Popis projektu
Románová trilogie – Bitva u Lučence, Mária, Žebráci
Trilogie
Napsáno: 1898-1909
První vydání: 1.díl: Zlatá Praha 1898-1899, 2.díl: Zlatá Praha 1903-1904, 3.díl: Zlatá Praha 1907-1908 (nedefinitivní)
Věnováno: 1.díl „Příteli Adolfu Heydukovi“, 2.díl „Památce Pavla Křižka, šlechetného vlastence slovenského“, 3.díl původně věnován J.Ľ.Holubymu
Motto: 1.dílu „A Jiskra bude zde skoro; et ille est praecursor, qui praeparae debet vias domini“ (Z listu Kašpara Šlika z Holiče p. Oldřichovi z Rosenberka r. 1446)”, 2.dílu bez motta, 3.dílu „Čechové pod praporem – to místo drželi s takovou urputností, že, ač viděli vedle sebe hynout soudruhy, přece raději chtěli zemřít, než odtud pryč ustoupit. Opovržená za našeho věku třída lidí ani sama ze smrti strach neměla, ani svou záhubou ve vůdcích lítost nebudila“ (Aeneas Sylvius: Životopis Fridricha III. Císaře)
Průměrně stran: 1.díl cca 400, 2.díl cc 420, 3.díl cca 480
Kapitol: 1.díl 54, 2.díl 55, 3.díl 63
Charakteristika: Historický román
Doba: 15.století, po husitských válkách
Hlavní témata: Zrada, vášeň, láska, nenávist, boj, statečnost
Zfilmováno: Ne
Zajímavost: Bratrstvo je budováno tak, že lineárně rozvíjené cesty bratřických rot, jejich nepřátel, spojek a poslů protíná kompoziční princip kruhu, spojený s tajemstvím. Tomuto mýtickému principu vládne žena – démonická, vládkyně vášní i jejich zajatkyně. Mezi válčícími stranami představuje toho třetího, toho, kdo se pohybuje na rozhraní obou táborů ve snaze jejich vztah potají ovlivňovat. Osy lineární a kruhová se v jistém rytmu střídají a propojují. V závěru třetí knihy se cesty změní v bezcestí a v bludný kruh se začne měnit každý pohyb.
Bratrstvo vznikalo ve volné návaznosti na román “V cizích službách”. Alois Jirásek podnikl rozsáhlé studium a několik cest na Slovensko a románem chtěl podpořit slovenský národ v jeho boji za vlastní svébytnost a emancipaci.
V trilogii používá Jirásek slovo “psohlavci”, které proslavil románem “Psohlavci”, jako nadávku.
Za I. díl románu obdržel Jirásek od Svatoboru v roce 1900 cenu Václava Beneše Třebízského za nejlepší historický román roku 1899. S cenou byla spojena finanční odměna 400 korun.
Postavou Jana Talafúse z Ostrova se Jirásek zabýval již ve své povídce “Hejtmanská sláva”. “Tenkráte jsem netušil, že se s Janem Talafúsem z Ostrova ještě jednou shledám a že se jím budu po léta zabývat.”
Milostný příběh hejtmana Talafúse a uherské šlechtičny Márie se stal předlohou pro operu Miroslava Krejčího “Poslední hejtman” z roku 1948.
Román inspiroval i Romana Blahníka ke složení opery “Bratrstvo” (1952).
Po jedné z důležitých postav románu, hejtmanovi Janu Poberovi z Lomu nevím kam domů, si zvolil své krycí jméno v protifašistickém odboji Josef Mašín (Pobera z Lomu nevím kam domů).
1.díl “Bitva u Lučence”
Je léto roku 1451. Janko Kozic Vlk se vrací z boje Slováků s Hunyadym s bohatou kořistí z válek domů do Zemanského Podhradí a všichni se veselí. Ne však úplně všichni – otec obdivovaného hrdiny, Mikuláš Frnčala, je znepokojen starostí o další dva ze svých synů. Nejmladší Ondrejko je váben navrátivším se udatným bratrem, aby s ním opustil domov i milou Zuzku Maloveckých pro vidinu dobrodružství a kořisti, syn Štefan, s nímž Janko odešel do pole, se dosud nevrátil, a Janko nemá tušení, kde zůstal. Ještě během hlučného veselí, při kterém je Janko oslavován, se Štefan náhle objeví, ovšem jak! Celá velká mužská společnost se stává strnulým svědkem toho, jak Štefan, oko vyťaté, objímá starého otce pahýly svých osekaných rukou. Vlna války unesla tohoto druhého Kozice na Moldavu, kde v jednom střetnutí upadl do zajetí. Hunyady dal všechny zajatce zmrzačit a Štefan patřil k nemnohým, kteří mučení přežili. Jak dříve hleděl starý otec Ondrejka od vojny odvrátit, tak nyní, naplněn smutkem a vztekem, svého nejmladšího syna posílá, aby zmrzačeného bratra pomstil. Ondrejko přísahá pomstu všem Uhrům a Janko otci slibuje, že dá na Ondrejka pozor. Než Ondrejko s výpravou vyrazí do pole, zaznívá v románě magie lásky a čarování milému – Ondrejko od své Zuzky dostane ochrannou mast na rány a cosi, co je zašito v opasku a co zoufalé Zuzce, která se těžko loučí s milovaným Ondrejkem, poskytne místní bylinkářka alias “bohyně”.
Cestou výprava potká zemana Blažeje Bodorovského s uherskou krasavicí Máriou, kterou Bodorovský předtím získal v Uhrách a která putuje s vojáky s tajnou myšlenkou na milého Imricha čili Emericha Almáše, jemuž by chtěla pomoci z vězení, kde jej – jak se domnívá – drží bratříci. Oba tábory míří ke Zvolenu, kde toho času sídlí Jan Jiskra z Brandýsa, velitel bratrských vojsk. Tomu se Kozicovi lidé zapíší a on je přijme do svých služeb. Slavnostním přijetím, hoštěním a zprávami o Talafúsově hrdinném přepadení Jageru (dnešního Egeru) jsou všichni dobře naladěni. Janko Kozic Vlk v ležení potká Evu, která provází svého bratra, kněze Lukáše Luka, a vzbudí jeho náklonnost.
