Jiráskova zásluha o pomník Karla Hynka Máchy

“O prázdninách po kvartě bylo pro mne událostí, když se mi dostaly do rukou Máchovy spisy. Sháněl jsem se po nich už v Broumově, marně však; až doma o kterýchsi svátcích toho roku kvartánského uviděl jsem sešit Máchových spisů Kobrova vydání u herce p. Červíčka při kočující společnosti, nevím už které. Pamatuju se jen tolik, že při ní byl herec p. Ludvík, později divadelní ředitel v Americe, a jeho první žena. Tak jsem se dověděl, kde bych si Máchovy spisy mohl opatřiti. Když jsem si potřebné peníze uskládal, zaslal jsem je do Prahy Kobrovu nakladatelství. Dychtivě jsem očekával knihy. Jasně vidím, jak náš strážník a zároveň sluha poštovní, Kocián, odevzdal mi před stavením na záspi balíček z Prahy a jak jsem se s tím balíčkem hnal do sedničky, jak jsem jej nedočkavě rozdělal a sešity ve světle modré obálce obracel, prohlížel, a hned mlsavě ochutnával, hned tu, hned tam četl, začátek prvního dílu, „Máj”, a zase začátek druhého, „Cikány”, jak mne v nich uvábilo oslovení krajiny v úvodu, a zase dál: „Hluboko v křivoklátských lesích přivítala kukačka jarní jitro.” To začátek „Křivoklátu” a hned zase zpátky, kus žalářní scény „Máje”, pak „Intermezzo”. Nový svět se mi Máchovým dílem otevřel a nová řeč mně zazněla, jiná nežli v básních dosud mně známých. Nedovedl jsem ji tenkráte ocenit, ale cítil jsem, že tu jiný, krásný zvuk. Mácha byl za těch prázdnin mou nejmilejší četbou. Již na počátku jsem se zmínil, jak jsem ho v sedničce ve výstupku čítal i na zahradě pod javory, pod olšemi u řeky. „Máj”, pak „Márinka”, „Cikáni”, „Křivoklát”, mne tenkráte nejvíc uchvacovaly, zvláště „Máj” a „Márinka”.”

“Vyjíždíval jsem tedy z hradeckého nádraží. Jednou však až z Předměřické stanice, kamž jsem doběhl z Hradce pěšky, a to k vůli Máchovi, abych uviděl jeho bratra. Již od bratrance Adolfa jsem věděl, že bratr Máchův je na té staničce. Zastával tam službu hlídače, byl však zároveň jakoby přednostou té, onoho času nepatrné stanice, t. j. vydával také jízdní lístky. A tak jsem uviděl Máchova bratra v tmavomodré, železniční uniformě, muže slušně vysokého, přisnědlé, ne plné tváře, tmavé a již prokvetlé plné, husté brady. Zdál se mi zachmuřený a málomluvný. A tak jsem se neodvážil, tenkráte kvintán, tuším, na něj promluvit, zeptat se na slavného bratra jeho; jen jsem mu o lístek řekl. Snad pak už tam dlouho nebyl. Zemřel-li tam, nevím ; jen to jsem slýchal, že vdova jeho s dětmi přestěhovala se do Hradce a že dost klopotně živila svou rodinu.”

V jednom ze svých nejčtenějších děl, půvabné “Filozofské historii”, učinil Máchův “Máj” symbolem mládí, lásky a krásy:

„Vavřena vyňal z náprsní kapsy malou, tenkou knížku. „Tu se podívejte a já zatím přivedu Fricka.“ Odkvapil. Děvče zvědavě nahlédlo na první stránku:

“Byl pozdní večer první máj – večerní máj byl lásky čas” stálo na prvních řádcích.

*

Ve své komůrce seděla u malého stolku poloodstrojená Lenka při svíčce vrhající světlo na malou, rozevřenou knížku. V domě hluboký klid, všichni už spali. Mladá dívka majíc ruce volně na stolku upřeny, hleděla snivě před sebe. A zase naklonila se po chvíli a četla:

Je pozdní večer, první máj

večerní máj, je lásky čas.

