Popis projektu
Povídka
Napsáno 1881. Vydáno poprvé v Květech 1882, samostatně 1884, poté ve sv. 10 Sebraných spisů I a ve sv. 13 Sebraných spisů II
Zajímavost: Námět našel Jirásek v Tomkových “Příbězích kláštera a města Police nad Metují”. Povídku také Jirásek svému učiteli V.V.Tomkovi věnoval. Později Jirásek námět povídky znovu zpracoval v dramatu “Emigrant”. Jednou z hlavních postav příběhu je P.Josef Bonaventura Pitr (1708-1764), historická postava, mnich polického kláštera, jeden z našich prvních historiků, vlastenec a stoupenec náboženské tolerance.
Roku 1740 přivezli do benediktinského kláštera v Polici nad Metují v uzavřeném kočáře tajuplnou postavu. Ve městě z toho napětí a nejzvědavější je Martínek Jelipivo, jediný syn zámožného souseda Melichara Jelipiva. Od klášterní čeledi pronikne zpráva, že přijeli tři benediktini odněkud ze Slezska, dva starší a jeden mladý. Ti dva zase odjeli. Ve městě se těšili na mši s novým velebníčkem, ale do kostela nepřišel. Kázání neměl, svátostmi nepřisluhoval, před lidmi se tajil. Jen letmo ho někdy bylo možné zahlédnout. V zahradě se procházel, ale vždy v průvodu P.Filipa nebo P.Bonaventury. Jmenoval se Aemilian a dali ho sem na zotavenou. Byl duševně chorý. Z opatrnosti to P.Bonaventura nikomu neprozradil.
A nic nevyzvěděl ani Martínek, přestože obětoval dvacetník, aby ho zahradník pustil tajně do altánku. Viděl jen převora, Filipa Ehrenschilda, s P.Josefem Bonaventurou Pitrem, Němce s Čechem, procházet se zahradou a hádat se o český jazyk. Pak přiběhl zahradníkův pomocník s klíčem od altánku, aby rychle utekl, že mladý mnich je už zde. Bylo šero, Martínek se bál, tím více teď, kdy oba páteři začali ho honit v domnění, že je uprchlý Aemilian. Dostal se pryč, ani nevěděl jak. V tom stavu ho potkala Lenorka Pešková a druhý den se mu smálo celé město.
V očích Lenorčiných, jejíž matka jí Martínka vnucovala za ženicha, stal se Martínek ještě protivnějším. Jak jiným byl mistr Jiří, budoucí kněz, pyšný syn kmotry Březinové!
Lenorčina matka byla však kvůli odporu vůči vyhlédnutému ženichovi na Lenorku naštvaná. Začala jí předhazovat nezdárného otce, který jí pro samou víru zkazil život a svým útěkem do ciziny zanechal v hanbě. Lenorka hledala útěchu u skalského strýce Kořínka. Jednou v lese, když šla za strýcem, narazila na P.Aemiliana. Říkal jí divné věci; naštěstí se brzy objevil P.Bonaventura, který ho odvedl. Strýcovi si postěžovala na to, jak matka mluví o otci – strýc ji naopak ubezpečil, že její otec byl řádný muž, věrný své víře, i když se jí naoko vzdal. Chybil jen, že to matce, kterou si vzal z lásky, zatajil.
Na léto opět přijel mistr Jiří z Hradce. Lenorka se s ním sblížila zase o něco víc…
Tu se dostala do města zpráva, že císař Karel VI. zemřel. A začaly války. Vojska zaplavila celý kraj. V tom přihnal se do světnice voják – kmotra Březinová mu podala chléb, který on s nechutí vyplivl. To si nedala panímáma líbit, voják se však rozpřáhl šavlí, když tu vešla do místnosti Lenorka, a rána šavlí přistála na její hlavě!
Mistr Jiří se dozvěděl, co se stalo, a rychle pospíchal za Lenorkou. Ta se naštěstí ze všeho dostala. Ale s Jiřím byla velká změna. Vysedával o samotě, přemýšlel, nemluvil. Rozhodl se vystoupit se semináře. Obě matky přijaly zprávu i oznámený důvod – lásku obou dětí – s nevolí a zatvrdily se.
