FILOSOFSKÁ HISTORIE

Jiráskovy sympatie přirozeně patří těm, kteří se stávají nositeli zdravě průbojného mládí, které nemyslí jen na sebe, ale chápe své studentské poslání v širších souvislostech. Tak se do novely dostává i celá atmosféra studentského života, v níž dřina, hlad a vůbec nedostatek prostředků jsou kompenzovány veselím, milostnými zápletkami a hlavně nepoddajným, svobodomilovným duchem. Není pochyb o tom, že se zde Jiráskův hodnotící vztah k jednotlivým postavám utváří na základě jejich postavení uprostřed historického dění.

Sympatie ke skutečnému životnímu mládí probouzí v novele Jiráskův humor a dokonce i prvky satiry; a to ve chvílích, kdy autor nahlíží do rodiny aktuára Roubínka. Úsměvně karikující satira se ozývá už v popisu rodinného prostředí, stupňuje se při líčení zvyků a průpovídek tuhého byrokrata a nabývá až sarkastického ostří ve velice jemné a už s rafinovaným mistrovstvím inscenované situaci, v níž aktuár Roubínek marně zápolí s Máchovým Májem. Tu již také Jiráskova satira překračuje svou dosavadní jen charakterizační funkci a stává se prostředníkem, jímž se v novele pozvolna hlásí ke slovu její historická fólie. Jestliže totiž postavy studentů, jakkoliv navzájem silně odlišené, představují typy do značné míry všeobecně časově platné, aktuár Roubínek je charakterizován natolik konkrétně, že představuje historicky věrně zachycený, nepřenosný typ českého úředníka a byrokrata v jedné osobě.

Tklivost šťastného závěru novely Jirásek citlivě oslabil smrtí Špíny na barikádách.

(Zdeněk Pešat)

Hold Litomyšli je v Jiráskově podání současně oslavou mladé schopnosti zakotvovat na novém místě, navazovat tam přátelství, pouštět se do odvážných činů, vstupovat v zápas s místními obhájci obecné stojatosti; a nikdy té mladé odvahy nelitovat, naopak i vzpomínky na ni chránit jako poklad své duše. V této perspektivě se také rok 1848 Jiráskovou zásluhou objevil jako opojné jaro, po němž sice nadešla reakce, ale ta nemohla udusit, co jarní setba v duši národa zasela.

Filosofská historie není jen holdem Litomyšli, mládí a jaru 1848, ale také Máchovu Máji jako symbolu veškeré občanské odvahy v Čechách, smyslu pro krásu jazyka a pro poezii lidské duše.

Skutečnost, že se takové pocty Máchovi dostalo v čase, kdy to zdaleka nebylo samozřejmé, a navíc v díle, které okamžitě získalo oblibu a a časem popularity nabývalo, dodává Jiráskovu “máchovství” na významu dobovém i trvalém.

Nahněvaný pan Roubínek dočetl Máj až do 3.zpěvu, ale těsně před koncem usnul, takže verše opakované v básni na způsob echa z finále třetího zpěvu cituje vypravěč: “Je pozdní večer, druhý máj, večerní máj je lásky čas, hrdliččin zve ku lásce hlas”. Vzhledem k situaci, v níž je tu Máchův Máj citován (Roubínek při čtení rozmrzele usíná), se Máchovy verše aktualizují ironicky, což zvláště vynikne při travestujícím zvolání, jež následuje: Roubínku, Roubínku!

Nedlouhý a přehledný příběh je již v rámcových motivech spojen s několika žánrovými klíči, přičemž se rozmarným podáním napovídá, že jde o hru s nimi; jak s divadlem, tak s historií i s kronikou, že žádný z těchto tvárně obsahových klíčů není závazný. Máchova Márinka posloužila Jiráskovi jako jeden z předobrazů pro realistickou idylu, v níž všechno slouží k tomu, aby vynikl jas historické vzpomínky a oslava mladé činorodosti.