Zve k lásky hrám hrdliččin hlas

*

Ubohý Mácha! Již předtím nerozumná kritika zatratila jeho „Máj“ a nyní soudil jej poznovu aktuár Roubínek. Kdyby byl Vavřena nebo Frybort tu chladnou, lhostejnou tvář nad těmi vroucími verši skloněnou viděl, byl by se dal do smíchu. Manželka i dcera již ulehly, v domě nastalo ticho. Roubínek drže v kostnaté pravici knížku, četl a četl, patrně s velkým namáháním. Českým knihám nebyl zvyklý a nadto byla tato v „rajmech“, jak aktuár říkal. Úchvatné verše Máchovy hrozně málo naň působily. Tvář úředníkova se neměnila a po chvíli jej čtení namáhalo. Ustal na okamžik, ale pak chtěje povinnosti své dosti učinit a knížku
jak náleží vyšetřiti, četl znova, a to již pološeptem.

Za chvíli přestaly rty jeho se pohybovat. Oči jeho však přebíhaly ještě verše, pak list obrátil, opět šeptal, umlkl. Již hledí jen na jedno místo, oči přimhuřuje; zavírají se; teď třapeček jeho noční čepice se zakýval, a již mu klesla unavená hlava na prsa a blaženě klímá. Přečetl plné dva zpěvy a z třetího zbyly mu poslední verše:

Je pozdní večer druhý máj

Večerní máj je lásky čas

Hrdliččin zve ku lásce hlas.

Roubínku, Roubínku!

A nezůstalo jen u obdivu a umělecké inspirace!

Jirásek se zajímal i o to, aby měl Mácha důstojný pomník a jeho hrob byl udržován. Jako předseda Svatoboru se významným způsobem zasloužil o vznik a postavení Máchova pomníku v Praze. Nádherná Myslbekova socha byla slavnostně odhalena 16.6.1912 a dodnes těší návštěvníky pražského Petřína – hlavně všechny zamilované. Kopie petřínské sochy byla v Litoměřicích instalována 21. listopadu 2010 na úpatí Mostky. Stojí u hlavní přístupové cesty na vrchol a je také z bronzu.

O důležité cestě k Máchovu hrobu v Litoměřicích i vzniku nové sochy zanechal Karel Václav Rais (1859-1926), významný český spisovatel, člen Svatoboru a Jiráskův přítel, vzácné svědectví ve svém dobovém článku.

S JIRÁSKEM ZA POMNÍKEM MÁCHOVÝM (1911)

Asi před půltřetím rokem bylo ředitelství Svatobora upozorněno, že Máchův pomník na hřbitově litoměřickém je sešlý a potřebuje opravy. Po některém jednání, jež vyvinulo se trochu zmateně – jsou tam Máchovy pomníky dva – došli jsme s předsedou Svatobora Aloisem Jiráskem k tomu, že je třeba, abychom se do Litoměřic sami podívali a potom, čeho je třeba, v ředitelstvu Svatobora navrhli.

Za sychravého jitra podzimního jsme z Prahy odjížděli. Jeden ani druhý jsme u hrobu Máchova dosud nebyli; asi před dvaceti lety jel jsem parníkem z Lovosic do Litoměřic a zapamatoval jsem si, že hřbitov je před městem na planině nad polabskou strání.

V myslích českých je tento hřbitov opředen jímavou poesií, kouzlem čisté vzpomínky. Truchlivý skon mladého romantika, básníka “Máje” a “Cikánů”, jenž sotvaže se rozletěl, navždy byl sražen, hned po smrti dojímal českého čtenáře.

Obětavý čin z lásky k bližnímu byl příčinou smrti mezi cizími a v opuštěnosti. Jaký duch byl tu zmařen!

Proto vždy tolik vzpomínek zalétalo k hřbitovu litoměřickému…

Již mezi prvými obrázky v starých ilustrovaných časopisech našich jest Máchův hrob s pomníčkem, na němž čtou se slova básníkova:

Daleká cesta, marné volání.

Jaký div, že řekneš-li slovo Litoměřice, v inteligentní mysli hned vytryskne vzpomínka na Máchu.

Před časem mluvilo se i o tom, zda by ostatky Máchovy neměly býti převezeny na Vyšehrad a nenechávány tam na severu mezi cizími, čím dál tvrdšími; bylo však od úmyslu toho upuštěno, poněvadž hrob Máchův jest menšině litoměřické i všemu českému lidu vůkolnímu příliš drah. K němu z daleka obracejí oči a aspoň časem chodí si k němu pro posilu…

Vlak uháněl rovinatým krajem podřipským. Lány holých polí i sivých lučin byly již úplně ztichlé, tesklivě smutné. Do duší plížily se také takové myšlenky.

