je vzácné, nechutné koření.

Pravda někdy bodá, ale nikdy nešpiní.

Kdož by se již léta napřed soužil!

Nač vzdychat, mluvit, nelze-li tím prospět a pomoct.

Zlá je každá ztráta, ale nejhorší bez náhrady, bez naděje.

V duchovním je trápení kořením a se světem musíš bojovat, a nejhlavnějc trpělivostí.

Utrpení smiřuje všechny.

Vzpomínka z mládí vidí vše jasněji, ozářené, očištěné.

Kdo nemá důvěry, prohrál už napřed.

Nad meč a pouta despotů je silnější právo národa a láska k svobodě.

Když mně je nejhůře, napadá mi vzdor a myslím si: Tisíc let jsme tu stáli a obhájili se, krváceli a trpěli a teď bychom měli malátnět? Ne, to kdybych měl být poslední, sám jediný, nepoddal bych se.

To budiž nás všech přirozeností, abychom v protivenství strachem neschli, alebrž se zelenali jako strom odvahou a nadějí, abychom chyby své poznali a pevně stáli, když nepřátelé myslí, že nás přemohli a s námi o zem udeřili, abychom byli jako skály.

Strach je nemoc nakažlivá. Objeví se v oku a zachvěje srdcem druhého. Láska a nadšení zapuzuje strach.

Jsem tu po několik let sám a sám a takové duševní robinsonství někdy velmi člověka tísní.

V té práci mně čas dosti utíká. Ale večer je smutno. Je tu tak pusto. Kůň stojí v koutě, kočárek, a leccos mne na děti připomene. A na mámu také. A všude divný pořádek. Ale to mně nic nevadí, ani že není postel, co jste odjeli, ustlaná.

Neduh můj je stejný, tělesně je líp. Říkají, že dobře vypadám. Ale nemohu nikam, jen do zahrady. Procházím se, sedám na lavičkách, dívám se, jak stromy žloutnou a listí padá. A trochu čtu. Dlouhé soumraky a večery dost tíží.

A mně tak smutno. Snad jednotvárnost života, nuda, skoro neporušený klid, žádný takřka dojem, to asi bude hlavní příčinou.

(1873, svému příteli Bohdanu Jelínkovi)

Je mně to vzácné a milé zvláště teď v mé osamělosti, kdy mne má milá žena opustila, kdy skoro všickni moji staří přátelé a druhové mně odešli, kdy, nemluvě o svízelích stáří a nemoci (také zrak působí potíže), často mně připadají pochybnosti o mém díle, zvláště teď, co je prohlížím do nového vydání Sebraných spisů.

(1929 – F.E.Tisovskému)

Ne ten je znamenitý a ctihodný, kdo má čestný úřad, ale ten, kdo povinnosti stavu svého pro obecné dobro svědomitě koná. To cti dodává.

Vina je na obou stranách. Tu i tam jsou a budou zuřivci, kteří každého pro jiné vyznání a přesvědčení zatracují. Přidej k tomu ziskuchtivost, ctižádost, panovačnost, sumou sobeckost lidskou, a vyložíš sobě mnohé zlo, jež jednotlivce, celé vrstvy i národy souží a proti sobě podněcuje.

Nač svědomí lidskému násilí činit? Nač je pronásledovat a donucovat k tomu, s čím jejich přesvědčení se nesrovnává? Nechci a nesluší se mně, abych rozhodoval o pravosti toho či onoho učení, ale základ všeho jest: Miluj bližního svého.

Není proti učení Spasitelovu snášeti se s těmi, kteří nejsou s námi téže víry.

Bůh nám nedá zahynouti. On zajisté uráží, on i obvazuje, on raní, ale ruka jeho také léčí.

Ať má každý své mínění a přesvědčení. Jen když je hodný a pořádný člověk.

Nejhůře působí osobní nechuť učitelova a z té často jeho nespravedlnost, ironie, posměšek i schválnost.

Bože, nikdy jsem nezapíral, že jsem kantor, to jsme všichni, co jsme přičichli ke škole. Nikdy jsem taky nezapíral kantora ani ve svých spisech. To už mám tak v krvi.

Mám děti rád a také se dovedu s nimi bavit a radovat, rozumím dětské duši jistě velmi dobře.

Malé děti matce po sukni šlapou a velké po srdci.

Myslím na Vás a večer se mně po Vás stýská. Nesměj se, že právě navečer. Za dne jsem zapřažen samým díváním, pozorováním, zapisováním. Ale navečer, když je pokoj, jsem s Vámi všemi, má stará a Vy mé milé děti. Pod Kriváněm jsem utrhl Lidušce odrůdu známé květinky do herbáře, ale špatně se mi usušila.

(6.6.1897 – své ženě)

Prostřed hrozné konference Ti píšu. Je den Tvých narozenin.

(2.7.1894 – své ženě)

V té práci mně čas dost utíká. Ale večer je smutno. Je tu tak pusto. Kůň stojí v koutě, kočárek, a leccos mne na děti připomene. A na mámu také.

(své ženě)

A všude divný pořádek. Ale to mně nic nevadí, ani že není postel, co jste odjeli, ustlaná; jen co ty budeš říkat, až to všecko uvidíš…

(své ženě)

A teď o vás, milá maminko. Tak mně přišlo to oslovení samo, maně, jako by má matka ještě tu byla. Jako živá mně tanula před očima, milá a dobrá. A kdybych se ptal všech, kteří ji znali, zvláště sousedů, křesťanů i židovské rodiny, a kdyby všichni o ní pověděli, chvály by neubylo, ba rostla by, a neztlumily by se a nezkalily jasné barvy na obrázku její milé podoby. Ještě teď, když už přes dvacet let odpočívá na hronovském hřbitově, nejednou mne zastavili v rodném městě o prázdninách, ten onen, často mně neznámý, aby mně pověděl o mé matce, aby si vděčně vzpomněl, jak byla dobrotivá, jak jemu, jim, jeho rodině uštědřila, tajně podstrčila, jak jeho chudou, starou matku, když sám sloužil na vojně a nemohl ničím jí pomoci, podporovala, a kterak, aby žádný nevěděl. V těchto projevech nebyla žádná captatio benevolentiae; ti, kteří mně to řekli, nic na mně nechtěli, tenkrát ani pak.

Zkusil jsem poslední dobou dost, mohu říci mnoho. Stonala kolik neděl jedna z dcerušek na zákeřnou svými následky nemoc – spálu. Chvála Bohu, dobře dopadlo. Ale sotva že se pozdravila, roznemohla se druhá dceruška (z dvojčátek a ta nejslabší ze všech) na zánět plic. Byl to těžký týden. Než i tu nebezpečenství minulo. Ale jen to lékař konstatoval, došla novina, že doma otec dost těžce se roznemohl (a je starý). Dnes došla zpráva, že i tam lépe.

(1892)

Povšimla sis jistě na těch obrázcích ostrůvku s kostelíčkem. Jede se tam po loďce. V tom kostelíčku si každý zazvoní, taková to už pověra, a co si přitom pomyslí, to se mu prý do roka vyplní. I zazvonil jsem si také, a přál jsem si, abys byla jak náleží zdravá, aby Tě choroba přestala už nadobro zlobit.

(8.8.1900 – své ženě)

Píšu mimořádně večer. Jarka sedí vedle a učí se (jsme v pokoji, kde obědváme), Zdeňka hraje v rohovém na piáno. Dnešní Jan Nepomucký nebyl ani stín bývalých Janů. Na mostě není ani ta známá bouda nad sochou, včera večer byl tábor lidu na Staroměstském náměstí proti slavnosti svatojanské. “Rachomejtle” nebyla. Myslím, že letos byl posledně zasvěcený den. Na Malostranském náměstí je lešení kolem pomníku Radeckého. Včera jda ze shromáždění, viděl jsem starého maršálka provazy sešněrovaného; připravují jej, aby jej složili. A císař Franz na nábřeží půjde za ním. Už má také lešení.

(1919 – své dceři Boženě)

Je tu pěkně, slunečno. Lidka by měla radost: sibiřská jablůňka má na květ, dvě kytičky drobných poupátek. Višně, kterou objednala, má také na květ, klematie u besídky se pěkně ujala. Ale podzimní mráz zničil očka mnohých růží.

(1920)

U nás se vyčasilo, jsou krásné, slunečné až horké dni. Zahrada plná růží, pivoněk; také dost jahod, ale třešní málo, a nejsou ještě zralé. V neděli byla u nás Milka s dětmi a s Otokarem. Marně jsme hledali pro ně zralé třešně. A událost – nalézám hodně hub (v našem lesíku), ne však hřiby, jen podborovníky. Jarka, chudák, snaží se v Praze.

(1923 – dceři Magdaleně)

Je to pro mne a rodinu těžká, bolestná rána. Přes 40 let jsme spolu šťastně žili, šťastně i v různých trampotách… Jaká bude teď má cesta tam a jaký pobyt… Byl to zlý rok, mluvit o něm bylo by renovace dolorem… Přehlížím a částečně upravuji texty (už jsem upravil šestnáct dílů) a také obstarávám korekturu. Teď obzvláště bych se toho nerad vzdal. Při té práci zapomínám (žiji teď smutně stižen ztrátou své ženy), při té práci spíš ujde den.

(1927, 1928 – o smrti své ženy)

Vždyť snad nemám pověst nějakého penězžíznivého člověka? To by mne mrzelo. Snad si to svět myslí, že píšu pro peníze, že poněkud více píšu. Ale mne práce těší a redakce nedají pokoje. A těch honorářů? Nemám z nich nic. Platím z nich cizí dluhy a kupuji dle možnosti nutné knihy, poněvadž jsem na venkově, kde je klopotná práce bez pramenů.

(1887)

Tak se stalo, že jsem zanechal tam dluh a nadto někdy nějakou maličkost bratru svému mladšímu musím poslat. Je to capart, ale to a uplácení dluhu zmordovalo mne tak, že jsem se ocitl v velké tísni – nebylo zbytí než nějaký příspěvek sobě vypsat. Nemám psaní za dojnou krávu, nepíšu pro peníze, ale tehdy jsem musil. Nebude-li ve všem práce ta zdařilá, laskavě toto vše a pak přísné studium historie uvaž… Jsou chvilky, kdy má veselost a kuráž mne opouští, bývám mrzut a nespokojeným.

(1876)

Chceš-li být živ, abys jiným poněkud pomoci mohl, a tedy abys spíše místa dostal – musíš se dřít.

(1876)

Snažím se, abych nebyl jednostranný, abych nebyl nespravedlivý k někomu, jenž je jiného směru a smýšlení.

(1895)

Teď je nová práce zase s referátem o změně v gymnáziích a čtivo z bibliotéky, hledat ten utrejch, jenž by naši mládež pokazil. To zase budou mít zabedněnci, baby, tichošlápkové a fanatikové sólo a hody! Náš malý bibliotekarius v jedné poradě (já zrovna stonal) řekl, že by nynějšího Lumíra, resp. 1.číslo, nemohl mládeži půjčit (myslil pro mého “Berana”, snad jsi tu črtu četl). Ovšem tolik kuráže neměl, aby mne jmenoval. Tím by opus své korunoval. Budou-li tak všude soudit, tak mne odevšad vyhostí – ale což na tom.

(1886 – v dopise příteli Josefu Šimkovi)

Víte, na ten hrobeček musíte udělat takový pomníček, jaký bývá na každém venkovském hřbitůvku, docela prostý, ženu, jak sedí a pláče. Musí v tom býti celý ten smutek odchodu a stesku po někom drahém. A na mém hrobě nesmí být žádné povídání, žádná velká slova, jenom moje jméno a jméno mé ženy, no a pak ta data. Nic jiného tam nechci.

(sochaři Jaroslavu Horejcovi)

A z toho všeho jsem si nezapamatoval nic více, nežli, že můj patron pocházel ze vznešené rodiny a že vždycky sklopil oči, kdykoliv potkal nějakou ženu. A v tom jsem ho nenásledoval.

Hlavní zbraní je živé vědomí vlastenecké, láska k mateřskému jazyku a vzdělanost. Toho všeho je nám potřeba. Milujte, milé děti, vždycky svou vlast, svůj národ, a vzdělávejte se ze všech sil. Čím budete vzdělanější, tím spíše a lépe posloužíte své vlasti. To činiti  je svatou povinností.

(Z černých hodinek)

Viděl jsem kraje rozkošné, vpravdě rajské, města překrásná, hrady výstavné, poklady a všeliká umění lidská, ale vězte, že nejkrásnější je ve vlasti.

(Z Čech až na konec světa)

Jsem té lásky k národu a vlasti, v té lásce svaté je shovívavost, snášenlivost i odpuštění.

Zdaliž pobořím svou chaloupku, již bouře hrozí, vida, že soused má nádherný palác, v němž by mně popřál útulku jen za prodanou samostatnost a za otrockou službu?

Uvědomělá žena jest nejpevnější záštitou vroucí lásky k vlasti.