Jako vtělená elegie je ve Filozofické historii hodnocen Špína. Chudý dobrák, který pilně dře, ale u zkoušek navzdory tomu propadne, odejde do kláštera, ale padne na barikádě a zemře v náručí na rozdíl od Špíny činorodého Vavřeny, je od počátku situován do stínu veselého a úspěšného Fryborta i ostatních spolubydlících. Charakteristika přitom postupně rozrušuje představu vnucovanou příjmením Špína; nečekaný vstup na barikádu pak činí z postavy, která předtím vynikala trpností, něco jako světlý příklad a hrdinu, na nějž lze smutně vzpomínat. I v tom závěrečném aktu bytí se však jen naplní určení Špíny mezi lidmi; je jimi zraňován a ubíjen a němě strádá, neschopen se z citových zranění ani vypovídat. Pokorný sirotek se chová jako plachý smolař a takto v příběhu funguje především ve vztahu Fryborta a Márinky. Kdekoliv se tato dvojice sbližuje, všude je ze strany anebo z pozadí pozorována nebohým Špínou.

Všecko to poznání Litomyšle i literatury při psaní Filosofské historie zvládal spisovatel znalý umění vrstevnického a dbalý účinků svého díla jako umělecké celistvosti svého druhu. Jak Máchu, tak i elegii a sentimentální povídku (sentimentální setkání slečny Elis a Lenky) i pohádku (Lenka žije u Roubínků skoro jako Popelka) zpracoval tvůrce, jemuž záleželo na pravděpodobnosti vlastní epické fikce a na její povzbudivosti. Proto dbal přírodní i sociálně historické motivovanosti v jednání postav i “věrnosti” historické pravdě ne snad v lokálním, ale v celkovém měřítku.

Při vší té idealizaci vedla první z “maloměstských historií” skrytou polemiku s A.V.Šmilovským. Starší Jiráskův kolega, kmenový autor Osvěty, byl chvalořečníkem starých časů a osob, které je uchovávaly ve svých mravech a řeči, zvláště ve frazeologii. Jiráskův Roubínek také žije opakovanými výroky a stereotypy jednání, ale byť samy o sobě jsou to projevy třeba i mile směšné, Jiráskův “rek” je jejich prostřednictvím usvědčován ze své lenošné strnulosti a zápecnické zášti vůči všemu, co se dožaduje změn. Ztuhlý úředník, zprvu jen komický, se postupně stává trapným i zlým – a posléze ve svém bezmocném rozezlení ubohým. Poměr mezi byrokratem milého jména a mezi mladými “novotáři” vyústí v nesmiřitelný konflikt. Ustrnulý opakovač několika výroků, úzkostlivě dbalý svého pořádku, je poražen, zatímco původci dějinného pohybu nevyhráli sice na barikádách, zato unikli pronásledování a dosáhli osobního štěstí. Tak se Jirásek Filosofskou historií tiše, ale důrazně distancoval od hodnotících měřítek svého staršího kolegy a v poměru k maloměstským povídkám Šmilovského vykročil vlastní stopou.

(Jaroslava Janáčková)

Skvostný, zcela podařený obrázek českého života maloměstského před r.1848. Středem jeho život studentský. Pravda a poesie sama.

(Jan Voborník)

Jednotlivé výpovědi synchronní osy mají někdy apelativní nebo persvazivní charakter, a vždy se vyjímají ve vztahu k výpovědím diachronní osy jako shrnutí vůči shrnované látce, staví se do vysunuté, významově přednostní pozice. Ta umožňuje, že se tyto výpovědi, jedna s druhou textově nezávazné, čtenářskou konkretizací spojují a vytvářejí zhodnocený obraz české minulosti. V tomto obraze jsou pak samozřejmě historické skutečnosti k sobě přiřazeny méně podle časově jedinečného příznaku svého obsahu, zřetelněji podle příznaků hodnotově kategoriálních. Z obrazu historie se tak vytrácí dynamičnost a posloupnost, tento obraz nezná časové dimenze, není procesem; je to plošný globál. Toto zplošťující sumarizování historie s funkcí zničit hodnotu znamenitě paroduje A.Jirásek oblíbeným výrokem aktuára Roubíbka z Filozofské historie: “Žižka a císař Josef, to byli ti nejlepší Čechové – a ten kostel náš je po nich na památku.”

