Karel Hynek Mácha v kronice "U nás"

KAREL HYNEK MÁCHA V KRONICE “U NÁS”

* 

(Odehrává se při návštěvě Prahy Padolskými u příležitosti korunovace Ferdinanda I. Dobrotivého)

* 

„Ah, tak tady je —“ vzpomněl učitel.

Hned předevčírem večer, když přijeli do Prahy, zeptal se mlynář na Metternicha a uslyšel, že bydlí v toskánském paláci. Nevěděl, kde to je, ale neptal se dál; zamluvili palác i ministra. Teď z paláce nespouštěl očí.

„Tak tam,“ mumlal si a sevřev rty, přimkl víčka; pojednou zahrozil holí, až jurista, leknuv se, k němu se přitočil, aby jej zakryl. Mlynář však se mu vytrhnuv, uplivl se a otočil, vyraziv zamračeně:

„Katan katanská —“

„Tady je všude z něho strach. Jako můra všecko dusí,“ doličoval jurista tlumeně. „Censura — ta je hrozná. To byste se divili a zlobili, co naši vlastenečtí spisovatelé zkusí! Taková sekatura pitomá je ve všem. Každý už je přestrašen. V kafírnách se každý bojí promluvit, to jen kávu srkají, mlčí, šachy hrají, a dost; a když se mluví, tak opatrně, potichu.“

Vykročili směrem k dvorskému prvnímu nádvoří, a student, jak se zapálil, stýskal a horlil dál:

„Hnutí není. Kdyby si nás pár vyšlo za bránu, hned z toho výslechy. Jako to měl Mácha, spisovatel, četli jste od něho v „Květech“, ten si vyšel s několika kolegy na Karlův Týn, a musil za to na policii, on a ostatní taky. A ještě pak na direktorát a tam dostal karcer, arest. Přednosta Kohler mu ho dal, to je velmistr křižovnický, takový zuřivý Němec.”

* 

„Já takových a podobných věcí přeslechnu! Ale račte znát Máchův „Máj?“ knihkupec potřásl knížkou drže ji za roh.

„Ne, právě jsem chtěl o něj říct. Četl jsem o něm ve vašich „Květech“. To psal pan Tyl také o Klácelových ódách a Raabových básních.“

„Takového něco, jako je ‚Máj‘, v literatuře nemáme. To je básník —“ řekl Pospíšil s důrazem.

„Pan Tyl je téhož mínění, ale psal, že je to nečesky. Já nevím, ale já bych také s ním souhlasil, že je u nás potřeba větší nežli kde jinde, aby poesie nabyla národního rázu.“

„Ano, ano, ale jaká je v té básni krásná řeč, krásný verš! Nevídanou sensaci způsobil, zvláště mezi mladými. Klácel starším se víc líbí. V tom je víc rozumu. Ale Mácha je básník. Škoda, že nám odjede z Prahy.“

„Kam? Co je?”

„Jurista. Bude teď amanuensis v Litoměřicích, u justiciára. Teď brzo odjede, slyšel jsem. Už jsem s ním dlouho nemluvil. Do kafírny mezi nás teď nechodí. Míjí společnost. To jsou ty kritiky, nejvíc ta v České Včele —“

* 

Zase zatahal mladý Šolta starého za kabát, zastavil jej i mlynáře, aby se podívali na mladého pána, jenž se zastavil a mluví s tím hercem. Oba Slatinští hned a nejvíce si všimli, že není hladce oholený jako ostatní, ale že má snědou tvář, zarostlou vousy, jež byly černé jako jeho vlasy.

„To je Mácha, spisovatel, ten, jak jsem vám ráno povídal, že dostal před časem arest pro to, že byl na Karlštejně. Spisovatel, básník, vydal teď velkou báseň. Do ‚Květů‘ také píše.“

Pan otec z pod Červené Hůry ho hrubě neznal, ale když slyšel, že je spisovatel, vlastenecký spisovatel, hleděl na něj s uctivou zvědavostí. Šolta ještě dychtivěji, poněvadž přečetl Máchův ‚Křivoklát‘, který se mu líbil; proto se ještě dvakrát ohlédl po mladém spisovateli, jehož tvář pěkného nosu a černých očí, aristokratického výrazu, nápadně se lišila od tváře suchého komika. Ten živě a vesele něco vykládal, ale tentokráte ne s účinkem; Mácha zůstával zasmušilý.