Eva odejde se svým bratrem a českými vystěhovalci a o Máriu, démonickou a přitažlivou ženu, příslušníci národa, s nímž bratříci vedou boje, se vede jednání a zápas. V hazardní hře ji získá od zadluženého Bodorovského velitel Jan Pobera z Lomu zvaný “Pobera z Lomu nevím kam domů” – Bodorovský od něj dostane za ní zaplaceno, ale musí mu slíbit, že okamžitě odejde a víc se k ní nepřiblíží. Mária je drsným Poberou s hlavou se šrámy od četných bojů znechucena, tak jako je uražena obchodem s ní, proto využije příležitosti a tajně požádá velitele Jana Talafúse z Ostrova, aby ji od Pobery osvobodil. Talafús ji tedy nechá tajně odvést na Muráň. Pobera zuří, nechá Márii hledat, ale bez výsledku. Nejvíce podezřívá jejího manžela Bodorovského, na Talafúse zpočátku ani nepřipadne. Až později, kdy mezitím nechá krutě vypráskat Bodorovského, který se přiblíží k jeho ležení, zjistí, že to byl Talafús, kdo mu Márii odvedl, a je připraven se mu pomstít. Na Muráni, kde v tu dobu pobývá obávaný hejtman Petr Aksamit, Mária využívá Talafúsovu náklonnost a žádá jej o mírnost vůči uherským zajatcům. Od jednoho z nich, Lászla, se dozví strašnou pravdu – její milovaný Emerich Almáš byl zabit v boji s bratříky, dokonce jej snad měl usmrtit sám Talafús! Mária je zdrcena a zároveň plna nenávisti a touhy po pomstě. Zatím část Jiskrových vojsk včetně Koziců jede k Lučenci bojovat proti Hunyadymu.
Na výpadech do Uher pronikne Poberova rota až k Pešti a opojena vědomím, kam až daleko vstoupil český husita, pálí a plení a s kořistí se vrací k Lučenci. Rota Janka a Ondrejka Koziců se z podobné, ale skromnější a neúspěšné výpravy, vrací v horším stavu – Ondrejko, vyslaný válčit, s touhou pomstít svého zmrzačeného bratra Štefana, je vážně zraněn. Zůstává však na Lučenci, který mezitím obkličuje veliké vojsko gubernátora Jana Hunyadyho, zase krutě mstivé vůči zajatcům a připravené najít spojence v Němcích obývajících Jiskrovo území. Než pak dojde k bitvě u Lučence, ještě na Muráni přijme hejtman všeho bratrstva Aksamit nejvyššího kapitána Horní země Jana Jiskru z Brandýsa a radí se společně o dalším postupu.
Odražení Uhrů od Lučence se zúčastní oba Kozicové, každý na jiném místě: uzdravující se Ondrejko mezi obleženými, bránící se s ostatními uherským útokům, Janko mezi posilami, které přicházejí na poslední chvíli pomoci obklíčenému a těžce zkoušenému Lučenci. Janko se vyznamená tím, že v boji zajme samotného jagerského biskupa.
Při vítězné bitvě se dva sokové, kteří se nenávidí – Pobera a Talafús – opět sejdou, ale vyřízení svých účtů musí odložit až na čas po bitvě, jak káže řád bratrstva.
Zpráva o uherské porážce u Lučence rozruší Máriu na Muráni – rozhodne se, že zneužije Talafúse, který ji miluje, a postavení, které díky tomu získává, a bude bojovat proti bratříkům a ve prospěch svého uherského národa.
2.díl “Mária”
Soudržnost Koziců zatím trvá. Zmrzačený Štefan se doma zamiluje do sousedovy Zuzky, Ondrejkovy milenky; leká se svého citu, ale těší se hovory s milou dívkou. Aby odolal pokušení, vzkazuje Ondrejkovi do pole, aby se už vrátil domů, a vyhýbá se Zuzce. O samotě se trápí nad svým nešťastným životem.
Janko Kozic Vlk se několikrát od bitvy u Lučence setkává s Evou, sestrou bratrského kněze Lukáše, dokonce ji a její blízké vyvádí z uherského ohrožení. Když se on a další členové jeho roty uzdravují ze svých zranění, Eva jim předčítá z Bible a všemožně se o ně stará. Opuštěnému Slimáčkovi, který se do obětavé dívky zamiluje a všemožně se jí dvoří, se Eva začne vyhýbat. Nešťastný Slimáček, který si chtěl Evu vzít za ženu a zachovat svůj rod, se s Evou a knězem Lukášem nadobro rozloučí a zůstává i nadále s bratříky, když Janko Kozic, který s Evou i po všem sblížení zachází jako se sestrou a tak ji i zanechá, sbírá po skončení služby u Jiskry rotu na cestu k Aksamitovi.
Zato druhá žena, Mária, rozvine aktivitu ve prospěch Uhrů – vymůže si propuštění uherského vězně Lászla, kterého posílá do Uher, aby vyřídil rodině zabitého Emericha Almáše, co se s ním stalo, a uherského sluhu – Mihályho, jehož prostřednictvím posílá Uhrům důležité informace. Jagerskému biskupovi, který je uvězněn na Talafúsově Rychnavě, kde Mária tráví dlouhé chvíle o samotě, přilepšuje jak se dá a donáší informace o Jiskrovi. Když Jiskra na Hunyadyho výzvu dojedná s ním mír, Mária biskupa s nadšením vyprovází na svobodu a slibuje mu, že bude i nadále posílat důležité informace o bratřících. O Márii se dozví i sám velký Hunyady. Nejen to. Všichni tři uchazeči o ni, počínaje zchudlým Bodorovským, který se snaží Máriu vydírat, se v jednu chvíli setkají v Košicích v její blízkosti a Talafús s Poberou se o žádoucí ženu utkají v souboji navzdory tomu, že se tím zlehčují v očích Jana Jiskry, který jim jen nerad udělí souhlas k souboji, o Aksamitovi ani nemluvě. I když se Mária děsí představy, že musí ze zalidněných Košic do hor, kde bude sama mezi „loupežníky“, jak bratříky v duchu přezdívá, přesto svolí doprovázet i nadále Talafúse, který se po prohraném souboji vyléčí z utržených ran i díky Máriině péči. Po rozpuštění Jiskrova vojska se Talafús rozhodne bojovat i nadále po boku Aksamita, neboť v tom vidí jistotu velkého žoldu a silného postavení v Horních Uhrách. Márii vede idea přispět svým dílem k úplné likvidaci bratrstva.
