Popis projektu

Dramatická báchorka o 4 jednáních

Napsáno 1905. Vydáno poprvé v roce 1905, poté ve sv. 36 Sebraných spisů I a ve sv. 45 Sebraných spisů II

Ohodnoťte

4/5 (1)

Premiéra: 17.11.1905 v Národním divadle, režie Jaroslav Kvapil

Věnováno: bez věnování

Motto: bez motta

Průměrně stran: 90

Dějství: 4

Charakteristika: Pohádkové drama

Doba: nespecifikována

Hlavní témata: Hrdost, svoboda, pohádka, láska, zvůle

Zfilmováno: Ano (1925, 1938 – režie Karel Lamač, 1967 – režie František Filip)

Zajímavost: Nejznámější Jiráskova hra (a zároveň jedna z nejoblíbenějších českých divadelních her vůbec) vychází ze stručné zmínky v Sedláčkových “Hradech, zámcích a tvrzích Království Českého” o povinnosti poddaných na Litomyšlsku opatrovat při příjezdu panstva na zámku oheň a světlo, která uvízla Jiráskovi v paměti, když za svého pobytu v Litomyšli nadšeně Sedláčkovo dílo četl. Uvízla tak výrazně, že si na ni po dlouhé době vzpomněl: “Z této zprávy jako ze zavátého zrna vyklíčila myšlenka o povinnosti poddaného, aby vrchnosti jedoucí na zámek svítil. Tak ta myšlenka dlouho zůstala. Pozapadla, znovu se ozvala, měnila se a jinak vytvářela… Přišly jiné práce a léta minula. Než myšlenka znovu se roznítila a neodstoupila, až z ní vyrostla Lucerna”.

Jiráskova hra bývá právem nazývána českým Snem noci svatojánské.

Název Lucerna vymyslel pro hru její režisér Jaroslav Kvapil, Jirásek chtěl původně hru nazvat “Naše lípa”. Jirásek po úspěšné premiéře daroval Jaroslavu Kvapilovi originál obrazu “Vodníci z Jiráskovy Lucerny” od Mikoláše Alše. Jak Jaroslav Kvapil roku 1936 vzpomíná: “Mám na ta první léta Lucerny několik osobních vzpomínek. Za několik dní po premiéře došlo srdečné psaní Jiráskovo a s ním krásný, ba drahocenný dar: veliký akvarel, originál Mikoláše Alše, oba vodníci z Lucerny. Ten obraz dal Jirásek od svého znejmilejšího přítele zvlášť pro mne vymalovat a po třiceti letech dívám se na něj dojat a s nejsrdečnější vděčností vzpomínám na ty dva velké a jistě nejčeštější lidi, kteří mne oba poctívali svým přátelstvím.”

Předzvěstí hry byla “Předehra” z roku 1893.

Hra byla zhudebněna jako stejnojmenná opera Vítězslavem Novákem. V roce 1987 složil k divadelnímu představení v Mostě scénickou hudbu Vladimír Franz.

Mlýn jako jediný v panství netíží robota. Nikdo z mlýna tedy nemusí sloužit místnímu panstvu. To se však panstvu nelíbí. Jakmile dorazí zpráva o tom, že na panství přijede nová paní kněžna, začínají velkolepé přípravy na uvítání. Vrchní, který má na mlynáře nejvíce spadeno, nechá poslat mušketýra, aby vyřídil mlynářovi, že si přeje, aby uvítal novou kněžnu spolu se svou schovankou, Haničkou, kterou kdysi jako dítě zachránil starý mlynář, a že musí vydat starou lípu, která bude poražena. Mladý mlynář je však hrdý a neústupný, navíc se panstva nebojí. Ví, že je jeho mlýn svobodný, proto posla odmítá. To vrchního rozzuří, vypraví se tedy na mlýn sám. I toho však mlynář hrubě odmítne. Hanička najde náhodou na půdě starou lucernu; dozvídá se, že mlýn není úplně svobodný. Zůstala mu povinnost posvítit panstvu do zámečku v lese, kdykoliv si panstvo usmyslí. Mezitím se v mlýně scházejí kamarádi – hudebníci. Jako první přichází učitel Zajíček, který by se rád oženil, ale nemůže, protože má hodně práce a málo peněz. Složil proto pokornou žádost pro novou kněžnu a věří, že kněžnu obměkčí, a ta ho povýší. Chystá zároveň s kamarády kněžně zahrát. Hanička se diví, že se tak ponižuje. Objeví se i Klásková, která věčně shání a podezírá svého muže z nevěry. Nakonec se v mlýně sejdou všichni a chystají se na to, jak kněžně zahrají.

