400 let od popravy (1621-2021)

“Staré pověsti české” – “Smutná místa”:

V noci na den 21. měsíce června 1621 bylo po Praze placho a teskno, až úzkost svírala srdce. Všude mrtvo, všechny domy zavřeny, nikdo nesměl na ulici; jen hlídky cizích žoldnéřů procházely městem. Těžce se rozléhaly jejich kroky a hrozivě řinčela zbraň.

Na Staroměstském náměstí stály v nočním šeru povozy, z nichž skládali prkna a trámy a nosili je naprostřed rynku, kde pracovali tesaři. Temné rány seker, bouchání kladiv duněly hrobovým tichem. V nočním šeru za kmitu smolnic rostlo velké lešení výš a výše, až pak na úsvitě stálo již celé v studeném, sinavém světle, potažené černým suknem se vztyčeným dřevěným křížem na jedné straně.

Popravní lešení. A bylo dosud prázdné.

Ale jak vzešlo slunce, zahřměla z hradu dělová rána, znamení, že se exekuce počíná. Tu bylo již náměstí zataženo císařským vojskem, pěším i rejtary, a na smutném lešení stály již temné, zakuklené postavy hrobařů a katových holomků. Pak přišel sám kat, Jan Mydlář. Pak zasedli císařští rychtáři na svá místa. Již volali jméno prvního z odsouzených direktorů, vězněných poslední noc v Staroměstské radnici; již kráčel pan Šlik zmužile na popraviště…

Ve vojsku bubnovali, po městě, po domech úzkostné ticho; věrní Čechové žalem se chvěli, plakali a modlili se za české pány a jejich druhy v direktoriu, kteří na tom černém teatrum nebo vedle na šibenici umírali. A bylo jich sedmadvacet!

V těch místech Staroměstského rynku, kde se toto stalo, bývalo šestnácte velikých kamenů do čtverce rozestavených. Staří Čechové, chodíce těmito místy, nikdy po těch kamenech nešlapali, ani na ně nevkročili. Vždy se jim uhnuli nebo je obešli ze šetrnosti ke smutnému místu a prolité krvi českých pánů.

V těch místech zjevují se prý ti popravení šlechtici a měšťané, a to jednou do roka, v noci přede dnem, kterého tu skonali na popravišti. Sejdou se všichni, v jejich čele nejstarší všech, skoro devadesátiletý pan Kaplíř ze Sulevic, za ním pan Budovec z Budova, pán dlouhé, šedé brady, starý Konecchlumský, Kochan z Prachové, pan Kryštof Harant, Diviš Černín, pan z Michalovic, Šlik, Oto z Losu, pan z Bílé, Hošťálek, Jesenský, Vodňanský, Vokáč, Jiří Řečický, Kober a ostatní, starci i mladší, a z těch nejmladší, sotva čtyřicítiletý Jan Kutnauer, jenž tak hrdinsky, zpívaje, umíral.

Všichni sejdou se na místě popravy a pak tiše, bez hlasu berou se náměstím do Týnského chrámu. Tam pokleknou před oltářem a zbožně přijímají tělo Páně pod obojí způsobou. A pak zmizejí…

“Skály”:

Bylo jednou pozdě odpoledne, soumrak se již plížil, kdy starý Květ vypravoval, jak byl jeho nebožtík starý pán, otec nynějšího, naposledy v Praze. Bylo to před pěti lety, právě v tu dobu, kdy byla ta krvavá exekucí na Staroměstském rynku.

Všechen rod Křineckých sešel se tehdá ve svém domě “pánů Křineckých”, jak se říkalo, stojícím za masnými krámy při kostele Týnském. Byli tu bratři páně Albrechtovi, jenž byl ze všech nejstarší, Bohuslav a Jiří, se svými manželkami, syny, dcerami, snachami i vnoučaty. Všichni trnuli nad tím, co se dálo a díti ještě mělo a co je samé čekalo, neboť bývali všichni přívrženci Fridricha Falckého.

“To byla noc před tou exekucí! Ach, čeho jsem se dočkal z dopuštění Božího! Dům náš byl zavřen, bylo z neděle na pondělí. Po všem domě žádný ani oka nezamhouřil. Slyšeli jsme, jak vojáci ulicemi procházeli. Také jsem se vykradl z domu, a tak jsem viděl, jak to theatrum před rathouzem stavěli. Páni naši byli dlouho do noci pohromadě. Mladý pan Albrecht četl chvíli z Písma svatého, ale nechal toho brzo.”

