Popis projektu
Historická veselohra o 3 dějstvích
Napsáno 1891. Vydáno poprvé v roce 1892, poté ve sv. 25 Sebraných spisů I a ve sv. 43 Sebraných spisů II
Premiéra: 11.12.1891 v Národním divadle, režie Josef Šmaha
Věnováno: bez věnování
Motto: bez motta
Průměrně stran: 70
Dějství: 3
Charakteristika: Historická veselohra
Doba: 14.století
Hlavní témata: Zvůle, láska, záměna
Zfilmováno: Ne
Zajímavost: Hra, nepřímo navazující na úspěšnou Noc na Karlštejně Jaroslava Vrchlického, při svém prvním provedení propadla, kritikové ji rozcupovali na cucky. Nejhorší byla kritika v časopise Politik; pohoršení Jiráskovi příznivci podali protest a předseda družstva, které vlastnilo časopis Politik, se Jiráskovi omluvil.
Pro inscenaci dne 27.10.1896 provedl Jirásek několik úprav, ani tak nedosáhla hra úspěchu.
Rozhlasová inscenace z roku 1952 zachytila zajímavé herecké výkony Jaroslava Marvana, Evy Svobodové, Václava Vosky a dalších.
Veselohra byla zhudebněna jako stejnojmenná opera skladatelem Osvaldem Chlubnou a jako opera pod názvem “Kolébka pro hříšné panny” Otmarem Máchou i jako stejnojmenná opereta Jaroslava Křičky. Kolébka byla předmětem i jednoho nonsensového textu Ivana Vyskočila ze souboru próz “Vždyť přece létat je tak snadné”.
Mladý král Václav IV. (ještě za života svého otce, císaře Karla IV.) se často a rád oddává honům v křivoklátských lesích. Při těchto kratochvílích s oblibou navštěvuje polesného Jíru, děda sličné Aleny.
V době, kdy král Václav musel odjet na politická jednání, ujal se úřadu králova purkrabího na Jívně Daniel z Mrákotína. S sebou si na svoje nové působiště přivedl i Margaretu, hospodyni. Oba jsou velmi prudcí, moc jim navíc stoupla do hlavy. Pasovali se do role mravokárců. Purkrabí se rozhodl, že opráší starou kolébku pro nevěrné ženy – kolébka kdysi sloužila jako místo veřejného potrestání záletných žen, a vyřídí si tak i účty s polesným Jírou, na jehož místo chce dosadit svého známého, a jeho vnučkou, jejíž krása a svobodomyslnost provokuje jak purkrabího, tak Margaretu.
Nechá své pacholky, aby zašli na místní taneční zábavu a vybubnovali nové nařízení ohledně kolébky. Všichni se rozutekli a oznámili to i Aleně.
Rozdurděný purkrabí s Margaretou přichází k polesnému. Purkrabímu se nelíbí Alenino chování, ta ho navíc schválně provokuje, když mu říká, jak ráda tancuje a kolik má nápadníků. Mezitím se vrací polesný Jíra. Purkrabí mu vyčítá, jak se jeho vnučka chová a že půjde do kolébky. To polesného rozčílí a žene purkrabího pryč.
Alena se dozvídá, že se král vrátil z cest a je nyní v křivoklátských lesích. Objeví se králův doprovod – král jim prý utekl do lesa. I purkrabí dostal avízo, že přijel král. Jde jej spolu s královým doprovodem hledat.
Za Alenou ve stejný čas dorazí její milý Jan, student z Rakovníka. Jakmile se políbí, uslyší hlasy. Aby se Alena vyvarovala nařčení a pomluvám, Jan se ukryje. Z houští se vynoří král. Vřele se s Alenou vítá, ta je však celá nesvá. Jana popadne žárlivost, a vstoupí mezi Alenu a krále.
Purkrabí se spolu s královým doprovodem vrací do hájovny. Král – když zjistí, že purkrabí krále nikdy neviděl – požádá Jana, aby si s ním vyměnil role. Chce si ještě v klidu zalovit, než bude muset řešit pracovní záležitosti. Jan souhlasí s podmínkou, že si bude moci vyrovnat účty s purkrabím za to, jak Alenu i jejího děda urazil.