Na zámku zatím vrcholí přípravy na příjezd nové kněžny. Vrchní si zkouší uvítací řeč, když ho vyruší přicházející Zajíček s kamarády hudebníky; chtějí se domluvit, kdy mohou kněžně zahrát. Vrchní – nepříjemně vytržen – je však nechá vyhnat. Náhle se ozvou uvítací salvy; vrchní zděšeně vybíhá ven pozdravit kněžnu.

Mladá kněžna je však unavena uvítacími ceremoniály, touží po změně, pestřejším životě. Vystoupila tedy z kočáru daleko před zámkem a došla na zámek se svým komořím zadním vchodem. Všichni tedy vítají prázdný kočár. Komoří kněžnu napomíná, že se chová jako dítě a že musí dodržovat svoje povinnosti.

Všichni již poznali, že kněžna je již na zámku, a tak kněžnu čeká uvítání, kterému chtěla ujít. Znovu tedy nudné proslovy, navíc koktajícím rychtářem. Vrchní si kněžně stěžuje, že měl lepšího řečníka, mladého mlynáře, který však odmítl kněžnu přivítat. A mohl, protože je svobodný. To kněžnu, znuděnou stereotypem svého života, velmi vzrušilo. Touží mlynáře poznat.

Ve mlýně nepřebývají jen lidé. Ve vodě bydlí i mladý vodník Michal, nešťastně zamilovaný do mlynářovy Haničky. Přichází k němu starý vodník Ivan, který odešel ze svého rybníka – radní mu ho chtějí vypustit. Má namířeno do rybníka u zámečku, tam je prý klid a on má už všech dost. Vysmívá se Michalovi, jak je hloupý, když si myslí, že by mohl mít u Haničky štěstí.

Do mlýna přichází vrchní i kněžna s komořím. Mladý mlynář všechny hrubě odbude, ale kněžna se nedá; poručí mu, aby sundal lucernu a posvítil jí na zámeček. Mlynář musí poslechnout. Kněžna odmítá, aby s nimi šel vrchní či komoří. Chce jít s mlynářem sama, líbí se jí. Odchází tedy s mlynářem na zámeček v lese. Vodník Michal se směje, že si Ivan moc klidu neužije.

Ve mlýně zůstává Hanička. Přichází Zajíček se svými kamarády, že prý kněžně šla na zámeček do lesa. Chtějí jí tam zahrát, vyrazí tedy k zámečku také. Hanička nechce zůstat sama, vybíhá tedy do lesa k zámečku. Vodník Michal tuší šanci, vydává se za Haničkou. I Klásková, opět hledající svého muže, vyráží do lesa.

Zajíček s kamarády bloudí. Náhle zaslechnou divné zvuky a hrozně se polekají. Zajíček ztratí svoji žádost, kterou chtěl předat kněžně. Klásková potkává vodníka Michala. Chytá jej, protože tuší, o koho se jedná. Oslabený Michal na její nátlak přiznává, co se dozvěděl ve mlýně, že se vrchní s komořím domluvili, že v nepřítomnosti statného mlynáře porazí lípu a odvedou jeho schovanku Haničku na zámek.

Mezitím kněžna okouzleně kráčí s mladým mlynářem sama lesem. I mlynář postupně propadá kněžnině šarmu. Když už jsou u zámku v lese, doprovodí ji i dál, než musí. V tom se však objeví Klásková a sděluje mlynáři, co se chystá. Ten obviňuje kněžnu, že jej schválně odvedla z mlýna, aby mohli za jeho zády porazit lípu a odvést Haničku. Kněžna však nařčení odmítá.

U lípy se potká Hanička se Zajíčkem, který hledá ztracenou žádost. Tu se objeví vrchní s komořím a dráby, jdou porazit lípu a odvést Haničku. Ta se však schovala do lípy. Zajíček i přes hrozby Haničku nevyzradí a brání lípu. Kněžna, která chce smýt mlynářovo nařčení, rychle přichází k lípě a na důkaz, že žádné úklady nestrojila, rozbíjí lucernu, a tím mlynářovu povinnost, a Zajíčka povyšuje. Hra šťastně končí, lípa zůstává zachována. Jen kněžna odchází z krásného snu do stereotypní reality…

Podobně jako v éře realistického dramatu, i v tomto případě Jirásek jedinečně využil podnětů, které pro drama a divadlo přinesl novoromantismus a symbolismus novou aktualizací pohádky. Živou inspiraci spojil Jirásek s tradicí hlubší; poučil se na časově politické tendenčnosti dramatických báchorek J.K.Tyla a na veseloherním traktování pohádkových motivů v Shakespearově Snu noci svatojánské.

V této humorně pohádkové hře podřídil všecky věci, bytosti i živly nadané kouzelnou mocí obraně nezávislého žití obyčejných lidí, kteří svým jednáním přesvědčí paní kněžnu, svou paní, že víc než panovačnou zvůlí dosáhne velkorysou chápavostí.

