Novinář a spisovatel Karel Horký (1879-1965) je dnes téměř zapomenut. A to docela neprávem. Jeho práce oplývají vtipem a bystrým úsudkem a pro své kvality si rozhodně zaslouží, aby byly znovu objeveny dnešními čtenáři. Vždyť dokonce světoznámý spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu Jaroslav Seifert prohlásil, že “jako fejetonistu jsem si už dávno Horkého zařadil mezi Nerudu a Čapka, dva mistry této formy. Život mu nedával spočinout a on nedával spočinout životu. Byl impulsivní, hbitý i pozorný, byl všude a dovedl psát o mnohém. V jeho mládí nebyla ještě vynalezena reportáž, musil mu stačit na vše fejeton. A stačil.”
Za svého života v nelehké době první i druhé světové války prokázal Horký mimořádný charakter, díky němuž byl uznáván i svými protivníky. Bojoval za svobodu a demokracii, a to i pro ty, se kterými zásadně nesouhlasil.
Byl proslulý i tím, jak vroucně a upřímně miloval Jiráskovo dílo – vždy se za něj se vší rozhodností stavěl. Jeho fejeton “Moderní Štefan” je hluboce lidským vyjádřením obdivu k Jiráskově trilogii “Bratrstvo”.
Snad skoro každý kulturnější člověk nosí v svém srdci několik vyvolených knih, s nimiž srostl a jež mu jsou nejdražší. Přítelkyně, jež nikdy nezklamou. Duševní milenky. Někdo by jich mohl jmenovat pět, někdo deset. Nejčarovnější harém světa: harém duše.
Pro mne jednou z takových vyvolených knih je “Bratrstvo”, napsané Jiráskem ve věku, kdy slunce života směřuje již k západu a kdy Musy líbávají již s jistou rezervou vrásčitá čela básníků, ale přece kniha tak mladá, tak úžasně, ba zázračně mladá! Strhující její děj je vržen na papír s takovou silou mužného rozmachu, s takovou živelností mládí, že ještě před dvěma lety, když za letního soumraku jsem stál zamyšlen v lesíku nad Hronovem, neubránil jsem se myšlence: zde žije nejmladší český spisovatel. Byla to kapitulace jen osobní, nebo hromadná, za celou generaci? S tím posledním jistě byste nesouhlasili. Dobrá. Ale pak se musíte bránit svým vlastním dílem! Potom pište, potom buďte skutečně mládi, potom toho hronovského básníka archivů přemozte a spoutejte zelenými věnci svého mládí! Dá se spoutat rád. Možná, že na to čeká.
Miluji “Bratrstvo” tak velice právě pro tento jarní vichr, jenž se Jiráskovým dotekem pozvedl z prachu archivů a unáší jako pírko jeho středověké postavy, obtížené škorněmi, helmicemi a pancíři. Tam, v “Bratrstvu”, kde každá druhá stránka mluví k očím jako plátno staroholandského obrazu, tam v ryku bitev a v pekle prakovnic má svoje poslední a největší slovo láska, tam Jan Talafús, od jehož očí chytají maďarské hrady a kláštery, usíná vedle bílého těla jako jehně, “unaven milostným zápasem”, tam žoldácká čest má své zákony, tam vášeň burácí a láska probíhá dějem jako řeka vína, tam vínem natírají před soubojem i nohy koní, tam staří, zkažení chlapi brečí, když opouštějí vesnici, kde poznali zjevení čisté, andělské dívky.
Ale v tomto “Bratrstvu” vystupuje i jedna strašná, tragická postava, u které se vždy mlčky a jako přimraženi zastavíme, když si Jiráska čítáváme nahlas, jak už je to od let zvykem v mé rodině. Je to Štefan Kozic, mladý synek ze zemanské rodiny v Podhradí, který se vrací z vojny domů k rodičům, maje jedno oko vyťato a místo rukou dva pahýly. Ten okamžik, kdy starý Kozic, nemaje o ničem ani tušení, vztahuje po Štefanovi radostně ruce, aby jej objal – ta hrozná chvíle, kdy Štefan vystrčí zpod huňky svoje pahýly a křikne:
“Nemohu, otecko, nemohu!”
Ta chvíle zastavuje dech, zde vždycky musíme ve čtení ustat, zde nikdy nemůžeme číst dále.
