Antal Stašek (1843-1931), vlastním jménem Antonín Zeman, patřil mezi významné české spisovatele a právníky své doby. I jeho syn Kamil Zeman, známý pod pseudonymem Ivan Olbracht, se proslavil jako znamenitý spisovatel. Staškovo dílo je převážně zasazeno do Podkrkonoší. Centrem jeho pozornosti byly sociální problémy a v jeho nejznámějším díle “Blouznivci našich hor” lidový spiritismus. S Aloisem Jiráskem Stašek bližší vztah nenavázal, ani když se evidentně museli potkávat přinejmenším v Revolučním národním shromáždění v letech 1919-1920; přesto o sobě navzájem věděli. Když celá republika nadšeně slavila Jiráskovy sedmdesátiny, přednesl Stašek ve Smetanově sále pražského Obecního domu roku 1921, a to za Jiráskovy přítomnosti, slavnostní projev. Doslov tohoto projevu dokonce zařadil do své knihy vzpomínek:
“Mistře Jirásku!
Jako jeden z nejstarších členů československé obce spisovatelské pozdravuji vás a vzdávám vám hold jménem spisovatelské obce té v tomto slavnostním dnu, jenž jest svátkem veškerému národu a všem lidem v něm, pokud cítí po česku a mluví českým jazykem. V tento den připomínáme si všichni vašich velkých zásluh, připomínáme si všichni vašeho životního díla, vaší životní činnosti, jež je jedna z nejhlubších, nejpronikavějších a nejobsáhlejších v novodobých našich dějinách, a to netoliko v dějinách naší české literatury, ale i v dějinách našeho českého kulturního i politického života.
Obrátíte-li své zraky zpět a učiníte-li sám přehled svých prožitých sedmdesáti let, můžete s hrdým sebevědomím říci: dobrý, ušlechtilý, spravedlivý, krásný boj jsem bojoval a nad všemi překážkami zvítězil.
Není mým dnešním úkolem, abych probíral a dopodrobna vyličoval životní všestrannou činnost Mistra Jiráska. Víme všichni, jak skvělými barvami nám ve svých románech pod zorným úhlem slovesného umění vylíčil naši českou minulost a v ní naší slávu i náš úpadek, naše radosti i naše bolesti, naše boje, naše vítězství i porážky. V slovesných dílech Mistra Jiráska vidíme i zářivé světlo i černé “Temno” našich dějin; vidíme v nich i své triumfy i své vzdory “Proti všem”; vidíme v nich i své tragedie; vidíme v nich své zápasy za demokratickou a sociální spravedlnost; vidíme v nich i své ponížení i své obrození.
Kdyby se nám ztratily všechny spisy našich dějepisců a s nimi všechna historická věda o naší minulosti, a kdyby nám při tom zůstala jenom slovesná díla Mistra Jiráska, měli bychom z jeho dramat “Hus” a “Žižka” přece jasný obraz největších a nejvýznačnějších dob našich dějin: ovšem obraz, jak jej kreslí a maluje slovesné umění – ale obraz ne méně pravdivý, neboť umění bývá často vyšší pravdou než sama věda.
Duch vrcholné naší doby, doby husitské dýchal by na nás i při té ztrátě z jeho “Bratrstva” a z jeho “Husitského krále”; doba našeho ponížení, naší poroby a našeho úpadku z jeho “Psohlavců” a z jeho “Temna”; doba počátku našeho obrození a boje za český jazyk z jeho největšího románu “F.L.Věk”, jenž obdivuhodným způsobem spojil k jedinému epickému veletoku, mohutně se valícímu kupředu, všechny menší prameny a potůčky našich českých skrovných sil oněch smutných dob, kdy ranní zora naší budoucnosti bojovala s černými mraky naší minulosti, a nikdo nevěděl, co zvítězí.
Opakuji, že není mým dnešním úkolem probírat bohatou a všestrannou slovesně-uměleckou tvorbu Mistra Jiráska, jenž vedle dějepravných románů vytvořil nám i řadu dramatických děl novodobých námětů a současného národního a společenského života. To vše bude krásnou úlohou dějepisce naší literatury, který jméno našeho oslavence zapíše zlatými písmeny do naší historie.
