Prvního dubna 1927 zemřela Jiráskova žena Marie, rozená Podhajská (1859-1927), se kterou Alois Jirásek žil v manželském svazku od 12.8.1879, tedy téměř padesát let. Pro Jiráska byla manželčina smrt drtivou ranou, ze které se již do konce života nevzpamatoval. V Marii, se kterou se seznámil za svého pobytu v Litomyšli, nalezl věrnou oporu v dobách dobrých i zlých, skvělou hospodyni a matku svých dětí. Byla mu dokonce vzorem pro celou řadu jeho románových postav.
Marie zemřela po embolii tepny mozkové. Jirásek se k smrti své milované ženy vyjádřil takto:
“Nemoc po prvním záchvatu se lepšila, ale pak přišel záchvat druhý, ve čtvrtek a v pátek v noci 1.toho měsíce má dobrá, milá žena skonala. Je to pro mne a rodinu těžká, bolestná rána. Přes 40 let jsme spolu šťastně žili, šťastně i v různých trampotách.”
Smrt starého, nemocného spisovatele těžce zasáhla. Jeho milovaná “Mařenka, Marie, žena, máti, maminka” byla pro něj skutečným životním pokladem. Slova, která Marie Aloisovi napsala v srpnu 1878, svědčí svou upřímností o jejich opravdu silném a intenzívním vztahu:
“Můj nejmilejší Loišičku! Tvého posledního listu jsem se ovšem ulekla, ale když jsem jej otevřela, byla bych si radostí jako malé dítě poskočila, nevěděla jsem co dříve, mám-li list čísti a nebo se dívati na podobiznu, jsou to obě mě tak drahé věci. Já bych byla tomu panu Jiráskovi tisíc hubiček najednou dala, ale mám strach, aby se mě z něho vosk nesetřel, proto však předce ňákou dostal, ale až přijede ten můj nejmilejší pan Irásek, ten dostane tak moc hubiček, že je pak už ani nebude chtít a bude mi je vracet. Ten drahý obrázek jsem již dala do medailonku a chodím se na něj dívat, je tak hezounký, porád se na mě někdo z toho obrázku usmívá. Jak mě oblaží jen pohled na tvou podobiznu, jak pak až přijedeš, až Tebe zas budu mít, každé chvilenky kdy ty u mne budeš, si vážit budu a nikdy se už zlobit nebudem, viď, že né můj drahoušku. Já budu tak hodná, uvidíš, jen se přijeď brzy přesvědčit. O Tvé lásce ke mě nikdy již pochybovati nebudu, jsem přesvědčena, věřím Tobě, že mě moc rád máš, že snad ani tolik lásky nezasluhuji. Čím já Ti dokážu, že Tě tak moc ráda mám, Ty to věříš, viď můj miláčku. Tvou lásku mi dokazuje i ten malý kvítek, ta parnássie, že i ve společnosti učených pánů a nepochybně i učeném hovoru si na mne vzpomínáš, dala jsem si ten milý něžný kvítek zase do druhého medailonku. To musí být krásný květ, když čerstvý jest, jest podoben jistě květu mírtovému.”
Uznávaný profesor Syllaba se snažil Jiráskův zármutek ze smrti milované bytosti zmírnit:
“Zvěčnělé paní byla smrt vykoupením z těžké strázně, která by ji byla očekávala, kdyby byla přece ještě naživu zůstala, neboť bez nějakých následků, následků vážných, by to nebylo. Toto pomyšlení musí poněkud zmenšovat bolest Vaši i všech vážených členů rodiny, bolest velkou při velké Vaší lásce k zesnulé.”
A nejen profesor Syllaba.
Jirásek byl zavalen kondolencemi – od těch, co jeho ženu skutečně znali, i od těch, co ji nikdy v životě neviděli, ale cítili potřebu slavného spisovatele povzbudit, protože každý chápal, jak velkou ztrátu Jirásek utrpěl.
Byla to slova útěchy, pochopení a upřímné soustrasti:
Marie Alšová, vdova po Jiráskově celoživotním příteli Mikoláši Alšovi:
“S velkou lítostí a pohnutím čtu krutou zprávu, která stihla Vás odchodem bytosti nejdražší.”