Cesta z bohušovického nádraží poskytuje rozhledu, jakého tak hned nespatříš: České Středohoří, zvláštní krása, jinde nevídaná, se ti objeví. Modravý kužel Milešovky vzadu, blíže Košťál, vlevo o samotě dvojzubý Házmburk, Lovoš, Radobýl a zas dále vpravo Sedlo – všickni, jak se tu z roviny vzpínají, obrovití, pohádkoví, ať už s hradními zbytky na temeni nebo jen tmavomodré homole na světlém pozadí. Vpravo od Radobýlu, na polabských stráních svítí bílé Litoměřice se štíhlými věžemi i s tou známou vížkou nad měšťanským domem v náměstí.

České obce dosahují proti Litoměřicům až k levému břehu labskému — jen řeka dělí dva světy.

Zvolna kráčeli jsme po starém, šedivém mostě dřevěném; vedle již hemžící se dav pracovníků dokonával nové velké dílo železné. Směsice dunivých, řinčivých, zvonivých ran vznášela se nad hladinou, jejíž klidný šum v tom bouřném zmatku zanikal.

Do jiného světa jsme vcházeli…

Česká duše lhostejná, jež jsi o minulosti tohoto bílého, kdysi českého města aspoň slýchala, jež víš, že české obce dosud dosahují k protějšímu břehu, vejdi do těchto ulic a pozoruj! Českého nápisu nespatříš snad už nikde než na besedě. My jsme viděli ještě jen jeden a ten byl černí všecek pocákán.

A přece je v Litoměřicích krajský soud, ke kterému patří i český kraj. Je tu biskupství, jež spravuje diecési snad z třetiny českou…

Zevně jsou tedy Litoměřice úplně německé a uvnitř?

Máme tam vícetřídní matiční školu jednu z prvních, ale teprve letos rozhodla nejvyšší instance, že má býti zřízena česká škola veřejná. Zástupci bílého města dělali, co mohli, a jak dlouho mohli! Div divoucí však, že pod útlakem poměrů tolik našich drobných lidí vydrželo! Proti našincům jsou tam svorně bezohlední, nenáviděn je drobný řemeslník, obchodník, úředník i nejopatrnější, nejohlednější, skromný, tichý, spravedlivý.

A české obce dosahují až k protějšímu břehu…

Litoměřická beseda má dům nevelký, ale celkem je slušně opatřena; v patře je pěkný sálek, čítárna a v ní v čele velká Máchova podobizna. Mácha, ačkoliv dávno a dávno na zdejším hřbitově práchniví, zdejší Čechy pojil a pojí.

Hostinské místnosti v přízemí jsou velmi skrovné, ale po tom všem, co jsi v městě viděl, rád tu posedíš. A s radostí stiskneš ruku těm našincům zdejším i příchozím, kteří by se v tom onom elegantním hotelu mohli snad na všem míti lépe, a přece nejdou jinam nežli sem…

Po polední vyšli jsme na hřbitov.

Krásně jest položen, stinný, tichý, úpravný. Na pomnících český nápis nejeden. Zakladatel Besedy dr. Svoboda tu spí pod pomníkem s nápisem latinským. I skladatel sboru “Na Prahu” Veit tu odpočívá.

Hlavní cesta hřbitovní, thujemi vroubená, na prvý pohled činí dojem cesty na hřbitově vlašském. Z ní zabočujeme vpravo a zakrátko stojíme u Máchova rovu.

Ano, tu při nevysoké předělné zdi stojí známý pomníček, stromy hodně zakrytý, a před ním Máchův hrob, zimostrázem zdobený. Stáli jsme zamlklí…

Ticho bylo hluboké, ani suchý lístek nezašelestil, ani pozdní kvítek se nepohnul. Nad hřbitovem klenula se podzimní bělavá obloha se sluncem sršícím, ale mdlým. Jakmile skloněné hlavy se povznesly, hle, jaký nádherný pohled! Obří homole modravého Radobýlu zdvihá se v pozadí jako Máchův pomník mohutně výmluvný.