Ale slovesně-umělecká tvorba byla jen jednou, ovšem nejdůležitější a nejpronikavější stránkou životní činnosti Mistra Jiráska. Tím nebyla vyčerpána ani jeho síla ani jeho vlivné působení.
Vzpomínám tu především hrozné doby válečné.
Slyšeli jsme v duchu rachocení děl a chvěli se bázní i nadějí, na kterou stranu nakloní se vítězství. Na výsledku visel všechen osud českého národa a jeho kultury. Viděli jsme, že výhra našich odvěkých nepřátel bude počátkem konce našeho národního života. A co bylo při tom nejhoršího: byl strach, že veliká doba našla nás malé, malátné, bojácné, krčící se bázní o svá hrdla i o své statky pozemské. Široké české veřejnosti nebylo známo, co nynější prezident naší republiky a za ním české legie v cizích zemích podnikají s úspěchem k našemu prospěchu. Hrozila skleslost myslí a beznadějnost. A tu v té neutěšené době právě před čtyřmi lety rozletěl se po Čechách i po Moravě známý projev českého spisovatelstva o našich právech, o našich nadějích, o naší nezlomné vůli nedat se porobit; projev, jehož pronikavým heslem bylo: chceme samostatný stát – pryč s Rakouskem!
Jako zápalná jiskra letěl projev ten po vlastech, vzpružil skleslé mysli k vytrvalosti, sílil naděje. Účinek projevu toho byl obdivuhodný, tím obdivuhodnější, že vydán byl takměř proti vůli a proti tendencím tehdejších našich českých poslanců na vídeňské říšské radě. Nenadsazuji, když pravím, že mohutný projev ten pomáhal nám získat cizinu, byl podporou Masarykovy i Benešovy zahraniční činnosti a jednou ne nepatrnou složkou našeho konečného vítězství. Projev ten jest jedním z nejčelnějších dokumentů našich dějin posledního desítiletí.
Proč toho všeho vzpomínám?
Protože Mistr Jirásek měl vedle Jaroslava Kvapila lví podíl na sdělání, v skutek uvedení a vydání projevu toho, jenž byl všemi čelnějšími českými slovesně uměleckými i vědeckými spisovateli podepsán.
Je to jeden z nejvíce záslužných činů Mistra Jiráska, za nějž mu v této slavnostní chvíli vzdávám povinné díky.
Vrcholem všenárodní politické činnosti Mistra Jiráska byl památný den 13.dubna 1918. Valná část účastníků tohoto dnešního slavnostního shromáždění má zajisté dosud onen den v milé a trvalé paměti. Do této síně sešla se ze všech končin českých zemi valná hromada těch českých lidí, kteří se rakouského pronásledování nebáli a byli odhodláni obětovat vše za naši samostatnost. Bylo to shromáždění, skládající se ze všech politických stran, ze všech vrstev národa, plné nadšení a bojovné odhodlanosti ničeho se nelekat a jít pevně a nepohnutě za velikým cílem. Ze všech projevů, jež tehdy byly od nejčelnějších našich mužů proneseny, sálal oheň, hořela víra, vřela síla a vůle do posledního dechu za naši samostatnost bojovat. Ono tehdejší shromáždění bylo pod tlakem této pronikavé myšlenky pevně stmeleno a takměř k jedinému celku jako ukuto. Ani jediný zlozvuk nezkalil tu jednomyslnost. Národ byl se svými zástupci jedinou duší a měl jedinou vůli, jediný úkol, jediný cíl: vybojovat především státní samostatnost. V tom byly všechny strany zajedno.
V těchto povznášejících, historicky památných okamžicích, jež budou do dějin zapsány, aby na ně nezapomněli naši potomci, vstal Mistr Jirásek, učinil jako mluvčí těchto osvobozovacích snah vhodné proslovení a předčítal shromážděnému zástupu národní přísahu, že všichni pevně a nepohnutě nasadí své síly, aby v skutek uvedeno bylo to, co tak slavnostně bylo usneseno. A všichni jako jeden nerozborný celek povstali a s nadšením vykonali přísahu.
