HUSITSKÝ KRÁL

Počínaje třívětým incipitem je jasné, že Jiří Poděbradský má oddanou ženu, že ona a celá rodina včetně nezletilých dětí se podvolují jeho královské vůli. Osudy Kunky, roztomilé dcerky provdané za uherského krále a ve dvanácti letech odvážené z domova do nové vlasti, ozřejmuje, jak jsou bytosti králi nejbližší vtaženy “do výjevů z velkého dramatu”. Že v něm mohou být obětovány, dopoví konec nedopsaného Husitského krále.

Nespolehlivost Němců, jimž český král projevoval důvěru a jež hodlal získat za svoje spojence, se začne projevovat velmi záhy. Závěr prvního dílu Husitského krále zase předvádí vážný konflikt s papežem, jenž zneuznal všecky předchozí dohody s Čechy včetně kompaktát. Za bezvýhradnou poslušnost Římu slibuje výhody, s českým poselstvem jedná nanejvýš neuctivě a do Čech jako legáta posílá Fantina, předtím Poděbradova zmocněnce v Římě. Kapitoly věnované vzniklému sporu mají spád a napětí a připomínají divadlo i jinak: jde o slyšení a sněmovní rokování ve velkých prostorách, na “historických” dějištích a shromaždištích s projevy papeže, kardinálů a krále (anebo o výjevy z ulic, ze studentské demonstrace proti Fantinovi). Takto závěr prvního dílu Husitského krále představuje účinný kontrast k “intimnímu” prologu a současně pádnou i statečnou odpověď Jiřího na ztrátu vlastních iluzí i na otázky, položené mu Palečkem a Loudou z Chlumčan v prologu.

Dvě témata “doprovodná” se rozvíjela uvnitř toho “velkého dramatu” ve výmluvném kontrastování. Stoupenci Jednoty bratrské, odmítaní z královy vůle pronásledovaní, se ve stavbě románu octli poblíž dvou ušlechtilých a dobrých mladých ženských bytostí – nevěst. Noema, nevlastní dcera královského hodnostáře, se při společných tajných pobožnostech sblíží se studentem Petrem. Vdává se později za jiného muže, aby Petr netrpěl ve vězení víc než dosud; po boku šlechetného pana Rychnovského může potom bratřím včetně Petra na panství svého manžela pomáhat. Kromě takto fabulovaného příběhu, v němž se svět pronásledovaných stýká se svými pronásledovateli (konflikt vyvolává v život šlechetné a chápavé ochránce), potkává se dvojí trpná oddanost také jen postavením vedle sebe: v kapitole 35. je dcera Jiřího z Poděbrad odvážena v pláči do Uher (a Noema ji v útrpnosti nazve teď i později “beránek obětovaný”).

V kapitole hned nato se demonstrují útrapy bratří v Novoměstském vězení. V následující dvojici kapitol se vnějškový kontrast a významová obdobnost mezi pronásledovanými a mezi královskou dcerou a nevěstou, obětovanou politickým záměrům, ještě zopakuje. Takto začíná vysvítat, že rozhodná a odhodlaná politika krále Jiřího z Poděbrad sdílí ideály (nebo iluze) Jednoty, jejíž příslušníky český král odmítal a pronásledoval. Rozpory mezi záměry krále a skutky světa vyvstávají v další fázi, navazující na bolestný odjezd Poděbradovy dcery do Uher: zatímco v Budíně se konala slavná svatba, Jiří svolává do zbraně proti domnělým spojencům.

V žádném z předchozích velkých obrazů Aloise Jiráska se neuplatňovalo tak jako v Husitském králi přímé hodnocení. Všudypřítomným souzením spisovatel realizuje v tomto románu intence dramatu, žijícího nikoli ze sledování činů, nýbrž z jejich zvažování a hodnocení. Historicky doložená existence Palečka poskytla Jiráskovi možnost spojit břitký soud a moudrý nadhled s postavou, která patří dovnitř epické iluze a do představovaného světa, a současně se odtud vymyká, navazujíc maximum kontaktu s pochybovačným a moudře znalým žertováním moderního člověka, jenž každé autoritě nadřazuje pátravý důvtip a pravdu doprovází vědoucím úsměvem.