Na hradě Jívně se k Janovi chovají jako ke králi. Jan vyzvídá, co si purkrabí a Margareta myslí o Aleně i jejím dědovi, a zjišťuje, že purkrabí má na místo polesného zálusk pro svého známého. Nechá předvolat Alenu. S ní přijde i král a polesný, Alenin děd. Jan poroučí přinést kolébku. Margareta, v domnění, že bude Alena potrestána, přináší kolébku a Jan poroučí, aby si do ní lehla Margareta a purkrabí ji pohoupal. To za sprosté pomluvy a zneužívání úřadu pro své známé. Král ukončí hru, přiznává se, kdo je zač, a hra šťastně končí.
Výtečný znalec doby převážil nad dramatikem.
(dobová kritika)
Množství půvabných a někdy málo srozumitelných detailů není podrobeno ději a povahokresbě, Kolébka je dialogická anekdota pro děti, ne-li plagiát (Plötzovy frašky a Hřímalého opery Zakletý princ).
(Jaroslava Janáčková)
Velice pěkná hlavní idea, celým dějem nenuceně, přirozeně a živě zobrazená, dodává všemu pestrému, laškovnému a rozmarnému reji rázu milé opravdovosti a skutečného humoru. Král Václav tím nevypadá tolik dokumentární, jako tradičně lidový a poetický. Byl by mohl nabýti větším rozměrem poesie více váhy proti těžkému realismu purkrabího a Margrety. Charakteristika je výrazná, plná časové barvitosti.
(Jan Voborník)
Tentokráte veselohra, rozmilá hříčka, a historická. Idylka z doby, kterou žil zatím v románu velikými liniemi, jakoby jen in margine jeho rozlehlých děl ze čtrnáctého a patnáctého věku psaná.
(Jaroslav Kvapil)
“Kolébka” není sice silný kus, ale milý, je v něm hezký humor a výborná dikce, originální. Zauzlení jest trochu staromódní. Jinak ale je to pěkná práce, ač trochu v hlavním ději nesoustředěná.
(Josef Štolba)
Je to věru roztomilá idylka z dávných časů českých, kdy se ještě nevědělo o nedalekých bouřích XV.století, za zlaté doby Karlovy a z mládí Václav IV., jednoho z nejzajímavějších králů českých, jehož zjev už příliš dávno čeká na ztělesnění perem dramatického básníka.
(dobová kritika)
Balada o Kolébce
Můj příteli, Aloisi Jirásku,
kdo by byl řek, za obrázek tvůj milý
že dostane se tobě výprasku
a šlehů zlých za malou kratochvíli!
Však tento světa běh tě neomýlí.
Dost psal jsi a dost jsi se nalíbal,
vždyť dvojčata ti na kolébce kvílí –
tys přece jen dobře kolíbal!
Vím, nebudou ti cinkat v opasku
ty tantiémy, ty již jiným zbyly,
máť publikum dnes na svém provázku
pan Berger, jeho rychlonohé víly,
duch měří se dnes jen dle svalů síly.
Dnes pravé umění je – ideál.
Však postavy tvé hry ty přece žily –
tys přece jen dobře kolíbal!
Kdo polévku svou má dnes bez vlásku?
Dnes každý úspěch nám již otrávili,
žneš všady chladnost, škleb a nelásku,
však líp cos udělat, z nich nepopílí
si ani jeden – bodejž, blázni byli!
Dnes pán, dle větrů plášť kdo ohýbal,
však s tebou jsou, kdo z pramene Múz pili…
Tys přece jen dobře kolíbal!
Vím, otci, kteří v hrobě věky snili,
že řekli si: Kdo vřavy té by dbal?
Tak zrovna jsme kdys žili, pili, byli.
Tys přece jen dobře kolíbal!
(Jaroslav Vrchlický)
Je to opravdu nepovedená hra. Již tak neaktuální téma je podáno nezajímavě a s velkou pravděpodobností by dnešního diváka neoslovilo. Hru pohřbila i chabá dějová konstrukce, nevýrazné dialogy, předvídatelná povahokresba, nevyužitá komická záměna krále za studenta, slabý a očekávaný dramatický vrchol. Hra působí spíše jako dialogizovaná povídka, dle mého názoru nemá šanci, aby mohla na diváky zapůsobit. Její pobyt v archivu je pro ni opravdu zasloužený. Inu, i mistr tesař se někdy utne…
