Popis projektu

Novela

Napsáno 1877

Ohodnoťte dílo

Zatím bez hlasování.

První vydání: 1877

Věnováno: “Staroslavné Litomyšli s láskou připisuje Alois Jirásek”

Motto: bez motta

Průměrně stran: 140

Kapitol: 13

Charakteristika: Historická novela

Doba: 1847-1849

Hlavní témata: Revoluce, vzpoura mladých, revolta, mládí, studentský život, láska, svoboda, vlastenectví, majáles

Zfilmováno: Ano, režie Otakar Vávra (1937)

Zajímavost: Pobouření mezi filozofy nad zákazem majáles zažila Litomyšl již 3.května 1838. Jirásek tuto událost posunul na květen 1847, aby ji roku 1848 spojil s opravdu historicky přesným vznikem Studentské legie a svěcením jejího praporu. Hlavní hrdinové tedy ve skutečnosti nemohli stát na barikádách roku 1848.

Pro postavu aktuára Roubínka neměl Jirásek – ostatně jako pro většinu svých postav – žádnou historicky doložitelnou předlohu. Modelem mu v Roubínkově případu byla postava strýce Jiráskova přítele, malíře Lišky, o němž si spisovatel v zápisníku poznamenal: “Liška strýc. Zná z české historie jen husity a Josefa II.” Některé skutečné rysy této postavy Jirásek zvýraznil – časté opakování frází; jiné zcela vynechal – expresivní nadávky.

Jirásek v díle oslavil Máchův Máj, který si jako mladý student velmi zamiloval. Je třeba připomenout, že Filozofskou historii napsal Jirásek ve svých 26 letech; rozuměl si tedy více s mladými studenty než se staršími kolegy.

Na motivy díla vznikl v šedesátých letech 20.století úspěšný stejnojmenný muzikál Zdeňka Petra, novela se stala i předlohou stejnojmenného baletu Zbyňka Vostřáka.

U vážené slečny Elis, nazývané matkou studentů, přebývali v době Filozofské historie čtyři filozofové – vlastenecký Vavřena, veselý Frybort z Hané, vykrmený dříč Zelenka a podivín Špína, hodný člověk, ale nešťastný. Slečna Elis byla důvěrnicí svých studentů. Věděla o všech jejich strastech a bolestech v koleji, věděla však také, že Frybort má rád pekařovic hezkou Márinku, do které se nešťastně zamiloval i Špína, a Vavřena že si zamiloval něžnou Lenku, aktuárovu schovanku. Obě dívky slečnu Elis občas navštěvovaly. Slečna Elis si zvláště zamilovala citlivou a vlasteneckou Lenku, sirotka po venkovském faráři, kterého kdysi milovala. Lenka žila jako Popelka u svého příbuzného, aktuára Roubínka, konzervativního úředníka, kde ji poznal na soukromých hodinách filozof Vavřena. Na jaře 1847 nastal mezi filozofy v Litomyšli zvláštní ruch. Běželo o tajné spiknutí; proti profesorskému zákazu slavili hlučně 1.máj, tedy majáles. Přestože se schylovalo k trestání neposlušných studentů, nakonec vše dobře dopadlo – na straně studentů stál nejen samotný rektor a starý vážený pan páter, ale i mnoho měšťanů, a hlavně zámecký pán, jehož nadchla studentská odvaha a horká krev. Školní rok skončil pro většinu mladých studentů úspěšnými zkouškami – pouze sirotek Špína u zkoušek propadl. Bez rodičů, bez zázemí a bez peněz, trpící nešťastnou láskou, se rozhodl pro odchod do kláštera. Rok 1848 zastihl studenty již připravené a naladěné k revoluci. Kromě studenta Zelenky, kterého nezajímalo nic jiného, než jak si vynahradí všechna léta studentského odříkání, Frybort a Vavřena spolu s ostatními studenty utvořili studentské legie. Také litomyšlští občané vstoupili do ozbrojené gardy, rovněž i na zámku, kde se k všeobecnému veselí musel producírovat i aktuár Roubínek. A když vypukly v Praze památné svatodušní bouře, spěchali studenti slečny Elis, Frybort a Vavřena, Praze na pomoc. Bojovali ve studentských legiích na barikádách, na kterých se setkali i se svým někdejším přítelem Špínou, mladým mnichem – ten zde ale nalezl smrt. Ani aktuár Roubínek se nedožil konce revoluce – nezemřel však na barikádách, ale doma, na těžkou nemoc. Po nešťastném zakončení bouří se Vavřena a Frybort zachránili útěkem z Prahy a ukrývali se na venkově. A když se vše utišilo a přestalo pronásledování, přijel si mladý student z Hané do Litomyšle pro svou Márinku a za několik let i lékař Vavřena pro svou Lenku.