Nadporučík František Balvín z pěšího pluku J.S.Koziny:
“… cítím dnes s Vámi nebo mohu si představiti onu velkou bolest, která Vám způsobena. Krutý osud vzal mi loňského roku mého tatíčka a změnil tak mnohý můj plán. Neznal jsem sice Vaši zesnulou paní choť osobně – leč její obrázek, který jsem si vytvořil při pročtení Vašich “Pamětí”, shodoval se plně s oním, který zahlédl jsem kdysi na Národní třídě v Praze. Byl to snímek ze zahrady Vašeho zamilovaného sídla Padolí, kde zvěčněn jste s Vaší paní chotí, jejíž tvář prozrazovala to nejlepší; myslím si, že byla Vám tichou a oddanou paní na cestě životem. Jak vhodným způsobem pamatoval jste na ni při věnování knihy “Na Ostrově”!”
Herečka Leopolda Dostálová:
“Dovolte, abych Vám stiskla, hluboce dojata, ruce a ujistila Vás nejvřelejším svým a svého muže soucítěním Vašeho velikého bolu.”
Edvard Beneš, ministr zahraničních věcí:
“Právě se dozvídám o těžké ztrátě, která Vás stihla. V těžké chvíli já i moje paní myslíme na Vás a v hluboké a upřímné soustrasti tiskneme Vám ruku.”
Karel a Josef Čapkovi:
“Dovolte, abychom Vám projevili upřímnou soustrast s těžkou bolestí, kterou jest Vám nésti.”
Spisovatelka Marie Calma-Veselá:
“Přišla k Vám bolest! Dovolte, abych Vám a Vaší vážené rodině projevila upřímnou soustrast nad odchodem Vaší vzácné paní choti.”
Kritik Miloslav Hýsek:
“Byl jsem hluboce dojat zprávou dnešních novin o těžké ráně, která Vás stihla, a prosím, abyste přijal výraz mé opravdové, srdečné účasti. Byl jste tak laskav a psal jste mi před půlrokem, kdy také mně odešla žena, zabita nemocí, za níž před lety, na počátku svého manželství, byl jste ošetřován pečlivou rukou té, kterou jste nyní ztratil; co jsem tehdy prožil a co v sobě dosud nesu! Bylo to hrozné; a cítím, že i Vy, Mistře, máte chvíle stejně hrozné. Moje žena byla mladá, ale Vy zase jste spolu žili tak dlouho a zcela srostli – taková rána bolí vždycky stejně palčivě.”
Jiří Guth-Jarkovský:
“Moje choť i já dovolujeme si vysloviti Vám svoji nejvřelejší soustrast z těžké ztráty, která Vás stihla úmrtím Vaší paní choti.”
Spisovatel Karel Engelmüller:
“Nepřihlásil jsem se k Vám v minulých radostných a slavných dnech Vašich jubileí, poslušen daného příkazu, ale teď, kdy Vás stihla tak nezměrná bolest, nedá mi to, abych Vám alespoň takto a v duchu nestiskl ruku v hluboké úctě a byť i bezútěšné účasti, vzpomínaje vždy vděčně všech chvil, které nás v umění i v životě svedly a daly mi prožít kus vzácného Vašeho přátelství. Věřte, že cítím a truchlím oddaně s Vámi při tomto nejsmutnějším loučení.”
Spisovatel a publicista T.E.Tisovský:
“Nevím, jakých užíti slov, abych jimi vyjádřil svou hlubokou účast na Vašem zármutku. Mluví ke mně stále jen Litomyšl z dob před padesáti lety. Temná přítomnost marně se snaží potlačiti ty sladké vzpomínky – a doufám, že konejší též Váš krutý smutek. Celý národ cítí s Vámi. Pánbůh Vás, drahý pane profesore, potěš!”
Spisovatel a novinář Karel Horký:
“Myslíme stále na Vás, je nám Vás nezměrně líto a tiskneme Vám ruku v upřímné soustrasti.”
Spisovatel František Herites:
“Tisknu Ti ruku v Tvém hlubokém hoři. Bůh Tě potěš a celou Tvou rodinu.”
Sociální pracovnice a manželka básníka Adolfa Heyduka Emilie Heyduková:
“Kéž Bůh vyslyší prosby naše, abyste kruté chvíle rozechvění překonal a láska celého národa aby zmírnila bolest srdce Vašeho!”
Manželka básníka P.O.Hviezdoslava Ilona Országh-Hviezdoslavová:
“Boh Vás ťažko navštívil, vzal Vám, čo Vám najmiĺšie bolo. Cítím uprímně s Vami, veť viem, čo je to, ztratiť verného, drahého druha života. Prežila som tie duševné muky a musela som ich prežiť.”
Malíř a ilustrátor Adolf Kašpar:
“Osud, který Vám měl růže k nohoum stlát, zraňuje Vás nelítostně trny. Kéž Vám aspoň hodně síly popřeje k ráně, kterou Vás navštívil.”