Zajisté se nemýlím, když pravím, že ony chvíle byly i pro samého Mistra Jiráska v celém jeho životě nejdojemnější a že mu nikdy nevymizejí z paměti, jako nevymizejí z paměti ani nám, kteří jsme byli tehdy přítomni.
Na tyto chvíle vzpomněl si Mistr Jirásek i tehdy, když před Vánocemi r.1918 na Wilsonově nádraží vítal jako mluvčí českého spisovatelstva a vší české veřejnosti prezidenta Masaryka při jeho příjezdu do Prahy.
Mistře Jirásku!
To, nač tenkráte 13.dubna bylo přísaháno, stalo se skutkem: máme svou samostatnost, máme svůj vlastní stát. I vaše činnost k tomu přispěla. Jako ve vašem obsáhlém románě “F.L.Věk” stékají se různé potůčky a prameny k mohutnému jedinému uměleckému veletoku, tak i vaše všestranná životní činnost byla čistým nezkaleným pramenem, jedním z těch mnoha pramenů a potoků, z nichž se naplnil veletok veškerého našeho všenárodního života. Byla to především a hlavně česká kniha, z jejíchž svěžích vod český duch v zlých dobách čerpal víru, sílu i naději a mohutněl, až dospěl k nynější své výši.
Čeští spisovatelé a vy, Mistře Jirásku, v jejich čele jako jeden z nejvýznačnějších jejich zástupců mohou směle říci: Byli jsme mezi prvními, kdo jsme vybojovali veliký boj o obrození českého národa, veliký boj o jeho vymanění z tělesné i duševní poroby, vymanění z dusivého “Temna” různých zlověstných Koniášů, z temna, jež jste v stejnojmenném románě svém dojemnými barvami tak krásně, plasticky a pravdivě vylíčil.
Nevíme, co leží v lůně naší budoucnosti. Jen tušíme, že se z nynějšího kvašení a vření vynoří pozměněný svět s novými lidmi, s jinými hodnotami, s jinou krásou, s jiným uměním. Ale ať se jakkoliv budoucnost ta vytvoří, vaše jméno, Mistře Jirásku, zůstane navždy vyryto zlatými písmeny v dějinách našeho národního života a nebude ho zapomenuto, dokud český jazyk v našich zemích bude hlaholit.
Oslavujeme sedmdesáté vaše narozeniny. Přeji vám jménem československé obce spisovatelské, abyste se ještě dlouhá … dlouhá léta při neztenčených silách duševních i tělesných těšil ze svého činorodého života a dočkal se splnění těch národních i všelidských ideálů, jejichž jste byl i jako spisovatel i jako učitel i jako politik horlivým hlasatelem.”
A když slavil Stašek osmdesátiny, Jirásek, který kdysi v roce 1889 jako jeden z mála podpořil odvážný Staškův projev v rámci jeho úspěšné kandidatury do českého sněmu týkající se českého státního práva, na něj nezapomněl a popřál mu. Stašek v dopise Jiráskovi z 1.srpna 1923 píše:
“Vysoce vážený příteli, přijměte můj srdečný dík za milý a laskavý dopis, kterým jste poctil mou osmdesátku. Vím, že nezasluhuji té pochvaly, kterou mne zahrnujete; ale vděčně ji přijímám a vysoko cením. Blaží mne, protože přichází od Vás, od muže, jenž nám svým pronikavě intuitivním uměním objevil a plasticky před oči postavil nejen ty nejkrásnější, ale i ty nejbolestnější stránky našich dějin. Správně bylo předsedou Tomáškem při jubileu Vašich sedmdesátých narozenin řečeno, že to, co Palacký vykonal pro české dějiny jako vědec, Vy jste slovesnými svými díly pro ně vykonal jako umělec. Jenže, bohužel, Vašemu slavnému “Temnu” hrozí jiné ošklivé “temno”, jež by rádo černým mrakem přikrylo všechno světlo, jehož jsme s takovou námahou dobyli. Doufejme, že se ubráníme! Přeji Vám navzájem všeho zdaru a klidného spokojeného stáří po vykonané veliké práci, jež přetrvá věky. S upřímnou úctou Vám vždy vřele oddaný Antal Stašek.”