Po prohrané bitvě u Lučence dobývá Jan Hunyady českou tvrz Drjenčany. Po zkušenostech u Lučence volí jiné metody než přímý boj. Tentokrát zastaví tok řeky a obléhanou tvrz nechává zaplavit. Změněná politická situace však velí gubernátorovi, aby nechal válčení a sjednal s Jiskrou mír. Mír je sice stále nejistý, ale když je zřejmé, že dospívající král Ladislav, pro kterého Jiskra hájil Horní Uhry před Hunyadym, drží vládu nad celou zemí již pevně v rukou, poslechne královu výzvu, vzdává se své vlády a rozpouští svoje vojsko. Petr Aksamit s Jiskrou nesouhlasí a nadobro se s ním rozchází. Hodlá obsazená území i nadále držet ve své moci. Všechny propuštěné roty bratříků se k němu postupně přidávají. Ondrejko s pocitem splacené odplaty za bratra opouští vojenský život a s radostí se vrací domů, ke své milované Zuzce. Do roty Janka Kozice Vlka, která táhne k Aksamitovi na Spiš, nově přibyde Štefan, který uteče z domova a doufá, že mezi bratříky nalezne zapomnění a klid.
3.díl “Žebráci”
Roty, které se přidaly k Petru Aksamitovi, putují na Spišský hrad. Mnozí z roty Janka Kozice Vlka a Pobery z Lomu přivykli vojenskému životu za žold, s vidinou holdů, dobrodružství a obohacování. Nechtějí odejít za vojenskou službou do jiných zemí.
První výpad ze Spiše na Bardějov (proti tamním německým měšťanům, spojencům Hunyadyho) však neskončí úplným pobitím bratříků jen díky vojenskému umění a chrabré soudržnosti oddílů, které se ho zúčastnily. Poberu, svého věčného soka, zachrání Talafús a sám přitom utrpí vážné zranění. Bratřický vyzvědač Žáček si je už téměř jistý, že výpravu bratříků proti Bardějovským vyzradila Uhrům Mária, že Talafúsova „žena“ působí v uherských službách nepřetržitě a čím dál úspěšněji. Podezření na Márii vůbec sílí i z jiných stran, jenom Talafús každou podobnou myšlenku stále zahání.
Mária skutečně posílá veškeré důležité informace přes Mihályho a Lászla svým krajanům. Talafúse však před výpravou na Bardějovské bezděčně varuje. Nerada zjišťuje, že ke statečnému, mužnému, galantnímu a zásadovému Talafúsovi cítí hlubokou náklonnost, kterou si stále nechce připustit. Když se dozví, že byl Talafús vážně zraněn, je tím upřímně pohnuta. Nejraději by se za ním vypravila a ošetřovala ho, ale vzhledem k situaci na Spišském hradě obléhanému Uhry, kteří plánovaně využili nepřítomnost bratříků bojujících u Bardějova, musí cestu za Talafúsem jen fingovat – pro naoko zraněnou nohu se vrací zpět na Spiš. Uhři díky informacím od Mihályho a s jeho pomocí i pomocí Márie proniknou do hradu, a to přes baštu, kde pobývá Štefan Kozic se svým pomocníkem Míšou. Ti se však předčasně vrátí do bašty z bujarého bratřického hodování a jsou na místě zabiti, aby Uhrům nepřekáželi. Zděšená Mária je u toho. Uhři dobydou dolní část hradu, bratříci v čele s Aksamitem se usazují v horní části. Mária prchá z hradu do uherského ležení pod hradem. Jagerský biskup ocení její služby vlasti a zahrne Márii svou přízní. Do Márii se ale zamiluje a chce si ji odvést k sobě do Jageru. Mária je biskupem, kterému důvěřovala jako ctnostnému knězi, zhnusena a z uherského tábora prchá. Je si však vědoma své těžké situace – tuší, že už bratříci včetně Talafúse vědí o její zradě, a sami Uhři jí už kvůli jejímu útěku věřit nebudou. Naplno si uvědomuje, že jediné, o co stojí, je Talafúsova láska. Talafús se o její zradě skutečně dozví. Přestože stále nechce věřit, důkazy svědčí proti ní. Zatím se podaří bratříkům v čele s Janko Kozicem Vlkem a Poberou z Lomu osvobodit bratříky v čele s Aksamitem z horní části Spišského hradu. Bratříci sice ztrácejí důležitý hrad, ale ještě zdaleka nejsou zcela poraženi. Mária se rozhodne, že zajede na “Tábor” u Hrabošic, kde vede bratříky kapitán “Třikrátzlej” a s nímž tam pobývá i jeho žena “žežulka”. Vítají ji jako starou známou, o její zradě nevědí. Mária u nich nalezne útočiště. Požádá kapitána, aby vyslal posla za Talafúsem. Posel dorazí k Talafúsovi, který začne věřit, že je Mária nevinná – vždyť Uhrům utekla a ukryla se u bratříků! Pošle tedy pro ni. Zvěd Žáček zatím v přestrojení navštíví “Tábor” a kapitánu “Třikrátzlému” o Márii všechno vypoví… A tak se začíná Máriin konec. Janko Kozic Vlk, veden snahou pomstít smrt svého nebohého bratra Štefana a jeho pomocníka Míši, se díky Žáčkovi dozví o cestě Márie za Talafúsem, a tak spolu s ostatními kapitány připraví lest. Márii, jedoucí za Talafúsem, odchýlí z cesty a zaveze ji k lechnickému faráři, který umí zázraky. K němu kdysi Mária hodlala putovat v tajné naději, že jí umožní slyšet hlas mrtvého milence Emericha. Nyní je sem přivedena Kozicovými lidmi proti své vůli. Naladěna z minulosti věřit farářovi, který vyvolává duchy, sklíčena vším, co prožila i ztratila, pokořena autoritou Boha, pod hrozbou vyvolání ducha zemřelého Štefana Kozice a s tušením, že ji Talafús zradil a k tomuto výslechu vylákal, přizná se v tom divném výslechu ke všemu, co konala proti bratříkům, a vyzná se také z lásky k Talafúsovi. Bratříci se neudrží a vrhnou se na ni – Matuka smrtelně zraní prchající Márii šavlí. Talafús stačí přijet na místo usvědčení pozdě na to, aby zabránil Máriině smrti, a ještě včas, aby vyslechl její vyznání, že jeho, Talafúse, nikdy nezradila. Na jaře, kdy se Hunyady vypravuje na Turka, vrací se uzdravený Talafús k Aksamitovi s touhou pomstít se Bardějovským. Všude se chystají na válku, i v Polsku, proti německým křižovníkům. S Bardějovskými je zle, bratříci tak, jak slíbili, pomstili potupnou smrt svých druhů, které Bardějovští jako zloděje oběsili. Události však