Ovšem, to byl tentokrát středověk a tento Štefan patří daleké minulosti, staré již skoro půl tisíce let. Ale historie, jež někdy rozumně, někdy však také s pustou dotěrností se opakuje, přivedla nedávno před mé oči obraz nového, moderního Štefana, proti němuž Jiráskův Štefan Kozic může být nazván miláčkem Štěsteny.
Bylo to loňského roku za mého pobytu na zotavenou v Abbazii, kde mne svedla náhoda s mladou manželskou dvojicí. Ona měla krásné ruce ušlechtilého tvaru – a jeho ruce byly ustřeleny až k zápěstí. A její oko bylo šedavě modré, plné lásky a něhy – a jeho obě oči byly pryč, místo nich zely v důlcích dvě úzké, jakoby slepené díry. Proč těchto příšerných jam nezastíral, proč nenosil černých brýlí, nevím. Snad byl trochu zdětinštělý svým neštěstím, snad měl pro to i nějaké zvláštní, čistě osobní důvody, jež znala jenom ona – ta zosobněná oběť, ta bytost opravdu božská, před světovou válkou snad jeho snoubenka, po válce jeho anděl strážce, opatrovník, napaječ, krmič a – žena.
Ano, byla před zákonem, přikazujícím zabíjet, jeho ženou: svazek jejich lásky byl zpečetěn manželským prstenem, který nosila na jednom ze svých útlých prstů, jimiž svého muže oblékala a svlékala. Na jeho prstě nebylo nic. Ležel s ostatním umělým hnojivem někde v haličské zemi, kde málo let předtím byly zuřivé bitvy.
Ke konci pobytu v Abbazii jsme se s oběma mladými manžely seznámili blíž. Došlo i k tomu, že v zahradní restauraci sedávali u našeho stolu, kde první pohled zblízka na ty dvě prázdné oči a na ty dva prázdné rukávy div nám nezastavil krev v žilách. Oba milovali literaturu a hudbu a on jevil duševní úroveň, jež při bývalém rakouském důstojníku až překvapovala. Mluvívali jsme i o politice – a to někdy ztrácel svou společenskou vyrovnanost, tu vzplanul a všecka dynastická zřízení odsuzoval bezohlednými výrazy a s nepokrytou nenávistí a zlobou, jež mne dost udivila první okamžik, než jsem si uvědomil její čistě lidské, tragické příčiny. Dvě mladé ruce a dvě mladé oči, obětované válečné spekulaci dvou císařů! Tu zášť jako had v zubu nosil v sobě, toho jim nemohl zapomenout. Byl by asi rád zaťal pěsti, ale už jich neměl.
Ale vedle zazněla hudba – a mladý, pozdně pobouřený mrzák se uklidňoval. A ona, tiše a s něhou hladíc rukavičku jeho pahýlu, nalévala mu na talíř polévku a začala jej krmit lžicemi, po nichž jako nemluvně lapal svými ústy, jejichž horní ret jevil ještě polibek šrapnelu. Potom mu krájela maso a vkládala mu sousto po soustu do úst, která tu a tam otřela ubrouskem, hovoříc při tom něco k smíchu. Jednoho večera k nám pronesla, že zjara churavěla, ale v Abbazii že jí svědčí. A on, obraceje k nám své oči slepce, se nás dotazoval radostně:
“Wirklich? Sieht sie gut aus?”
Chtěl to mít z našich úst potvrzeno. On ji miloval, ale neviděl ji…
A neviděl také její lehce zbledlé a hned zase lehce se zardívající tváře, když se posléze zvedli a ona jeho pahýly vpravovala pracně do převlečníku před očima všech hostí, z nichž někteří nedovedli být lidmi.
Byl nádherný slunečný den, když jsme se chystali k odjezdu a když tohoto Štefana dvacátého věku jsem viděl naposled. Šel jsem procházkou po strandu a viděl jsem je oba, koupající se v moři. Bylo to poprvé, co v plné záři jižního nebe jsem spatřil nahotu toho strašného trupu, jehož pahýly křičely k nebesům. Ne, nekřičely! Ona, ta poválečná Madona, stala se v té slunečné chvíli pro něho dítětem, ona jej držela za tyto dva pahýly a skákala s ním vesele ve vodě, stříkala na něho, dováděli spolu, smáli se, napodobili jakýsi šťastný předválečný den, objevili ve střepech svého štěstí zbytek heuriger, které před lety pili na výletě v Gumpoldskirchen.
(1924)
