Popis projektu

Povídka

Napsáno 1883. Vydáno poprvé v Lumíru 1883, poté samostatně v roce 1886 a 1889, dále ve sv. 11 Sebraných spisů I a ve sv. 2 Sebraných spisů II

Ohodnoťte

Zatím bez hlasování.

Příběh vypravuje na zahrádce osamělé hospody plukovní lékař dr. Severin Halíř.

Johanka byl hoch jako panenka, s tváří jako malovanou, s dlouhými zlatými vlasy. Byl sirotek, vyrůstal v tkalounkářském krámě svého strýce Šimůnka. Po katechetovi abbé Regnardovi, francouzském emigrantovi, jemuž ministroval a který si ho oblíbil, zdědil hřebíčkový kabát, v němž při přešívání nalezl krejčí dva louisdory – za ně pomohl strýci vystrojit pohřeb, zbytek věnoval na nejnutnější potřeby – mohl teď studovat, ale měl stále velkou nouzi.

Tu se ho z dobrého srdce ujal otec vypravujícího lékaře, tesařský mistr.

Johanka začal horlivě studovat češtinu a stal se z něj vlastenec. Seznámil se s bohatou vdovou Radošínskou a zamiloval se do její dcery Albínky. Zatímco Johanka v Praze studoval, Albínka těžce onemocněla. Když se vrátil, dočkal se pouze Albínčiny smrti.

V revolučním roce 1848 se dostal Johanka jako vlastenec na barikády. Po potlačení revoluce byl odsouzen k trestu smrti. Na přímluvu strýce bohaté vdovy Radošínské, vysokého úředníka na ministerstvu, byl amnestován a poslán do armády.

Prožil ve vojsku mnoho let a zažil několik tažení. I v armádě zůstal upřímným vlastencem. Roku 1866 dostal u Custozzy ránu do hlavy. Stal se nadporučíkem. Onemocněl tyfem, a když se uzdravil, propustili ho. Udělali ho v Hradci Králové správcem plovárny. Tam začal chodit do hospody na druhém břehu řeky. Zadíval se do dcery hospodského, která mu připomínala Albínku.

Jednoho dne se Johanka zdržel ve městě. Smrákalo se a byla velká voda. Johanka se chtěl dostat za každou cenu na druhou stranu řeky, do hospody. Velká voda jej však pohřbila…

Labyrint osudů lidských, labyrint srdce lidského.

(Jan Voborník)

Vypravování, zvláště jeho ukončení, je ukázkou Jiráskova mistrovství. Čtenáři zatajuje se dech. Tak cítí s hrdinou povídky. A je to ono čistě lidské, co činí ji tak dojemnou. Žádné plané sentimentalisování. Věc sama, pevné prokreslení povahy, znalost lidského srdce tak působí.

(Jaromír Borecký)

Poněkud elegický a melodramatický příběh z dob našeho národního obrození, napsaný však svižně a čtivě, který rozhodně může oslovit i dnešního čtenáře.