* 

(Odehrává se po návštěvě Prahy)

* 

Listopad ubíhal v samých starostech, v samé práci a v pochůzkách… Havlovický za ten čas sotva vzal knihu do ruky. Ani noviny pořádně nečetl jako jindy. Když v druhé polovici listopadu došlo číslo „Květů“ vydané v Praze dne 17. t. m., chtěl je také jen letmo přehlédnouti a pak odložiti na příhodnější chvíli. Ale lekl se, jak první řádek první strany přečetl, a číslo zůstalo mu v ruce.

„Pomněnka na hrobě Karla Hynka Máchy“

stálo v čele básně podepsané K. Sabinským.

Ten mladý spisovatel umřel!

Rychle obrátil číslo, hledaje na konci nějakou zprávu. Než kromě té básně nic, ani řádky, kdy, kde skonal a co se stalo, že tak mladý —

Tak mladý!

Umřel-li v Litoměřicích —

Farář slyšel, když byl v Praze, v knihkupectví u Pospíšila, že se mladý poeta chystá za amanuensa do Litoměřic. Tenkráte znal jen málo z jeho plodů; ale Pospíšil mluvil s obdivem o jeho básni „Máj“. Tu si Havlovický přivezl a četl ji doma za zářijového, slunečného odpoledne na zahradě v besídce mezi posledními růžemi, když už tu tam kroužil zářícím vzduchem zlatý nebo zardělý list a padal tiše k zemi.

Faráře klasicky vzdělaného, jemuž antická poesie byla vrcholem umění básnického, leccos zaráželo i odpuzovalo ve verších mladého básníka. Zaráželo jej svou novostí i látkou i nejasností, jak se mu místem zdála, mlhou, jak to jmenoval, které neznal ani z klasických básní ani ze Schillerových. A přece hned při prvním čtení přiznal, že je pravda, co mu Pospíšil o „Máji“ řekl, jaká v něm řeč, jaká hudba, jaká líčení, že to dílo opravdivého básníka.

Ten mladý muž, o němž mu v Praze také Šolta a jeho syn vypravoval, mrtev.

Dychtivě čekal na „Pražské noviny“, jakou přinesou zprávu. Číslo vydané v Praze dne 20. listopadu na samém svém konci na nejposlednějším místě ohlašovalo:

„Aumrtí. Milownikům české literatury dáwá se truchliwá zpráwa o aumrtí pana Karla Hynka Máchy, genž dne 5. listopadu 1836 w šest a dwacátém roce swého věku po dwaudennj nemoci w Litoměřicjch skonal. Pěkné schopnosti zemřelého a aučinná horliwost jeho pro zwelebenj drahé vlasti wzbuzowaly w prsau wlastenců neyskwělegšj naděgi, která nynj bohužel tak bolestně zmařena gest.“

V Litoměřicích umřel, to noviny mu dotvrdily, ale proč v tak mladém věku, to jen nejasně naznačily. Když pak Havlovický zanedlouho psal do Hradce Pospíšilovi staršímu o knihy, neopominul se přeptat, ví-li něco zevrubnějšího o smrti mladého básníka. Dříve však, nežli Pospíšil odepsal, došlo první dny prosincové nové číslo „Květů“ s novým žalozpěvem nad smrtí Máchovou.

„Tedy přece pravdivá ta smutná zpráva —
Mácha zemřel! — — Ach, jak bídný tento svět!
V prvním pramenu již hyne skvělá sláva,
Ledva zrodilý, již opadává květ!”

Havlovickému se verše líbily. Podíval se na konec na podpis. Nové jméno, „F. L. Rieger“, četl. Začal znovu a četl dál ohlas vlasteneckého zármutku. Uvažoval, jak tam v Praze těžko nesou tuto ztrátu.

(z třetího dílu kroniky “U nás”; obrázek – kresba hlavy K.H.Máchy od Josefa Umana podle obrazu Františka Maška)