Jiráskovy sympatie přirozeně patří těm, kteří se stávají nositeli zdravě průbojného mládí, které nemyslí jen na sebe, ale chápe své studentské poslání v širších souvislostech. Tak se do novely dostává i celá atmosféra studentského života, v níž dřina, hlad a vůbec nedostatek prostředků jsou kompenzovány veselím, milostnými zápletkami a hlavně nepoddajným, svobodomilovným duchem. Není pochyb o tom, že se zde Jiráskův hodnotící vztah k jednotlivým postavám utváří na základě jejich postavení uprostřed historického dění.

Sympatie ke skutečnému životnímu mládí probouzí v novele Jiráskův humor a dokonce i prvky satiry; a to ve chvílích, kdy autor nahlíží do rodiny aktuára Roubínka. Úsměvně karikující satira se ozývá už v popisu rodinného prostředí, stupňuje se při líčení zvyků a průpovídek tuhého byrokrata a nabývá až sarkastického ostří ve velice jemné a už s rafinovaným mistrovstvím inscenované situaci, v níž aktuár Roubínek marně zápolí s Máchovým Májem. Tu již také Jiráskova satira překračuje svou dosavadní jen charakterizační funkci a stává se prostředníkem, jímž se v novele pozvolna hlásí ke slovu její historická fólie. Jestliže totiž postavy studentů, jakkoliv navzájem silně odlišené, představují typy do značné míry všeobecně časově platné, aktuár Roubínek je charakterizován natolik konkrétně, že představuje historicky věrně zachycený, nepřenosný typ českého úředníka a byrokrata v jedné osobě.

Tklivost šťastného závěru novely Jirásek citlivě oslabil smrtí Špíny na barikádách.

(Zdeněk Pešat)

Hold Litomyšli je v Jiráskově podání současně oslavou mladé schopnosti zakotvovat na novém místě, navazovat tam přátelství, pouštět se do odvážných činů, vstupovat v zápas s místními obhájci obecné stojatosti; a nikdy té mladé odvahy nelitovat, naopak i vzpomínky na ni chránit jako poklad své duše. V této perspektivě se také rok 1848 Jiráskovou zásluhou objevil jako opojné jaro, po němž sice nadešla reakce, ale ta nemohla udusit, co jarní setba v duši národa zasela.

Skutečnost, že Jirásek v díle oslavil Máchův Máj v čase, kdy obdivovat Máchu zdaleka nebylo samozřejmé, a navíc v díle, které okamžitě získalo oblibu a popularitu, dodává Jiráskovu “máchovství” na významu dobovém i trvalém.

Jiráskův humor dostupuje vrcholu ve scéně právě s Máchovým Májem, kdy nazlobený Roubínek dočetl Máj až do 3.zpěvu, ale těsně před koncem usnul, takže verše opakované v básni na způsob echa z finále třetího zpěvu cituje vypravěč příběhu: “Je pozdní večer, druhý máj, večerní máj je lásky čas, hrdliččin zve ku lásce hlas; Roubínku, Roubínku”.

Nedlouhý a přehledný příběh je již v rámcových motivech spojen s několika žánrovými klíči, přičemž se rozmarným podáním napovídá, že jde o hru s nimi; jak s divadlem, tak s historií i s kronikou, že žádný z těchto tvárně obsahových klíčů není závazný. Máchova Márinka posloužila Jiráskovi jako jeden z předobrazů pro realistickou idylu, v níž všechno slouží k tomu, aby vynikl jas historické vzpomínky a oslava mladé činorodosti.