Tam na temeni seděl Mácha za onoho listopadového dne, jenž naposledy poskytl mu pohledu, jehož se nikdy nasytiti nemohl. Tam snad napsány poslední verše, počínající slovy:

“Teď vlast se dobře měj…”

Odtamtud spatřil, že v Litoměřicích vznikl požár, a zdraví svého nedbaje dal se v let na pomoc. Byl u ohně jeden z prvých a směle zápasil s plameny. Sám sebe vždy nejdříve poliv a vyprahlé útroby ovlaživ, konal smělé dílo záchranné. Ale již následujícího dne musel ulehnouti, a zápal plic divě ničil mladé tělo básníkovo. Skonal právě v dnech, kdy v Praze slaviti chtěl svatbu. To vše je však odjinud lépe známo, ale jaký div, že zde u tichého hrobu, v němž skoro tři čtvrti století odpočívá, všecko to čtené i slýchané vrací se do hlavy… Půda hřbitovní, v níž jest Máchův hrob, stoupá, a o kus výše stojí druhý Máchův pomníček gotický.

Poznali jsme, že starý pomníček nad hrobem je chatrný a že bylo by zbytečno jej opravovati, že však k hrobu Máchovu patří pomník nový, jímž by památka pěvcova konečně důstojněji byla poctěna.

Vraceli jsme se do města, abychom ještě spatřili příbytek, v němž básník žil a zemřel. Přátelé zavedli nás na prostranství před dómem, odtud pak do ulice vedle chrámu a biskupského sídla. Málo níže, hned prvý patrový domek vpravo, jest úmrtním domem Máchovým. Nahoře na zdi dosud patrno je místo, kde bývala Máchova deska pamětní; nacionální nesnášenlivce dlouho píchala do očí, ač konečně tajně byla odstraněna. Dům jest dosud v majetku rodiny, jež bývala tu za Máchy. V přízemí jest vinárna, staroněmecky upravená. Mají zde uschovaný památník, do něhož zapisovali se a zapisují přicházející krajané. Vítězslav Hálek je podepsán prvý.

Vlídná německá paní vyslechnuvši, že bychom rádi spatřili Máchův byt, vyvedla nás na dvorek a odtud po zevních schodech do prvého patra. Prvý pokoj bývalého bytu Máchova je velký, dvouokenný, druhý menší, s oknem jedním. Tento byl básníkovou ložnicí.

Přistoupil jsem k oknu. Jak kouzelný pohled se tu otvírá! Za třpytným pásem labským, za rovinatým krajem, na němž bělá se Terezín, Bohušovice a schoulené vísky české, vpravo, v dáli pod odpoledním osvíceným nebem stojí jako obrovské mohyly lidu, jenž tu slavně žil a za svaté statky lidské zápasil, středohorské kamenné homole veliké, tmavé, mlčenlivé. Jak slunce níž a níže se sklání, pozadí jejich víc a více se rozpaluje…

Vzpomeneme-li Máchovy lásky k starým hradům českým, jejichž obrazy si kreslil a jež rád navštěvuje i v hodinách nočních u nich pobýval, pomyslíme si tu, že Mácha ani nemohl nalézti bytu pro sebe vhodnějšího a krásnějšího.

Kolikrát upínaly se z těchto oken básníkovy oči do pohádkové krajiny?

Zde v tichém pokojíku strávil poslední zoufalé dni své, odtud zimnicí zmítán podával zprávu rodičům, zde v listopadové noci po horečném blouznění vydechl duši svoji. Jen soucitná paní neopustila umírajícího…

Nynější majitelka domu, jež nás provázela, česky neznala, ale z hovoru našeho snad přece něco vyrozuměla, neboť pravila:

“Es war sehr traurig. Er was sehr arm.”

Aspoň jistá vzpomínka se tedy v rodě udržela, aspoň vědomí, že tu skonal mladý, vzácný člověk ubohý. Aspoň city ryze lidské zůstaly a nebyly divou vášní zašlapány… Kdo se k Litoměřicům od jihu blížíš, dům, v němž Mácha žil a zemřel, spatříš a poznáš zdaleka. Vystoupíš-li z nádraží a oči povzneseš k městu, spatříš jej hned vpravo od biskupského chrámu a paláce: skromná, patrová, tříokenná budova, toť Máchův dům úmrtní a odtud také byl k hřbitovnímu loži svému vynesen…

Byl již temný večer, když jsme přišli na nádraží.