Koncept Jiráskova rukopisu dává tušit, že se pozdní autor nechopil náběhů k subjektivaci a psychologizaci, obsažených v Temnu a přítomných v prvním dílu Husitského krále a v některých drobných črtách, a dokonce tu možnost potlačoval. Poslední pasáž Husitského krále takto postupně získala stavbu typickou pro realistickou metodu a pro Jiráska zvláště: začíná hovorem, v němž hroznou zvěst oznamuje královskému otci spěšný posel z Uher, pokračuje v užším prostoru – Jošt předčítá z dopisu, co je králi již známo (tak se akcentuje echo nově sdíleného a stupňovaného úžasu); v třetí fázi bilancuje osamělý král scénu loučení s milou dcerkou před jejím odjezdem za ženichem, kterého jí sám vybral v zájmu svých politických záměrů (jež selhaly).

(Jaroslava Janáčková)

Ačkoliv při hodnocení Husitského krále relevantním faktem zůstává, že po roce 1918 nemoc, která způsobovala duševní a fyzickou sklíčenost, Jiráskovi celkově zabraňovala celkově pokračovat v literární práci, konfrontované více než kdy jindy se změnou esteticko-hodnotového paradigmatu české beletrie, přesto můžeme toto románové torzo interpretovat nikoli jako vývojový regres, ale jako kontinuitní pokus o završení husitské tematiky, jako úsilí o nerealizovanou snahu o umělecky nový, hlubší a propracovanější výklad doby Jiříka z Poděbrad akcentující na rozdíl od soudobé historiografie spíše existenční, sociálně národní rozměr panování českého krále než běžně tradované schéma náboženských bojů.

Funkci kompozičního a ideového prologu tvoří tři incipitní Tři kapitoly proslovem, které motivicky exponují pozdější relevantní tematické okruhy: dialog krále s Palečkem i starým husitou Loudou z Chlumčan, a to formou proplétajících se lidských osudů, v sobě koncentrují základní problémy doby. Jak zachovat okleštěné výsledky husitské revoluce dané Basilejskými kompaktáty vůči sousedům i Římu, jak doma usmířit kališníky s katolíky a jak se postavit vůči vznikající Jednotě českobratrské. Celkově, jak zajistit mír a vnější svébytnost a vnitřní jednotu země mezi ostatními křesťanskými národy. Jiřík z Poděbrad je zde ukázán jako moudrý a rozvážný státník, který smlouvami a sňatky upevňuje vztahy s nepřátelskými sousedy, ale i jako milující otec a manžel, který naslouchá potřebám obyčejných lidí. Jiříkův lidský i veřejný rozměr se postupně zviditelňuje ve “výjevech z českého dramatu”: stupňuje se konflikt s Němci i Uhry i vnitřní pnutí české nejednotné politiky. Jiří, stojící pevně na straně Basilejských kompaktát, se ostře postaví proti “pikhartům”, ale i např. proti papežskému legátu, který přešel a stranu papeže zpochybňujícího předchozí dohody s Čechy. V druhém díle se stupňuje váha a význam krále Jiříka stojícího nad jednotlivými, protichůdnými politickými zájmy. Dimenze této postavy jako tradiční složky románového vypravěčství dominuje nad časem dějin a stává se metaforickým připomenutím úsilí o státotvornost a národní existenci, která aktualizačně souzněla s budováním nového československého státu po roce 1918.

Jirásek stejně jako v prvním díle zobrazuje státní a dvorská oficiální a zákulisní jednání, sněmy, diplomatická poselství, politické sňatky, které se epizodicky prolínají s tragickým milostným příběhem: láskou nevlastní dcery královského úředníka Noemi k českobratrskému studentu Petrovi. Fabulace intimní a veřejné roviny postupně graduje v tragickém rozporu mezi Jiříkovými záměry a historickou realitou. Literární historiografie upozornila na zjednodušení vypravěčské perspektivy oproti předchozímu Temnu a na nezvyklou frekvenci přímého zobrazení makrohistorie, která je předváděna v dramaticky exponovaných, na sebe navazujících scénách v podobě jakýchsi divadelních “výjevů”. Jejich patos odlehčuje zejména postava šaška Palečka, tajného vyznavače Jednoty českobratrské, který žertovně a ironicky s nadhledem komentuje a hodnotí prožité i očekávané události. Právě reálný historický podklad této postavy Jiráskovi umožnil z ní učinit jakéhosi Jiříkova intimního “dvojníka”, který relativizuje rozměr velkých dějin a ztělesňuje pohled “zdola”, zkušenost malého českého člověka.

