Popis projektu

Povídka

Napsáno 1890

Ohodnoťte

Zatím bez hlasování.

Kameničtí – říkalo se jim tak po starobylé hospodě na kraji městečka – měli na zahradě hrušku a věřili, že v ní je jejich život a duše. Dokud ten strom bude, že také oni zůstanou.

Za mladých let Kamenického se jednou stalo, že v sousedství chytli zlodějku. Byla to jediná, patnáctiletá dcera Lhotského, Pepka, o němž se vědělo, že je také zloděj, jenomže nekradl sám, ale měl mnoho “tovaryšů”. Sousedé se sběhli ze všech stran, zavázali Pepku do pytle a pověsili v zahradě hospody na hrušku, aby ji každý dobře viděl. Mladý Kamenický k ní vylezl a namaloval jí uhlem dlouhé kníry. To bylo smíchu!

Děvče se v pytli zmítalo, nadávalo a matku volalo. A matka se za chvíli opravdu přiřítila a mladého Kamenického proklela, aby mu to Pán Bůh na dětech odplatil.

Zanedlouho se Kamenický zamiloval a přes otcův odpor chystal svatbu. Jeho vyvolená byla sice chudá, přece ji však známí zrazovali, aby si Kamenického nebrala, že je prudký, divoký, často bouří i uhodí jako hrom, a prorokovali, že s ním bude mít peklo. Ale ona si ho vzala z velké lásky – jeho prudkost a síla ji očarovaly.

Narodili se jim dva synové a všude se jim dařilo – v rodině, na poli i v hospodě. Muž se také konečně usadil a zmírnil.

Až se začalo všechno kazit. Mladší syn se ze zděděné divokosti někde uhnal a předčasně zemřel, starší šel proti otcově vůli studovat bohosloví. Kamenický se začal na ženu zlobit, jak syna vychovala a že on nechce být poslední v rodu! Od té doby chodil denně do kostela a na poutě a modlil se za svou ženu – aby zemřela, aby se mohl ještě znovu oženit a mít děti. Ta myšlenka ho posedla.

Manželka mu záhy zemřela a brzy i jeho starší syn. Ale pro Kamenického už bylo pozdě. Scházel, o nic nedbal, jen pozoroval starou hrušku. Stal se podivínským a vzteklým. Jednou ráno ho našli mrtvého – ranila jej mrtvice. A divnou náhodou stará hruška toho jara nevyhnala ani lístečku…

Tedy zase takové jiráskovské citlivé zakončení historie, jichž rozkvetlo z prázdninových návratů do rodného Hronova několik, vedouce autora stále blíže k soustavné kronice jeho kraje “U nás”.

(Jaromír Borecký)