(Mojmír Otruba: Hledání národní identitity)

Kromě bohaté fantazie, svěží poetičnosti a zvláště snahy neodbočovat od reálné půdy musíme vzpomenout ještě vzácné vlastnosti spisovatelovy, a ta jest, že vládne švarným, vybroušeným, ano přímo elegantním jazykem, přitom pak slohem průzračným, jednoduchým, jenž pro českou povídku jako by stvořen byl.

(dobová kritika)

Odehrávajíc se v době před – a v roce osmačtyřicátém, kdy mimo jiné také v Litomyšli byla jakási malá universita zvaná filosofií, jest Filosofská historie také ve značné míře vzpomínkou na mladý věk národa našeho, hledíme-li k duševnímu jeho probuzení v prvních desetiletích tohoto století. Jirásek nakreslil v této své historii skutečně s historickou věrností ráz tehdejší doby; alespoň osoby, v povídce jednající, jsou věrnými představiteli tehdejších snah a tehdejšího myšlení. Mládež, horující pro vlastenecké ideje, rozvážní mužové, těšící se radostí Simeonovou z naší nové síly, úřednictvo a měšťanstvo prosáklé jedem starého, šosáckého byrokratismu, to vše máme tu naznačeno osobami, jichž charakteristika je přímo mistrná. Vzpomeňme jen např. osoby aktuára Roubínka, jemuž je každá novota z duše se příčící a jenž přísahaje vždy na to, co milostivá vrchnost poroučí, jest konečně přinucen obléci šat gardisty! Srovnejme osobu paní Roubínkové, jejíž němčinou prokládaný hovor a zpátečnické názory činí ji takřka patronkou dobrých tří čtvrtin našich městských dam – s osobou svadlé slečny Elis, jež jsouce oddanou opatrovnicí svých studentů, upřímným srdcem lne ke všemu českému. A při tom ty pěkné postavy dívčí, zvláště něžné, poetické Lenky, odchovanky faráře vlastence! Stejně zdařile nakreslen tu jesti všechen život studentský, jejž čtyři jeho představitelé buď povahou nebo z nutnosti každý jinak pojímají; dosti tu scén veselých, ale neschází tragiky. Celá povídka vypravována je s příjemnou svěžestí a místy živým humorem.

F.V.Vykoukal (o prvním knižním vydání)

Žánrově bychom mohli Filozofskou historii označit jako historickou novelu. Děj je zhuštěný, má spád, poměrně rychle dochází ke konečnému vyvrcholení. Nechybí dějové linie milostné (oběma vztahům mladých studentů stojí něco v cestě), hlavním dějovým hybatelem je zde však zákaz pořádání majálesu a revoluce. Novela se snaží věrně zachytit historické události roku 1848 i boj na barikádách.

soudobá kritika (server TOP-ZINE)

Jas “Filosofské historie” není jen jas veselé, humorné novely, není to jen šťastná pohoda tvořícího umělce, jest to i jas lepšího života, který zazářil do mrtva doby předbřeznové, a tak má tu i svůj význam historický.

(Zdeněk Nejedlý)

Drobná Jiráskova novela je opravdu čtenářskou lahůdkou, jakousi třešničkou na dortu zvaném česká literatura. Čte se jedním dechem, nenudí, baví jemným humorem. Ten, kdo rád čte o dobách minulých, přečte knihu se zaujetím a nadšením.

Celým textem jakoby prostupovalo Jiráskovo mládí; novelu napsal ve svých 26 letech!

Filozofská historie