Máme různá hesla, stojíme v různých četách; ale všichni kupíme se kolem vznešeného praporu, na němž napsáno: Umění národu! Nepřeme se, čí heslo, čí cesta lepší. Volnost umění. Zápasme však, kdo více jemu a národu poslouží. Dobrá vůle všem – budiž jí ohled; ale skutkům – spravedlivý soud!

Všechnu slávu uměleckou, kdybych ji měl, rád bych obětoval, kdyby toho třeba bylo, na zdar naší svaté věci.

Je tu vlast nešťastná a ponížená, která za to nemůže, které je třeba lásky a činu a práce, a ne mluvení a planých slavností a začasté drahých a nákladných zábav vlasteneckých.

V rodině je síla národa.

Za těch těžkých dob také vyklíčila v lidu přirozeně nedůvěřivost k cizím a pánům a ono selské chytráctví, které “před pány stýská si, za vraty výská si”.

Vlasti své je Čech vřele oddán.

I dnes, kdy je úplná volnost vyznání, český lid rád hloubá o vážných otázkách náboženských, nebo mudruje o kázání páně páterově, o čtení, o výkladech v postile.

Český lid vůbec rád čte.

Duševní nadání českého lidu je veliké. Neméně je bohaté umělecké nadání českého lidu, zvláště hudební.

Pro vzdělání vůbec a všechen pokrok jeví Čech zvláště živý smysl. Neobyčejná je snaha rodičů dáti děti něčemu naučit, dáti je do škol. Bývá v tom ovšem především snaha, aby dítě lepším vzděláním dobylo sobě lepšího postavení, ale vždy je to snaha ušlechtilá a tím úctyhodnější, poněvadž rodiče pro ni většinou sobě utrhují a přinášejí velké oběti.

Vytrvalost a čipernost, jaké Čech při práci osvědčuje, jsa skromným při výživě, obecně jsou uznány. I vynalézavý je, ale málo podnikavý.

Čech umí šetřiti, ale rozjařen, rozveselen rád se ukáže. A nejspíše ho zpěv a hudba rozjaří. Rád zpívá a tančí. Národní jeho píseň, sice často elegická a vřelého citu, nikdy však hluboce zasmušilá nebo žalobná, ale spíše rozmarná, často ironická nebo se šlehy satirickými, i záliba ve veselých barvách zvláště při obleku ženském, doličují jeho povahu.

Český sedlák jedná často s chalupníkem či baráčníkem rád hrubě, velkopansky. Vůči němu bývá tuhým aristokratem.

Vtip Čechů a humor ozývá se hojně a často velmi jadrně i perně nejen v písních, ale i v příslovích, pořekadlech, jakož i přehojných místních přezdívkách a v povídkách o jejich původu.

“Tvrdá palice” jeho způsobuje často dlouhé a nákladné procesy a někdy o věc nepatrnou, ano malichernou, ač se zase Čechu vytýká, že často na spáchanou jemu křivdu rád brzo zapomíná.

Svého si tak neváží jako cizího, vespolek nejsou dost snášenliví a jmenovitě v kroji a lecjakém zvyku, zhusta i nepěkném, rádi se po cizích vzorech nesou.

Celkem je základní rys české povahy dobromyslnost a často až i veliká důvěřivost, někdy i vůči nepříteli. Ale uražen, zklamán, stává se rázně odhodlaným a neústupným, takže “tvrdá česká lebka” až příslovnou se stala. Z dobromyslnosti české plyne pohostinnost i upřímný, rodinný život.

Nejsem zjezdilec, jak říkali naši staří, neviděl jsem veliký kus světa; ale kdybych byl ještě více viděl, myslím, že bych přece řekl, jako se teď vyznávám, že mé srdce na horách, v mém rodném kraji při zemské bráně Náchodské, u pruských hranic, v kraji utěšeném, životem lidu a jazykem ryzím, na historické vzpomínky a tradice bohatém, jenž jediný zachoval se ryze český při hranicích i za ně. A jeho život i minulost daly tolik mému péru!

Jen že naše krajina měnit se mně počíná. Smrt zachvátila po sobě několik osob, ne sice mně příbuzných, jichž ale lituji. Slučoval jsem je vždy, typické to figury, s naší dědinou a teď jsou už na pravdě Boží. Tak ponenáhlu bude se ztrácet jedna po druhé – mne svět poutat bude jinam a smutno mi, když vzpomenu, že jednou tam u nás budu skoro cizincem.

Ten můj Hronov? Není to už, co bylo. Už je tam nyní mnoho továren. Dřív to bylo lepší.

Mnoho se změnilo, mnoho jako stín pominulo. Staré, idylické “Padolí” to tam; tiché městečko zmizelo a dnes tu hlučné, tovární město.

Kdo tu staneš na turovské hoře, tající, jak stará pověst věří, svaté vojsko, vzpomeň s láskou a vděčně bojovníků, synů tohoto kraje, kteří ve svatém šiku našich legií hrdinsky obětovali na dalekých bojištích mladé své životy pro osvobození naší vlasti.

Pusto a ticho. Je a bude. Všechno srovnáno a zapomenuto, hroby i bolest. Staré Padolí tu tiše spí. Leccos tu jinak, než bývalo. Jen jedno se nezměnilo. Umíráček, smrti hlas. Ten jediný ne. Lká, jako lkával. Všem tu odzvonil. Mortuos plango. Sbohem, sousedé, já ještě přijdu.

V tom kostelíčku si každý zazvoní, taková to už pověra, a co si přitom pomyslí, to se mu prý do roka vyplní. I zazvonil jsem si také a přál jsem si, abys byla jak náleží zdravá, aby Tě choroba přestala už nadobro zlobit.

Aby děvče mělo ostříhané vlasy, bylo u nás tenkráte pohoršením, jakož se tenkráte také ještě smáli tomu, kdo měl brejle.

A před tímto, abych řekl, kvetoucím stářím pojednou kvetoucí mládí, svěží dívčina ve světlých, svátečních šatech, panenka jako květ. Přichvátala naproti, všecka radostí zjasněná vítá tetu, líbají se a mladá pak shýbá se pro škatule u kola a já s výše kozlíku mám rozkošný nadhled na sličnou, skloněnou hlavičku, na svěží tvář. Ale tu ten šedý postilion, protiva, postaví se ve své ochotnosti mně před oči. Široká jeho ramena zmařila můj utěšený výhled.

Blaží mne, že lid miluje, co já miluji, a věřím, že bude jednotný v lásce a oddanosti k naší republice, těžkými oběťmi, utrpením a krví vybojované, k republice vpravdě demokratické, která nezná nadvlády jediné strany, nýbrž ctí právo všech a přeje všem spravedlnost i rozvoj kulturní a sociální.

(1921)

Nemám smyslu, věřte, pro tituly.

Ještě jednu maličkost. Jsem kantorem, a to víš, že každý se stane trochu puntičkářem. Naše reálka je obecní, tak prosím to c.k. na adrese můžeš směle vypustit. Pořád nosím ještě široký umačkaný klobouk, a ne c.k. čepičku s orlíčkem.

(1877 – Jaroslavu Vrchlickému)

Dnešku plně neporozumí, kdo nezná včerejška. V řetěze života jsou články nynější doby spjaty s články minulosti. A není všecko mrtvou minulostí, co bylo. Bojovníci odešli, ale boj zůstal. Předkové naši staletí udatně zápasili a my zdědili jejich boj. A je dobře znáti, jak bývalo za těch zápasů o svobodu národa, přesvědčení a i o samu existenci jeho. To připomínat nebylo a není zbytečno, ani připomínat křivdy nám způsobené, které zapomenout není ještě na čase. Obnovit paměť minulých dnů a tou osvěžit a posílit a třeba i k svatému ohni roznítit, je, myslím, nutno i při všem snažení moderním, při veškeré snaze po osvětě a pokroku, jež jsou naší přední zbraní i pavézou.

Kdo ztrácí paměť, je ubohý a dokonce člověk bez paměti. A nepamatuje-li si národ, čím byl, nezná-li svých práv, zapomene-li i na křivdy na sobě páchané – nepohne se mu ani krev, ani žluč, bude mdlý, chmýří, nic, žádný hněv a vzdor, žádná vytrvalost, nic, leda otročina, bláto.

Nedůvěra, pochybnost ve výsledky, bádání leccos opraví; a kdybychom poznali, že minulost na němectví závislejší, nežli myslíme, dobře, poučme se z toho, aby nebylo.

A lidu našemu připomínati minulé naše časy je po mém soudu zrovna dnes tak nutno jako jindy a snad ještě více, když mdloba se šíří a když o koruně svatováclavské se i naši nejpřednější ostýchají promluviti pro samou vysokou politiku a kumšty diplomatické.

Ten veliký skutek byla snášenlivost našich spolubratří, kteříž v náboženství nejsou s námi téhož mínění.

Nezapomínejte, že první podmínka pravého umění je volnost tvůrčí síly umělcovy.

Řeč obyčejná jako všední šaty; ale i všední člověk cítí potřebu lepšího, svátečního oděvu, a tak i nutno svátečně se vyjádřit, jisté věci nelze ani jinak, jak k jistým úkonům životním jdeme jen v rouchu svátečním.

Spisovatel, který má určité cíle, a který ví, co chce, musí mít vždy sám tolik sebevědomí a autokritiky, aby se mohl cele za svoji práci postavit a obhájit ji bez cizích rad a pokynů.

Život není bez poezie a umělcovou věcí je, najíti poezii.

O historickém románu dalo by se mnoho povídat a disputovat. Než tolik myslím, pokud historický román vyhoví modernímu pokroku ve vědách i umění, pokud především bude šetřit plné pravdy a pravdivosti, ovšem na umění nesmí zapomenout, potud bude vždycky oprávněn a udrží se přese všecky útoky, tak jako že pravá historická malba nedá se zapudit a zničit třeba sebevěrnějším malováním všední a sprosté přítomnosti. (z povídky “Na Ostrově”)

Umění není k robotné službě a nesmí se bez trestu snižovat. Nezná ani mušketýra ani vrchního, je samo pánem a mocí. (z románu “Zahořanský hon”)

To přece není žádné řemeslo, aby se člověk dal, když si někdo vzpomene, do psaní.

Poezie a umění není totožné. Ve všem je poezie, ve světě, v přírodě.

Milovníci pravdy se ihned pohorší pravdou, která jim leze příliš do svědomí. Gogolové nebývají vůbec oblíbeni, v kruzích starousedlých jsou nenáviděni.

(1878)

I nejryzejší úmysl odpudí od umělce všechny pamětníky, všecko starousedle smýšlející čtenářstvo městské, jestli v jejich tradicích něco zkarikoval nebo jestli odhalil světu pečlivě tajené slabůstky a vůbec skvrny minulosti.

Vy nedbáte historických povídek, zavrhujete, neceníte jich, aniž historie stojí na jednom místě; a co je historické vědomí, co může a zmůže, hle, vizte Německo, jak jemu posloužilo! Sjednocení bylo nutno, k tomu by musilo dojíti. Ale ne tak snadno, bez velikých bojů a odporů, kdyby nebylo historického vědomí a národního vědomí. A toho posila je zase v historii.

V moderní poezii nelze však už beztrestně předstírat idylické iluze. A tak dnes idyla žije jen jako nostalgická nebo ironická parafráze, jako vzdálená ozvěna slyšená z odstupu věku, který nezná smilování.

Běží o to; je román, povídka dílem básnickým, básní, může-li v básni býti jen pravda? Nebo zvrhne se román v nějaký nový druh? Či má býti mezi vědou a básní; není-li v tom už jeho slabost?

Jsem pro největší volnost v umění. Proto také rád uznávám, co mladší a mladí vykonali a v čem jejich působení dobře účinkovalo a účinkuje na rozvoj naší literatury. Chtějí dál, kupředu, hloub, to je přirozeno, ano tj. jejich povinností a úkolem. Chtějí, aby české dílo bylo opravdu českým dílem, aby v něm byl náš člověk, náš život. Já nechtěl nikdy nic jiného a žádný ze starých, myslím, není proti tomu. Chtějí pravdu, a jak píšete, něco poctivě. Ale v pravdě je spravedlnost. A té bych jim více přál.

Spojené snažení, byť i několika lidí, může za každé doby způsobit obrat k lepšímu.

Že mne v Literárních listech popravili nadobro, to víte, že mně upřeli i to, co jsem myslil, že mně nikdo nemůže upřít, studium doby a kolorit, jak to jen možná u nás, za nynějšího stavu pochytit, to ti chlapečkové, kteří asi z historie víc neznají nežli Gindelyho učebnici, učinili.

No, když je člověk na indexu, může se třeba rozkrájet a neudělá nic a nikomu vhod.

Jisté listy a plátky už nečtu. Vím, že mne skopají, ať napíšu co napíšu a také je mi líto času a třeba šetřiti zraku pro vážnější práci.

Pan dr.Novák také napsal, že mé romány a novely (i novely!) odstrašují svou tloušťkou. Nu, pan doktor Novák jistě ví, že některá literární dítka i jiných našich spisovatelů i spisovatelek jsou co do tloušťky také hojně požehnána; u těch však mu to nevadí a neodstrašuje ho. A také napsal, že mé knihy dostaly velmi často ceny dřív, nežli byly dokončeny. To se může týkat jenom děl cyklických. Ze čtyř svazků “U nás” dostal jeden díl cenu Akademie a nebyl to skutečně poslední svazek tohoto díla. Každý však z těch svazků tvoří samostatný celek, a proto mohlo být o něm souzeno.