Vodníci, v lidové tradici lovci dušiček a škůdcové člověka, zosobnění zákeřnosti vodního živlu, jsou v Lucerně dobromyslní a směšní, a takto se zachovají i v rozuzlení konfliktu, jemuž přidávají na veselosti a optimismu. V repertoáru postav jsou figurky vodníkům podobné: také se doprošují a škemrají o přízeň osoby, jež stojí nad nimi. V rozuzlení konfliktu jsou však i tito lidé povzneseni do pospolitosti sblížené nabytou svobodou, společenským vzestupem a láskou.

(Jaroslava Janáčková)

Tato Jiráskova hra má život kočičí, až je to k nevíře. Na první pohled se nejvíc vnucuje pojetí, že jde o divadelní pohádku… Lucerna pochopitelně pohádka je, a to kouzelná hned ve dvou významech toho slova (“s kouzly a čarami” a “okouzlující čtenáře a diváka”). Ale je i le i leccos jiného, a tyto další složky nabývají dokonce časem na výraznosti. A ony napomáhají podstatně k tomu, že se Lucerna stala symbolem, výrazným znakem “českosti”. Stejně jako Kvapilovo libreto Dvořákovy Rusalky je Lucerna “česká” ne proto, že tam jsou typické “české” figury a nadpřirozené bytosti (vodníci hned dva – narozdíl od jediného vodníka Rusalčina); Lucerna je “česká” proto, že její autor dokázal svou uměleckou sugescí atmosféru českosti stvořit, povýšit ji do vrcholné roviny hodnot a tak ji zafixovat v myslích publika už několik generací. Koncem května 1945 ji Národní divadlo vysunulo do popředí tím, že ji uvedlo jako slavnostní představení k narozeninám právě se navrátivšího vítězného prezidenta Edvarda Beneše, v r. 1983 ji totéž divadlo použilo v (poněkud nešťastně koncipované) symbolizované trojici Libuše, Strakonický dudák, Lucerna k stému výročí ND při znovuotevření po renovaci. A nyní naše divadelnictví obkládá Lucernou, zase poněkud symbolicky, zvrat jednoho milénia v milénium nové, otvírající se ve své budoucnostní tragice spíše výhružně než jásavě a důvěřivě. Máme na mysli libereckou premiéru Lucerny z března 2000 a toto nastudování z listopadu 2001. Minulé, druhé tisíciletí se s Lucernou rozloučilo hned celou sérií premiér, od tradičních až po experimentální a groteskní – ono zmíněné představení liberecké, uměřené a přitom pronikavé, vlídné, ale zároveň nezjednodušené, vyvolalo dokonce dost dravou polemiku, která se netýkala jen způsobu provedení, jak tomu u dramatických textů starší produkce bývá, ale dotkla se i nervu a dřeně tohoto dílka. Jirásek byl v této polemice, trvám, obhájen, a v inscenaci samé se vynesl jako fénix z popela. Ukázalo se, že Lucerna není tak “inzitní” svým námětem, jak se některým ušlechtilým pseudovzdělancům mohlo zdát – nejde o dílo “naivní”, zabývající se něčím, co mohlo vzrušovat naše předky, ale ne nás. Naopak. Ukázalo se, že Lucerna je schopna, jak je velkým literárním dílům vlastní, otevírat se novým a novým pohledům, novým a novým interpretacím a vysílat životadárné paprsky, jimiž život – krutý a někdy bestiální – nabývá opět aspoň něco světlých rysů, které umožňují tento život s úctou k druhým i k sobě prožívat. Zdá se ostatně, že rafinovaná a enigmaticky skrytá, mnohdy psychopatologická literatura posledních desetiletí bude stále víc takové vyvážení životadárným jasem potřebovat.

Už při libereckém provedení Lucerny vlastně byla připomenuta jedna zajímavá paralela, a to z kulturního prostředí polského (které je pro české kulturní sebepoznání tak prospěšné jakožto porovnávací pozadí). Poláci oplývají už od 19.století velkými historickými dramaty, veršovanými tragediemi a heroickými kusy; ty zná každý středoškolák a jsou živou součástí i dnešního repertoáru (na rozdíl od nás, kde jsme stále ještě neobjevili a neprožili Tylova Čestmíra – hodnotu srovnatelnou s Máchovým Májem. Ostatně tato hra byla i přímo zamýšlena jako polemický protiklad k Máji; stejně tak nám uniká Adámkova Salomena, Zeyerův Neklan apod.). Polákům slouží tato dramata vysokého stylu jako zdroj, z něhož lze čerpat představy o historické kontinuitě a identitě (a tyto vlastnosti se budou hledat a cenit v 21.století asi stále víc, někdy až k sebetrýzni). Ale vedle toho se tyčí už skoro dvě století polská fraška nazvaná Pomsta, polsky Zemsta, zdánlivě nenáročná až plytká hříčka o sporu dvou venkovských šlechticů velmi omezeného obzoru a mladé dvojici, která je tímto sporem ohrožována ve svých erotických snahách. Jak triviální zápletka a jak nevynalézavě koncipované postavy! Avšak jen zdánlivě a pro povrchního pozorovatele. Poláci hledají – a nacházejí! – v této hříčce už po desetiletí jiné a jiné, hlubší a složitější, umělecky a lidsky inspirativnější složky a vlastnosti. Nejlepší polští herci a režiséři se zapsali do paměti divadelního publika rolemi právě v této hře, nejlepší polští literární a divadelní kritici, historici divadla a teatrologové si vytvořili renomé usilovnou snahou vyložit ještě víc, dál a hloub právě tuto zdánlivě nenáročnou bagatelu. Polská duše se našla uzavřena v této Pomstě a z ní vycházela na světlo denní.