Slečna pokladní, již jsem za lístek do Prahy požádal, odpověděla:

“Či kchóruny čicet!”

Vyšli jsme, abychom ještě pohleděli na staré město české a na okna bývalého příbytku českého básníka…

Za nemnoho dní potom oznamovali jsme v svatoborské schůzi, co jsme na litoměřickém hřbitově viděli.

Po zprávě naší shodovali se všickni přítomní, že je třeba, aby u hrobu Máchova postaven byl nákladem Svatobora pomník nový a aby postaven byl ke dni stých narozenin básníkových v listopadu r. 1910. Hned však bylo také uvažováno o hmotných prostředcích svatoborských, jež velkých výdajů zvláštních nedovolují, nemají-li žijící utrpěti. Tu se však ozvaly vážné hlasy, že je nutno, aby Máchovi postaven byl pomník opravdu cenný, krásný, poněvadž je to Mácha a poněvadž je to do Litoměřic. Na veřejnou soutěž pomýšleti se nedalo, poněvadž doba byla krátká a konkursních cen Svatobor vypisovati nemohl. I byla vyslovena jména předních sochařů našich, na prvém místě jméno Myslbekovo. Konečně bylo usneseno, aby předseda s jednatelem u mistra zaťukali…

Učinili jsme tak zanedlouho.

Myslbek ohlášenou návštěvu naši očekával.

Usadiv nás a postaviv se opodál, skloněn poslouchal Jiráskovo poselství ze Svatobora, o návštěvě naší na hřbitově litoměřickém, o potřebě nového pomníku, o poměrech svatoborských. Poslouchal, přikyvoval, bradu potahoval a potom svým známým úsečným způsobem odpovídal:

“Mácha! – Vím, znám — dobře znám — není leckdo — mistr — “

a mávaje dlaní, přešlapuje, svým pohledem chmurným zíral do prázdna, jako by tam viděl něco růst.

“Svatobor se tedy obrací ke mně — rozumím. Inu, abych vám řekl, že je to Mácha a Svatobor, snad se do toho pustím. Dovedu-li, nevím — nic neslibuju — nic. Udělám-li, pánové ze Svatobora přijdou, podívají se a rozhodnou dle svého. Bude se líbit, bude, nebude-li, nebude!”

Jirásek jemně dotkl se nákladů. Myslbek pořád tak zachmuřen, jen vousy soukal, do prázdna hleděl a potom pravil:

“Myslím na sochu a bronzová by byla. Svatoboru bych to udělal, zač bych jen mohl, to pravím přímo…”

a jmenoval částku —

“ne na výdělek, ale o pomník Máchovi bych se pokusil —“

a počal zpaměti trhati rozptýlené verše z Máje a také na Cikány vzpomněl. Věděl též dobře, co právě tehdy bylo psáno o Máchově podobě, co psal J.Kamper o obrazu Quastově, i jak Švabinský Máchu nakreslil.

Vyžádav si, abych mu napsal, co kde bylo o Máchovi psáno, aby si mohl opatřiti, co mu schází, pravil opět:

“Udělám skizzu, sám si ji udělám — zalíbí-li se, zalíbí, ne-li, taky dobře. Za skizzu nic, já si svůj pomník Máchovi udělám, když jste mne tak k tomu přivedli — ale myslím, že to budu dělat rád! Je to Mácha — to není každý! Až to bude, dopíšu vám!”

Slíbil jsem mu ještě, že z Litoměřic opatřím všecky rozměry náhrobní, a mistr již zabočil jinam a vypravoval o Václavu Levém, s nímž za mlada pracoval, o Karlu Purkyňovi, malíři, i o slavném otci jeho.

Když jsme s Jiráskem opět byli na ulici, řekli jsme si, že poselství dopadlo dobře a že myšlenka Myslbeka chytla. Také v ředitelstvu Svatobora byla zpráva naše ráda slyšena. Po nějakém týdnu došel Myslbekův dopis, že skizza je hotova a kdy nás profesor bude v umělecké dílně svojí v Akademii očekávati.