(o Arne Novákovi)

Dr. Arne Novák napsal o mých knihách, že jsou “abschreckend dickleibig”. Tentokrát má snad pravdu. Posílám novou knihu tlustou jako cihlu a prosím, abyste se jí nelekl a zařadil ji k ostatním.

(1915 – J.S.Macharovi o Novákovi a Temnu)

Ty časy nejsou, aby nakladatelé měli z našich knih škodu. Jsou to bezohlední, až na čestné výjimky, lidé, kteří kšeftují s naším duchem a mozkem i srdcem. Máte-li smlouvu, pohrozte mu žalobou a odvolejte se přímo na mne – ať vědí, že se také nedáme. A kdybyste i smlouvu neměl, musí Vám zaplatit.

(nabídka kolegiální pomoci V.B.Třebízskému)

Tady je teď veselo, myslím v literatuře. Procházkové, Karáskové, Šaldové mají sólo a kopají a bijou vpravo vlevo. Jenže se to nebere tragicky. Útrpnost, alespoň ve mně, budí pan redaktor Dlouhý, že takové věci do svého listu přijímá. A to vás snad bude také zajímat, do jakých konců to již jde. Předevčírem pozdě odpoledne dal Jaroslav Kvapil panu Arnoštu Procházkovi na Ferdinandově třídě za plného světla před svědky dvě notné facky, a statečný kritik ani nehles a odešel kvapně ze třídy. Tak není veselo?

Snažím se, abych nebyl jednostranný, abych nebyl nespravedlivý k někomu, jenž je jiného směru a smýšlení.

Přemýšleje o našich poměrech literárních i politických stávám se pesimistou. Zdá se mi, že věci se u nás hůře mají, než si myslíme. Třeba především více práce vůbec a ještě více obětavosti.

Útok, který na Vás těchto dnů učiněn, pobouřil mne. Těm lidem není nic svato a každý zelota je slepý. Zato nás všechny potěšila Vaše mužná odpověď. To by tak bylo, aby ještě básníci a spisovatelé přibarvovali naši historii a naši minulost po jejich choutkách, když sami v ní dost neplechy natropili.

(1883 – Adolfu Heydukovi)

Ty časy nejsou, aby nakladatelé měli z našich knih škodu. Jsou to bezohlední, až na čestné výjimky, lidé, kteří kšeftují s naším duchem a mozkem i srdcem.

(1881)

Zítra o Sv.Duše mají buršáci slavnost. Už těch opic tady chodí po Praze a plodí ostudu. Vypadají, však znáš tu ilustraci ve Floh. To je ňákých dinstmonů teď na ulicích! Člověka vztek chytá, pomyslí-li, že půjdou na náš starý Karlův Týn a tam zapějou Wacht am Rhein nebo Wo ist der Deutschen Vaterland. A čeští studenti konzervatoře musí jim dělat muziku na koncertě. Hrom by! Praha ticha, nikde věnců, nikde praporů!

(1873, svému příteli Bohdanu Jelínkovi)

S krizí tak hlučně všude ohlašovanou, myslím že není tak zle. Pánům nakladatelům není čas zrovna nejpříznivější, ale tak zle jim asi přece není. Jinak je s literáty, jmenovitě, kteří nemají nic jiného nežli pero své. Se slečnou Krásnohorskou jsem se seznámil, paní Světlé hodlám učiniti návštěvu, nežli odjede. Je, jak slyším, velmi roztrpčena nad rozháraností u nás nyní všude panující. Svatopluk Čech cestoval po severních Čechách a dal se na cestu oholiti, aby ho nikde nepoznali. Takto je zdráv, dobře vypadá, roztomilý, jenže vzácný. Nikam nejde. Jen dvakráte za ten rok jsem s ním poseděl a pohovořil. Vrchlický má svou rodinu v Chuchli, kamž každé poledne, odbyv si hodiny kancelářské, jede. Má zase mnoho nového, původního i přeloženého. S mladšími literáty se poměrně dost stýkám, jednak v Umělecké besedě, nebo na pivě u Choděrů.

(1887)

Jsem už v práci a cítím její tíhu. Jeť to namnoze proces a z toho mám něco vyvésti. Než lidé sami a doba dávají mně náhradu, a tak doufám, že něco přece svedu.

Budu-li zdráv, napíšu časem ještě některé obrazy z oné veliké doby a zase s tou poctivou snahou líčit pokud možná objektivně, bez tendence, aby jen doba byla věrně vylíčena, ať už to komu vhod či nevhod.

Znám nedostatky té práce, ale mnohých jsem nezavinil já, nýbrž látka sama, nedostatek pramenů. Ale to mohu svědomitě říci, že jsem pracoval svědomitě.

Psaní dvojí práce nepůsobilo mi žádných obtíží. Snadno jsem se vžil do ovzduší jedné a zapomněl přitom nadobro na práci druhou; ale když jsem se k ní zase vrátil, nebylo pro mne tamté. Z veliké mé ochoty k redaktorům a řekněme z té slabosti, že jsem nedovedl jim odříci, pocházelo časem kvapnější mé psaní a to, že jsem nemohl vždy slohu věnovat tolik péče, jak by bylo žádoucno.

Ale to by mně musela ruka uschnout, než bych řádek napsal na doprošování se.

V našich bojích byl jsem jen tamborem, jenž budil, na stráž volal a lermo tropil proti odvěkému nepříteli, dusícímu náš národ. Jsem šťasten, že jsem byl slyšen.

Sám na svou knihu hledím úplně nespokojeně, u mnohé si i přeju, kdyby raději nebyla. A nejsou to jen nejprvnější studentské pokusy (z těch Skaláky docela nezavrhuju), ale i knihy později vydané, jako Slavný den, Nevolnice a některé kratší, které vznikly nevyzrálé namnoze z redaktorského šturmování.

Prosím nech toho spisovatele na adrese. Pořád si myslím, že jím ještě nejsem.

(1873)

Vždy jsem se snažil psát na základě historických pramenů. Nechtěl jsem nikdy psát na žádnou stranu, moje sympatie byly vždy na straně svobody slova, vyznání, proti jakémukoliv útlaku, násilí, potlačování svědomí. To, že některé strany nevyšly v mých románech zrovna nejlichotivěji, nebyla prvotně moje vina. Vzal jsem pouze historický fakt (např. násilnou rekatolizaci po Bílé Hoře) a v románě jsem tuto dobu zobrazil; ale i mezi katolíky v době rekatolizace jsem zasadil postavy mající moje pochopení úctu. Nikdy jsem svoje sympatie neskrýval; ale znovu opakuji, byly jen u těch, kterým šlo o rovnost mezi lidmi, toleranci jiných názorů a vyznání; v mých románech jsem uvedl spoustu katolických duchovních, kteří měli moji plnou náklonnost pro to, co činili a jak uvažovali (páter Havlovický v románu U nás); ale i tito katoličtí faráři jsou historicky doložitelní; existovalo spoustu katolických kněží, výborných jedinců, kteří v rámci církve bojovali proti jakémukoliv útlaku. V mých dílech najdete postavy husitů i národních obrozenců, kteří rozhodně moje sympatie neměly. V rámci líčení velkých historických okamžiků, které popisovaly skutečné děje; nikdo nepopře rekatolizaci, husitské hnutí; snažil jsem se zobrazit i jedince, kteří by zdůraznili, že žádná doba nebyla černobílá.

Dlouho jsem se loučil s veršováním, a pořád jsem, dlouho ještě, myslil na Pegasa, i kdy mne shodil. Teď když jsem se už dávno s verši rozloučil, a myslím, že nadobro, kdy jsem i s tím, co jsem napsal, se rozžehnal a za zapomenuté měl, připomínka Tvá, upřímně se vyznám, divně mě dojala. Uvadlý, uschlý věnec snů zašustěl.

(1883)

Vybojoval jsem boj ten dost krušně, cítil jsem, že síly mé nestačí na to, co cítím; jsem poeta v lese. Zanechav veršování nezanechal jsem poezie jako mnozí u nás; milejší mně prožívati básně nežli psát básně a myslit.

(1883)

Myslím, že v spisování uváznu as na poli historickém. Mám plány k historickým povídkám i románům.

(1876)

Povídka je psána na půdě historické, chtěl jsem vylíčiti obraz věrný, ne tak přistřihnutý, jak to činí obě strany. Chce-li býti román či povídka historickou, musí se tendence nechati stranou, jinak to není historická povídka ani román, nýbrž toliko historický paskvil. Není dosti, aby vystupovaly osoby s jmény historickými, ale do úst kladly se jim názory dnešní, nechť již strany konzervativní či liberální. Psal jsem co Čech-katolík. Slova či věty některé vynechati jsem si vyhradil. Ve Světozoru vynechali mi ona místa proti Polákům, a přece je to tak historické, že už povídky-románu historičtějšího býti nemůže.

(1876)

Co jsem napsal, za to stojím a to si dovedu proti těm nejučenějším pánům, co mají vědecký Olymp v kapse, výborně ubránit. Povídky tendenční, vyjma snad, ač i to je k smíchu, ony mravokárné, jsou nestvůry, estetické nestvůry jako šestinohé tele.

(1876)

Mne jen znají, když chtějí ode mne nějaký příspěvek do časopisu. Kdyby toho nebylo, myslil bych sám, že práce mé nestojí ani ne za zmínku.

(1884)

Jsem už v práci a cítím její tíhu. Jeť to namnoze proces, a z toho mám něco vyvésti. Než lidé sami a doba dávají mně náhradu.

(1883)

Beletrista má v takových věcech právo, nehřeší-li proti pravdě a duchu doby.

(1928)

Že mnozí a mnozí neznali toho díla, jak jsi psal, nic mne nepřekvapilo. Neznají ti lidé díla jinších Kubíků, nežli jsem já.

(1885)

Rád bych vypsal velkolepou dobu husitskou, onu dobu síly, nadšení a vroucího vědomí národního, čehož všeho je nám nyní v těžkém zápasu tak nutno.

(1886)

O vykonané své práci celkově dnes už žádných iluzí nemám. Posloužilo to trochu naší věci, to snad. Jaká budoucnost všeho, to vím, o tom se neklamu. Leccos už teď zabito, mrtvo. Nechal bych už té historie, ale zdá se mi, že lidu, čtoucímu lidu, pořád ještě není zbytečnou.

(1891)

Ale tak se Vám vyznám, že jsem těžce nesl úplnou lhostejnost a nevšímavost k práci tak obsáhlé. A tak jsem se v duchu ustanovil, že kdyby věc byla rozhodně dobrá a včasná, že by ji takový osud nemohl stihnouti. Ale myslím, že obecenstvo i kritika tak staré věci už nechce. Odpadla mi všechna chuť na pokračování, na které jsem se kdysi tak těšil a maloval si je ve velkých rozměrech. Myslil jsem, že národ husitů měl by míti obraz své nejslavnější doby. Snad napíšu jeden obraz o sobě z těch časů, ale víc sotva.

(1892)

Pracoval jsem upřímně a udělal jsem, co jsem mohl při škole a nedostatečném zraku.

(1893)

Nemá to být povídka o nějaké osobě či několika, ale obrazy celého kraje, moderní kronika. Práce velmi nesnadná jednak pro svůj rozsah, jedna pro to nebezpečenství, aby se to nezvrhlo.

(1895)

Rád bych nejednu knihu z těch, co jsem za těch 25 let napsal, ztopil a zhladil. Mně to není možná, ale čas to udělá za mne a bude ještě přísnější, nežli já bych byl. Nemám iluzí o tom, co z díla mého zůstane. Ale nadarmo to přece nebylo, když došlo aspoň nějakého ohlasu… To, co jsem psal, není z nějaké strojené skromnosti. Jsem v nitru dost zahořklý, ale klidný. Vím, že mně páni leckdes křivdili, ale také znám své slabiny a vím, co jsem nepořídil.

(1897)

Před několika lety psal jsem Vám, nevím už za jaké příležitosti, že si na Husa netroufám, že se ho bojím… Mínil jsem, že si netroufám na Husa jako literát. Pak jsem se dost dlouho potloukal v husitské době a teď konečně odvážil jsem se na Husa a to ne v románu, ale v divadelním kuse. Víte, jaká to vděčná a přece nesmírně těžká látka. Abych zachoval pravidla dramatu, tragédie, bylo by nutno nejedné násilnosti, přeměny skutečností a libovolnosti. Básníku je to sic dovoleno, ale já proti pravdě hřešit nedovedu. A tak vznikl můj Hus… Zdařilo-li se mně i v tom volnějším rámu, nevím.

(1911 – J.S.Macharovi)

“Roháče” vám nepustí a když, tak hodně okleštěného, a to raději nic. Nemusili by ho zakazovat, už tam nic není, co bylo při jeho sepsání… Psali mně z Vinohradského divadla, že zadali censuře mou hru “Emigrant”. Patrně ani kus nečetli, když nevědí, jaký je její titul a že censura dnes nepustí hru, ve které vystupuje pruská surovost a pruské násilí.