Jiřík zašel ke skalském strýci pro pomoc. Ten promluvil Lenorčině matce do duše. P.Bonaventura zasáhl zase u Březinové. Pádněji však zasáhl výjev s P.Aemiliánem, kterého se bezděky Březinová stala svědkyní – v klášteře se ubytoval zemský hejtman z Lehnice. Jeho krásnou mladou ženu zahlédl z okna v zahradě P.Aemilián, již tak dalece uzdravený, že směl volně chodit do zahrady. Poznal v ní svou nešťastnou lásku, přiběhl k ní, strhl ji do náruče, tiskl a líbal, až omdlela. Stěží ho od ní odtrhli. Březinové poté zahradník celý výstup řádně vysvětlil, a když odpoledne spatřila kočár odvážející vznešené manžele, zachvátila ji lítost s osudem hraběnky po boku starého, nemilovaného muže.
Lenorčina matka však byla stále neústupná. Dokonce již přišel Martínek s otcem na námluvy – Lenorka utekla ke strýci do skal, a bylo po námluvách. V klášteře zemřel P. Aemilián – od oné vylíčené chvíle začal zuřit, bylo třeba ho spoutat. Jeho síly byly již vyčerpány.
O definitivním konci rozhodly válečné události. Přitrhli Prusové. Každý se jich bál. Všichni mladí utekli do hor. Lenorka s Jiřím se usídlili u skalského strýce, když tu se objevil Lenorčin otec, který se vrátil z ciziny s Prusy, a hned zamířil ke Kořínkovi. Odhodlal se zajít ke své ženě, když dceru zavedl k Březinům. Shledání však bylo nevlídné. Žena spustila výčitky. Pešek ji však umlkl sdělením, že on je stále pánem usedlosti a že přišel s úkolem převést evangelíky do Pruska a vymoct emigrantům náhrady od kláštera.
Pešek byl však přijat nevlídně i ostatními. Všude měli emigranty za zrádce vlasti, neboť přišli s Prusy. Hrozbou, že prodá hospodu, přiměl ženu, že svolila ke sňatku dcery s Jiříkem. Odhodlal se k návratu do Rixdorfu, neboť pochopil, že by tu byl jen na překážku…
Mladý Březina se dožil volnějších josefinských časů a s manželkou vroucně vzpomínal, když byl vydán toleranční patent, na hrob otce Adam Peška na opuštěné české výspě v bouřlivých vlnách germánského moře.
Je tu signalisováno Jiráskovo nazírání na dobu obrozeneckou, odvrat od otázek náboženských k národním, k zápasu o bytí národa, k snahám a usilovné práci o povznesení národa… Z episod upoutá živé vylíčení velkopátečního průvodu s výjevy umučení a s flagelanty, mrskači.
(Jaromír Borecký)
Látku Jiráskovi poskytl spis V.V.Tomka “Příběhy kláštera a města Police nad Metují”. Svému univerzitnímu učiteli také Jirásek Sousedy věnoval. Slovo sousedé z názvu se vztahuje k několika rovinám v próze obsaženým: k příběhu, v němž se sbližují a posléze šťastně spojí dcera “berana” a syn z počestného katolického sousedního domu; k prostředí města a kláštera a k dějinnému okamžiku, s nímž je to všecko svázáno.
V polickém klášteře právě v té době žije P.Bonaventura Pitr, “první z našich historiků, kterým šlo o křísení naší minulosti pro povzbuzení, a tím budoucnost našeho lidu” (Nejedlý). Tato historická osobnost z přelomu dvou epoch, barokní a osvícenské, v dějepisu předchůdce G.Dobnera, stoupence náboženské tolerance a obhájce českého jazyka, působí kladně uvnitř kláštera i v jeho dosahu.
