Zikmund Winter (1846-1912) bezpochyby patří mezi naše významné spisovatele historické beletrie. I přes odlišnost uměleckých východisek jej pojilo s Jiráskem hluboké a pevné přátelství, kterých v naší historii mnoho nenalezneme. Mnozí se je snažili rozeštvat a stavět proti sobě – Winter s Jiráskem se tím však jen bavili. Kdykoliv bylo potřeba, nezištně si pomáhali a podporovali se. Za Wintrovo největší dílo, román “Mistr Kampanus”, se Jirásek postavil celou vahou své mimořádné autority, tak jako pomáhal svému milovanému příteli v těžkých chvílích jeho života.
Zažili toho spolu opravdu hodně. V dopise Jiráskovi z roku 1887 Winter vzpomíná:
“Jste hodný přítel. Ani nevíte, jak jste nechtěje onehdy do pěkného světla se postavil. Spolek histor. psal Sedláčkovi o ňáké dluhované groše a nám taky a jiným taky.
Sedláček s hrobianským psaním vystoupil a knihu vrátil… a vy, o němž se doposavad nic neví, že byste měl domy – vy ten ubohý kantorský groš poslal jste hned! Však jsem to už leckomu vypravoval. Já mám tak zvanou “hubu”. Vy jste básník, oč výš, oč výš nad lakomost světa špinavého.”
V roce 1905, když žádal o mimořádnou dovolenou, aby se mohl věnovat své vědecké a literární práci (a také ze zdravotních důvodů), přimlouval se Winter ve své žádosti i za Jiráska:
“Se mnou stejně jiný člen Akademie, románopisec Jirásek pro literní práce žádá o dovolenou, ale jen poloviční. Kdyby Vaše Excellence i jemu přízniva býti ráčila, stala by se tím služba české literatuře.”
V dopise z roku 1906 Jiráskovi píše:
“Posílám Vám ústřižek o Sienkiewiczi, Vašem sokovi, nikoli dovednějším, ale světem roztroubenějším.”
Roku 1907 píše:
“Čtu, že Gera dávali v Budyšíně. Já to říkal, když se narodil, že půjde do Slovan. Ale neřádi Slované z něho nic se nepoučí. Koušou se a budou se kousat mezi sebou in secula seculorum.”
O svém stáří napsal Jiráskovi:
“Po vagacích budu pensista. Proklaté slovo a postavení! Pensista – k ničemuž. Stařec. Ondy zastavil jsem se nad řádkou Wildovou: Tragika stáří není v tom, že stárneme, ale že jsme mladí! Já duševně jsem čilý jako mladík – a tělem: zevně tváří vlasem – děda, děda a nedivím se, když mladí pokládají takové dědky za zbytečné na tomto světě.”
V roce 1910 píše:
“Člověk myslí, že už je všecko vyčerpáno, a pojednou vidí u Vás i u jiných, že se přece zklamal. Vyčerpáno bude asi už jen u mne.”
A když slavil Jirásek šedesátiny, napsal mu Winter:
“Ubezpečen Vámi, že nic nebude, neučinil jsem stran slavnosti Vaší nižádných příprav a odjel jsem s prázdnem sem. Najednou – před dni několika výzva, abych psal atd… Tak jsem vypotil drobeček, který by Zola naturalist napsal případně prstíčkem. Tedy nezlobte se a odpusťte, a odpustit musíte, neboť jste mi v Praze lepší úmysly zkazil svým vetem sám.”
Téměř na sklonku svého života, v roce 1911, píše:
“Když teď došlo Vaše psaní, vytáhl jsem tohle psaní Šimáčkovo z pece (já většinu listů pálím) a posílám Vám ho, abyste z první ruky měl o Šimáčkovi zprávy. Nejsou pěkné. Nosí černé brejle – Kristova noho! – jak říká můj bezbožný zeť – ke kataru ještě zákal očí! To je v tom hůř než já – a mně je často až k oběšení a žádám často konec už všeho.”
Když slavil Alois Jirásek 23.8.1911 své šedesátiny, popřál mu Winter v novinách oním “drobečkem” opravdu srdečně, se svým typickým humorem a nadsázkou:
JIRÁSEK (1911)
Nebylo mu nic platno, že prosil přátelské redaktory, aby sobě nevšímali jeho šedesátky, až se tak ošklivá číslice naplní. Neposlechli, jak viděti, ale nejsou vinni.
Nemohou při takové příležitosti nevšimnouti si spisovatele, který náleží u nás k nejpopulárnějším a největším. Vším vinen vlastně hříšník ten, který vůbec prvý vymyslil si taková nepříjemná kalendářní jubilea, která připomínají mrzuté stáří. Umělcům se to nemá připomínati, zvláště když sami pranic necítí se býti starými.
Jirásek bez veřejného šumného jubilea byl by přeskočil tu šedesátku tak lehce jako Horymír z příkré skály vltavskou vodu, pod skalou tak nebezpečnou, a byl by statně a vesele klusal dále k Radotínu, na svou šedesátku ani tuze nemysle. Teď ho na samém břehu zastavují přátelé a ctitelé, aby mu pověděli, kterak si ho váží.
S tou rozčilující zastávkou mne smiřuje pouze to přesvědčení, že Jirásek, duchem i tělem statečný, něco vydrží.
Kdo napsal po padesátém roce věku svého roztomilou poetickou “Lucernu” a velikolepé drama “Gero”, drama, jež by mělo býti překládáno do všech slovanských jazyků a hráno na všech slovanských scénách jakožto výstražný obraz proklaté slovanské nesvornosti naší, při níž vrahové slovanští vypadají tak velicí a Slované tak maličcí a “méněcenní”, kdo napsal drama takové váhy a síly: tomu nic neublížilo půl sta let života; a tomu, který při samém dovršení šedesátky odevzdal divadlu drama o Husovi, drama, jehož hrdina a všecky ostatní osoby na základě hluboké erudice vědecké spojené s hlubokým citem a se zdravou fantazií vykouzleny jsou jakožto skuteční lidé lidští, lidé z masa, silné typy a věrně historické, a ne jako figury z knihy, figury papírové s pózou a koketérií novověkých ideí a hesel, a tomu, jenž v hlavě a v srdci už nosí další osnovy k novým dramatům, který už dnes v duchu vidí po jevišti kráčeti svého Roháče ze Siona, onen zosobněný český spravedlivý vzdor: tomu neublíží šedesátka, ten od nebezpečné vody na svém Pegasu jako Horymír na svém Šemíku mužně, statně, vesele pokluše k svému Radotínu.
Vždyť jest mu šedesáte let jen dle kalendáře. Jináč ne.
A proto mne ani nenapadlo, abych mu k té mrzuté šedesátce gratuloval.