Její autor, hrabě Aleksandr Fredro, neměl v českých zemích na růžích ustláno, nebyl akceptován ani divadelním kritikem Janem Nerudou (patrně proto, že Nerudovi byla nepřijatelná představa “pomsty”), a pak už se u nás hrála jen tu a tam, a více méně z povinnosti a slušnosti. Ale postřehlo se u nás aspoň trochu, že podobný dramatický, vnitřně expanzivní náboj u nás skrývá Jiráskova Lucerna. Proto je z české scény nevypuditelná, přestože se tolik sil do Jiráska opřelo a opírá.

Ukažme si onu inspirativní sílu Jiráskovy Lucerny na dvou složkách, z nichž je vystavěn její text. Máme na mysli postavy hry a její jazyk. Postavy byly dlouho tradičně rozvrhovány do schématu: svět pozitivních hodnot a cti i statečnosti (okruh mlynáře Libora) – tento svět má naznačeny rysy heroické; svět kněžny a panstva (okruh moci, útisku) – i když už slábnoucího – jemně nyvé dekadence, přesycenosti, nostalgické touhy a svět úřednických pohůnků; svět venkovských šumařů z ochoty – prostředek komického odlehčení textu, zřetelně inspirovaný odjinud a na něj napojený svět komických figurek nadpřirozených.

Nahlédněme tento svět poněkud pootočeně. Staré pojetí zůstane v platnosti, ale na toto nazírání se vrství další možnost. Například ta, že postřehneme největší heroickou figuru v směšném podučitelském Zajíčkovi. Mlynář téměř podlehne kněžnině vábničce, nejen té erotické, ale – co je horší – té kariérní, dobře placené. Ponížený, ustrašený, nesebejistý Zajíček, jsa postaven před osudové rozhodnutí: buď hmotné statky, rodinné zajištění, kariérní úspěch, anebo čest a hrdost, neprodejnost, věrnost lidem, kteří spoluvytvářejí jeho hodnotový svět, volí okamžitě a rozhodně nikoli z emocionálního nebo instiktivního popudu řešení, které jde proti jeho bezprostřednímu zájmu, zároveň však utvrzuje solidaritu a mravnost jeho mikrosvěta. Stejně tak kněžna pochopitelně podržuje ty rysy a vlastnosti, které jí přiřkly minulé generace vykladačů a diváků, Dnešní člověk však může v její řeči a jednání najít další, dosud unikající tóny.

Lucerna není vřazena do přesně určeného konkrétního času, z náznaků však vycítíme, že jde o dobu, kdy se vrchnostenská šlechta cítí znejistěna a zpochybněna, kdy je ovzduší naplněno předzvěstí doby revoluční a napoleonské. Někdejší příslušníci šlechtického stavu to řeší hledáním, jak proniknout do společensky nižší, neprivilegované, ale vzestupující vrstvy – tak mladý manželský pár v Jakobínovi Marie Červinkové-Riegrové, zhudebněném Dvořákem, tak i mladá kněžna. Chce mlynáře k sobě pozvednout, ale zároveň v něm a s ním najít otřesenou duševní stabilitu.

A oni pohádkoví vodníci? Mladý je komický, ale starý je dobrá psychologická studie člověka unaveného civilizací, její hektičností, hlukem,  povrchností a roztříštěností. Je to figura tragická bez heroické dimenze.

Nakonec jazyk této pohádkové komedie, a vůbec díla zralého Jiráska v celku. Nedostalo se jeho jazykově slohové utvářenosti celkové studie, a jen pořídku, tu a tam, nějakého dílčího příspěvku. A přitom je to jazykový útvar zcela ojedinělých, vytříbených a působivých kvalit. Jirásek je velký jazykový modernista, větší, než mnohý z jeho modernistických a postmodernistických kritiků a odmítačů. Dokázal zdánlivě nemožné – propojil nenápadně prostou dorozumívací větu životní každodennosti, odposlouchanou v dětství z téhož pramene, z něhož čerpala Božena Němcová, se vznosnou větou náboženské literatury, a to vše umocnil váhavou, přerušovanou, zajíkavou, někdy nedokončovanou větou moderního intelektuála, který ztratil svou jistotu a samozřejmost.