Politik Kamil Krofta:
“Račte přijmouti můj oddaný projev nejupřímnější soustrasti k těžké ráně, která Vás stihla úmrtím Vaší vzácné paní choti.”
Spisovatel Josef Kopta:
“Vzpomínajíce s úctou drahé nebožky, rozsvěcujeme ve svém srdci čistý plamen soustrasti i vděku a uctíváme hluboce její světlou památku. Odešla, ale její šlépěje, provázející Vás a Vaše nehynoucí dílo, potrvají a tehdy, když naše děti, naši vnuci a vnukové těch vnuků budou čísti ve Vašich knihách, vzpomenou na tu, z jejíž věrnosti a lásky vzešla tak mnohá z těch šťastných stran.”
Spisovatel a legionář Rudolf Medek:
“Rád bych Vám v těchto dnech napsal a poslal utěšující slova; ale sám před dvěma roky jsem ztratil drahého člověka, svoji dcerku, jež dvouletá již odešla od nás. Vím proto, jak marna jsou slova i věty, sebelépe míněné. Přesto osměluji si poslati Vám aspoň uctivý vzkaz své ženy i můj: mysleli jsme oba tolik na Vás v těchto dnech! Dej Vám Bůh sílu, aby Vám ulehčila v tolikerém žalu, abyste nám byl dlouho, dlouho zachován!”
Kritik, historik a politik Zdeněk Nejedlý:
“Zde v cizině, uprostřed Beethovenových oslav, se dovídám o těžké ráně, která stihla Vás a Vaši vzácnou rodinu. Jsem hluboce dojat, i skonem milostivé paní, již jsem si nesmírně vážil a k níž od dětství jsem vzhlížel s obzvláštní úctou, i tím, že Vás osud v době, kdy všichni Vám vroucně přejí klid k zotavení se po minulé chorobě, neušetřil tak kruté bolesti. Nechť Vám jest však útěchou jistě nejpravdivější i nejvroucnější účast všech s Vámi dnes hluboce truchlících. Prosím, abych směl tuto svou účast projeviti i všem Vašim milým, jež v duchu vidím shromážděny kolem té, která je tolik milovala.”
Politik Jan Masaryk:
“Dovolte mi prosím, abych Vám i Vaší rodině vyslovil svoji skromnou, upřímně cítěnou soustrast nad přetěžkou ranou nemilosrdného osudu, jež Vás postihla odchodem Vaší vzácné choti.”
Spisovatel Karel Leger:
“Dovedu plně ocenit velikou Vaši ztrátu – zde těžko je hledat útěchy.”
Spisovatel a redaktor F.S.Procházka:
“Nechť Vaše duševní síla je tak mocná, aby nesla tuto bolest a překonala ji. Mysli celého národa jsou v těchto dnech u Vás a budete jistě zahrnut doklady toho.”
Guvernér Národní banky československé Vilém Pospíšil:
“Navrátiv se z kratšího pobytu z Říma dovídám se k svému velkému zármutku, že vzácná Vaše paní choť navždy nás opustila. Věděl jsem, že ochuravěla, ale poslední zpráva, kterou jsem měl od pí Boženky před odjezdem, zdála se otevírati výhled nadějný. Bylo jinak usouzeno. Je to už značná řada let, co mám čest býti v osobních stycích s Vaší rodinou, a vím, čím Vám vším byla zvěčnělá.”
Sochař Otakar Španiel:
“Dovolte, abych Vám v těžké chvíli Vašeho života projevil svoji hlubokou soustrast.”
Spisovatel F.X.Svoboda:
“Ztratil jste nejdražšího člověka, ušlechtilou svoji ženu. Slova mi hynou v peru, nemohou dáti útěchy v takovém těžkém hoři.”
Politik Přemysl Šámal:
“Připojuje se ke všeobecnému tomuto výrazu smutku jako nepatrná část národa, prosím dobrý osud, by Vám ztrátu Vaši, pokud jest možno, ulehčil.”
Prezident T.G.Masaryk přes Kancelář prezidenta republiky:
“Ztráta družky tak věrné, která s Vámi prožila strasti i radosti celého života, zanechá vždy ránu nezahojenou. Pan prezident přeje Vám, byste ránu tuto přečkal a zůstal rodině i národu ještě dlouhá léta zachován.”
Právník dr. Arnošt Wenig:
“Vzpomínám milé, dobré a tiché paní, která nás opustila a maně připadají mi slova, která vkládáte ve své krásné knize “U nás” do úst Myslimíru Ludvíkovi nad zesnulým Havlovickým: Have anima pia!”