Sousedé objevovali pro české historické povědomí úlohu vlastenecky smýšlejících katolických kněží v čase protireformace; vzdali hold P.Bonaventurovi Pitrovi a poukázali tak na domácí zdroje osvícenství a obrození. Evangelická emigrace je tu nazírána ve světle dvojlomném, přesněji rozlišuje se mezi duchy typu Komenského a mezi řadovými evangelíky z pozdějších vln emigrace, jejichž odchody rozštěpovaly rodiny a svými důsledky ohrožovaly štěstí pokolení, které nad náboženské přesvědčení a cítění stavělo osobní štěstí a soužití v lásce.
O tři desetileté později se Jirásek přihlásil k průkopnickým Sousedům v Temnu volbou jednoho významného vlastního jména. Hodná katolická rodina v pražském pivovaře nese příjmení Březina a její nadějný syn je zase Jiří. V objemném a mnohostranném obraze doby uprostřed násilné rekatolizace však už Jiřímu Březinovi není dopřáno štěstí po boku tajné “helvetky”. Naopak nemožnost dosáhnout osobního spojení mezi příslušníky pronásledovaného rodu a členem rodu společensky privilegovaného se tam stává nejzákladnějším měřítkem “temna”.
(Jaroslava Janáčková)
V popředí stojí zobrazení dvojího sousedství dvou zemí, Čech a Pruska, v té době narušovaného válečnými událostmi. Autor tu také nastiňuje názorové neshody, jež potom do hloubky řeší v Emigrantovi. Jsou to neshody mezi dvěma mužskými protagonisty povídky i dramatu, mnichem polického kláštera P.Bonaventurou Pitrem, historickou postavou, jedním z našich prvních historiků, vlastencem a stoupencem náboženské tolerance, a emigranta, “berana” Adama Peška, polického měšťana, který se vrátil domů pod ochranou pruské armády. Právě ona ochrana nepřáteli je však trnem v oku všem jeho sousedům, vrstevníkům i vlastní dceři, jež otce milovala a ctila jeho památku před matkou, fanatickou katoličkou. Nakonec Pešek, protože nechce stát v cestě štěstí své dcery, odchází zpátky do Rixfordu, exulantské české osady u Berlína. Povídka končí epilogem, v němž autor prochází Kovářovou roklí a vystoupí na vrchol Stěn, odkud se rozhlíží po sousední, už cizí zemi, nad kterou koruna svatováclavská také někdy zářila… a cituje slova z Komenského Kšaftu umírající matky jednoty bratrské, která v textu vložil do úst Pitrovi, když tuto Komenského knihu vracel Peškovi: Jsem té lásky, která z knihy té plápolá, té lásky k národu a vlasti. A v té lásce svaté je shovívavost, snášenlivost a odpuštění.
(Eva Koudelková)
V příběhu je sousedský vztah napjatý: Pešková, jejíž manžel před lety odešel coby “beran” do exilu, se usilovně snaží zahladit jeho stopy horlivým působením mezi katolíky; trnem v oku jsou jí úspěchy sousedky Březinové, které se dostává cti být starší sestrou místního církevního bratrstva. Když Pešková navíc zjistí, že Jiřík, syn Březinových, který se má na přání matčino stát knězem, miluje její dceru Lenorku a rodiče začínají jeho přání opustit kněžskou dráhu povolovat, tím víc nutí dceři hloupého zámožného ženicha. Jiřík samozřejmě svádí vnitřní i “domácí” boj o rozhodnutí vystoupit ze semináře. Nejprve se však musí ujistit o Lenorčině náklonnosti… Pro naše pozorování je však tato scéna nejen dokladem Jiráskovy práce s “instantní psychologií” řeči postav, ale také dokladem jedné z jeho tematických preferencí, totiž zobrazení milostného vztahu v jeho počátcích, nejistotě, ve fázi letmých kontaktů, vzájemného obhlížení, pátrání po smýšlení toho druhého, obezřetnosti a přinejmenším zpočátku stydlivé, rozpačité řeči prostoupené zámlkami.