(Alexandr Stich)

Jiráskova nejpopulárnější hra je křižovatkou různorodých estetických norem a způsobů, jakým oslovuje svého diváka. Prvá z nich spočívá již v rámcovém vymezení žánru a poetiky: text pohádkového dramatu je napsán v souladu s dobovou představou o dramatu realistického stylu. Obsáhlými autorskými poznámkami na počátku každého jednání nebo v souvislosti s proměnou je poměrně detailně předepsána podoba scény a určen i denní čas, ve kterém se příslušný výsek děje odehrává; dramatický prostor tak získává povahu typické “české vesnice”, jak ji divák znal z venkovské prózy druhé poloviny devatenáctého století. Také herci jsou scénickými poznámkami směrováni k vytváření realisticky koncipovaných postav. I způsob mluvy má vyvolávat představu reálného hovoru: text je členěn do nepříliš rozsáhlých replik, střídajících se v rychlém a plynulém tempu. Obsáhlejší promluva bývá proložena hned několika scénickými poznámkami, které brání statickému a deklamačnímu stylu herecké akce a v divákovi tak opět posilují dojem “reálnosti”. Ve hře se však pohybují nadpřirozené postavy, otevírají se magické prostory lesních zákoutí a rozuzlení zápletky přinesou teprve zázračné zásahy. Nadpřirozené motivy však u Jiráska netvoří relativně samostatné pásmo, jak tomu bylo například ve Strakonickém dudáku, ale prolínají ústrojně venkovským prostředím.

Hlavním diváckým magnetem Lucerny jsou bezesporu peripetie příběhu a souznění s postavami, které jej nesou. Jirásek však na rozdíl od tradičních kouzelných her nakupil kolem hlavní dějové linky ještě linie další a ty dále strukturoval a dynamizoval. Napětí tu vyplývá především ze vzájemného poměru postav. V protikladu se ocitají celé skupiny protihráčů: obyvatelé mlýna a venkovští poddaní proti zámeckému služebnictvu a panstvu, svět lidí proti světu nadpřirozených bytostí. Konflikt se však neodehrává pouze mezi nimi – i tyto skupiny samy jsou ještě dále vnitřně rozčleněny. Divák zřetelně cítí napětí mezi kněžnou a vrchním, respektive dvořanem. Dvojice Klásková-Klásek napomáhá humorným škádlením vnitřně rozčlenit prostředí venkovského podzámčí, v němž svébytnou, ale vnitřně přece jen dále rozčleněnou skupinu představují venkovští muzikanti. Bez určitého napětí není ani vzájemný poměr obou vodníků. Děj se na druhou stranu odvíjí na klasickém a symetrickém půdorysu čtyřaktového dramatu s celkem dvěma proměnami, obě poloviny hry započínají v určitém prostředí (mlýn, popřípadě lesní palouk) a po uvedení dalšího dějiště (zámek, resp. lesní zámeček) se k němu opět vrací. První polovina kusu končí v okamžiku nejvýraznějšího vyostření dějových vztahů a divák tak může bezpečně očekávat závěrečný šťastný konec, který navozené napětí opět uvolní. Vesnické prostředí je exponováno hned od počátku hry, zalidněno největším počtem postav, klíčové figury – Libor a Hanička – v něm zaujímají jasně vymezené místo kladných hrdinů.

Jirásek však vztahy mezi postavami nepředstavuje ve staticky neproměnné podobě. Tak v rámci zámeckého světa v jednu chvíli stojí vrchní s Francem, obávající se nové vrchnosti, proti nově příchozímu panstvu; později se stále zřetelněji vyhraňuje napětí mezi kněžnou a dvořanem. Také klasický milostný trojúhelník, jehož dva vrcholy jsou obsazeny mlynářem Liborem a schovankou Haničkou, je doplněn hned dvěma postavami, kněžnou a vodníkem Michalem. I zde je patrná snaha podat různým způsobem tentýž motiv: kněžnin zájem o mladého mlynáře podstatně napomáhá stupňovat i uvolňovat napětí; vodníkovo zamilované slídění za Haničkou je zato jen komické a divák je dopředu snadno odhalí jako liché a pro další děj nepodstatné. Dynamický není pouze vzájemný poměr jednajících osob. Většina postav se sice vyznačuje stálou povahou i funkcí v ději (například mlynář a Hanička, Klásková, vrchní či venkovští muzikanti), některé se ale s postupem příběhu alespoň částečně proměňují. Tak figura učitelského Zajíčka, vykreslená od počátku na rozhraní laskavé komiky a diváckého soucitu, dostává ve třetím výstupu posledního jednání jisté rysy bezděčné hrdinskosti. Ve výčtu podobných drobných inovací tradičních schémat bychom mohli pokračovat, již nyní však můžeme shrnout: Leckdy až otřelé způsoby výstavby příběhu, které byly charakteristické již pro sentimentální drama prvé poloviny devatenáctého století, Jirásek zkombinoval ne zcela tradičním způsobem. Divák prvního uvedení tak sice byl bezpečně prováděn důvěrně známým typem zápletky, s jistotou se orientoval v povaze a funkci postav a neomylně mezi ně rozděloval své sympatie i antipatie; zároveň však byl překvapován momenty, které nemohl znát z her Tylových či Stroupežnického. Inovace, které Jirásek do svého textu vnesl, ovšem nerozkolísaly základní žánrové povědomí, ustálené v českém prostředí především dramatickými báchorkami Josefa Kajetána Tyla.