“Doktor Voborský tam také byl?” otázal se správce.

Tato otázka Květa patrně překvapila. Zaraziv se hleděl upřeně na správce, pak jako by se rozpomenul, odvětil:

“Už vím, ano, ano. Nebyl, ne.”

Pak opět přišed do proudu dále vypravoval:

“Bylo již pozdě na noc, a proto poslal starý pán švegruše a slečny, aby si šly lehnout. Děti již předtím uložili. Pak také pánovi bratři odešli, i mladý pán, ač se mu nechtělo. Jen já jsem zůstal u pána. Nespal celou noc. Brzo přecházel, brzo se posadil. Byl tuze dojat a pořád myslil na ty pány a měšťany, kteří měli být ráno popraveni. Měl mezi nimi tolik dobrých přátel a známých. A kdyby i neměl, Bože, Bože, tolik krve!

Nic jsem se pánovi nedivil, ale strach jsem o něj měl. Byl tak přepadlý a za krátký čas zestaral o tolik let. Myslil jsem, že bude k ránu lépe; ale ráno!

Den se sotva rozbřeskoval a již přišel mladý pán; za ním jeho strýcové, pánovi bratři. Viděl jsem na nich, že žádný z nich nespal. Pak přišla nevěsta, jako manželka mladého pána, také všecka vyděšená, a za ní brzo ostatní paní a slečny. Vyslali mne ven, abych přezvěděl, jak je. Ale daleko jsem se nedostal.

Všude plno lidstva a vojska, pěších i rejtarů. Všude řinčení zbraně, rachocení bubnů, troubení, ale jinak ticho jako v hrobě. Mrtvo všude, teskno, až úzkostí člověku srdce se třáslo. Bylo právě o slunce východu, a tu se strhl pojednou křik, že je na nebi duha… Byla, a jaká krásná! “Boží znamení”, povídám si, a vtom se ozvalo zahřmění na hradě. Vystřelili z velikého děla na znamení, že exekucí se počíná. Nohy se mně počaly třást a jako omráčený hledím lidem přes hlavu k tomu theatru černým suknem potaženému. Viděl jsem dřevěný vztyčený kříž na jedné jeho straně, vedle nich několik mužských černě zakuklených v černých sukních. Byli to hrobaři, kteří pak mrtvá těla hned dolů pod lešení odnášeli. A kolem lešení samé vojsko, pěší i na koních. Bubnovali. Mně vám hučelo v hlavě a všecko se mi před očima míhalo…

A teď slyším: “Císařští rychtáři již zasedli na svá místa.”

A pak: “Už se to začíná. Hrabě Šlika vedou…”

Tu jsem si teprve vzpomněl na starého pána; ale přece jsem na chvilku ještě počkal.”

“A viděl jste hrabě Šlika?” ptal se správce napjatě poslouchající.

“Jen tak se mně mihl. Viděl jsem, jak hlavu ke slunci zvedl, pak mi, jak klekl, zmizel, ale vtom se nad lešením zablesklo jako stříbrný blesk. Statečný pán podlehl ráně mečem a bylo po všem. Ale kolem vám lidé plakali a já pro slzy sotva na cestu viděl. Prodral jsem se až k našemu domu, proklaté to bubnování znělo ustavičně za mnou i do domu. Naši páni byli nahoře ve velké světnici; bývalo tam jindy veselo, když se tam v Praze sjeli. Jak tam starý pán bratry, jejich děti a vnuky vesele vítával, a teď v tu chvíli tam… Oh! Na starém pánu bylo viděti, jak v něm všecko vře. Kolem něho bratři a syn, zamračení, smutní, a švegruše, jejich dcery, nevěsta, všecky hrůzou bledé a plačící. Děti se k nim choulily. Chudáčkové netušili, že také jim v tu chvíli zraje neštěstí.

Jak jsem vstoupil, starý pán se hned po mně ohlédl a zvolal, hlas se mu silně třásl, kam jsem se až dostal, ale vtom, Bůh milý ví, pronikl zvenčí hlas: “Pan Budovec vešel na theatrum.”

Starého pána jako by bodl; byli s Budovcem odedávna věrní a upřímní přátelé. Dobře jsem si všiml, jak zesinal; vtom, jak rozpřáhl ruce a zvolal: “Václave, Václave!” zavrávoral a padl nám do náručí.”