V postmoderní době relativizovaného historického poznání Jiráskův národně-buditelský étos bude zřejmě vnímán odlišně – s jiným interpretačním posunem a hodnotícím akcentem – než v druhé polovině 19.století a na počátku 20.století. Bez ohledu na tuto oprávněnou skepsi zůstane jako nezpochybnitelná hodnota Jiráskova jedinečná schopnost konstituovat slovesný text jako velkou narativní akci, jako “otevřenou a dynamizující formu” dění smyslu, které i přes propast generací a uměleckých poetik vyjadřuje optimistickou iluzi o souvislosti a nepřetržitosti našeho, nejen historického, poznání.

(Miloš Zelenka)

Vidím zde vzácné ovoce stáří, ba již kmetství, jehož stopy jeví se jinak v Husitském králi i méně příznivě, kompozicí uvolněnou, opakováním starších motivů apod. Ale budiž kmetu, jenž se odvážil skladby mnohadílné, přáno, aby i tentokráte dozpíval písničku, kterou zanotil.

(Arne Novák)

Postava Palečkova je jedna z nejzajímavějších ukázek Jiráskova umění historického… Jirásek vytvořil figuru rázovitě českou, pravé zosobnění mravního svědomí českého, jehož kritika současných událostí ve formě vtipu, často velmi žehavého, ostře osvětluje situaci: je to glosátor doby, který jako šašek mohl mluvit peprnou pravdu i tam, kde jinak bylo by se muselo mlčeti… Jirásek uznává velikou Jiříkovu ideu národního království, cení si vysokého mravního ideálu, jemuž Bratří obětují vše, i národně politického úsilí Jiříkova, a dobře vystihuje, jak strana jedna nechápala stranu druhou. Jiřík se leckdy, ne dost správně, srovnává s francouzským králem Jindřichem IV., leč co učinil hugenot Jindřich, to nemohl učinit utrakvista Jiřík. V románě Jiřík sám přiznává, že kdyby bylo pro dobro našeho království, zřekl by se i kalicha.

(R.Urbánek)

Přesný popis topografický soudobé Prahy, skvělá líčení průvodů, cesty Kunčiny do Uher za doprovodu velikého komonstva, mezí nímž i pastorkyně Valečovského z Kněžmostu Noema, živých rokování sněmovních a zbožných schůzek bratří, kontrast jejich mravního života s nádherymilovností šlechty, vypsání hrůz morových, neztenčený důraz na válečnou zdatnost českou i při celkové tendenci mírové Jiříka z Poděbrad, pravého i v tom “husitského krále”, pevné charakteristiky a výrazné figurky jsou předností díla, které v mnohém ohledu nezadá svěžesti mladších výtvorů autorových.

(Jaromír Borecký)

Historik Bartoš správně odhaduje nesmírné obtíže této látky, plné diplomatického jednání a náboženských sporů, ale dokonalé a suverénní umění Mistrovo dovedlo tyto obtíže překonati, žel, nebylo dopřáno Mistru, aby tu píseň velikou, lásky a české síly, kterou zanotil, mohl šťastně dozpívati.

(Hanuš Jelínek)

Obě tyto protivy – královu toleranci i nesnášenlivost katolíků – dovedl Jirásek vystihnouti několika význačnými rysy.

(dobová kritika)