začínají nabírat na intenzitě – morová rána, která postihne Hunyada po odbití Turků u Bělehradu, králův smír s mladým Hunyadem, Ladislavem, znovu vybuchlá zášť mezi hrabětem Cilským a Hunyadovci, smrt useknutím hlavy v Bělehradě zaskočeného Cilského, poprava Ladislava Hunyada a uvěznění Matyáše, který poslán do Prahy, znovu povolání Jiskry do Budína, aby se ujal horní země, Talafúsovo vybudování tvrze u dědiny Myšle, vítězství bratří u Myslovic proti Polákům, smrt krále Ladislava, nový nápor z Uher, vedený Matyášem Hunyadem, z pražského zajetí propuštěným a zvoleným na budínském sněmu roku 1458 za uherského krále, dobývání bratřické tvrze za tvrzí a jejich pronásledování. Nakonec dojde k nešťastné bitvě u Šáryšského Potoka, v níž zahyne Aksamit, Janko Kozic, Chujava, Pobera, padesátník z Kozicovy roty Rakolubský, Matuka a jiní. Talafús se probije a Jiskra mu dává na vybranou velitelství v Šaryši, nebo na Rychnavě. Talafús zůstane na Šaryši. Mladý uherský král však nepolevuje v boji proti bratříkům, a tak politickým, obchodním i vojenským jednáním dosáhne toho, že postupně zaniká veškerá česká vláda a správa na Slovensku. Bitva u Kostolan roku 1467 tragédii posledních bratříků, “žebráků”, dokončí…
Hrdinové Bratrstva už nejsou až na výjimky lidé dějinné myšlenky, prahnoucí po nadosobním poslání a platnosti. Spíš je láká dobrodružství a nespoutaný život vojenských táborů a ležení. Do takového života dobře zapadá milostná vášeň a drama žárlivosti, sázek a dokonce soubojů o ženu, tajných přísah, zrad a msty.
Tři rapsodie se na první pohled vzdalují představě mýtu. Na rozdíl od Zeyera Jirásek nenahlíží slovenský osud subjektivně nebo prostřednictvím pohádky. V prologu k Bratrstvu se vypravěč představuje jako znalec dějin, rozumějící živému odkazu minulosti a horoucně přející slovenské zemi volnější zítřky. Proto mluví slavnostně a vznešeně.
První díl Bratrstva je nabitý událostmi a vášněmi. To ještě vynikne, když si uvědomíme, že jde o pouhé tři měsíce v létě roku 1451, přičemž nejdéle trvající akce (obležení Lučence a bitva) zaujímá z více než 50 kapitol pouze tři. Kapitoly jsou tentokráte relativně krátké. Dojem bystrého spádu pomáhá vyvolávat kontrastování krátkých vět a dlouhých splývavých souvětí.
Hlavní a epizodické postavy obrazu, který byl autorem označen jako rapsodie, jsou modelovány také se zřetelem k rozdílům mezi národnostmi. České bratřické roty vedou lidé, kteří ještě cítí odpovědnost ke králi a k odkazu husitství, ale to všecko v nich ohrožuje radost z válčení, z moci a z kořisti v nádherné pohostinné zemi s lidem obdobného jazyka a snadného srozumění. Představitelé Maďarů v postavení nepřátel si v tomto Jiráskově díle vedou panovačně, uplatňujíce nárok, kde na něj novou situací právo pozbývají. Jak dovedou být ohniví, budit a ukájet vášeň, tak neváhají krutě mstít každý odpor proti vlastní vůli. V postavě zajaté Márii je kromě podmanivé krásy zdůrazněna také hrdost a schopnost chytré lsti, vedenou obranou vlastní osobnosti před muži, kteří ji berou jako kořist smyslů, a posvěcené službou vlasti.
Rodová semknutost, pojatá jako “přirozená” síla, znamenala hold slovenskému národu (jmenovitě zemanstvu) a rodové semknutosti jako takové. Uchopena velkým vypravěčem poskytovala tato kvalita předpoklady pro epiku velkého typu.
Pásmo kozicovské a akce bratrstva se rozvíjejí lineárně, sledují chronotyp cesty a bitvy uprostřed cest a v jejich zájmu – ve jménu volného pohybu v zemi, osidlování krajin a tvrzí. Cesty a výjezdy se postupně zkracují a omezují, jak jsou bratříci zatlačováni uherskou přesilou a posléze v bitvě u Šarišského Potoka a Kostolan téměř zlikvidováni. Cesty nejdelší potom míří už jen do Zemanského Podhradí. Tam roste mladá šťastná rodina, nicméně ubývá svědků, kteří tak vděčně dokázali naslouchat zprávám z bojišť a obdivovat vojenské výkony. Ubývá také dobrých zpráv od bratříků. V roli auditoria a ozvěny se Zemanské Podhradí uplatňuje u vstupu do Bratrstva i v jeho závěru. Zatímco na počátku to byla ozvěna povzbuzující k boji, v závěru lidé usedlí stranou světa ve starých domovech mohou zprávy o porážkách zbylých rot, o smrti Janka Kozice a dalších jeho druhů přijímat již jen jako varování. Sumarizující sdělení o bitvách,které proběhly jinde, jsou takto podána prostřednictvím fiktivních postav, předtím v rapsódiích angažovaných, a tedy s citovým přízvukem, a takto na ně reagují lidé doma, jakýsi chór.
Kladnou ozvěnu husitství na Slovensku autor neidealizoval… Čeští bratříci jsou idealizováni leda tím, že vina za jejich prohry padá z jisté části (pro čtenáře nejprokazatelněji) na chytré zrádcovství – umožněné ovšem Talafúsovou zamilovaností. Když už jsou v defenzívě, začnou se chovat navzdory starým nepřátelstvím a směšným sokovstvím družně a navzájem obětavě – nezdary a společné ohrožení je semknou a dají dohromady. Je však už pozdě.
Uherské straně je přisouzena schopnost jednat krutě vůči nepřátelům a zajatcům – ale připisuje se jí také politická obratnost, umění zvolit taktiku, jež nejlíp odpovídá situaci a nese největší zisky. Při epické prezentaci těchto poloh respektu byl Jirásek poučen nejen studiem pramenů a příslušné odborné literatury, ale také naladěn trpkým vědomím, že Češi nejsou s to od rakousko-uherského vyrovnání v roce 1867 překonat v monarchii pozici nezplnoprávněných. Tím více je záhodno přiznat českému romanopisci snahu po objektivnosti a kritice českého postupu. Jak jinak vysvětlit, že neskončil u bitev vyhraných, ale dovedl bratřické roty až k nejtrpčím koncům vyhlazení?