(1917 – Jaroslavu Kvapilovi o censuře)

Jednak není klidu, není chuti. A pořád mne tíží myšlenka, že to bude zklamání vůbec a čtenářstva zvlášť. Titul Husitský král vzbudí očekávání kdovíco pohnutého, heroického, a zatím toho není. Je tu mnoho diplomatického jednání a to je svízel pro autora, zvláště autorovi, kterému se někdy zdá, že by už měl vůbec přestat a mlčet.

(1919)

Mé dílo, čistá beletrie, já sám jen pracovník, který by rád posloužil svému národu: Jsem upřímný vyznavač zásad čisté demokracie. Prozařují-li mými spisy, tlumočil jsem, jak jsem dovedl to, co je v našich dějinách a co je duch našeho národního života.

(1917)

Nejedné příhody ze života F.Vl.Heka jsem užil, jmenovitě z jeho mládí, z jeho působení občanského, jeho zpráv o nemoci starého Heka, o dobrušském ohni, o finančním patentu. Než i v tom jsem se v lecčems uchýlil od původního pramene nebo jej doplnil. Většina mého díla zakládá se na jiných, přehojných pramenech, tištěných i netištěných, i na tradicích; kde co přibásněno, jest, doufám, ve slohu a duchu doby. F.L.Věk tedy není biografickým románem, ale románem, obrazem celé té veliké doby tichých, často však bolestných a obětí plných zápasů o národní naše bytí koncem 18. a počátkem 19.století. V zápasech těch byl F.Vl.Hek statečným pracovníkem. Proto na něj tuto vděčně vzpomínám i proto, že dal mi podnět k dílu, jež tvořit a psát bylo mně radostí.

Obnovit paměť minulých věků a tou osvěžit a posílit a třeba i k svatému ohni roznítit… Tou cestou jsem šel, tak jsem pracoval.

Víte, že snesu pravdu a že nejsem slepě zamilován do svého díla.

Smrt a jiné příčiny, o kterých v listu rozepisovati nesnadno, rozvedly náš přátelský kroužek. Ujišťuji, že jsem si toho rozejití nepřál a že toho lituji, že přátelé jednoho snažení a stejných cílů, k nimž každý jinou cestou mířil a míří, tak se rozešli.

(1877)

Už jsem se rozloučil se svou zamilovanou myšlenkou, že budu malířem. Toužil jsem po tom a snil o tom. Ani otec, ani matka mne k ničemu nenutili. Ale já cítil a viděl jsem, že ve mne doufají za těch poměrů víc a víc se horšících, že by mé malířství, o němž jsem se jim ani slovem nezmínil, bylo jim velikým a snad bolestným zklamáním. A tak jsem se odhodlal na profesuru, studovat dějepis, předmět mi vedle literární historie nejmilejší.

(Z mých pamětí)

Psal jsem za kalných, podzimních odpolední, večer do noci. Z toho pak oční choroba. Nesměl jsem ani psát, ani číst. Rozjitřené oči ani světla nesnesly. Sedal jsem večer doma v tmavém koutě nebo chodil jsem, nebylo-li větrno, náměstím, vyhýbaje se světlům podsíně. Byly to zlé chvíle. Prudký ten záchvat přešel koncem zimy. Památka mně však zůstala. Dlouho potom, léta, zůstaly seslabené oči nadmíru citlivy. Občas se zhoršil zrak tak, že nesměl jsem zase za dlouhou dobu večer nic pracovat.

(1880 – o své oční chorobě)

Má milá, drahá Mařenko. Tys mým světlým paprskem, mou nadějí, pro Tebe chci pracovat, po nejvyšším dychtit a Ty budeš mou palmou stinnou.

(1878 – o své budoucí manželce)

U mne bývá humoru a peprnosti poskrovnu, než milerád pokusím se o práci, kterou bych snad vyhověl požadavkům Vašeho listu, jemuž přeju upřímně všechen zdar.

(1880 – Jakubu Arbesovi)

Nejde mi to nějak, ač nyní již mysl je klidnější. Chvílemi ovšem, tak v samotě, nebo doma v rodině napadne mne to, až úzko. Ale dost už.

(1885 – po smrti své dcery)

Víc a více toužím, kdybych měl nějakou třeba jen chalupu sám a kousek drnu u ní a několik stromů.

(1891 – svému švagru)

Neměj mou radost za nějakou jen ješitnost. Potešils člověka, který ztrácel důvěru v sebe.

(1895)

Ostatně zde trávím život idylický a krmím kůzlata. Máme tu pastora a má dvě hezké sestry, ale to víš… se zamilováním nebude nic. Ohřívám se ještě na plamínku čili spíše na uhlí  – hm, dohasne a začerní mně svět na chvilku. Tak ti divně a jináč na všecko koukám.

Žiju ode dne ke dni, jako lilium v poli a pták v povětří – ale starati se musím.

Málo teď veršuji – píšu zato delší vesnickou povídku a překládám pro Světozor. Čítáš Lumír? Jak se ti líbil Vrchlický? Nevím, jestli jsem ti psal – Neruda tě pozdravuje. Byl jsem si u něho pro honorář a tu se ptal na tebe.

(1873, příteli z mládí Bohdanu Jelínkovi)

Můj pan ředitel dovršil oslavu mé padesátky, že mně dal dvacet hodin týdně. Myslím, že v celém sboru nemá žádný tolik hodin. A den je tak krátký, světlé jeho hodiny trávím ve škole, a večer, víte, to nesmím ani číst ani psát. Pak přišly smutné dny, kdy jsem musel domů k otci na smrt nemocnému a pak na jeho pohřeb.

(1901)

Na těch mých 20 hodinách pro tento rok ani ministr nemůže nic změnit. Je to zákonné maximum, které ředitel může udělit a které já musím vzít. Já si však na jaře zadám o poloviční dovolenou, tj. abych příštím rokem měl jen polovičku hodin, a tu se pak k Vám přihlásím a poprosím, abyste pomohl tlačit, aby mně to povolili.

(1903 – J.S.Macharovi)

Marodím. Závrati mne chytly a dlouho držely a divný stav při tom, že odpadla chuť ku psaní. Nyní trochu lépe (pojídám prášky, které Thomayer předepsal), ale přece ne ještě dobře. Syčení v uchu, někdy hrozné, netichne. Promiňte, že tolik o sobě píšu.

(1905 – J.S.Macharovi)

Nechodím nikam do takových velikých schůzí. Jsem krátkozraký, tváří dobře nerozeznám (v takovém shromáždění je s tím potíž), skřipec přes brejle mít po delší dobu není možná, poněvadž od toho bolí oči. A také v místnosti hojná světla dráždí mně zrak. A tak se vyhýbám velikým schůzím.

Rád bych Vám ruku stiskl a nic by mně nevadilo, že bych přišel mezi realisty, jak to píšete; ale já bych snad tomu onomu vadil. Hlavní však je, že se bojím ostrých světel a kouře, poněvadž oči mé jsou na to zas citlivější, když za těch dlouhých večerů musil jsem někdy k lampě. A tím jsem si je podráždil.

(1911 – J.S.Macharovi)

Brambory jsme vykopali, ale málo jich, málo podrýpaly a černají… Nepostačí, jak jsem myslil, musím ještě přikoupit; jen jak se dostanu do Prahy. Teď ještě zahrádku upravit, palouk pohnojit, stromy okopat, kufry vyslat – nu, beatus ille – ale procul negotiis. Teď je tu krásně. Stromoví začíná barvu měnit. Dnes byl mráz. Kalužiny zamrzly, všecko šedivo. Již léta jsem neviděl takového rána.

(1916 – Josefu Thomayerovi)

Neduh můj je stejný, tělesně je líp. Říkají, že dobře vypadám. Ale nemohu nikam, jen do zahrady. Procházím se (zvolna), sedám na lavičkách, dívám se, jak stromy žloutnou a listí padá. A trochu čtu. Dlouhé soumraky a večery dost tíží.

(1925 – Jaroslavu Kvapilovi)

Píšu poněkud pozdě. Ale co takový pacient, který polehuje a chodí po zahradě, má psáti? Nezbývá, než o sobě se zmínit. Je mně celkem lépe, už i do stráně na sad jsem se odvážil (se svolením lékařovým) a neškodí mně to. Od lesejčka vidím na kopce, Vrchmezí a na několik lánů zrajícího žita, což mne těší nejvíce. A chuť k jídlu je, študýruju, co bude k obědu. A ptáčky na zahradě pozoruji. Potřeboval bych Tvůj výklad a poučení, lituju, že ptáčky tak málo znám. Jeden, tuze známý, je jako ochočený, chodí až k prahu i do síně na zob, který mu tam sypou. Dosud jsem četl málo, nebylo valného zájmu. Ten se už budí. Chutě jsem přečetl dvě Balzacovy novely a teď začínám číst prezidentovy paměti. Je to kniha nadmíru zajímavá. Člověk čta v ní, leccos znovu prožívá z těch hrozných let. A je tam i pro mne mnoho nového.

(1925 – Josefu Thomayerovi)

Píšete, že nikdo nežádá tak uznání jako mladí, a co se jim dostalo a dostává? V žurnalistice a jinde? Dovolte, abych vzpomněl, co jsme měli my, když jsme byli mladými. Toho uznání bylo daleko míň než teď. Žurnalistika si nás po první léta ani nevšimla. V hmotném ohledu bylo daleko hůř, nežli je teď. A z nás přece nikdo proto nepral do starších, nikdo nenapsal, aby se šli starší literáti na nejbližší vrbu oběsit, jak se nám už radilo. Nikomu z nás nenapadlo napsat, že celá naše literatura až do nedávna je jen spousta potištěného papíru, že to všechno nestojí za nic, a jiné podobné líbeznosti.

Ale že jsou někteří mladí nespokojení, mají to ti staří ve všem odnést, mají se jako u černochů starci utloukat? Jen víc spravedlnosti a objektivnosti.

(1895 – J.S.Macharovi)

V Praze jsem pak Huberta Gastona Schauera (mladého spisovatele, který studoval na litomyšlském gymnasiu) někdy potkal. To bylo v letech devadesátých, za toho literárního “pozdvižení jedněch proti druhým”, ve kterém Schauer měl značné účastenství. Tenkrát mne už nevyhledával. Spíše se uhnul, a pak mne i neznal. Nic mne to nepřekvapovalo. Byloť toho času, kdy se vytisklo i to (a není bez humoru, že se to stalo v konservativním listě politickém), aby ti “staří” šli se na nejbližší vrbu oběsit. Pro všechno podotýkám, že tohoto něžného vyznání Schauer nenapsal.

(z Pamětí)

Tak jsem se s Vámi seznámil a od těch časů pídil jsem se vždycky po Vás, po Vašich zpěvech, až pak, když už jsem sám byl tak trochu literát, měl jsem nejvroucnější přání Vás poznati osobně. I to se mi vyplnilo… Nezapomenu nikdy na ten krásný večer, který jsem s Vámi, se Sládkem a Thomayerem strávil. A čeho sobě nejvíce vážím, dostalo se mi Vašeho přátelství.

(1885 – Adolfu Heydukovi)

Na první naše setkání ve sborovně gymnasia a jak tenkráte Šmilovský vypadal, dobře se pamatuju. Na první pohled připomenul mně svou prostřední, dost ramenatou postavou Hálka. Měl černé, husté vlasy, černou, kozí bradu; obličej jeho svěže zardělý, krevnatý. Každý se musil na první spatření povšimnouti jeho pěkných, tmavohnědých očí. Na gymnasiu učil přírodopisu, ale také češtině ve vyšších třídách.

Když jsem přišel do Litomyšle, znal jsem skoro vše, co dosud napsal… Život, skutečnost chtěl zobrazovat ve svých povídkách a románech. Proto nade vše cenil ruské autory, jež znal z překladů; z nich pak obzvláště Gogola… Kromě ruských autorů miloval nejvíce Shakespeara. Z našich knih nad jiné mu bylo milo Čelakovského “Mudrosloví”, které míval před sebou na stole, když psal. Vážil si té knihy nejen pro lidovou filosofii v ní obsaženou, ale také pro její ryzí jazyk, pro bohatství pořekadel a úsloví.

Nežárlil jsem na něj. Já žárliti nemohl. Byl jsem literární začátečník a sám s sebou nespokojený. Působilyť mi mé práce často trudné chvíle, kdy mne přepadaly pochybnosti o nich. Šmilovský pak byl už hotový, ucelený literát, obecně uznávaný, jehož prací jsem si upřímně vážil. Šmilovský jistě také nežárlil, neboť hleděl na mé práce, domnívám se, asi rovněž tak, tj. jako na pokusy. Jemu realistovi, jistě se leccos v nich jako romantické nelíbilo. Sám se o tom nevyjádřil. Nemluvil o mých pracích, až teprve když vyšla povídka “U rytířů”, řekl mi, to že je česká povídka. V těch slovech a jak je řekl, cítil jsem uznání. Snášeli jsme se dobře a sblížili jsme se tak, že již o prvních prázdninách přijel k nám do Hronova, kdež pobyl 14 dnů.