Zde jistě spolupůsobilo, že “Husitský král” vznikal za světové války, kdy Jirásek, jako všichni příslušníci národa, cítili hrozný tlak Habsburků, zle svírajících náš lid v těžkou porobu, a ženoucích jej násilně do války. A tu se mu tím vábněji vybavovala představa krále domácího, jenž miloval svůj lid a proto jej šetřil, chráně jej zejména před hrůzami války. Jiří jest proto v prvním díle rozhodný pacifista, jenž by vše chtěl raději srovnat po dobrém, smlouvami a sňatky s okolními knížaty. Tím však jeho základní tón jest zcela jiný, než byl starých hrdinů táborských. Vidíme to také při schůzce Jiřího s Matějem Loudou z Chlumčan, representantem staré doby husitské. To již jest jiná doba a v ní jiní lidé. I Jiřího heroismus v tomto osvětlení vypadá jinak. I na něj se sklánějí již stíny doby. A tyto stíny v druhém díle tak houstnou, že Jiráskovi se nakonec znechutil tento jeho národní hrdina a on vůbec nedokončuje své dílo o něm. Způsobila to i autorova choroba, pro niž mu čím dále tím tíže bylo pracovat. Ale nezpůsobila to jen choroba. Vím přímo od Jiráska, jak se mu znechutilo všechno to diplomatické jednání kde s kým, s kdejakým panovníkem, jehož je pak kralování Jiřího přímo plno. Znechutilo se mu už jako umělci – co měl umělec vytvořit z takových suchých a přitom neupřímných, záludných aktů, a dokonce umělec živého a lidového typu Jiráskova? Ale nejen umělci, i mysliteli Jiráskovi se tím přirozeně odcizil Jiří jako ne už hrdina, ale vyjednavač, smlouvač, diplomat. Byl to však i jiný ještě stín na postavě krále Jiřího, který rovněž houstl, až zhoustl do odporu proti němu: jeho poměr k Českým bratřím, představitelům i tu ještě lidového husitství. A krásného husitství, plného nových, i když už jen mravních snah českého lidu po pádu vnější moci lidového husitství. Snad aspoň touto cestou, vlastní sebevýchovou a sebevzděláváním dostat se dál a vpřed, a tak postavit aspoň morální hradbu tomu starému zkaženému světu, proti němuž se kdysi zvedlo husitství v prvním rozmachu i se zbraní v ruce. Jiráskova sympatie je proto úplně na straně těchto bratří. Ale král Jiří pro své diplomatické zájmy je pronásleduje, mučí, ničí. A proto Jirásek ustává v práci a “Husitský král” zůstává nedokončen.

(Zdeněk Nejedlý)

Titul vzbudí očekávání kdovíco pohnutého a heroického, a zatím (teď v první části) toho není. Je tu mnoho diplomatického jednání a to je svízel pro autora, kterému se někdy zdá, že by už měl vůbec přestat a mlčet.

(Alois Jirásek)

Díla přibývá málo, poněvadž zdraví celkem neslouží. K starému neduhu přidala se ušní choroba, která mne od jara zlobí. Syčení a hukot v uchu často zneklidňuje mysl a nedává nálady k práci. Na podzim dovolím si Vám oznámit, bylo-li by možná uveřejňovat v Lidových novinách po novém roce Husitského krále, když by měly volné místo pro něj. Nechci se slibem zavazovat, poněvadž by mohla nastati zlá situace. Budu pracovat seč mohu, poněvadž bych ten druhý díl rád už dokončil.

(Alois Jirásek, 1923)

Jiráskův román Husitský král je mimořádné dílo české historické literatury. Přes tradované předsudky, že Jirásek Jiřího z Poděbrad idealizoval, líčí Jirásek Jiřího z Poděbrad jako pragmatického, tvrdého a vlastně nepříliš úspěšného panovníka; má pro něj tvrdou kritiku za brutální potlačování Českých bratří související s předkorunovačním slibem, že bude potlačovat každou víru než podobojí; kritiku projevil vytvořením vynikající komicko-tragické figurky dvorního šaška Palečka, tajného zastánce Českých bratří a glosátora dění (nejen) kolem krále, a vylíčením naprostého krachu Jiříkovy politiky. Jiříkovi neodpustí ani to, že se snaží dohodnout jak s německým císařem, tak s papežem. Přesto dokáže Jirásek Jiřího pochopit a věří, že jeho snaha byla dobře míněná a víra upřímná.

Husitský král je velmi podceňovaný román. Je přitom plný emocí, zákulisní politiky i mimořádného sarkasmu nejen v pojetí šaška Palečka. Navíc se ve vylíčení počátků českobratrského učení nevyhýbá ostré konfrontace mezi zastánci předchozích husitských bojů a jejich odpůrci a samotnými přívrženci podobojí a Husova učení. Bez obalu líčí nelidské pronásledování zastánců nové víry a jejich mučení a násilím vynucované odvolávání bludů (krásná paralela k dramatu Jan Hus, ve kterém katolíci nutili Husa, aby odvolal, zatímco zde husité vynucují odvolání od zastánců jiné než husitské víry). Vylíčení Jiříka z Poděbrad je hluboce lidské a uvěřitelné, román je čtivý a zajímavý. Je pravda, že zřejmě nezaujme ty, kteří jsou zvyklí na vyloženě epické romány, u Jiráska tak četné. Pro ty, co chtějí vidět dál a pochopit tehdejší politickou situaci a co si libují v mimořádně inteligentních textech a názorových střetech, bude Husitský král i přes vyloženě zřejmé hodnotící autorovo stanovisko čtenářskou lahůdkou a důvodem k souhlasu či polemice s autorem.

Husitský král-1

Husitský král-2