Jako vtělená elegie je ve Filozofické historii hodnocen Špína. Chudý dobrák, který pilně dře, ale u zkoušek navzdory tomu propadne, odejde do kláštera, ale padne na barikádě a zemře v náručí na rozdíl od Špíny činorodého Vavřeny, je od počátku situován do stínu veselého a úspěšného Fryborta i ostatních spolubydlících. Charakteristika přitom postupně rozrušuje představu vnucovanou příjmením Špína; nečekaný vstup na barikádu pak činí z postavy, která předtím vynikala trpností, něco jako světlý příklad a hrdinu, na nějž lze smutně vzpomínat. I v tom závěrečném aktu bytí se však jen naplní určení Špíny mezi lidmi; je jimi zraňován a ubíjen a němě strádá, neschopen se z citových zranění ani vypovídat. Pokorný sirotek se chová jako plachý smolař a takto v příběhu funguje především ve vztahu Fryborta a Márinky. Kdekoliv se tato dvojice sbližuje, všude je ze strany anebo z pozadí pozorována nebohým Špínou.

Jak Máchu, tak i elegii a sentimentální povídku (sentimentální setkání slečny Elis a Lenky) i pohádku (Lenka žije u Roubínků skoro jako Popelka) zpracoval tvůrce, jemuž záleželo na pravděpodobnosti vlastní epické fikce a na její povzbudivosti, v působivou a vyváženou miniaturu.

(Jaroslava Janáčková)

Kromě bohaté fantazie, svěží poetičnosti a zvláště snahy neodbočovat od reálné půdy musíme vzpomenout ještě vzácné vlastnosti spisovatelovy, a sice, že vládne švarným, vybroušeným, ano přímo elegantním jazykem, přitom pak slohem průzračným, jednoduchým.

(dobová kritika)

Odehrávajíc se v době před – a v roce osmačtyřicátém, kdy mimo jiné také v Litomyšli byla jakási malá universita zvaná filosofií, jest Filosofská historie také ve značné míře vzpomínkou na mladý věk národa našeho, hledíme-li k duševnímu jeho probuzení v prvních desetiletích tohoto století. Jirásek nakreslil v této své historii skutečně s historickou věrností ráz tehdejší doby; alespoň osoby, v povídce jednající, jsou věrnými představiteli tehdejších snah a tehdejšího myšlení. Mládež, horující pro vlastenecké ideje, rozvážní mužové, těšící se radostí Simeonovou z naší nové síly, úřednictvo a měšťanstvo prosáklé jedem starého, šosáckého byrokratismu, to vše máme tu naznačeno osobami, jichž charakteristika je přímo mistrná. Vzpomeňme jen např. osoby aktuára Roubínka, jemuž je každá novota z duše se příčící a jenž přísahaje vždy na to, co milostivá vrchnost poroučí, jest konečně přinucen obléci šat gardisty! Srovnejme osobu paní Roubínkové, jejíž němčinou prokládaný hovor a zpátečnické názory činí ji takřka patronkou dobrých tří čtvrtin našich městských dam – s osobou svadlé slečny Elis, jež jsouce oddanou opatrovnicí svých studentů, upřímným srdcem lne ke všemu českému. A při tom ty pěkné postavy dívčí, zvláště něžné, poetické Lenky, odchovanky faráře vlastence! Stejně zdařile nakreslen tu jesti všechen život studentský, jejž čtyři jeho představitelé buď povahou nebo z nutnosti každý jinak pojímají; dosti tu scén veselých, ale neschází tragiky. Celá povídka vypravována je s příjemnou svěžestí a místy živým humorem.

F.V.Vykoukal (o prvním knižním vydání)

Žánrově bychom mohli Filozofskou historii označit jako historickou novelu. Děj je zhuštěný, má spád, poměrně rychle dochází ke konečnému vyvrcholení. Nechybí dějové linie milostné (oběma vztahům mladých studentů stojí něco v cestě), hlavním dějovým hybatelem je zde však zákaz pořádání majálesu a revoluce. Novela se snaží věrně zachytit historické události roku 1848 i boj na barikádách.

soudobá kritika (server TOP-ZINE)

Drobná Jiráskova novela je opravdu čtenářskou lahůdkou, jakousi třešničkou na dortu zvaném česká literatura. Čte se jedním dechem, nenudí, baví jemným humorem. Ten, kdo rád čte o dobách minulých, přečte knihu se zaujetím a nadšením.

Celým textem jakoby prostupovalo Jiráskovo mládí; novelu napsal ve svých 26 letech!