Popis projektu
Povídka
Napsáno 1878. Vydáno poprvé ve Světozoru 1878 pod názvem “U rodného prahu”, poté v Z bouřlivých dob 1882, 1889, dále ve sv. 13 Sebraných spisů I a ve sv. 24 Sebraných spisů II
Zajímavost: Děj se odehrává za války o dědictví bavorské, která si však mezi lidmi vysloužila přezdívku “bramborová vojna”.
Roku 1778 přitáhl do země pruský král. Vojna se hromadila v Náchodsku. Vůdci byli maršálek Lascy a císař Josef. Válčilo se však pouze obilnicemi a sklepy. Všude bylo plno špehounů. Mezi nimi Václav Pelyněk, vlastně Václav Petrů, kdysi selský syn, pak pruský voják, člověk zkušený a ztrápený dlouhými léty ve vězení.
Rychtář Volšinský měl sestru Kateřinu, kterou Václav miloval, ale protože byl chudý, nesměl si ji vzít – navíc ho rychtář dostal do vojska, aby se ho zbavil. Václav sběhl, byl však i na pruské straně chycen k vojsku a pro novou deserci odsouzen. Přišel o dva prsty na pravé noze, nemohl již po propuštění sloužit jako voják, a protože mluvil česky, použili ho jako zvěda. Jakmile se dostal do své vesnice, pomstil se Václav Volšinskému tím, že mu zapálil statek.
Na útěku se na noc uchýlil na Eliášovu samotu, kde se u Pancířů setkal se svým synem Václavem. Pomohl mu k penězům za dobytou vojenskou zásluhu a k povolení se oženit podle svého přání. Též Václav sám mohl zase ožít jako člověk, odhodit špionství a vrátit se do Čech, kde se konečně dočkal manželství s milovanou Kateřinou.
Do “bramborové vojny” zasadil Jirásek děj čiře novelistický, zapletený, nedosti však prohloubený, jak jindy Jirásek činívá, charakteristikami.
(Jaromír Borecký)
Povídka ukazuje, co zkusil někdy ubohý český hoch na vojně oněch časů, zvláště dostal-li se do moci Prusů; a co natropila zlého ničená zášť pyšného rychtáře ve vsi.
(Jan Voborník)
Přímou polemiku s romantickým “cizincem”, kterého utrpení přesvědčovalo, že má právo mstít se za ztrátu ženy, svobody a dítěte, celého štěstí, vede Jirásek v povídce “U domácího prahu”… Přerod divného “cizince” a pruského špióna v oddaného manžela a otce se připravuje shrnující větou: Kdy srdce mu ustydlo a on otupěl, shledal, že je živa na světě ještě věrnost a láska.
(Jaroslava Janáčková)
První věty o vpádech Friedricha II. Velikého, tentokrát za války o dědictví bavorské, jsou částečně ironicky zdůvěrňující. Další datum už přenáší dějinné okolnosti, příchod pruské armády i její rozložení, na Náchodsko. Přechází se tím od obecnějšího vstupu-oznámení ke konkretizacím, s nimiž se dále mísí komentáře a vysvětlení (role spisovatele-historika), odkazující ke kronikářským záznamům. I proto první oddíl uzavírá věta: “Tolik kronikář.”
(Alice Jedličková a kol.: Narativní způsoby v české próze 19.století, 2022)
Toto období, kdy armády obou stran dlouho nečinně ležely proti sobě, a nakonec to všechno skončilo bez jediné větší bitvy, je v Jiráskově povídce věrně podáno: hlad, nemoci, rabování, přecházení pronásledovaných lidí (ať už z důvodů náboženských, robotních nebo vojenských) z jedné strany hranice na druhou buď jako zběhové, či jako špióni. Prototypem takto postižených osob tu je pruský zvěd Václav Pelyněk, ve skutečnosti Václav Petrů, který se přišel pomstít za ztrátu ženy i svobody. Vystižení atmosféry je skutečně působivé, poněkud horší je to už s literárními kvalitami povídky, kde postrádáme hlubší prokreslenost postav nebo motivace jejich jednání, a například přerod pruského špióna, mstitele bezpráví, v oddaného manžela a otce je příliš krkolomný a náhlý. Děj je zřejmě zasazen někam na Novoměstsko, jediná konkrétní místní jména, která Jirásek uvádí jako lokalizace dějových epizod, jsou Slavoňov a v samém závěru Stroužné, kde se nakonec Václav Petrů usazuje se svou ztracenou a opět nalezenou dávnou láskou.
(Eva Koudelková)
A.Jirásek podává v retrospektivě životní příběh člověka, který se na počátku “bramborové” války po dvou desetiletích nedobrovolné vojenské služby v armádách habsburské, z níž dezertoval, i pruské a po věznění vrací jako pruský vyzvědač do rodného kraje, k domácímu prahu. Příběh má relativně dobrý konec – mladí získali souhlas vrchnosti k sňatku a Václavovi rodiče se konečně také vezmou a odcházejí za hranice do Pruska, do Stroužného, kde mezi kladskými Čechy vcelku spokojeně žili a udržovali kontakty s mladými v Čechách. Václav Petrů tedy k domácímu, rodnému prahu pouze došel, dožít za ním mu nebylo dopřáno. Mladý, ani ne třicetiletý spisovatel prokazuje, že se dokázal vcítit do osobní tragédie člověka pronásledovaného zejména lidskou zlobou.
(Ladislav Hladký – Jaroslav Šůla)
Václav Petrů, zvaný Pelyněk, byl sice svým odpůrcem udán pro tajné evangelictví a za to odveden k vojsku, z něhož prchl, a tak se dostal do Pruska, ale v dalším náboženská otázka se vůbec neozve, nýbrž celá povídka jest spíše obraz ze selského života, kde nenávist vyhání lidi z domova a tak je činí uprchlíky. Proto také osud Pelyňkův jest spíše ponurý než tragický. Utrpením tak zatvrdl, že se stává až pruským vyzvědačem a při návratu domů vypořádává se nejdříve se svým nepřítelem, jemuž zapálí statek. Přesto však přece další postup povídky ukazuje, jak již tehdy se Jirásek vžíval v duši českého emigranta a jak se snažil ji lidsky pochopit, ať už příčina jeho emigrace byla jakákoliv.
(Zdeněk Nejedlý)
Přímočarý, sugestivní a strhující příběh sice postrádá hlubší prokreslení postav, ale i tak stojí za přečtení.