Jedouce ke Královské oboře byli jsme ve velkém napětí.

Co spatříme? Jak Myslbek básníka pojal? Jak jej předvedl, aby postava sama mluvila? Či nevytvořil sochy, ale návrh jiný?

Myslbek nás na chodbě očekával a sehnut, nemluvný vedl nás do ateliéru. Vstoupili jsme do mohutného, rozptýleného zástupu bílých, mlčících postav… mezi modely sv. Václava, sochy Lidmiliny, skizzy abatyše Anežky; stál tam Lobkovic, dr. Rieger. Oddanost s vážnou purkyňovskou tváří, poetická Hudba a jiná výmluvná díla mistrova porůznu se tyčila. Vpředu dílny, zakryta čekala nová skizza. Mistr usadiv nás proti ni, počal mokré obaly odstraňovati.

Čekali jsme nehnutě… a již odhalený návrh byl před námi.

Štíhlý mladý muž sličné tváře, s kučerami nad čelem, poněkud opřen, pravici položenu maje na zdi, jako by si chtěl načrtnouti verš, a v levici drží kytici šeříku. Mladá, krásná hlava jasně se dívá. Postava ladná, pružná, jinošská, vtělená mladost. Vše na nevysokém podstavci, zdobeném věncem se splývající stuhou.

Oči naše upínaly se v nové dílo, jehož kromě mistra dosud nikdo nespatřil.

Mlčeli jsme dlouho. Konečně ozval se Myslbek sám:

“To, co psáno o Máchově podobě, neřeklo mi nic. Tak, jak bývá kreslen, jistě nevypadal, vždyť to byl mladý hoch pětadvacetiletý, který rád hrál divadlo, snad milovnické úlohy. Všecko jsem pročetl, promyslil a nakonec se rozhodl. Udělal jsem mladého básníka jara. A dál ať mluví sám! Z bronzu musí být, sluncem poléván, a ta kytka bezu též o máji mluví!”

Bylo by nemoudré vypisovati, jak nás dílo dojímalo. Umělecké posvěcení leží vždy na tom, co z ruky mistrovy vyjde, zbytečně tedy psáti fráze.

Postava rozkošná, půvabná, ale – je to Mácha?

Nikoli, není, vždyť tvůrce její sám praví, že je to mladý básník jara písní, květů, jara milujících; že to není Mácha tradic a Mácha nespokojenec, rozervanec, bouřný romantik. Že nás práce dojímá, Myslbek viděl, a dále se nevyptával. Před odchodem naším pravil, že pošle úplný rozpočet na sochu, na sokl z žuly leštěné a že dá sádrový odlitek návrhu dopraviti do muzea. Ředitelstvo Svatobora ať si rozhodne. Když jsme se s Jiráskem po Letné vraceli, řekli jsme si své dojmy, jež se úplně shodovaly: dílo působí čistou poesií, je svěží, půvabné, ale Mácha to není a také ducha básníkova nevyjadřuje. Čistou krásou svojí působilo však na nás neobyčejně — jak bude působiti na jiné?

V nejbližší schůzi Svatobora Jirásek ochuravěv nebyl. Oznámil jsem, že profesor Myslbek má návrh hotový, že jsme jej viděli, že se však naprosto zdržuji jakékoliv bližší zprávy; návrh že bude předložen, aby viděl a posoudil každý sám.

Když brzy potom sádrový odlitek byl do muzea dodán, svolal jsem schůzi výboru, žádaje za nejhojnější účast. Sám jsem byl velmi žádostiv, jaký as bude výsledek…

Vstoupiv do známé síně, viděl jsem, že je v ní nad obyčej živo. Výbor byl již téměř všecek přítomen a hlasité hovory vznášely se místností. Nadšené věty jsem slyšel a také slova:

“Ten musí stát v Praze!”

A přítomní ve skupinkách opět a opět přistupovali k Myslbekovu návrhu a dojati pozorovali. Když byla schůze zahájena, mluvili mnozí přítomní a všickni shodovali se, že návrh je krásný, poetický a velmi dojímavý.

Všickni věděli, že Mácha to není, ale všichni také rozuměli, co chtěl Myslbek říci.

