V roce 1878 se v Litomyšli na bále seznámil Alois Jirásek s Marií Podhajskou, svou pozdější manželkou, se kterou spokojeně žil až do její smrti v roce 1927. Z roku, kdy se seznámili, se dochoval vzácný rukopis básně, kterou napsal zamilovaný mladík, 27letý Alois své nemocné lásce. Jak se jí vyznal v jednom ze svých dopisů: “Tys mým světlým paprskem, mou nadějí, pro Tebe chci pracovati, po nejvyšším dychtiti a Ty budeš mou palmou stinnou”. Alois Jirásek si na počátku své literární a pedagogické činnosti jasně uvědomoval, co ve svém životě chce a potřebuje – klidné rodinné zázemí, které mu bude oporou i útočištěm v jeho náročné a stresující práci.
MAŘENCE (1878)
Noc dlouhá, bez spaní a truchlivá.
Mně přišli hosté, šeré myšlenky,
a vedly k Tobě mne, žes nemocná.
Kol ticho, hlucho, všichni usnuli,
i máti sedřímla si pečlivá.
Jak stín u Tvého lože stanul jsem
a na Tě zřel. Tvá hlava spanilá
mdle sklonila se ve podušek sníh,
Tvé oko v šero zřelo upřeně,
a v líci temné růže zkvetaly.
Ta krása Tvoje srdce bodala. —
Já hladil Tobě tmavý, hebký vlas,
a chladil jsem Ti čelo palčivé,
však nevědělas, že tak blízko jsem…
I bděl jsem u Tě celou, celou noc,
a kdy pak v oknech ráno zasvitlo
byl sám jsem. — Jen ti hosté přišli zas
a v duši teskná bázeň zůstala
o krásný, mladý z růže květ. —
2.
Má drahá holubičko snivá!
Již hnízdečko ti tiché splítám
a rozradován Tebe vítám.
O pojď a zůstaň u mne!
Má drahá holubičko snivá!
Ty haluzku mi neseš míru,
Ty dáš mi lásku, vrátíš víru,
o pojď a zůstaň u mne!
