Český spisovatel světového jména, nositel Nobelovy ceny za literaturu, Jaroslav Seifert (1901-1986), měl pro Jiráskova zetě, spisovatele a diplomata, Hanuše Jelínka (1878-1944), který si roku 1905 vzal Jiráskovu dceru Boženu (1880-1951), proslulou malířku, za ženu, jen samá slova chvály, a to i přesto, že Seifert svou uměleckou dráhu začínal, kdežto Jelínek ji končil. Ostatně Seifert patřil mezi ty nemnohé představitele české moderní literatury, kteří dokázali ocenit i své – mnohdy velmi vzdálené – předchůdce, například Jaroslava Vrchlického, jehož dílem, které bylo mladými umělci nespravedlivě zatracováno, se často zabýval.
Samotný Alois Jirásek měl k Jelínkovi blízko, oceňoval ho a podporoval, ač byl mezi nimi generační rozdíl a často si vyměňovali odlišné názory na umění.
O mezigeneračním střetu s Jiráskem napsal Jelínek:
“Snažil jsem se co nejvíce, abych si získal jeho důvěry, neboť jsem chápal velikost, jeho uměleckou tvůrčí sílu i jeho význam národní. Během let zmizela jeho nedůvěra, která vlastně neplatila mé osobě, jako spíše mé generaci, a v dobách válečných, kdy připadla mu čest mluviti jménem celého národa, povolával mne vždycky k sobě a předkládal mi svoje historické projevy, žádaje mne o úsudek a souhlas. Vážím si vysoce důvěry, kterou mi ve chvílích historické odpovědnosti prokazoval. Před takovým důkazem důvěry mizí nepatrné neshody právem podrážděného Mistra na zetě, jejž pokládal za exponenta svých odpůrců.”
Jelínkův vztah k Jiráskovi dobře vystihuje jeho věta:
“Bylo to veliké srdce a veliká čistá duše.”
Hanuš Jelínek byl svědkem nejen těžkých posledních let Jiráskova života, kdy ho – osamělého po smrti své milované ženy – trápily zdravotní problémy:
“A bylo to sychravé březnové ráno, dne 12.března 1930, kdy Alois Jirásek ve své ložnici naposledy vydechl. Bděl jsem té noci se švagrem Josefem Tříškou u jeho rakve. Ležel tu ve své pracovně, v tom pokoji, kde před dvaceti pěti lety dával mně a své dceři otcovské požehnání před naší svatbou, v tom pokoji, kde tvořil velkou část svého díla. Byla to noc tesklivého rozjímání, smutku a lítosti.”
Ovšem ani Jelínka osud neušetřil těžkého konce, jak zachytil ve svém vzpomínkovém článku k Jelínkově úmrtí Jaroslav Seifert.
Jaroslav Seifert:
Spisovatel Hanuš Jelínek mrtev (1944)
Nad mrtvým tělem básníka Hanuše Jelínka měla by býti zpívána ta nejkrásnější píseň o kráse života; píseň o radosti bytí a věčné touze žití; píseň o víře a naději, které nemohou býti otřeseny ničím.
Ještě donedávna mohli jsme v pražských ulicích potkávati muže v bezvadné ústroji, střihu poněkud francouzského, s nezbytným monoklem na oku. Kdo by neznal elegantního Hanuše Jelínka, básníka, kritika, redaktora, překladatele, vysokého úředníka, profesora, ale především člověka, šťastně zamilovaného do života. A jen málokdo věděl, že tento elegantní muž je po těžké krční operaci zbaven řeči a že jeho oči jsou již téměř zastřeny. Odmítaje dlouho doprovod, s elegantním pohybem nasazoval si svůj monokl na oko téměř vyhaslé. Mnoho let zápasil s touto nepřízní osudu. Byl to imponující zápas, zápas se smrtí a časem. Teprve včera byl ukončen.
Hanuš Jelínek podlehl a zemřel stár 65 let, když před tím, nemaje hlasivek, naučil se mluviti po způsobu břichomluvců, a když, nemoha psáti, tím usilovněji nadiktoval spolupracovníkům svoje paměti, kterými uzavíral obsáhlé dílo životní.
Dílo opravdu obsáhlé. Neboť je kupodivu, jak člověk, který dovedl tolik času věnovati společnosti, kulturnímu životu a úřadu, mohl napsati tisíce a tisíce stran básní, povídek, kritik a překladů.
Význam osobnosti Jelínkovy tkví v jeho básnických překladech. Sám básník, dokonale informovaný, dovedl se dotýkati děl cizích básníků s jedinečným mistrovstvím. Jeho překlady patří k nejlepším v české literatuře. Nebylo u nás ducha tak poučeného a přitom tak ovládajícího řemeslo básnické, který by jako on dovedl se vžíti do rozkošných forem středověkého básnictví francouzského. Avšak i jeho překlady z moderní poezie francouzské vyznačují se podivuhodnou dokonalostí, která si nezadala s originálem.
Jeho francouzsky psané dějiny české literatury nebyly dodnes oceněny po zásluze. Byl to čin, který při své neokázalosti vykonal v cizině mnoho pro propagaci českého jména a české literatury. Mnohaletá činnost divadelního kritika shrnuta je pak v trojsvazkovém díle S prvního balkonu. Kniha tato ve zkratce divadelních záznamů je nám zároveň živou historií našeho moderního divadla.
Jestliže o jeho vlastním díle básnickém zmiňujeme se až v závěru, je to nikoliv proto, že by bylo nejméně významné v jeho díle. Ač mnohé z jeho poezie nese až příliš význačnou pečeť literárního mládí, ač jeho tehdejší ironický postoj k životu je jistě těžko pochopitelný mládeži dneška, drobné sbírky lyriky prozrazují básníka pozoruhodné slovní kultury a formální dovednosti. Neboť Jelínek básnil nejen svým perem, byl básníkem celou svou osobností a celým svým životem a jako básník přešel českým životem a jako básník bude vždy oceňován.
Milý a srdečný, laskavý přítel mladých lidí, vždycky ochotný pomoci i poradit.
Lumír měl v něm jednoho ze svých nejlepších redaktorů a Umělecká beseda jednoho ze svých nejvýznačnějších a nejvěrnějších členů.
(Národní práce, 29.4.1944)