Ministr Bráf prvý nadšeně mluvil proto, aby pomník byl postaven v některých sadech pražských, a jednomyslný souhlas provázel jeho slova; pro Litoměřice bude snad možno poříditi druhý odlitek, jenž nebude již tak nákladný. O rozpočtu bylo usouzeno, že je mírný. Tolik se ovšem poznávalo hned, že Svatobor sám pomník takovým nákladem postaviti nemůže i že bude třeba sbírek veřejných. Někdo hned připomněl, že je již řada velmi důležitých, stálých sbírek národních, a Svatobor že chce přijíti se sbírkou novou. Přece však důvěřovalo se pevně, že jméno Máchovo bude aspoň mezi inteligencí českou působiti tak, že potřebná částka rychle a snadno se sejde. Dr. Mattuš, muž nejvýš rozvážný, střízlivý, s vroucností mladickou zaplašoval obavy, že by se potřebná částka nesešla, věře, že slavné dílo básníkovo, jmenovitě Máj, a celá jeho sympatická postava má v národě tolik lásky, že netřeba míti starostí.

Bylo ustanoveno, abych připravil provolání pro veřejnost, jež by se – byvši ve schůzi schváleno – právě o velikonocích rozběhlo po vlastech. Rovněž bylo usneseno, aby fotografie návrhu byla v téže době v ilustrovaných listech reprodukována.

To vše se stalo. Denní listy srdečnými, teplými články zvláštními na místech význačných žádost svatoborskou podporovaly a vracely se k záležitosti té opět a opět. Také umělecké referáty zněly celkem příznivě.

V jednom pražském týdeníku vyšel článek následující:

“Máchův pomník. K blížícímu se stému jubileu Máchovy smrti (5. listopadu) chystá se spolek “Svatobor” zbudovati v Praze pomník pěvci “Máje” a ozdobiti jeho kopií litoměřický hrob básníkův. K získání prostředků vypisuje spolek “Svatobor” národní sbírku májovou veřejným provoláním; model pomníku, jenž jest dílem J. Myslbekovým, přináší předposlední číslo “Zlaté Prahy”. Uctění Máchovy památky dvojím důstojným pomníkem jest dávno národní povinností; jest však sporno, stane-li se to dle dosavadních disposicí způsobem zcela případným. Nevytýkáme ani příliš, že model pomníku nebyl získán veřejnou soutěží, nýbrž objednávkou u určitého umělce; jsou mistři, jichž vkusu i umění lze předem důvěřovati. Avšak dle obrazu “Zlaté Prahy” pojal Myslbek – tento vyrovnaný klasik, jenž na míle je vzdálen duševnímu stavu Máchovu – Máchu konvenčně do té míry, že pomník jest vším spíše než uctěním opravdové osobnosti Máchovy. Slaďoučky roztoužená a jasně spokojená postava junáka s kytkou bezu má monumentalizovati básníka zmaru a noci, beznadějné lásky a věčné nicoty; uměleckého odbojníka a literárního vyhoštěnce… takovéto interpretace mohl býti právě Mácha ušetřen. Vina není na J. Myslbekovi a také není sporu o tom, že obrázek “Zlaté Prahy” předvádí zcela pěknou práci známého myslbekovského slohu, ale pomník Máchův…? Výtku svou obracíme hlavně k předsednictvu “Svatobora”, jenž svým rozhodnutím tento pomník Máchův sankcionoval a pro něj hledá veřejnou podporu. Ovšem, Mácha nihilista, rouhač, revolucionář nehodil se pánům Jiráskům, Raisům, a Procházkům do literatury i pospíšili nahradit jej Máchou jiným, sladkým, konvenčním, zdravě normálním. Proti této oslavě Karla Hynka Máchy protestujeme, neboť uctíti básníka znamená především pochopit jej a porozumět mu a nikoliv falšovat a zkreslovat jeho pravou podobu.”

Sbírky na pomník se scházely, ale ne tak, jak se doufalo. Na dva pomníky sebrána jest teprve asi čtvrtina. Naše inteligence, naše mládež měly by povinnost svoji vykonati rychleji.

Máchův pomník dle návrhu Myslbekova v dohledné době v Praze státi bude, a milovník umění bude potěšen, že se sadu jejímu – snad na Petříně, pod nímž Mácha se narodil – dostane krásného, poetického díla slavného mistra.