Starý Květ se zamlčel.

“Umřel?” ptal se správce tišším hlasem, na němž bylo znáti upřímné účastenství.

“Neumřel. Ale byl šlakem poražen, nemohl od té chvíle se hnouti a všechen čas strávil na loži a pak v křesle.”

“A jak bylo s řečí?”

“Z počátku tuze zle, ale pak zas jazykem vládl. Arciže bídně. Ó, ubohý pán! Kdybyste ho byl viděl, jak šel do posledního generálního sněmu! To bylo před sedmi lety, ještě za krále Fridricha. Zrovna ho vidím, statného vysokého pána s bílou hlavou a bílými kníry, ale zdravého, červeného, jadrných očí. A jak mu to slušelo v černých aksamitových kalhotách, kostkou květovaných, v černém aksamitovém kabátci s rukávy zlatohlavovými a v aksamitovém plášti zlatými tkanicemi premovaném a zlatými knoflíky protkávaném!

A pak jsme ho krmili jako dítě.”

“Doktor Voborský mu nemohl pomoci?” ptal se správce.

“Ten první čas u nás nebyl.”

“Nebyl v Praze.”

“To jistě ne,” pravil starý komorník, ale ne zcela jistě, a rychleji dodal:

“A pak tam na Pražském hradě připravili našemu pánu takové medicamentum! Na podzim příštího roku přinesli dva úředníci list a chtěli ke starému pánu. Jak mladý pán to přečetl, žádal jich, aby od toho upustili. Slyšel jsem sám, jak je probůh prosil, aby tak nečinili a počkali, že on se podle listu zachová. Ale oni, že mají tak nařízeno, a tak podali ten list starému pánu. Seděl v křesle, tu mu již bylo za tento rok líp a vládl také již pravou rukou, a tak mohl sám ten list vzíti do ruky a přečísti si, že komise na Hradě ve jménu císařském zkonfiskovala mu všecko zboží i podíl na domě pánů Křineckých, všecko, sumou, že je žebrákem, on i všecka rodina a všecken rod Křineckých.”

“Svatý Bože!” pravil správce bezděky. “A co starý pán?”

“Byl jsem u něho, však jsem ho ustavičně obsluhoval, jiného nechtěl. Třásl jsem se, že ho to zabije. A s jakou úzkostí hleděl syn na otce, jak četl ten neblahý list. Starý pán ho položil před sebe, pokynul úředníkům hlavou a ani nehlesl. Jen oči přimhouřil. Vtom úředníci kvapně odešli, jistě je tu pálila půda pod nohama. Mladý pán jal se otce těšit, ale ten mu odvětil mdlým hlasem: “Což o mně, ale ty a tvoji! Vy nevinně trpíte. O vás…” a pohnutím nemohl dále mluviti.

Všecko těšení bylo marno. Na všecko jen odvětil: “Bude ještě hůř, vím, vím. Ó, vy ubozí…”

Pak umlkl a hleděl zamyšleně před sebe. Pozdě navečer mu dali všichni dobrou noc – sám je poslal na lože – a on pak také usnul, aspoň se mi zdálo. Tak jsem si také zdříml, a když jsem se probudil a jdu k němu, spí-li…”

Starý komorník se odmlčel a pak hlubším, tišším hlasem dodal:

“Spal. Usnul snem smrti. Žalost byla jeho smrt.”

“A nic nenechali mladému pánu?” tázal se správce.

“Nic. Nezbylo mu nic, než co bylo věno manželčino. A to měla skoro všechno zapsáno na tomto zboží skalském, však víte. A tak je koupila. Ona je majitelka. Pán nemá nic. Byl by dědil dvě krásná a veliká panství a z toho ze všeho mu nezbývalo nic, leda to, co na vozech sem přivezli. A hodný, velmi učený pán. Býval v cizozemsku na studiích a v Praze byl také rektorem na vysokých školách. Štěstí mu přestalo nadobro zpívati, jako všude po Čechách…”

xxx

“Zkusil mnoho a syn jeho také. Sic nikdy si nestěžoval a zkrátka jen o tom pověděl, ale znám jej a pan manžel můj ještě lépe. Ten ví, jakou ránu mu dali. Sedm dětí bylo! Doktor je nejstarší. Měli dům a dosti valné jmění. Císařští jim dům čtyřikráte vybili a vydrancovali. Co bylo klenotů, zlata, stříbra a jiných nábytků a svršků, všecko jim pobrali.”