Stejně jako tvar je v jistém smyslu křižovatkou i myšlenkový svět hry. Text je rozčleněn do tří významotvorných vrstev: roviny realistického příběhu, vrstvy psychologické kresby dramatických postav a roviny symbolické. Již tato vlastnost Jiráskova textu odlišovala Lucernu od přímočaré jednoduchosti kouzelných her první poloviny 19.století. Střet mlýna a zámku o dodržení či porušení tradičních práv, obohacený nenásilně exponovanou milostnou zápletkou a doplněný humornou drobnokresbou ze všedního života, představuje prvou z těchto rovin; právě ona byla nejblíže realistickému dramatu své doby. Součást tématu, která se může na této úrovni utvářet, je velmi schematická a odpovídá vcelku jednostrannému a nepříliš objevnému Jiráskovu pohledu na vzájemné střetávání různých společenských vrstev, jak jej známe i z jeho beletristické prózy.

Psychologická vrstva textu je pouze letmo naznačena v rámci dosti schematických milostných vztahů: mlynář kupříkladu alespoň na okamžik přece jen zaváhá ve svém jinak zdvořile odmítavém vztahu ke kněžně. Především je ale spojena s postavami kněžny a vodníka Ivana. Pro obě z nich je charakteristický pocit životní únavy, znudění lidmi, touha vytrhnout se ze svého prostředí a hledat klid v osamění a přírodě na lesním zámečku. Jirásek ovšem tyto psychologizující motivy nekomponoval do ucelené dějové roviny, ale naopak je rozdělil mezi krajně různorodé postavy, které se v rámci děje dokonce ani jednou přímo nesetkají. Mizantropie vodníka Ivana a kněžnina secesní únava životem tak stojí stranou hlavního dějového proudu a nemají v textu přímá protiklad, který by se vůbec mohl stát zárodkem střetnutí. Okrajové místo v ději ale ještě nemusí být totéž co nepodstatnost: zejména monolog vodníka Ivana ve druhém výstupu druhého dějství, v němž líčí svůj útěk před lidskou zlobou a malostí a zároveň sní o samotě v lesích, stále zřetelněji získávají povahu impresionistického krajinného líčení. Zejména zde Jirásek svou hru posunul od původních inspirací obrozenským kouzelným dramatem k představám a zvyklostem divadelní kultury přelomu století. Postavy nebyly předurčeny k vypjaté akci, ale k melancholicky poetickému snění.

Třetí, symbolická rovina textu, je osnována kolem dvou klíčových motivů, lucerny a lípy, kterou jsou si v jistém smyslu protikladné: lucerna symbolizuje poddanství a omezení odvěké volnosti, lípa naopak historickou tradici a svobodu. Symbolický význam v průběhu děje získávají i další dílčí motivy. Například snítky mateřídoušky položené Haničkou mezi stránky Liborem psané kroniky sehrávají v prvém jednání technickou roli skrytého milostného poselství; v závěru kusu se mateřídoušce v písni lesních vil (první výjev čtvrtého jednání) a ve zvolání Zajíčkově (šestý výstup téhož aktu) dostává obecnějšího významu. Drobné narážky, roztroušené porůznu v textu (zmínka o koruně a lípě v replice babičky v závěru jedenáctého výstupu prvého jednání, hojné narážky na historické právo či vlastenecky patetické čtyřverší ve vypjaté scéně obrany lípy v šestém výjevu posledního jednání), mohly navíc zužovat prostor divákova vnímání a směrovat je k českým politickým zápasům doby vzniku hry. Jirásek tuto společensky aktuální rovinu ještě zdůraznil volbou tvárných prostředků: zmínění čtyřverší ze závěru hry nenechal přednést sborem vil, jak by odpovídalo logice děje (za zpěvu vil se lípa otevřela), ale “zpěvem mužských hlasů”, zaznívajících nadto jako by mimo scénický prostor “z výše”. Předepsaný způsob inscenace tak vlastně popěvku vtiskuje povahu obecně platné národní věštby. V “tematickém prostoru” Lucerny se tak mohly bezpečně orientovat různé typy diváků, soustřeďujících se jednou na alegorický příběh z dějin, nebo na psychologický lyrismus, či konečně na motivy národní existence. Právě v této otevřenosti různým typům vnímání také zřejmě spočívá jeden z hlavních důvodů popularity Jiráskovy hry.