Trpěl rozedmou plic. Nad to počaly jej vředy sužovati. Sotva jeden se zahojil, druhý vyrazil, posléze také na hlavě, který musil být operován. Zkusil bolestí, měl bezesné noci a nad to přišla nová, velká bolest: zemřel jeho třetí synáček před prázdninami 1882. Vidím nešťastného básníka, jak sám nemocen, maje hlavu přes temeno pod bradu černým šátkem zavázanou, stojí nad otevřeným hrobem svého dítěte, jak sklíčen, slze, zdvíhá ruku nad rakvičkou v hrobě na poslední rozžehnání.

Večer, bylo zrovna před jeho svátkem, zaslechl jsem, že se mu hrozně přitížilo. Chvátal jsem do jeho bytu. Šmilovský ležel už v bezvědomí, pracuje k smrti. Rodina rozrušena. Jen malá dceruška ležela klidně na pohovce, kde usnula. Vzal jsem děvčátko a uložil do kočárku. Když jsem se vrátil, nemocný už ztichl. Chrapot přestal, smrtelná zsinalost rozběhla se po jeho tváři. Bylo deset hodin. Smutně jsem se vracel za toho červnového, podmračného večera.

Na pomníku Šmilovského je reliéfové poprsí jeho, ale nezdařené. Není to jeho podoba, tak nevypadal.

(O A.V.Šmilovském)

Nikdy jsem s ním nemluvil a jen jedinkrát jsem ho viděl. Bylo v Praze, myslím r. 1876, kdy jsem přijel ke zkoušce a kdy jsem také navštívil p. J.Ottu. Jeho nakladatelství bylo tenkrát na Václavském náměstí. Když jsem chtěl do pracovny p.J.Otty vstoupiti, vykročil odtud mladý kněz. Všiml jsem si mírného, milého výrazu jeho tváře. “Víte-li,” zeptal se p. Otto, když jsem vešel, “kdo tu teď u mne byl? Beneš-Třebízský.” Litoval jsem upřímně, že jsem to nevěděl, že jsem s ním nepromluvil.

(O V.B.Třebízském)

Pamatuju se, jak jsem přišel z města domů na Buřvalku, jak, nic netuše, sáhl jsem po Národních listech na stole ležících a jak jsem ustrnul, čta, že Třebízský zemřel. Obšírná zpráva byla z péra G.Eima. Právě rok, na den, po Šmilovském odešel Beneš a tak mlád, u věku 35 let! Upřímně jsem želel vzácné, ušlechtilé té duše. Záhy po smrti Třebízského, v červenci, uveřejnil Lumír jeho povídku “Ušlapán”, jejíž začátek byl na první straně čísla faksimilie rukopisu Třebízského. Přiznám se, že mne ty řádky úhledného, poněkud archaizujícího písma dojaly.

(O V.B.Třebízském)

Pan Arne Novák (v díle “Die tschechische Literatur der Gegenwart”) také napsal, že mé romány a novely (i novely!) odstrašují svou tloušťkou. Nu, pan doktor Novák jistě ví, že některá literární dítka i jiných našich spisovatelů a spisovatelek jsou co do tloušťky také hojně požehnána; u těch mu to však nevadí a neodstrašuje ho. A také napsal, že mé knihy dostaly velmi často ceny dříve, nežli byly dokončeny. To se může týkat jenom děl cyklických. Ze 4 svazků “U nás” dostal jeden díl cenu Akademie a nebyl to skutečně poslední svazek tohoto díla. Každý však z těch svazků tvoří samostatný celek, a proto mohlo být o něm souzeno. Tak to také bylo s historickým obrazem “F.L.Věk.” Ale také jiní naši autoři dostali zrovna tak ceny za svá cyklická díla, totiž ještě před vydáním posledního svazku. Někteří dostali ceny i za všechny jednotlivé svazky a jistě zaslouženě; ale o tom se pan doktor nezmínil. Snad myslil, že bude všechen národ německý, všechno veliké Německo jen to přenáramně zajímat, dostal-li jsem, byla-li za pátý nebo třetí svazek nebo za všechny. Ne, to si pan doktor Novák nemyslil, ale přece o těch mých cenách tak psal. Není to ovšem neosobní suchopar, ale je to hodně osobní. A tuším, proč to napsal.

(O Arne Novákovi)

Čekal jsem na jeho příjezd, dlouho jsem čekal na podsíni, abych jej ihned uviděl, jakmile přibude. Dočkal jsem se. Seděl, drobný, jakoby se ztrácející v kočáře, prokvetlý; jeho dvě dcery jej provázely. A ne radost sama pohnula mně nitrem, když se mistr zjevil; víc soucitu jsem cítil a lítosti nad hrozným osudem geniálního skladatele. Bylť už úplně hluchý.

Navečer toho dne byla na Karlově akademie. Tam jsem se poprvé a naposled setkal se Smetanou. Z tohoto večera utkvělo mně v mysli jenom to setkání. Smetana seděl v úzké, dlouhé místnosti poblíže dveří do sálu. Ze společnosti kolem Smetany pamatuju si Šmilovského, který byl s ním znám a té chvíle prostředkoval hovory s ním. Představil mne Smetanovi a napsal mu na cedulku, co jsem té chvíle řekl, že jako student v Praze jsem schválně chodíval před kavárnou Slavií, kdež Smetana sedával u okna, že jsem tam proto obcházel, abych jej, Smetanu, uviděl. Slavný mistr se usmál a podal mně ruku. Tuto chvíli mám v živé paměti.

(O Bedřichu Smetanovi, jeho návštěvě Litomyšle v roce 1880)

Cítil jsem, jak chladně, ano nevšímavě se Zeyer ke mně chová. Cítili to hostitelé, Herites, Mokrý, jejich choti, kteří všichni věnovali nám vzácnou pozornost a laskavost. Chování Zeyerovo bylo mně záhadou. Nikdy předtím jsem s ním nemluvil, tu ve Vodňanech jsem se ho ničím nedotkl. Alespoň jsem si nebyl ničeho vědom. A přece – Když později, ne však za tohoto pobytu vodňanského, jsem o tom s Heritesem mluvil, dověděl jsem se, čím jsem Zeyera urazil. Když totiž Herites při tom našem prvním setkání vystoupil z lékárny, oslovil jsem ho titulem “pane lékárníku”. A to Zeyera proti mně prý popudilo. Nešel jsem, pravda, k lékárníkovi; ale Herites lékárníkem byl a poprvé jsem se s ním vítal. Že jsem jej oslovil jeho stavovským titulem, proto nemusila vyvřít taková netajená nelibost. Quisovi básníku říkají pane doktore, Sládka, Vrchlického, básníky, oslovují titulem profesora, a nikdo to nepokládá za pošetilost. Ale příčina byla asi jinde, jak jsem později vytušil zaslechnuv z dobrého pramene, jak Zeyer, spatřiv v bytě přátelské mu rodiny sešity mých spisů, jeden z nich vzal, pohlédl na něj a nechutě odložil se slovy: Pořád ten Jirásek. Mohl si nevážit mého díla, mohlo jej mrzet, že se čte, ale tak osobně to projevovat – a básník za tak jemného prohlášený. A ještě jednou mi svou nepřízeň projevil. Po letech jsem jej někdy v Praze vídal, když jsme bydlili pod jednou střechou, ve Vávrově ulici, v domě paní Jungfeldové, jeho sestry. Jednou večer, myslím, že na podzim (sychravo bylo a mlhavo), vracel jsem se do svého bytu. U domovních dveří, už zavřených, stál Zeyer. Bezděky jsem přidal do kroku; chtěl jsem otevřít. Ale jak mne Zeyer spatřil, odstoupil rychle ode dveří a zašel do ulice. Zmizel mi v mlze a víckrát jsem ho již nespatřil. Pak ležel nemocen nade mnou v patře. Ptával jsem se jeho paní sestry, jak se mu daří. Nevím, zvěděl-li o tom. Zvěděl-li, zůstal ke mně nezměněn až do posleda.

(O Juliu Zeyerovi)

Pročítal jsem Babičku Boženy Němcové. Nevím, kde jsem si ji vypůjčil. Nemohl jsem se odtrhnout od knihy, chtěl jsem ji dočíst. A dočetl jsem ji v samý soumrak. Když jsem knihu zavřel a pohleděl před sebe, kalně jsem viděl večerní červánky za lesy, neboť jsem měl oči plné slzí. Byl jsem dojat babiččinou smrtí, vzrušen knihou tak krásně líčící kraj blízký mému rodnému. Nevím, že bych kdy později nebo předtím zažil při knize tak hlubokého pohnutí, tak čistého, blaživého dojmu.

(O Babičce Boženy Němcové)

V Máchovi nalézám novou, krásnou řeč básnickou, v Nerudovi verše znepokojující, zarážející.

(O Máchovi a Nerudovi)

Byl jsem jeho vřelým ctitelem. Sic jeho lyrickoepické básně nikdy mne neuchvátily a ještě méně působila na mne jeho dramata; za to miloval jsem jeho lyriku a próza jeho nebyla, myslím, bez účinku na některé mé z nejmladších prací, na některé “obrázky z hor”.

(O Hálkovi)

Jestliže jsem přilnul k vesnické povídce a v dějepisné ku století 18. a dobám našeho prvního probuzení, k tomu mnoho přičinily Vaše úchvatné práce.

(1886 – Karolině Světlé)

Velké bolesti jsou obrovským rozšířením duše. Přílišná radost vraždí také duši.

(1876 – o Viktoru Hugovi)

Všechno na světě i dobré i špatné dává se člověku ne podle zásluh, ale následkem jakýchsi neznámých, ale logických (smyšlených) zákonů, na které já ani ukázati se nepokouším, ačkoliv se mi zdá, že je smutně cítím.

(o Turgeněvovi)

…prý utrpěl ztrátu pro tu “kritiku”, již trvám brněnský Hlas přinesl a jež proto rozsápala mou knihu, že tam tištěno bůh a ne Bůh. Učil jsem se ve škole, že to obojí dobře – a proto jsem strnul, když ten pan “kritik” napsal, že já se nad boha vyvyšuju!!, že své jméno píšu velkou písmenou!

(V.B.Třebízskému)

A pak srdečně ruku tisknu za krásnou Vaši báseň v posledním Lumíru v Tristium Vindobona. To je něco, takových básní mnoho nemáme. To je vlastenecká báseň, silná a vřelá a hluboká. Byl jsem jí velmi dojat, a kdybych Vás tu byl měl, byl bych Vás objal.

(1890 – J.S.Macharovi)

Šel jsem navečer z domova pracovav až přes sedmou. Na Spálené ulici potkal jsem skladatele Dvořáka. Gratuluju, jste zvolen, zvolal na mne. Z 18 hlasů dostal jste 17.

(1890 – o Dvořákovi)

Dobrý můj přítel prof.Zikmund Winter. Je můj tuze dobrý přítel, hodný muž.

(1891 – o Zikmundu Winterovi)

Srdečné díky za Jarní sonety. Je v nich zvláštní jaro a mnohým se snad nebude dost podobat. Málo skřivanů a jiných květinek, ale zato víc myšlenek. A co skvostných nálad! A přece za leckterý ten sonet Vám naše slavná kritika hodně zatopí. Ale Vám při tom nebude ani horko, ani úzko. Jdete svou cestou a půjdete jí dále na čest sobě i našemu písemnictví.

(1893 – J.S.Macharovi)

Mistr Kampanus míří proti českým nectnostem, proti kompromisnictví, proti podlézavosti vůči mocným a proti spoléhání v tísni na pomoc zvenčí. Není románem bělohorské doby, ale románem postavy vypodobněné na pozadí historických dějů a v napětí s nimi.

(1910 – o Mistru Kampanu Zikmunda Wintera)

Přeji nejkrásnějšího provedení Vaší České rapsódii a všeho zdaru Vašemu uměleckému dílu. Pozdravuje Vás a ruku Vám tiskne Váš oddaný Alois Jirásek.

(18.11.1918 – Bohuslavu Martinů za jeho dedikaci kantáty Česká rapsódie)

Snad Vám připadne, že to povídám proto, že mně p. Šalda “zřezal” “Otce”. Ale věřte, že dnes už jsem dost nevšímavým k všelikým líbeznostem a surovějším ještě p. Karáska a Procházky, jež se p.Krejčímu nezdály ani tak nejhorší. A také vím, že má p.Šalda (a vůbec ti páni) dvojí nůž a že kdyby byl vzal ten, jímž např.pitval “Maryšu”, věc byla by jinak dopadla a nebyl by tahal zbytečně, zúmyslně Müllnera a Diderota do mé hry.

(1895 – J.S.Macharovi)

Často jsem si přál slyšet Tvé mínění, protože mně na něm záleží. Že bys je napsal, na to myslit jsem se neodvážil. A stalo se. Že jsem měl velkou radost, nebudu vypisovat. Způsobils mně velké uvolnění v duši. Vím, žes mnohou slabinu šetrně přešel, cítím leccos sám a leccos bych si přál jinak. Úsudek Tvůj je pro mne velkou věcí. Uznání básníka takového významu člověk vzpruží, zvláště za těchto trudných poměrů. Neměj mou radost za nějakou jen ješitnost. Potěšils člověka, jenž ztrácel důvěru v sebe.