Nadhled získávaný nazíráním zvenčí a z několika zorných úhlů nemohl být ovšem úplně nestranný. V případě Bratrstva se ostatně v prologu autor vyznal, že se staví na obranu Slováků proti násilné maďarizaci.
Propojenost a rytmizace eposu a románu činí z Bratrstva románovou epopej zvláštní vyváženosti a čtenářské atraktivnosti, také ovšem neklidného údělu, jaký bývá vlastní právě románu… Ze všech tří obrazů husitství je Bratrstvo nejvíc a nejzjevněji aktualizováno. Prolog vyjadřující zpřítomňující poslání mají jedině tyto tři rapsodie. Úvodní slavnostní slovo přímo deklaruje vůli autora vstoupit obrazem minulosti do národně osvobozeneckých zápasů, narůstajících v době, kdy Bratrstvo vznikalo. Citlivost této ideologické atmosféry vykladačům až zaclání mravní problematiku díla, kroužící kolem vášní – zdrojů slastí a strastí. Těšit se z rozkoše vyžaduje ve světě Bratrstva unést také bolest, být jí smýkán, ne-li obětován. To se netýká zdaleka jenom Márii a Talafúse, ale hlavně vojáků, kteří si z války učinili řemeslo a dobrodružství.
(Jaroslava Janáčková)
Bratrstvo je hrdinským zpěvem, mají v něm výrazné místo poetické prvky. Soustřeďují se především kolem dramatického milostného vztahu Uherky Márie a bratřického hejtmana Talafúse. Tento vztah se v Bratrstvu rozvíjí takovým vnitřním napětím, psychologickou hloubkou a věrojatností, jak snad v žádném jiném Jiráskově díle. Přitom nestojí mimo vlastní historii nebo dokonce proti ní – naopak se stává jedním z podstatných motivů pádu bratřické moci na Slovensku. V Bratrstvu se Jiráskovo umění historických románových cyklů dovršuje, protože tu spisovatel dospěl k nejvyváženějšímu vztahu mezi historií a jejím uměleckým zpracováním.
V Bitvě u Lučence se děj zprvu rozbíhá jen jedním soustředěným proudem, výpravou Koziců, k němuž se až začas přidává druhý, když do děje vstupuje Mária se svým mužem, s Poberou a nakonec i s Talafúsem. Nakrátko se obě linie setkávají ve Zvolenu u Jiskry, aby se poté znovu rozdělily – tentokrát na válečné události včetně bitvy u Lučence a na život na Muráni s rozvíjejícím se vztahem mezi Talafúsem a Máriou. Tato soustředěnost svědčí o odhodlání vytvořit nový, v plném smyslu historický román.
V druhém díle je patrný autorův odklon od vlastní historické stránky dějů. Historie ustupuje kresbě individuálních dějů, autorova pozornost se zaměřuje k románové fabulaci a osudům jednotlivců, jejichž jednání ovšem rovněž nabývá – i když ne vždy bezprostředně – nového dosahu i pro vlastní průběh historie. Základní rys této dějové linie má kořeny v jedné z Jiráskových charakteristik bratříků rozesetých „po dalekých končinách“, kteří „za žold prodali vlastní kůži, pro chléb i kořist krev prolévali“. Při takovémto způsobu života se stává pochopitelná role, kterou v životě bratříků hrají jejich lásky a milostné vášně. Podstatně zasahují nejen do života starých válečníků Talafúse a Pobery, ale do značné míry splétají i nitky vedlejšího děje, v němž figurují slovenská rodina Koziců a Ondris Slimáček. Máriin portrét je zpracován jinou metodou než dosavadní Jiráskovy ženské typy v jeho velkých románových dílech. Je bohatší, mnohostrannější, viděný jak z hlediska jejího vnitřního života, tak z hlediska vnějšího působení. Tedy psychologická studie a přitom studie postavy, pro niž v historii neexistoval žádný ověřený podklad. Mária postupně dorůstá v postavu, v níž se bolest nad nenadálou ztrátou milovaného člověka, hořkost z vlastního osudu, z hlubokého ponížení člověka a ženy, strach z budoucnosti a vášnivá nenávist ke všemu kacířskému, tedy českému i bratřickému, spojují v jedinou metu: pomstít se za všechna životní příkoří na těch, kdo jsou podle jejího mínění hlavními strůjci jejího neštěstí. Není to manžel Bodorovský, kterého si vzala, až když ztratila ve válce milého, a jenž nestojí za vášnivou nenávist. Jím jen z hloubi duše pohrdá. Ale jsou to ti, kdo jí Imricha zabili, ten, kdo ji vyhrál v kartách, i ten, kdo ji unesl. Zároveň se však nemůže ubránit ani klíčícím zárodkům vděčnosti k Talafúsovi za to, že se k ní chová jinak než Bodorovský, jinak než Pobera, byť sebe sama stále ujišťuje, že vztah k Talafúsovi je motivován jen a jen touhou po pomstě. Z těchto pohnutek je utkán její vnitřní svět, zatímco navenek se jeví jako hrdá, sebevědomá Uherka, pevně a cílevědomě ovládající svoje city, svůdná natolik, že je schopná vyvolat ty nejsilnější vášně, vést k nepřátelství dva přední Jiskrovy spolubojovníky a dokonce před jejich očima rafinovaně připravovat zradu. Jirásek druhým dílem upevnil románový charakter svého díla, který prohloubil i psychologickou kresbou hlavní hrdinky, aniž by přitom rezignoval na jeho základní znaky – vyprávěčskou epičnost a historičnost.