(Dalibor Tureček)

Při pozornějším náhledu zjistíme, že Lucernu tvoří hned několik snů dohromady: sen kněžny o statném Dafnisovi, Zajíčkův sen o učitelském místě v městečku spojeném s postavením regenschoriho, sen Haničky o Liborovi, sen Michalův o Haničce, Ivanův o klidu a pokoji, který nebude už nikdy nikdo rušit, a ve vyšší rovině sen národního společenství o vlastní historii, kultuře a tradici, sen Čechů o češství. Jako symboly lze vykládat i vlastní jména hry: Zajíček, Klásek, Zima, Sejtko. Je-li řeč o symbolickém významu pohádkových postav, nijak tím nechceme popřít jejich folklorní kořeny a jejich samozřejmé a sousedské bytování v mikrosvětě české vesnice. Jirásek pracoval s tradicí suverénně a byl si vědom polidšťujících charakteristik, které tradice démonům a duchům připisuje. Srovnáme-li například charakteristiku vodníka, jak ji uvádí Ottův slovník naučný s charakteristickými rysy, kterými Jirásek vodníka obdařil, zjistíme, že obě obecné charakteristiky jsou identické: vodníci huhňají, rádi se proměňují v rybu, žábu, hada nebo koně, bydlí v hlubokých vodách poblíž mlýnů, občas rozprostírají na křovinách podle vody pentličky a lesklá zrcadélka, na která lákají děvčata atd., atd. Jirásek je však vybavil charakterizací. Jsou to jednající postavy a Ivan je dokonce vedle kněžny patrně psychologicky nejpropracovanější postavou hry.

Podívejme se tedy podrobněji na to, co autor svými postavami říká: v postavě starého vodníka Ivana dokázal Jirásek podat v mistrné zkratce osud starého člověka – mizantropa, kterému lidé skutečně vypustili onen příslovečný rybník. Je to podobenství ztráty iluzí přímo související se ztrátou sil, prostředků k důstojné existenci, ztráty přirozeného světa. Tak jako stárnoucí vodník přichází o svůj rybník, o svou možnost se “svobodně ve vraníka proměnit”, tak je člověk vystaven stárnutí, jež mu bere svět, ve kterém se uměl pohybovat a souzněl s ním. Druhý vodník, Michal, tak často pojímaný jen jako komická figura, v sobě nese trýznivost majetnické, nezralé a dusivé lásky: radši ji utopí, jen aby ji mohl vlastnit. Slova jako “utopit” přitom nelze v logice tohoto chápání vykládat doslovně, ale právě metaforicky. Pro zpodobení této dusivé podoby lásky si Jirásek nemohl najít lepší obraz než mladého vodníka, zoufalce, blouda, osamělce, který láká děvčata na pentličky.

Podobně na obraze vztahu stařenky k hospodáříčkovi zobrazuje Jirásek téma domova. O hospodáříčka je třeba pečovat jako pečujeme o děti, mláďata nebo ovocné stromy. Ostatně tito duchové prý nebyli nic jiného než duše zemřelých dětí. Stařenka jako nositelka tradice pečuje o tuto dětskou duši, která je zároveň ochranným božstvem domova. V určitý den v týdnu dává na pavláčku misku se zbytky a ví, že nesmí zapomenout. Tato jinak dějově nedůležitá epizoda dělá z mlynářova domova (ve kterém chybí vlastní děti) místo, kde přebývá posvátný, vyšší řád, a s ním i tajemství, o které je pečováno.

Můžeme-li považovat hospodáříčka za epizodní postavu, pak jiná bytost slovanské mytologie má v příběhu zásadní místo. Posvátný strom, lípa, je natolik ve středu myšlenkového světa hry, že ji Gustav Schmoranz navrhoval začlenit do jejího názvu. Lípa v sobě nese duchovní energii společenství, je to strom útěšlivý, léčivý, strom útočiště, strom svatyně, který inspiruje to nejlepší, co v člověku spí pod povrchem – nikoli pouze svou mocí, ale také svou závislostí na svobodné vůli člověka, svou zranitelností. Jen skrze lásku překonávající samu sebe je možné pochopit, co ten strom znamená. Kněžna prožila krátký sen o lásce, ten navždy změnil její život a jedině díky němu chápe – “co jste měli znát a neznali, neb znali, a přece nešetrně rušili” – pravou povahu a zázračnost živoucího symbolu.