(1895 – Jaroslavu Vrchlickému za jeho kritiku “Proti všem”)

Koupil jsem si Erbenovu sbírku národních písní a to ti panečku čtu. Je to radost. Jako bych to poprvé slabikoval.

(1875 – Mikoláši Alšovi o Erbenovi)

Mám Erbena zvláště rád a neznal jsem dosud jeho rodné krajiny.

(1899 – o Erbenovi)

Při té příležitosti mně napadá, že p.Herben svého času mne a jiné nazval prebendáře Svatoboru. To je na cti utrhání, obvinění, že jsem Svatobor zkracoval nebo dokonce okrádal. A ozval se tenkráte někdo z mých přátel, kteří mají dobré, ano přátelské styky s p. Herbenem? Nikdo.

(1899)

Ve Vašem listu zvláště mile mne dojala poslední slova, že Tristium v novém vydání připíšete mně tak rád jako poprvé. Mám z toho upřímnou radost a děkuju Vám z celé duše. Vážím si velmi té pocty – a té odvahy. Je v tom jistá odvaha mně dnes za těch našich poměrů připisovat knihu. Leckdes Vám to nebudou chválit.

(1899 – J.S.Macharovi)

Od prvního vydání se kolem nás mnoho změnilo; i mezi námi snad se plaše kmitl nějaký stín, v něčem se i rozcházíme, ale dedikace i v druhém vydání otištěná, svědčí mi, že naše přátelství zůstalo, a já to cítím a jsem tomu rád… Vážím si všeho, jako si vysoce vážím Vašeho uměleckého díla.

(1900 – J.S.Macharovi)

Včera jsem byl po čase zase v divadle na “Starém bělidle” Kovařicově. V divadle velký rámus, nadšení, ale mne dílo neuchvátilo. Nejsem muzikant, a jsem snad tuze starosvětský člověk, ale když je to v textu (velmi pěkném) samá skoro lyrika, mohla být snad hudba víc dle toho. To pravím já, noviny budou psát jinak; povídám jen svůj dojem.

(o Kovařicově opeře “Na Starém bělidle”)

Před nějakým časem jsem četl, že máte či že píšete historické drama. To bylo ovšem překvapení a byla senzace, jak jsem pozoroval. Já měl z toho opravdové potěšení. Promiňte, že také z důvodů osobních. Co let do mne prali pro ten historismus a i pošklebovali se; a teď mám mít takového spolupracovníka. To je něco! Tedy vivat!

(1904 – J.S.Macharovi)

Nejprve děkuji za Satiricon. Mnoho jsem znal, leccos mně bylo nového. Ostrá kniha, leckdes jistě hodně pálilo, bolelo. Leckdes snad příliš břitká; ale to se zdá snad jen tomu, kdož tolik nezkusil a nemusel se tolik ohánět jako Vy. Ale mnoho, mnoho v ní vážné pravdy a vtipné pravdy, že jsem se leckdes nahlas zasmál. Mně jste byl milostiv. Těšilo mne to a přitom jsem se divil, jak několika verši vystihl jste znamenitě Žižku, jeho podstatu.

(J.S.Macharovi)

Jste hluboce roztrpčen a máte býti proč; chápu Vaši prudkost. Ale v té prudkosti ranil jste i tam, kde zraňovat nebylo potřeba. Než o tom dosti. Upřímně mne těší, že Vaše poslední dvě knihy básnické docházejí tak vřelého přijetí. Čtu o tom i slyším za hovorů. Jsou v nich opravdu věci velkolepé.

(1907 – J.S.Macharovi)

Napsal jsem divadelní hru, která se jmenuje “Samota”. V tom kuse užil jsem několika vět z Vašeho fejetonu “Nová generace”. Oznamuje Vám to, prosím, abyste mi k tomu dal své svolení…

Srdečně děkuju za Vaše svolení. Psal jsem o ně, jak se slušelo. Nenapadlo mě, že byste si to mohl nějak vykládat. “Cožpak je mezi námi už taková distanc?”, píšete. Ne, ne, žádná distanc, žádné vzdalování. Jsem, jak jsem byl k Vám. Naše staré přátelství přec snese i nějakou tu přeháňku.

(1907 – J.S.Macharovi)

Pravda je syn selského rodu. Lidu, z kterého vyšel, zachoval upřímnou lásku i oddanost… Poučit, povznést a zušlechtit svůj lid bylo Františku Pravdovi svatým úkolem. Jak Pravda zná lid vesnický i maloměstský, jak mu rozumí, je zřejmo na všech jeho pracích, provanutých vřelým cítěním, vyjasněných místem milým humorem, plných bystrého pozorování a zajímavých detailů. Psal je pravý lidový spisovatel, jenž zná svůj kruh i svou sílu a své umění, jímž chytne čtenáře a vede jej tak, že rád jde s ním, v tiché čtenářské rozkoši nebo v roztesknění i v smíchu, nebo že se zastavuje, aby se zamyslil a uvažoval. Lid Pravdovi porozuměl. Kam se jeho práce dostala, šla z ruky do ruky, z čísla do čísla.

(o Františku Pravdovi)

Víte, jaký vzácný muž byl náš zesnulý prezident, jaký duch velkých koncepcí, muž obdivuhodné energie a pracovitosti, muž praktický, přísně šetrný a střízlivě počítající, ale přitom jak ideální, jakých vznešených snah a jak velkomyslně štědrý! Nepracoval jen pro svá léta, pro naši chvíli, ale i pro budoucí pokolení, pro budoucí věky, pro zabezpečení svého národa, pro jeho povznesení a sesílení, hojně přispívaje k tomu, aby se naplnilo, co přál Komenský svému národu, když se s ním žehnal, “abys ty, národe český, přece byl a zůstával ratolestí rostoucí podle studnic…”.

(o Josefu Hlávkovi)

Sic jeho milostné a jiné básně nečetly se již tak blouznivě a s obdivem jako v letech padesátých a šedesátých, ale měly dosud množství čtenářů… Jablonský už léta nepsal, ale neupadl v zapomenutí; básník žil a byl vysoce ctěn a milován zvláště starší generací, jež cenila také to, co v národním probuzení vykonal… Dnes jest Jablonský nynějšímu pokolení sotva jen dle jména znám.

(o Boleslavu Jablonském)

Poslední práce Vaší vysoce vážené paní matky, které nedávno vyšly v časopisech, viděl jsem dvojnásob rád; svědčily mně, že jest s jejím zdravím zase líp. A tu předevčírem večer dočetl jsem se žalostné noviny, že zesnula. Zpráva ta mne hluboce zarmoutila. Odešla nám vzácná spisovatelka, jejíž dílo tak krásně rozkvetlo a slibovalo nové květy; a mně odešla vážená přítelkyně, na jejíž přátelství a na přátelství zesnulého pana otce Vašeho mám nejkrásnější vzpomínky.

(1912 – Arne Novákovi k úmrtí Terezy Novákové)

Nebylo mně popřáno, abych se s milým oslavencem častěji a důvěrněji stýkal. A tak mám jen vzpomínky jako tisíce tisíců Herrmannových čtenářů, milé vzpomínky na chvíle potěšení, kterých mně jako těm statisícům bohatě uštědřilo jeho dílo. Obveselilo, potěšilo i dojímalo a bude těšit a dojímat, až nás tu dávno nebude.

(1924 – k sedmdesátce Ignáta Herrmanna)

Sienkiewicz neměl na mne žádného vlivu vůbec, také ne při “Maryle”. Tu jsem psal před 40 lety, r. 1884, kdy jsem ze Sienkiewicze neznal nic; ani jsem snad o něm nevěděl.

(1928 – o Sienkiewiczovi)

Žasl jsem, žes stoupencem Masarykovým, a strnul jsem, že díš, že na jeho vývody a pochybnosti nemožná ničím odpověděti. Myslil jsem, že jen žertuješ. Koruna všeho je jeho estetický rozbor rukopisu. Co mu říká asi prof.Gebauer, jenž donedávna míval čtení o estetickém rozboru rukopisu a posluchačům básně jeho nade vše vychvaloval. Nestydí-li se nyní, čta vývody Masarykovy? A souhlasíš-li v tomto s ním?

A což ten počet pravděpodobnosti?! A těch statečných mladých pomahačů, kteří se dají jmenovati v Athenaeu, za něž ale zodpovědnost béře na se T.G.Masaryk. Rytíři, inu stateční rytíři!

(1886 – nepravost Jirásek pod tíhou důkazů nakonec rád-nerad akceptoval)

Jedině potěšitelný je všeobecný odpor, že se lid zase hnul z apatie, která začínala před tím být už děsivou.

(1890)

Páni chtějí jen trochu toho jména, co mám… Jak uboze bych při tom vypadal. Tak zle to ještě se mnou není. Nastrkovat a postrkovat se nedám.

(1917 – Hanuši Jelínkovi)

Má největší radost je, že jsem se dočkal naší samostatnosti. A doufám, poněvadž tak černě se nedívám jako Ty někdy, že ji zachováme.

(1921 – Josefu Thomayerovi)

Málo čtu, nejvíc noviny a při těch se zlobívám. Takové rozháranosti jsem se nenadál.

(1926 – Josefu Thomayerovi)

Teď asi máš “potěšení” z té fašistické události… Jsou to u nás poměry. Na venkově, pokud mně možná sledovati, vzmáhá se velká nespokojenost a fašistické hnutí i mezi sedláky.

(1927 – Josefu Thomayerovi)

Smutnější je to, že ve sborech i mezi žactvem se ujímá bolševismus. A co se trpí straně komunistické a co dělají socialisté – i ti národní! Jak se nemá vzmáhat fašismus. Dnes čtu ve Venkově, že Moskva dala rozbít nebo hrubě poškodit sokolský slet. Věřím tomu, ale také tomu, že se naši nedají.

(1926)

Teď asi máš “potěšení” z té fašistické události… Jsou to u nás poměry. Na venkově, pokud mně možná sledovati, vzmáhá se velká nespokojenost a fašistické hnutí i mezi sedláky.

(1927 – Josefu Thomayerovi)

A ohromná ta válka tísní mysl. Co bude. Smutno tu, mnoho bídy v chudém zákoutí. V továrnách se už nepracuje po celý týden jako jindy. Příbuzné to také zle stihlo.

(1914)

Všechny bezměrné tyto oběti byly na nás uvaleny válkou, které jsme nechtěli a za kterou nejsme odpovědni.

Již potřetí mě zlodějové navštívili: dvakrát v Praze, potřetí v mém osamělém domku u lesa. Když jsem Vám psal, věděl jsem o té krádeži. Vybrali nám skoro všecko; naštěstí jsme peřiny a něco prádla před odjezdem do Prahy odstěhovali do města (Hronova).

(1921 – F.E.Tisovskému – čtvrtý zlodějský lup vykonali v Jiráskově hronovském domě ve vánočním období roku 1935; vydrancovali ten dům opravdu vandalsky, ale toho se už Jirásek nedožil)

Byly hradby, na nich letní divadlo, kdež se hrávaly Offenbachovy operety a kde slavil triumfy Mošna, ovšem tentokrát jako komik. Chodívali jsme procházkou po hradbách a do polí hned za nimi, kdež se dnes rozkládají Vinohrady. Vyjít si do Nuslí, do Podolí, to býval tenkrát už výlet.

(1887)

Teď světlo a den, konec pohádky. Teď jasná, ale přísná skutečnost plná velkých úkolů. Teď jen práce a kázeň. Myslíme na svaté hroby dalekých bojišť a věříme, že nebudou zmařeny oběti padlých hrdinů a mučedníků… Jsem šťasten, že jsem se toho štěstí našeho národa dočkal. Ale toho památného večera 28.tohoto měsíce vzpomněl jsem také na věrné druhy, kteří se toho dne nedočkali a kteří by tak šťastni bývali – Winter, Sládek, Aleš…

Veliký, slavný den nám nastal. Ale nová doba, nový život ve vlastním státě ukládají nové povinnosti a žádají mnoho poctivé práce, a především jednoty a lásky všech vrstev, aby se podporovaly, aby silnější neopouštěli svých slabších bratří. Našli jsme se a srazili se v dobách utrpení a pronásledování, nerozejděmež se nebratrsky na svobodě, u vlastního krbu… Doveďmež teď i v radosti se opanovat, tvrdou kázeň zachovat i bratrské přilnutí a spravedlnost všech ku všem.

(29.10.1918 na shromáždění v Hronově ke vzniku Československa)

Má největší radost je, že jsem se dočkal naší samostatnosti. A doufám, poněvadž tak černě se nedívám jako Ty někdy, že ji zachováme.