Třetí část Bratrstva zabírá časově největší časový úsek. Zatímco historické dění má svou tragickou, přímočaře sestupnou linii, románové vyprávění se vyznačuje neméně tragickou, ale prudce vzestupnou dramatickou gradací. Poslední díl vrcholí spisovatelovým překvapivým, ale vnitřně pravdivým, nenásilným dotvořením psychologické kresby Márii, jejím nečekaným obratem. Jirásek vědomě rozpojil románový příběh a historické dění, složky, které dosud držel pevně vzájemně propojeny. Tento románově neobvyklý postup má své hluboké důvody – nechtěl-li Jirásek dosáhnout toho, aby pád bratřické moci na Slovensku byl jednoznačně spojován s Máriinou zradou, a nechtěl-li ji při vší psychologické složitosti a rozpornost romanticky démonizovat, nezbývalo mu než omezit dosah její zrady. Obě složky však mají své účinné dramatické vrcholy – oba jsou přesvědčivou ukázkou umění dramatizace komorních scén i plastického líčení bitevních střetnutí. Projevil se tu v plné síle Jiráskův smysl pro historickou pravdivost jeho literárních děl, jeho celistvé a přitom koncepční historické vidění, které svědomitě váží klady a zápory každého jevu, sleduje je ve vzájemném napětí i ve výsledném významu. A tak spisovatel může až do samého konce obdivovat sílu a statečnost bratříků, jejich válečnického umění, ocenit i roli jejich bojů pro sblížení obou národů a přitom shledávat v zápase bratříků už jen doznívání bývalé mravní a vojenské síly husitských vojsk. V Žebrácích nejsou však jen místa dramatického vývoje hlavní hrdinky a scény bojových výjezdů, obléhání hradů a rozhodných bitev. Znovu se zde otvírá značná šíře života od vojáckých žertů a pitek až po táborsky strohé pohřby. Historické události se střídají s lyrickými, barevně viděnými obrazy slovenské přírody. Vše splývá v epický tok autorova vyprávění, které tu plyne prakticky bez přerušení.
(Zdeněk Pešat)
Bratrstvo, které umělecky patří k vrcholům Jiráskovy poetiky, syntetizovalo kronikářský a románový princip projevující se kompozičním skloubením časoprostorové evokace a výrazně dějovosti v jednotící vypravěčské pásmo, v němž individuální příběhy postav se organicky včleňují do společenských souvislostí. Nezvyklé žánrové označení “rapsodie” svou sémantikou a mytologickým podtextem navozují aluzivní zdání homérského eposu, kde se vznešená tragičnost (původně spravedlivý boj bratříků a jejich hrdinské činy) kontrastně střídá s elegickými tóny a lyrizujícím vyzněním (závěrečný tragický osud bratříků). Jirásek v Bratrstvu, k němuž podnikl důkladné studium knižních pramenných a archivních materiálů, které získal prostřednictvím svých poznávacích cest na Slovensko, nepotlačuje fantazijní složku, s mimořádnou působivostí charakterizuje dobové společenské ovzduší, ať už v rušných válečných scénách ze života bratříků či už v psychologicky prokreslených postavách jako Uherka Mária nebo hejtman Jan Talafús.
(Miloš Zelenka)
Bitva u Lučence není než suchopárná kronika plenivých vpádů hord bratrstva pod panem Jiskrou z Brandýsa, kde je sice mnoho rozčilujícího materiálu nahromaděno…, ale to všecko je traktováno širokým, pohodlným, epickým stylem, s jakým se mluví o nejtragičtějších dějinných událostech z kateder učitelských.
(Jiří Karásek ze Lvovic)
Jirásek se v Bratrstvu chová k Hunyadymu s uměleckou objektivností – jeho majestátní zjev imponuje Ondrejkovi Kozicovi, přestože stále hoří touhou po pomstě za svého bratra. I pro Maďary má Jirásek slova uznání – s úctou líčí jejich neohroženou statečnost v podobě jejich velitele Štěpána Sarköze a bojovníků Jiřího Bathora a Ladislava Rozgoně.
Motiv wallenrodský a juditovský nabývá v Bratrstvu zvláštního charakteru tím, jak Mária sama uvázne v hlavní kličce. Zrada i láska jsou u ní v těžkém rozporu a boji.Psychologické umění Jiráskovo v obrazu věrné zrádkyně Márii dostoupilo svého vrcholu, vytvořivši tuto složitou a opravdu tragickou bytost ze samého varu časového cítění na pozadí bratrského úpadku.
(Rudolf Urbánek)
Není jistě v Čechách epika, který by se mohl postavit proti autoru Bratrstva: není nikde tolik schopností a nedostatků soustředěno v jedné osobě… Jsou výšiny i nížiny v jeho produkci, ba i v jednotlivých dílech nejsou části rovně cenné; ale všechny, i ty slabší mají ten široký dech, onu epickou sílu, která nehloubá, nýbrž mocně a nerušeně proudí vždy dále a dále… Neklidná krev vře v žilách vůdců a žoldnéřů, vše je jediný pohyb a vír, který se šíří od vesnice k vesnici, z domova na cizí půdu. Toto rozvíření charakterizuje práce p. Jiráska, i tím fatálním koloritem, který leží na všech těch měnivých a neklidných scénách s tou předtuchou ponurého konce trpké tragédie, v kterou se toto drama promění.
(Viktor Dyk)
Jeho “Bratrstvo” je najmonumentálnejším dokumentom spoločných stykov, snáh a jednoty Čechov a Slovákov v najpodstatnejších dobách národného denia. Takto posobilo a bolo ponímané i v mladej generácii slovenskej pred svetovou vojnou. “Bratrstvo” stalo sa na Slovenskou bibliou myšlienky československej jednoty. Z neho čerpali sily a oduševnenie pre budúce práce a úlohy prebúdzajúci sa slovenskí šuhajci; v ňom našli útechu starí, ktorí už prestali dúfať v lepšiu budúcnosť. “Bratrstvo” inspirovalo i velkého Milana Rastislava Štefánika a privedlo mnoho Slovákov do československých legií.
(Ivan Dérer)
Dáti obsah a směr boji lidu, k tomu by se Vaše Bitva u Lučence výtečně hodila, ba pořád myslím, že dílo toto vlastně pro Čecha nemá ani smyslu, leč jen pro Slováka, je naše a pro nás. A lid dosud nemá ani tušení. Co by měl za duchovní radost, kdyby ho mohl číst – kdyby jednou viděl, jak otcové jeho poráželi vítězně tu pakáž, co nás až podnes saje! Ty Kozice a Dobáky! Kniha ta je lidu slovenskému úplně neznámá a nepřístupná. Několik inteligentů ji zná – lid ani netuší, co za poklad literární vězí v ní – ladem.
(Vavro Šrobár)
Když jsem poprvé v životě přijížděl vozem ke Spiši, měl jsem náhle jakýsi nepříjemný dojem. Krajina, kterou jsem jel, připadala mi velice známou a přece jsem positivně věděl, že jsem tu ještě nikdy v životě nebyl. Teprve po delší chvíli se mi rozbřesklo. Četl jsem krátce předtím Jiráskovo Bratrstvo a odtud ten dojem.