Renáta Tyršová:
“V těžkém zármutku, který Vás stihl, přijměte též ode mne výraz upřímné, vřelé účasti se ztrátou, kterou jste Vy i celá Vaše rodina utrpěli.”
Primátor Hl.m.Prahy dr.Baxa:
“Krutě a nelítostně zasáhl neodvratný osud Vás i váženou rodinu, odejmuv Vám šlechetnou a vzácnou družku života a rodině cele oddanou a vzorně pečlivou matku. Odchází, působíc jedinou a největší bolest rodině, ale dochází věčného míru po vzácně vykonaném úkolu životním ve vroucí lásce a úctě rodinné. Sdíleje upřímně s Vámi, slovutný Mistře, veliký žal a zármutek, který Vám toto nejbolestnější a nejtěžší loučení životní působí, ujišťuji Vás i váženou rodinu svou opravdovou účastí na bolu Vašem a vyslovuji svou procítěnou soustrast.”
Předseda Poslanecké sněmovny Národního shromáždění František Tomášek:
“Uvědomuji si jasně, jak těžká rána osudu dolehla na Vaše bedra ztrátou vzácné Vaší paní choti a proto ze srdce bych si přál, kdybych Vás dovedl ve smutné chvíli potěšit. Ale snad už vědomí, že celý národ cítí a truchlí s Vámi, dodá Vám útěchy – rozdělené hoře menší hoře.”
A psali spolky, společnosti, legionáři, sokolové, města a obce, ale i obyčejní lidé, Jiráskovi čtenáři, a mnozí, co Jiráska i jeho ženu pamatovali ještě z mládí:
“Též naše rodina v roce 1925 dne 2.října utrpěla ztrátu milované bytosti, tety Berty Plechaté, jíž jste Vaší šlechetnou přímluvou prokázal tak velké dobrodiní a za něž Vám i já, co neť zemřelé ještě jednou vděčně ruce líbám. Často, přečasto vzpomínky krásných dětských dob se v mysli mojí vynoří a duše vzpomíná… Karlov… tu v zahradním saletku společnost vážných pánů, mezi nimi proplétají se a čile švitoří stříbrné hlásky dětských hrdélek Mařenky, Boženky a mé maličkosti, která jsem vždy žíznivě prahla po těch krásných pohádkách o koníčkách, jež mi vždy tak ochotně vyprávěl “ten můj zlatý Jirásek”, jak jsem vždy pak doma v dětském zanícení sdělovala.”
“Na vzácnou, milostivou paní mám jen nejkrásnější vzpomínky – ještě z dob, kdy kvetla “Zahrada Mládí”.
“S pohnutím četl jsem v novinách zprávu o úmrtí Jirásků maminky a dojat jsem tím více, když vzpomněl jsem si, že ženy toho druhu nemají vůbec rodinám umírati.”
Našli se i tací, co i v tak smutné chvíli psali docela zištně:
“Zároveň používajíc příležitosti dovoluji si vysloviti prosbu, k jejímuž vyjádření jsem se chystala delší dobu. Hledám místo do dobré domácnosti, znám výborně vařiti, všechny domácí práce, šití a osudem pronásledována musím se sama živiti. Můj muž byl co ing. státních drah následkem restrikč. zák. propuštěn a hned na to onemocněl obrnou celého těla. Je zde u svojí matky, vdovy pod nadučiteli a já se chystám do světa. Mám sice gymnasium, znám rusky, různé ruční práce i kancel., ale – bohužel – dnes je všeobecná stagnace a proto hledám místo v domácnosti. A proto, slovutný Mistře, dovoluji si Vám nabídnouti svých služeb, bylo by mi velikou ctí a vyznamenáním sloužiti Vám. Jsem pracovitá, skromná, žádné práci se nevyhýbám, jen hledám dobrých lidí, jsouc nezkušená světa. Snad se nehodí, že právě dnes ve dnech největšího zármutku obtěžuji svojí prosbou, ale doufám, že slovutný Mistře laskavě prominete.”
A jelikož kondolencí bylo opravdu mnoho, nechal si Alois Jirásek vytisknout speciální poděkování, které všem zasílal zpět – nebyl by to on, kdyby i na ten nejobyčejnější pohled či dopis neodpověděl…
Alois Jirásek svou manželku dlouho nepřežil – 12.3.1930, utrápen nemocí i samotou, odešel za svou milovanou životní družkou. Oba jsou pohřbeni ve společném hrobě v Hronově.