(1921)

Dožil jsem se velkého štěstí, dočkal jsem se osvobození našeho národa československého – a tedy abych s Komenským pověděl, kdy čas mne podává k termínu věčnosti – teď na konci svého života mám jen jedno toužebné přání: Aby to, nač jsme v nedávné krásné minulosti přísahali, aby ten společný náš ideál zůstal nám všem, všem vrstvám našeho národa i do budoucna, aby nad všechny rozpory stran, nad všechno bylo nám blaho a zdar naší republiky, aby naše mladé generace šly za tímto ideálem, aby rostly z velkých myšlenek našich dějin, aby se vyvarovaly našich pochybení a utvrzovaly naši vybojovanou samostatnost na základech zdravého češství, na základě demokratismu a sociální spravedlnosti.

(1928)

Teď světlo a den, konec pohádky. Teď jasná, ale přísná skutečnost plná velkých úkolů. Teď jen práce a kázeň. Myslíme na svaté hroby dalekých bojišť a věříme, že nebudou zmařeny oběti padlých hrdinů a mučedníků. Vysoko jsme zanotili písničku, ale dá Bůh, že ji vítězně dozpíváme.

Silni musíme být a silni zůstat a býti připraveni ne odevzdanou trpělivostí, ale odhodlaností jen na sebe spoléhající, silní mravní silou, ve které je sociální spravedlnost, snášenlivost a šetrnost náboženská i politická.

Vrátíte se, ale, bratři, trpko mně povědět, že neshledáte vše, jak očekáváte, že v tom onom budete zklamáni a snad i roztrpčeni. Ale ve Vás doufáme, že posílíte mladou naši republiku, která je nad strany a hesla, nade vše, a že vnesete svého ideálního obětivého ducha i do našich řad. Vlast na Vás čeká.

Bratrský lid ruský, i cizí plemena budou si o nich vypravovati, o nich, o slavném vojsku, jež se tu objevilo jako vidění, jež ohromnými těmi končinami prošlo vítězně a neutiskovalo, netrápilo, ale pomáhalo a chránilo, až pak vsedlo na lodi a zmizelo ve vodách daleko, daleko za mořem.

Ano, splníme to my, spisovatelé, umělci, splníme to my všichni, jak tu jsme a s námi miliony jiných, že vykonáme svatou povinnost k svému národu, že neopustíme svých bratří, že nevzdáme se toho, co jest jeho svatým právem a že ze všech sil svých budeme plnit, oč žádají horníci z Dombrové, Orlové, z Karviné.

(1919 – proti tehdejším tendencím na mírové konferenci a pro zachování celistvosti Těšínska)

Miluju Slovensko a Slováky, snažím se vše stopovat co se jich týče.

(S.H.Vajanskému, 1901)

A bratři Slováci – dnes skoro jen mlčky smějí stisknouti nám ruku. Ale proto přece zůstává pravdou, co řekli před padesáti lety. A dnes my jim to opakujeme: My vaši jsme, vy naši jste a národ český nedopustí, aby hynuli, kteří jsou jeho! A i my věříme a opakujeme slova Hurbanova, že “také pod Tatrami svitne den svobody.”

(květen 1918)

Dočkal jsem se naší samostatnosti, je to veliké štěstí. Dnešního dne, pravda, je zakaleno starostmi. Naše poměry neutěšují a těžký zápas o Slovensko tísní mysl. Doufám však v zdravé jádro našeho národa i v to, že urputný Maďar nezvítězí. Ale těch obětí a ztrát!

(1919)

Miloval jsem Slovensko a miluji je. Miluji je už do svých studentských let. Láska mě vedla na Slovensku k tomu, abych vylíčil dobu, v níž naši čeští a slovenští hrdinové bojovali společně proti nepříteli. Tenkrát, když jsem chodíval, viděl jsem Slovensko porobené, dnes jsem se dočkal té krásné a velebné chvíle, že je vidím osvobozené. Jde o to, aby se láska mezi námi Čechy a Slováky ještě více upevňovala!

(1921)

Je tady u vás tak teplo, srdci je jako v jarem kvetoucí zahrádce. Já budu rád vzpomínat a snad se k vám ještě jednou podívám. Do videnia!

(1921 – při odjezdu ze Slovenska)

Moskva! Obraz kdysi mocné, teď ponížené, bělokamenné matičky, připomeň Vám kruté násilí, jež zhubilo tolik mužů vědy!

(obrázek Moskvy s věnováním, který měl na stěně ve svém pokoji Karel Kramář)

Žasl jsem, když jsem poprvé vstupoval do klášterního kostela jeho malovanou předsíní, pak mříží krásně kovanou do vlastní prostory chrámové, vysokého klenutí, plného zlacení, nádherného štuku a freskových maleb v jeho bohatém orámování, maleb na stropě, na stěnách, kdež vpravo, vlevo stály oltáře s krásnými, velikými obrazy. Něco takového jsem dosud neviděl. Klášterní budovy působily na mne svou rozlehlostí a mohutností; klášterní chrám svou bohatostí a nádherou.

Stál jsem na balkónu zámku náchodského. Duši mou pohnulo utrpení lidu; viděl jsem jeho bídu a porobu, tu na tom panském sídle zaslechl jsem bolestné vzdechy. Je to šerý obraz barev neveselých, avšak od temného pozadí tím jasněji odráží se jasná myšlenka svobody. Boj za právo lidské, obrana týraného proti mučiteli. Sto let! Otcové vytrpěli, potomkům se uvolnilo. Ale nejsou bez úkolu, bez povinnosti k národu. Mají býti jeho jádrem a silou. Kéž jsou toho vždy pamětlivi!

Těší mne, že se Vám Litomyšl líbila. Mám ji jako druhý svůj domov a tak jsem rád, když mně ji někdo pochválí.

(v dopise z roku 1918)

Tenkráte poprvé stanul jsme v sedničce, ve kteréž, dle pověsti, se narodil Hus. Chudá světnička. Ale v úctě a ne bez pohnutí stanul jsem pod jejím nízkým stropem a stál jsem v ní jako v posvátné místnosti.

Vyjíždíval jsem tedy z hradeckého nádraží. Jednou však až z Předměřické stanice, kamž jsem doběhl z Hradce pěšky, a to kvůli Máchovi, abych uviděl jeho bratra. Již od bratrance Adolfa jsem věděl, že bratr Máchův je na té staničce. Zastával tam službu hlídače, byl však zároveň jakoby přednostou té, onoho času nepatrné stanice, t.j. vydával také lístky. A tak jsem uviděl Máchova bratra v tmavomodré, železniční uniformě, muže slušně vysokého, přismědlé, ne plné tváře, tmavé a již prokvetlé plné, husté brady. Zdál se mi zachmuřený a málomluvný. A tak jsem se neodvážil, tenkráte kvintán, tuším, na něj promluvit, zeptat se na slavného bratra jeho;  jen jsem mu o lístek řekl. Snad pak už tam dlouho nebyl. Zemřel-li tam, nevím; jen to jsem slýchal, že vdova jeho s dětmi přestěhovala se do Hradce a že dost klopotně živila svou rodinu.

Pojednou se zjevil v Hronově zvláštní host, roku 1856, kdy mně bylo pět let: osmahlé děvčátku hubené, asi osmileté, jak si teď vypočítávám… Děvčátko mělo přistřižené vlasy, až po týl mu padaly. Aby děvče mělo ostříhané vlasy, bylo u nás tenkráte pohoršením, jakož se tenkráte také ještě smáli tomu, kdo měl brejle. Děvčátku však se nikdo nesmál a nedotkl se ho nešetrně ani slovem. Že je po Tylovi spisovateli, povídali, že je sirotek, její otec, ten spisovatel, že umřel, a že měl mnoho dětí, těch že se lidé ujali, a tuto holčičku že si vzal Červíček. Mezi nás děti nepřišla. A my se k ní ani neodvážili, nevím proč, i když jsme ji viděli na dvorečku nebo když vyšla ven před stavení. A dlouho v Hronově nepobyla. Pojednou zase zmizela. Kupec Červíček, jeden z prvních vlastenecky uvědomělých lidí v Hronově, četl v novinách, v jakých nesnázích je Tylova rodina po otcově smrti. A tak se nabídl a ujal se jednoho z dítek. Když pak se rodině uvolnilo, vzala si dcerku zase zpět. Marie se jmenovala a zemřela, jak mi po létech nebožtík J.L.Turnovský pověděl, v dvacátém roce věku svého v Morkovicích na Moravě roku 1868 při herecké společnosti. Tak jsem uviděl Tylovu dceru, neuměje ještě říkat ve slabikáři.

Co poutá nás k Českým bratřím v povídce moderní, její osud as, ale především její čistě lidský směr. Mnohé by se nám nelíbilo, jejich temný názor o světě, v němž umění nemilováno.

Z poraženého stromu husitství vypučela ušlechtilá ratolest, která pak vzrostla v strom veliký a slavný… Slavná a žehnaná bude vždy v národě památka Jednoty bratrské, jež čistou, ušlechtilou lidskost pojila tak krásně s upřímným, obětivým a plodným vlastenectvím.

Vidím v těch bouřlivých hnutích, zvláště v Rusku, mnoho patologického; jsou ubozí a nešťastní ti, kdož mají moc a pronásledují. Nedostatek citu a radosti je skoro příliš patrný v moderním životě.

Jedno udělám hned. Dopíšu musejnímu jednateli prof. Němcovi a vysvětlím vše a povím, kdo je původcem toho prohlášení, aby mi proto nevzdávali pocty, která mně nepatří.

(1917 – Jaroslavu Kvapilovi, autoru Manifestu, který Jirásek zaštítil a podepsal)

Skončí-li válka pro nás špatně, odneseme to (čeští spisovatelé) zle, ale tahle chvíle by i za to stála!

Že projev českého spisovatelstva došel tak mocného a srdečného ohlasu, těší mne velice. Kéž by poslanci pamatovali a pevně a poctivě stáli!

Ať by si psali co chtěli, ale takové nejapnosti, že by se z mých věcí nemohlo něco přeložit, že by tomu cizina nerozuměla – a my: jaké odlehlé, cizí historické romány se překládají u nás i jinde, z anglické, polské historie i švédské! A naše historie husitská, v dějinách lidstva důležitá, neměla by zajímat cizích…

Pak ta Nobelova cena! Je to až nechutné. Jakživ jsem na ni nepomyslil a teď ten panáček ještě o ní vykládá… Když ji Vrchlický nedostal, jak by ji mohl kdo u nás dostat… A dělá ze mě takového rozšlapávače historie bez umění, tak jako nedávno Lumír (Dyk) udělal ze mne spisovatele, jenž popularizuje historii; ale že by v tom byl kousek umění (byla řeč o Temnu), toho nenapsal. Snad ho také v tom neviděl.

Ale já už mám dost toho srovnávání se světovými autory, s Nobelovou cenou apod. Ať si mne nevšímají a dají mně pokoj. Já vím, co jsem chtěl, komu sloužím, pro koho píšu, na cizí svět jsem nikdy nemyslil, vím, že se mně všechno nepovedlo, jak jsem chtěl, a vím, že to všecko přece není samá “kronika”, a že v lecčems je přece trochu umění.

(Hanuši Jelínkovi)

Nesnadno mně odpovědět, jací byli Židé, s nimiž jsem se od mladosti své až do tohoto času stýkal. Nemám času na takové vypsání a bylo by – myslím – zbytečné, neboť žádná z těchto osobností neměla vlivu na můj vývoj a na mou práci. “Selichy” Abigdora Kara jsem kromě jiných a dosti hojných pramenů užil. Myslím, že jste uvedl úplně mé práce, ve kterých píši o Židech. “Nevolnici” jsem nepojal do Sebraných spisů, poněvadž jsem po letech nebyl s ní spokojen. Pro Bechra otrokáře jsem ovšem neměl žádného určitého modelu. Když jsem psal “U rytířů” a “Nevolnici” a pak “Syn Ohnivcův” a “Temno”, měl jsem stejný názor o Židech. Nebylo v něm žádné změny. Jsou – jako jinde – mezi Židy lidé nehodní a hodní, abych zkrátka řekl. Líčil-li jsem některého méně sympaticky, nebylo v tom žádné antisemitství. Dala to látka sama a ovzduší líčené doby.

(v dopise Oskaru Donathovi, autorovi knihy “Židé a židovství”, ze dne 5.6.1924)

Ta zpráva, co prý jsem řekl o prof.Masarykovi za těch bouří 1897, je nesmyslná, a přece zdá se, že by jí byli snad uvěřili, kdyby se prof.Drtina neozval. Nevím, kdo má tolik času, takové hlouposti vymýšlet. Nebo je v tom kus zlomyslnosti? Vidíte, že s prof.Masarykem v mnohém nesouhlasím; ale že bych tak zpozdile na něj šel, to přece neměli vymýšlet. Ale jinak je to pro zasmání, protože není to bez jistého humoru.

(1903)

Radostně vítám Vás vítěze, hrdinu ducha, vůle a obětivé, ničeho se nelekající lásky k národu, právu a spravedlnosti… Požehnáno bylo, pane prezidente, Vaše dílo, požehnaný buď i Váš návrat. Naši husitští předkové vítali své vítězné houfy zpěvem: Po nepřátelském zvítězení, vítajte bratřie milí! A tak voláme my této památné, radostné chvíle: Vítejte vzácný náš hrdino a vítězi, jehož jméno budou žehnati u nás od pokolení do pokolení. Čest Vám a sláva!