(Alice Jedličková)
Scéna zachycující průchod odvedenců od Bezděkova přes Polici, kde za ně bezvýsledně prosí P.Josef Bonaventura Pitr, osvícenec, vlastenec, spisovatel, tehdy příslušník benediktinské komunity v Polici a preses (představený) tamějšího mariánského bratrstva, náleží bez nadsázky k těm nejpůsobivějším.
(Ladislav Hladký – Jaroslav Šůla)
Bylo mi welkým potěšením obdržení dárku Wašeho, který mě w Praze došel za posledních dní před odjezdem mým odtamtud na swátky welikonoční čili wlastně na prázdniny welikonoční. Odložil jsem si wšak poděkowání za něj schwálně až do přečtení dílka toho, ku kterému jsem měl čas teprw zde v Polici. Pobawil jsem se s ním zde welmi mile, a děkuji nyní tím wřeleji. Jest to zajisté powídka utěšená, která má pro mne zwláštní zajímawost osobní, ježto widím, že se z mých podrobností historických dobře dá čerpati pro pěknou ušlechtilou literaturu.
(V.V.Tomek)
Čtenář má před sebou kulturní obrázek z první polovice století předešlého. Vchází do tehdejších domácností, seznává náboženský obrat rodin, jejichžto děd se ještě přidržoval zásad bratrských; flagelanti, tajní vyznavači evangeličtí, emigranti, znenáhlé obrozování českého vědomí – toť půda, na které se odehrává děj. Toto pomalu se budící vědomí národní zobrazeno ve šlechetném páteru Bonaventurovi, praesesu bratrstva bolestné Matky boží, který u převora jsa zapsán jako “furibundus Čechus” s páterem Řehořem jsou upřímní synové vlasti. Bonaventura vymohl na převorovi, že k radosti všech občanů pašije na květnou neděli zpívány byly česky, historickými pak studiemi hledí působiti k tomu, aby minulost česká byla opět poznána, aby Čechové seznavše, čím kdysi byli a čím jsou, opět se učili milovat rodnou vlast. Zároveň jest Bonaventura ideální humanista, pomáhající a radící kdekoli a komukoliv… Sloh Jiráskův je prostý, velmi plynný a vyniká vzletným líčením krajin policko-broumovských. Románem provívá vlastenecká tendence, ač do popředí nevystupuje; vlastenecká slova pátera Bonaventury, která pronesl k emigrantu Peškovi: Jsem té lásky k národu a vlasti – a v té lásce svaté je shovívavost, snášenlivost i odpuštění, pamatují spisovatele na Čelakovského… Láska ku království a zemi nemohla vyhasnouti ani u katolíků českých, a jako Balbín tak zajisté mnoho jiných smýšlelo a soudilo, proto páterové Bonaventura i Řehoř jsou osobami nejen psychologicky odůvodněnými, ale i historicky možnými. Láska k rodné zemi vedla ke studiu její historie a tím i nutně se probuzovala láska k jazyku, který potlačiti nemohlo se podařiti nikomu.
(dobová kritika)
Vypravována je “historie” tak, že bezděky jsme unášeni na oživené místo děje a slyšíme mluviti tehdejší lidi se vším bytem i činem; jest to veliká přednost knihy, jejíž všecka tendence jest, jak u Jiráska pravidlem, plna vlasteneckého vznětu a humánní ušlechtilosti. “Sousedé” patří bez odporu k nejlepším povídkám Jiráskovým.
(dobová kritika)
Zde, ve stínu Polického kláštera, šíří se jed protireformace mezi měšťanstvo zvláště účinně, a hlavní její obětí jest tu sama Peškova žena, jež dokonce udala svého muže, že má kacířské knihy. Jak by se mohl svobodný duch českého evangelíka smířit s touto duševní nocí a dokonce se jí přizpůsobit? Ale tím již upadá v nerozřešitelný rozpor s povinnostmi, jež na sebe bere jako poddaný evangelického krále pruského.
(Zdeněk Nejedlý)
Povídka má silný náboj, je čtivá a sugestivní a předjímá Jiráskovo vrcholné drama Emigrant.