Na konci ještě malou vzpomínku.

K panu pokladníkovi Svatobora dostavil se hned potom, kdy bylo provolání uveřejněno, synovec básníkův, policejní strážník Mácha. Přišel, přinesl něco památek po mrtvém strýci – básníku a pravil:

“Moje stará matka, vdova po bratru básníka Máchy, a já, potěšeni tím, co se na památku strýcovu chystá, rádi bychom také na pomník přispěli. Poměry naše však nedovolují, abychom učinili tak částkou peněžitou, i přináším některé památky, aby se ctitelům Máchovým nebo muzeu prodaly a peníze věnovaly na pomník.”

Památky byly mi potom zaslány: svazek Máchových kreseb českých hradů, jeho vysvědčení o poslední zkoušce univerzitní, dopisy z Litoměřic bratrovi a rodičům.

Zanedlouho navštívil pan Mácha také mne. Hned, jak vstoupil, připomnělo mi jeho čelo a oči známé z podobizny mrtvého básníka, provedené dle obrazu Jana Křtitele v kapličce na Valdštýně. Zvláště na tento obraz, před nímž mnohokráte jsem stával, jsem vzpomněl.

V hovoru mi p. Mácha pravil:

“Můj otec říkával, že si s bratrem byli podobni. O těch podobiznách dle valdštýnského obrazu pravil, že jsou strýci Hynkovi podobny jenom v hoření části hlavy až k ústům. Co se vousů týče, pravil otec, že strýc vousů nemíval, teprve v posledních letech života měl knírek: v “Márince” se o tom zmiňuje. Takových vousů, s jakými se kreslí, neměl ani, když otec toho dne po Hynkově smrti do Litoměřic přijel a mrtvého jej spatřil. To mi tatínek povídal nejednou.”

Neuvádím toho hovoru snad s ohledem na Myslbekův návrh, vždyť pouhá podoba nerozhoduje, ale věřím mu zcela. Mácha, jak jej známe z podobizen, jest aspoň čtyřicátník a ne muž pětadvacetiletý, který u Kajetánů s mladými přáteli Tylem, Jablonským a s Kaškou hrával divadlo.

Bratr básníkův byl mlynářský a dle řeči synovy muž vzdělaný. V jednom dopise, jejž p. Mácha Svatoboru přinesl, píše Hynek bratrovi, jenž kdesi u Podola nad  Jizerou právě vstoupil do místa, které staré hrady tam v okolí jsou a aby je navštívil. Bratr Hynkův byl v pozdějších letech skladníkem na dráze v Předměřicích u Hradce Králové; Alois Jirásek, hradecký student, si ho tam vyhledal, aby viděl bratra básníka, jenž velmi jej okouzlil.

Bratr básníkův oženil se ve svých letech pozdějších se ženou o hodně mladší, jež nyní více než sedmdesátiletá, ovdovělá již mnoho let, žije se synem. Tomuto byl při křtu kmotrem sám dr. Rieger. Rodina žila později, tuším, v Poděbradech, kde Máchův synovec chodil do měšťanské školy. Pozůstalost K.H. Máchy viděl tehdy synovcův učitel J. Zelený a německé básně Máchovy vydal; mladý Mácha zkoušel se tu, onde uchytiti, ale marně; nyní jest už léta policejním strážníkem…

Mluvil jsem s ním o mnohém, co o slavném strýci jeho bylo vytištěno, a naplnilo mne obdivem i radostí, že o všem věděl. Dílo strýcovo rovněž zná dokonale. Vůbec jsem poznal, že památku strýcovu i otcovu hluboko v srdci nosí. Pravil mi, že obrázek budoucího pomníku jeho i starou mateři velmi dojal. Dal jsem mu zvláštní otisk na památku a upřímně stiskl jsem mu ruku na rozloučenou.

Máchovo poslední vysvědčení o zkoušce, konané, tuším, v září 1836 (píšu na venkově, a nemohu určitého dne uvésti) má všecky známky: sehr gut.

Tu zkoušku vykonav, obdržel místo v Litoměřicích a tam již počátkem listopadu zemřel. Je to vše nevýslovně smutné…

Mám za to, že o Máchově osobnosti mohlo býti ještě mnoho zachováno, kdyby se včas chtělo…