(21.12.1918 – uvítání TGM na Wilsonově nádraží v Praze)

Dosud četl jsem málo, nebylo valného zájmu. Ten se už budí. Chutě jsem přečetl dvě Balzacovy novely a teď začínám číst prezidentovy paměti. Je to kniha nadmíru zajímavá. Člověk čta v ní, leccos znovu prožívá z těch hrozných let. A je tam mnoho pro mne nového.

(1925 – o pamětech TGM)

Želím s Vámi vzácného rodáka, věrně oddaného svému rodišti, jeho rozvoji a pokroku. Bez únavy obětavě věnoval se také krásnému úkolu, který si dal, aby Hronov měl své důstojné divadlo. Žel, že ho neuvidí.

(1929)

A když ho poznali, mladíka urostlého, výrazné, sličné tváře, hnědých, jiskrných očí a černých, krásných kadeří, veselého a vtipného, zjev elegantní, srdečného, výborného kamaráda, oblíbili si jej upřímně. Tak vzrostla naše Hradecká trias v důvěrný kruh, v němž zvláště byli Vrchlický, Thomayer, Dörfel a malíři Aleš a Liška. Kde jsou ty milé, veselé chvíle, kdy jsme v kavárně, nejvíce Volkmannově, sněmovali, nebo kdy jsme se s Bohdanem po Praze toulávali nebo spolu v jeho bytě, v Kinského paláci, nebo v mém prostou večeři na lihu strojili.

Žalostící matka, předobrý otec přítelův zavedli nás do zadního pokoje, jehož okno bylo otevřeno. Tam hořela ve hlavách rakve světla… A pod bílým závojem spatřili jsme ve krásných květinách přítelovu hlavu, i v tuhém spánku smrti spanilou… Byl to krásný květ, žel, že tak záhy uvadl!

Dnes, kdyby byl zůstal, bylo by jeho jméno jedno z nejzvučnějších v našem světě literárním. Bohdá že, když mu toho nedopřáno, jméno jeho přece nebude zapomenuto!

Velký byl jeho svět. Spojil minulost s životem. Klasickým pérem vylíčil naše dějiny a sám do nich slavně vstoupil. Dnes vděčně a v hluboké úctě řadíme jej k nejslavnějším mužům, které nám takřka objevil a v jasném světle pravdy ukázal. Čím větší odstup od jeho doby, tím pro něj větší naše úcta a vděčnost.

Pro všechno ještě připomínám, že Svatobor není spolkem žádné strany, jak uvidíte ze seznamu členů ředitelstva. Já vždycky byl a jsem pamětliv slov Palackého, že by mu bylo hoře v hrobě, kdyby ředitelstvo Svatoboru mělo se octnouti v moci jakékoliv koterie.

(1908 – J.S.Macharovi)

A tu jednou v máji, nedlouho před půlnocí, náhlý úder z náměstí do okna; někdo hodil zdola hrst písku do skla a hned druhou. Harašivě ostrý zvuk zazněl nočním tichem ještě ostřeji. Vyskočím, otevřu okno a vyhlédnu do tmavé, májové noci. Zdola, pod okny ozval se hlas: Palacký umřel. Kolega Majer vraceje se z Besedy, kamž z večera došel telegram, mně to oznamoval. Zimnice mne chytla, počal jsem se třásti…

Palacký mrtev. Veliký učenec, jejž jsem miloval, vůdce národa, k němuž jsem choval neomezenou úctu, obdiv. Nikdy jsem s ním nemluvil a jen dvakráte jsem ho spatřil.

Poprvé ve chvíli velikého vzrušení, když jsme my studenti a zástupy lidu pražského demonstrativně vítali a provázeli dr. Riegra, vrátivšího se z Vídně po zmařeném vyrovnání r.1871. V Pasířské (nyní Palackého) ulici před domem Palackého, do něhož se Rieger ubíral, zátopa lidí. A nad tou spoustou zástupů zjevil se v zavřeném okně starožitného, barokového domu Palacký. Jak asi bylo té chvíle starému vůdci… Tenkráte jsem ovšem o tom neuvažoval, ani hrubě dlouho jsem na něj nehleděl, poněvadž jsem se prodíral tlačenicí, abych pronikl do domu, blízko Riegrovi. A dostal jsem se tam skoro až pod schody, na kterých Rieger stanul a s kterých k nám promluvil.

Podruhé jsem uviděl Palackého na ulici. Byl, tuším, ve fraku a cylindr měl na hlavě. Cylindr, frak, tenkráte věci v Čechách nenáviděné; na Palackém však nikoho nepohoršily.

(z Pamětí)

Dobrý můj přítel prof.dr.Zikmund Winter, spisovatel, rád by na vagace do Hronova. Má dvě děti, už větší, studenta a děvče. Hledá byt, pokoj, světnici, v níž by byl stůl, čtyři židle a lampa. A jiného nic. Na oběd by chodil do hospody. Rodina je hodná, nic panská, sousedská a chce si jen oddechnout a mít pokoj a chodit do lesa. Je můj tuze dobrý přítel, hodný muž, a rád bych se mu zavděčil tím pobytem. Paní by se ráda koupala v lázních.

(1891 – svým hronovským příbuzným)

Mistr Kampanus byl všude vřele a s velikým uznáním přijat tak, jak si zasloužil. Přibyla nám do pokladu našeho kulturního jmění kniha vzácná svým uměním i národním významem.

Pročítám si znovu ten nový Wintrův klenot, nevím už pokolikáté. Když vycházel po sešitech, nemohl jsem se dočkat. Je to opravdu cosi, co mně ohromně imponuje… Nikdy jsem nepřečetl žádného románu s větší láskou a rostoucí radostí, jako tohohle Wintra. To je arcidílo.

(o románu “Mistr Kampanus”)

Ale pak, už ke konci, opět doufal, o návratu mluvil. Navrátil se, ale v rakvi zabedněn. Mrtev projel pohraničními, širokými lesy, které tak miloval. Mám o něm psát a kalí se mi zrak. Maně se obracím na pohovku, na které sedával, kdykoliv mne navštívil. Už nepřijde…

Odešel jeden z nejlepších našich lidí, muž celý, bez bázně a bez falše. Byl hlubokého, jemného citu, jenž někdy a tu pak tím jímavěji, prosvitl i drsnějším slovem nebo obratem jeho rázovité řeči. A jeho humor, bodrý, srdečný, někdy až groteskní!

Sám o sobě to pověděl, cituje ze Skály místo o nestrannosti, k němuž dodal, že jednoho jen nedovedl omluviti: fanatického násilí jedněch druhým pro víru činěného. A bohužel tou příčinou nebylo u nás náboženské strany, aby se byla nad druhými podle svých sil nemstila, aby druhých neutiskovala, kdykoliv dovedla.

Umělec neopustil Wintra ani jako historika; ovšem ne v bádání, ale ve zpracování, v slohu jasném a živém. A na stránkách vážných, vědeckých těchto děl sem tam i humor. Způsob ten leckdes mezi učenými zarazil. Winter však nepřestal dbáti živosti slohové, s kterou se dnes a budoucně knihy psáti musí a budou. A psal dál, věda, že “těch, kteří moji práci přejí, jest hojně i tam, kde bych se toho byl nenadál”. A bylo jich i v kruzích ne vědeckých, v širokém čtenářstvu. Málokterý spis Maticí Českou vydaný šel tak hojně a rychle na odbyt jako vědecká díla Wintrova.

A rozhojnil poklad našeho jazyka. Oživil mrtvá slova a rčení, vyvážil staré zlato, zašlé drahé kameny. Ale nelepil jich, nekupil jich nevkusně do svých vět; očistil je, dal nového lesku, že prohlédly, a zasadil je harmonicky, stylově. Nikdo to po něm nedovede, ale také nikdo jeho stránek nepřeloží. V cizím jazyce pohasne jejich svit a oheň a zemdlí humor jeho obratů a rčení.

Pracoval do poslední chvíle. Tělo mu churavělo, ale duch zůstal mu svěží a silný. Začal psáti nový svazek Dějin řemesel a obchodu; smrt však přervala dílo.

Kdo viděl Alšovy těžké začátky, jak býval často odbyt, poněvadž mu nerozuměli, co zkusil, jak strádal, ten živě, v radostném účastenství pocítil, jaká to událost v jeho životě to vítězství, jaké v něm zadostiučinění a povznešení. Přišla hodina jeho. A po krušných dobách nedostatků a strádání také hmotná úleva, ano i dočasný blahobyt, jenž umožnil cestu do Itálie. Aleš viděl věčné město, spatřil na své oči, co mu za chlapeckých let poprvé ukázalo vypravování strýce Famfule, starého švališéra.

(o Alšově vítězství v soutěži na výzdobu Národního divadla roku 1879)

Dočítal jsem Babičku Boženy Němcové. Nevím, kde jsem si ji vypůjčil, ale podle formátu a tisku, jak je chovám v paměti, bylo to litomyšlské, Augustovo vydání z roku 1862. Nemohl jsem se odtrhnout od knihy, chtěl jsem ji dočíst. A dočetl jsem ji v samý soumrak. Když jsem knihu dočetl a pohleděl před sebe, kalně jsem viděl ztemnělé pásmo Stěn a večerní červánky za lesy, neboť jsem měl oči plné slz. Byl jsem dojat babiččinou smrtí, vzrušen knihou tak krásně líčící kraj blízký mému rodnému; dojímala mne snad tím více, protože jsem ji četl v Němcích, že mně tolik připomínala můj domov. Nevím, že bych kdy později nebo předtím zažil při knize tak hlubokého pohnutí, tak čistého, blaživého dojmu.

Bývalo u nás v údolí Metuje tak, jako v nedalekém sousedství při Oupě, jak o tom čteme v “Babičce”. Byl jsem malý chlapec, když ji Němcová vydala. Tenkrát u nás ještě tak bývalo, ještě si lidé chodili, zvláště staré ženy, tak, jak to vypisuje ta naše zlatá kniha.

Nový svět se mi Máchovým dílem otevřel a nová řeč mně zazněla, jiná nežli v básních dosud mně známých. Nedovedl jsem ji tenkráte ocenit, ale cítil jsem, že tu jiný, krásný zvuk.

O půlnoci se chodívalo na jitřní (půlnoční). Staré i mladé vábila zvláštní její doba i že se na kůru zpívala česká mše pastýřská. Byla od Jana Jakuba Ryby. Tenkráte jsem o nešťastném rožmitálském skladateli nic nevěděl. Ani jeho jména jsem neuslyšel vyslovit. Lid o něm nevěděl, ale na jeho dílo, na tu jeho rokokovou pastorálu, začínající lahodným allegrettem veselé nálady, všichni se těšili už dlouho před Vánocemi. Byla to jako lidová opera v kostele, v níž vystupují pastýři, zpívající po česku a volající na sebe po domácku “Jozko”, “Kubo”.

Mánes! Hudlaři jsou, co tak jeho práce zohavují. Nejsem malířem, ale ty ilustrace jsem studoval. Pamatuješ se na dívku, naslouchající holoubkům (píseň) na listu titulním? A Záboj! A přec tomu nerozumím – a zajalo mně to celou mysl. Nedivím se, že ty tak Mánesa zbožňuješ.

(Mikoláši Alšovi)

Pan Zdeněk mne v neděli mile překvapil. Přinesl mi první arch svého díla. Těšilo mne, že si také na zesnulého děkana Šantu vzpomněl a dobře jej vystihl. Dle začátku soudě bude to dílo velmi důkladné a můžete se na něj těšit jakož i já se na něj těším. Doufám, že naší literatuře monografické přibude dílo nevšední. Co jedině bych vytýkal je, že mne tam p. Zdeněk neměl dávat, t.j. že mne tam dal. Novelista mezi ty učené odborníky nepatří. Ale jinak mne ovšem těšilo, že si na mne a tak laskavě vzpomněl. Můžete mít z p.Zdeňka radost. Začátky jeho jsou velice slibné. Slibuju si od něho mnoho dobrého.

(Romanu Nejedlému, otci Zdeňka Nejedlého, 1900)

S upřímným povděkem vzpomínám na to, co napsal prof. dr. Zdeněk Nejedlý (v knize “Alois Jirásek a jeho Litomyšl” z roku 1911); z toho alespoň toto uvádím: “Proto nehledejme v Jiráskových dílech žádných fotografií osob z Litomyšle známých, tím méně pak snad věrnou reprodukci událostí, jež se tu sběhly. Nezapomínejme, že první podmínka pravého umění je volnost tvůrčí síly umělcovy.”

Čapkových “Ze života hmyzu” mělo neobyčejný úspěch. Výprava je prý nádherná. Já to ještě neviděl, půjdu se podívat, až se trochu uvolní. Zatím jsem si koupil knížku a přečetl jsem. Je to neobyčejná, velice zajímavá věc, velmi se mně to líbí. V Národ. to hráli, jak slyším, výborně, až na Jičinského. S jeho tulákem nejsou, co jsem slyšel, dost spokojeni.

(dceři Boženě, 15.4.1922)