“Sedm dětí!” povzdechla Eva. “A otec ve vězení!”

“Jen jednou nám Voborský o tom vypravoval,” pokračovala paní Beata. “Vypravoval, jak si statečně jeho otec vedl, jak bylo, když pro něj mušketýři přišli a jej do vězení odvedli, a jak potom, když byl na smrt odsouzen. Paní Kateřina, máti doktorova, byla také s těmi, kteří šli knížete z Lichtenštejna prosit. Byla tam se všemi sedmi dětmi. Jak pořídili, jak je kníže z Lichtenštejna odbyl, víte.”

“Ani nesměli k otci do vězení?” ptala se Eva všecka dojata.

“To přece směli. V neděli před popravou byli u něho naposled. Vím, že doktor zbledl, když nám vypravoval, jak se přišli s otcem do vězení loučit, jak svým sedmi dítkám žehnal, jim a manželce své na věky sbohem dával, jak naposledy jedno každé jménem jmenoval. Přemáhal se, aby jim hoře nepřitěžoval. Před večerem v neděli převezli ho s ostatními z Pražského hradu na rathouz staroměstský. Tam ho novým vězením a vartou opatřili.”

“Byl ve třetí světnici s direktory z měšťanů, s Tobiášem Štefkem, Kobrem, Syxtem, s Horským primasem Šultysem a Žateckým Hošťálkem,” doplňoval stařičký farář. “Všichni byli, a zvláště Valentýn Kochan, dobré a heroické mysli proti té smrti.”

“A s nimi tam byl mladý Kochan, náš doktor. Poslední noc se svým otcem. Když nám o ní vypravoval, řekl jen: Smutná to byla, hrozná noc. A zajíkl se. Zpívali, modlili se a poslouchali kněze, kterého jim kněz Jan Rosacius zanechal. O duze, která se ráno na obloze ukázala, víte; tou všichni se potěšovali. Pak na hradě z kusu udeřili a vtom také přišli císařští rychtářové oznámit, že jest hodina exekucí. S panem Šlikem začali a tu, než na direktory městské přišla řada, sezpívali “Kriste synu z panny v poslední hodinu” a “Ej nuž z světa přebídného” – a pak se vespolek rozžehnávali – a naposledy otec se synem. Napomínal jej, aby o matku a bratry a sestry jako otec se staral, aby zůstal věrným zákonu božímu a vlasti. Vtom ho volali, a tu chtěl syna svého vzíti k smrti, aby viděl jeho skončení. “Ať máš ze mne příklad stálosti při pravdě boží až do smrti,” pravil. Ale kněz Jan, jenž ho vyprovázel, mu to zabránil. A tak Kochan šel sám, model se s knězem Janem, až na theatrum.”

Paní Beata umlkla. Eva sklonila líce. Slzy zaskvěly se na nich. Tichem ozval se hlas kněze:

“A tak ustoupil z země bídy a pláče do domu živých. Zemřel zmužile jako všichni při zastávání zákona božího, privilegií a svobod.”

“Mrtvé jeho tělo položili do truhly, ale bez hlavy, a propustili je Kochanovým. Ti je vzali domů a obmyvše je a připravivše tiše je pochovali ještě téhož dne. Byla hodina na noc. Mrtvého otce synové na ramenou vynesli. Jak jim ubohým bylo a vdově a ostatním sirotkům! A jak jim je, když jdouce mosteckou věží pohlédnou nahoru a tam uvidí v železných prutech a klamrech otcovu hlavu!”

Paní Beata přestala. Dále nemohla nebo nechtěla. Starý kněz však, pokývav bílou hlavou, zvedl sklopená víčka a hlubším hlasem promluvil:

“Ano, ano, jak jim je, když je každému dobrému člověku hořko, pohlédne-li tam na tu řadu zohavených hlav, těch někdy moudrých, statečných hlav: Budovcovu, Kaplířovu, Dvořeckého, Ottovu a Michalovcovu s rukou, a jiných. Kochanova je také mezi nimi. Šest jich je k východu slunce, do staré Prahy, zrovna proti jezuitům, aby patres se měli nač dívati a plesati.”