(dr. Kállay)
Bolo by hriechom oproti slovenskému rodu, lebo jeho sa týka toto dielo, jeho kraja, jeho dávnu minulosť, jeho ľud, jeho ctnosti i hriechy líči tak verne a dávno zašlé časy maĺuje v obrazoch tak živých, že sa iste bude zdať každému čitateĺovi, ako by sa bol díval vlastnými očami na osoby a deje, už pred polpiata storočím sa odohravšie… Túto dobu vyvolil si Jirásek a opísal ju nie sice vedecky, suchopárne, ale v rúchu básnickom, až na mieru zábavnom a pútavom, i preukázal úsluhu nášmu národu, nemajúcemu z celej svojej spisbe takéhoto diela… Nemalo by byť slovenského domu, nie slovenskej rodiny, ktorá by za Jiráskovým Bratstvom nesiahla dychtivo oboma rukami, aby sobe i svojim deťom a detným deťom tie skvostné obrazy zadovážila a hlboko, hlboko vštepila do pamäti.
(Pavel Križko)
Jízdy, zastávky, hospody i davy, jejich ruch a pestrost; nálady rozčilujících pověstí; život na hradech slovenských; život v městech, v táboře atd., vůbec popisy všecky vynikají nevyrovnaně živým duchem a pravdou. Nade vše to však vážiti dlužno umění nejtěžší, totiž umění povahotvorné, kresby figur a jejich oduševnění. Toto bohatství individualit lidských je největší poklad románu, plný obdivuhodných originálů a specialit: kromě divokého Janka např. Blažej Bodorovský a jeho žena, hejtman Michálek a hrozný, neznámého dosud druhu, sekáč Jan Pobera z Lomu. Vůbec to tu vypadá, jako by byl Jirásek našel skryté dveře do zapadlých chodeb a za nimi svět postav dosud nikým netušených, neobjevených, starých a zcela zachovalých. Tvůrčí síla historického umění!
(Jan Voborník)
Jeho dílo se harmonickým splynutím práce historikovy s prací básníka. Nestranný dějepisec a spolu zanícený rapsód sleduje tu úpadek a rozklad Bratrstva… Mária je z nejkrevnatějších a nejvášnivějších ženských figur naší literatury. A kolem ní, jaké to mohutné postavy husitských hejtmanů! Zjizvený, ohněm osmahlý Pobera z Lomu, Talafús, Jiskra sám, Aksamit a jejich slovenští druhové, oba Kozicové, starý Dobák. Žiješ s nimi, slyšíš jejich kletby, výkřiky jejich radosti, jejich nenávisti, hněvy a lásky, jejich těžkopádné, vojácké žerty, a nemůžeš než si zamilovat ty drsné chlapy, kteří jsou v podstatě velicí, naivní, dobří hoši, obdaření strašlivou chrabrostí. A nemůžeš než se podivovat tvůrčí síle autora, který u kusých zpráv historických dovedl s takovou životností vzkřísiti ty zapomenuté hrdiny. A zároveň s ním pocítíš trochu lítosti na tolikerým hrdinstvím, vyplýtvaným nadarmo.
(Hanuš Jelínek)
Tedy – řeknete na konec, kniha moralizující. Ovšem, ale v nejvyšším, nejušlechtilejším smyslu. Není to kniha didaktiků a pedagogická okatě, laciná a všední morálka z ní nečouhá jako ohyzdné lešení, na němž zavěšeny cáry třpytných frází. Jest to morálka, spíše tendence ušlechtilá, řekl bych národní, všelidská, cítíte se vtaženy do její sféry, dýcháte ji se všech stran – cítíte zde naše evangelium, naši apologii a naše učení největších duchů národních a – vždycky, řekneš-li Čech, nechť se ti ozve člověk. A křesťan – možno dodati. Toto vše naplňuje nás hlubokým zadostiučiněním při díle tom. Ještě jedna věc – týkající se konstrukce díla. Snad v žádném velikém díle svém (kromě asi Psohlavců) nedospěl Jirásek k takové důslednosti, epické úměrnosti a zhutnění díla. Jest to pozoruhodná, obdiv vzbuzující stavba, obrovská, jako z kvádrů vytesaných budovaná. Vidíte mohutné jednotlivosti a velkolepý celek, máte z díla jediný mocný, hluboký a krásný dojem.
(dobová kritika)
Dočetl jsem knihu, která patří u nás k nejutěšenějším plodům podobné literatury. Je to kniha síly. Čistý a prudký dech zdravého, kypícího života vane z jejích jasných stránek. Je to svazek, jímž dokončil Jirásek svou románovou trilogii “Bratrstvo”. Tato mohutná historická epopej stane se zajisté jednou z nejčtenějších knih věhlasného a populárního romanopisce. Na tomto místě není ovšem možno posuzovati dílo literární a zkoumati historickou věrnost jeho. Tlumočím jen dojem knihy, která má v sobě tolik robustně svěžího. Jiráskova historická vypravování mají takovou výraznost a mnohdy i tak dramatický vzruch, že připomínají rušný vzmach ohromných výjevů, malovaných Tintorellem, jenž oslavoval vítězné a slavnostní události republiky benátské. Nemáme podobných chvil české slávy, nemáme Versaille, jejíž galerie pyšně ilustruje dějiny francouzské. Jen knihy Jiráskovy jsou nad jiné věrnými obrazy slavných a významných epoch českých. Jiráskova dějepisná líčení kladou hlavní důraz na přesnost dokumentace a co nejvěrnější vystižení doby. Jiráskův realismus je velkou předností jeho díla, v tom směru předčí Sienkiewicze a vybavil se úplně ze svého romantismu a sentimentálnosti, jimiž jako Třebízský dělal své první knihy tak tklivými a rozechvělými, a ovšem též nepřirozenými. Prostým a plastickým způsobem líčí své hrdinské epopeje ze slavných bojů a výprav husitských, obzírá suverénním zrakem umělce a historika celé epochy, dějinné převraty, hnutí mas. Mezi nejlepší jeho spisy patří tři rapsodie “Bratrstvo”, vypravující o slávě a úpadku hrdinných a výbojných výprav udatného Jiskry z Brandýsa a jeho hejtmanů do severních Uher. Byla to nejslavnější doba českého válečnictví v 15.století, jež po slavných, nepřetržitých vítězstvích Žižkových se tak povzneslo, že se stalo příslovím: co Čech, to hejtman. Česká moc, jež odolala Evropě fanatizované Římem, rostla všude, taková byla převaha české řeči, že ji používaly sousední slovanské země jako jazyka diplomatických korespondencí. Jiskrovy sbory, skládající se z drsných, sršatých bratříků českých, slovenských i polských žoldnéřů, porážely vojsko věrolomného a ctižádostivého Huňada a dobývaly slovenské kraje. Jaká družina chrabrých, neohrožených, dobrodružných a originálních hejtmanů obklopovala českého válečníka! Nezapomenutelně se vtisknou čtenáři ty výrazné postavy statečného a šlechetného Talafúsa z Ostrova, divokého, zjizveného dobrodruha Pobery z lomu… Velkou zajímavost a jakousi napínavost dodává válečné rapsodii krásný zjev svůdně Maďarky Marie, kterou zchátralý zeman prodal Poberovi z Lomu, od kterého ryšavého ošklivce s hlavou nesčetněkráte zjizvenou a sešívanou uteče a stává se milenkou ušlechtilého, rytířského Talafúse. Její rodnou zemi zpustošili ti ohavní cizinci a kacíři, jejího maďarského milence zabili a nucena žít mezi nimi, špehuje je a zrazuje je. Její zradou ztratili bratříci výhodné pozice, prohráli při vpádu na maďarské město, které chtěli ztrestati a vyloupiti, ztratili svůj hrad Spiš, kam uvedla Marie nestřeženým místem uherské útočníky. Konečně byly prozrazeny zrádné rejdy podlé krasavice, byla souzena a utracena. Ale síla posledních zbytků slavných bojovníků božích byla v Uhrách ochromena a bratříci skončili jako žebráci.
(dobová kritika)
V bratřících, bojujících na Slovensku, našel Jirásek hromadný projev zemanské síly, poslední vzplanutí toho, co ho tak uchvacovalo v “Proti všem”. Jest sice pravda, že mravní podklad bratříků není již ten jako božích bojovníků v “Proti všem”. Jirásek to také neopomine názorně vyznačit, ať již tím, že tu dává do popředí vystupovat milenkám bratřických hejtmanů, anebo že i na hejtmanech samých líčí rozličné neřestné vášně, jako karban apod. To nám ovšem ihned prozrazuje, že jsme tu ve sféře mravně mnohem nižší, než byl svět vojska Žižkova. Ani soudržnost a bratrství těchto válečníků není již na té výši jako tehdy. Z božích bojovníků stali se zkrátka bratříci, a to cítíme u Jiráska takřka z každého jeho řádku. Přece však Jirásek přitom nepřehlíží, co v nich jest zase dobře táborského a husitského. Nejenže jednotlivci, např. sám vůdce Aksamit, si zachovali starou táborskou přísnost, ale především žije v nich ona síla vůle, mohutnost plánů i odvaha k jich provedení. Jsou to lidé při všech svých chybách neobyčejně silní, takže i v nich žije heroický duch husitství dále. Proto je také Jirásek s takovou láskou líčí. Ani jejich divokost ho nezaráží, protože v ní vidí zase jen znak síly, stejně jako ve fanatismu božích bojovníků z r.1420. A tak rozvíjí tu celou svou schopnost živé, mohutné lícně osob, míst i dějů nejinak než v “Proti všem”, ale v barvách ne tak temných, jako spíše ostrých, aby vystihl drsnost tohoto zvláštního prostředí.
(Zdeněk Nejedlý)
Viděl jsem mnoho krásného v přírodě, dost smutného v lidech a leckde jsem se obdivoval našim předkům husitským, jejich odvaze a síle.
(Alois Jirásek)
Jsem rád, že Ti mohu připsat dílo jednající na půdě slovenské, na Slovensku, dnes ubohém, jež Tvůj zpěv nám znovu přiblížil, živě a dojímavě na ně upomenul a ochablé svazky k němu pomohl utužiti. Kéž by mé dílo jen zčásti alespoň dosáhlo takového ohlasu!
(Jirásek Adolfu Heydukovi)
Jedná se o strhující román se vzrušujícím dějem, výborně vystihující dobu a její charakter a život tehdejších lidí. Je nabitý událostmi, bojem, vášněmi, tajemstvím a dobrodružstvím. Již úvodní kapitoly, které zasáhnou čtenářovu duši mistrným vylíčením smutného návratu zmrzačeného Štefana, vtáhnou každého čtenáře do geniálního románového světa Aloise Jiráska. Pak už bude čtenář jen hltat každou stránku, každou kapitolu, a nebude mu vůbec vadit rozsah celé trilogie – naopak bude smutný, když už dočte do konce. Bude překvapen dramatickým spádem, excelentním vypravěčským uměním i barvitým líčením bitev, přírody a hlavně psychologie románových postav, tedy hlavně vášnivé krasavice Márie. Zaujmou ho i originálně vystižené vedlejší příběhy a postřehy z tehdejšího života.
Jedná se o jedno z nejlepších Jiráskových děl, troufám si tvrdit, že i v evropském kontextu. Kdo si jej přečte, nebude věřit, že Jirásek napsal něco tak úžasného, životného a dramatického. Něco, co chytne za srdce a rozvine čtenářovu fantazii na maximum.
Doporučuji všem, kdo Jiráska odsuzují či jím opovrhují, aniž by ovšem od něj něco skutečně četli. Svůj názor jistě přehodnotí a pochopí, že Jirásek byl skutečně velký umělec a že jeho současná čtenářská „mrtvost“ je naprosto neoprávněná a vychází pouze ze zbytečných předsudků (za které ovšem Jirásek nemůže). Troufám si tvrdit, že po přečtení Bratrstva získá tento neobvyklý, mimořádně strhující a barvitý román mnoho upřímných obdivovatelů. Navíc se domnívám, že v této skvělé trilogii Jirásek prokázal i svoje mistrovství v tom, jak dokáže nahlížet na stejné události z různých perspektiv – koncepce románu je na tom přímo založena. Například samotná postava Uherkyně Márie nastavuje událostem v Horních Uhrách a Jiskrovu panování zcela jiné zrcadlo, než je pohled bratříků – a přitom je její pohled stejně opodstatněný a hlavně se s ním lze také ztotožnit. Vždyť pro ni jsou Jiskrovy roty zlem pro Uhry a násilím na Uhřích, tak jako jsou pro bratříky zlem uherské roty a gubernátor Hunyady!