V myšlenkovém světě hry je lípa v ostrém protikladu vůči lucerně jako symbolu právě opačném. Je dostatečně známé, že právě motiv lucerny se do díla dostal z etnografického pramene – jako zkazka o povinnosti obyvatel litomyšlské čtvrti Záhradí, kde Jirásek shodou okolností bydlel, opatrovat při příjezdu panstva “oheň a světla”. Symbolický význam lucerny je rozveden – byť nedosloven – v rozhovoru Haničky s babičkou (ten je z hlediska dnešního diváka poněkud naddimenzován, a proto se v hrané verzi textu neobjevuje). V tomto rozhovoru je vzpomínána lucerna jako poetický předmět, do nějž lze promítat dětské sny a představy – Haniččin “skleněný zámek”, a užitečným předmětem, který dává světlo. Pro babičku je však nástrojem, k němuž chová instinktivní odpor. Ten není možné vysvětlit jen pouhou povinností posvítit vrchnosti. Babička vidí v lucerně předmět, který ruší přirozený řád věcí: tmu, její tajemství, mlynářovu svobodu; je světlem nevítaným, násilnickým, symbolizujícím rozumové poznání bez srdce. Lucerna je zároveň osvícenským symbolem, zdrojem světla, které přináší jeden člověk, světlonoš (lucifer). Není pochyb, že Jirásek si byl této symboliky vědom. Svědčí o tom nejen kněžnina replika “Ach, tu je můj světlonoš,” tak repliky dvořana a vrchního: “povídačky”, “pověry” a “nic se nebojte, nic není pravda”. Kdybychom chtěli jít ještě dál a brát vážně posledně jmenovanou repliku, docházíme od osvícenství až k nihilismu, a uvědomujeme si, jak rafinovaně je napsána hra, která je pokládána za naivistickou.

Dalšími symbolickými postavami jsou lesní panny. Ty vystupují ve hře jako doplněk posvátné lípy a můžeme k nim přiřadit také Haničku. Lesní panny jsou v tradiční démonologii duše zemřelých, které lákají mladíky, aby je zahubily. Jirásek vědomě potlačuje tuto jejich charakteristiku a chápe je spíše jako zosobnění ženských sil přírody. Právě Hanička je v lidském světě jejich zrcadlem. Je to postava, která spojuje svět přírody, svět lidí i zásvětí. Tráví čas na loukách a v lesích, kde trhá kvítí a léčivé rostliny, je schopna splynout s posvátným stromem a je rovněž, podobně jako lípa, inspirátorkou. V tomto svém aspektu přežívá v postavě Haničky její předobraz – postava Mateří Doušky z Jiráskovy Předmluvy. Zde jde o romanticko-obrozenecký symbol víry, která navštěvuje tajné české protestanty, pomáhá jim a pro jejich pronásledovatele je neviditelná. Její splynutí s lípou je vyvrcholením symbolické roviny hry. Vlastně tu splývá pohanský duchovní symbol se symbolem bratrské víry. Přidáme-li ještě sbor mužských hlasů zpívající u Jiráska na národní strunu, dostávám obraz, kterým Jirásek usiluje o sjednocení všech inspirujících snah národních. Naše vnímání už stěží unese takovou symbolickou zátěž, a cítíme, že zde národovecké Jiráskovo krédo převážilo nad organickým dokončením dříve rozvedených motivů. Zároveň jde ale o nejsilnější výraz politické roviny českého mýtu, českého snu ukrytého v této půvabné hře. Jirásek zde vypráví příběh, který nese silné hodnotové poselství zakódované v několika významových rovinách. Jedině díky tomu je tato zdánlivě naivní hra stále živá, jedině díky tomu dodnes rezonuje. Proto má smysl Lucernu interpretovat a očišťovat od nánosů, aby vydávala jasnější světlo.

(Jan Hančil)

Báchorka vznikla z doby, která i v divadle měla ráda symboly. Zrodila se ale i z let, kdy sílily státoprávní zápasy Čechů s Vídní, které v roce 1918 vedly ke vzniku společného státu Čechů a Slováků. Ani pak však Lucerna nepřestala mluvit k divákům. Zápas o svobodu, právo, o volný a nespoutaný rozvoj, jaký vede většina postav hry, musí člověk vést vlastně ustavičně, i když ne vždy má tragickou podobu, a také touha po poezii a radost z ní v lidech neumírá. Půvabná pohádka, okouzlující malé i velké, vyjadřovala nejednou pocity lidí bojujících za národní a sociální práva.

Za nacistické německé okupace byla hra po téměř celou dobu jejího trvání zakázána. Cenzura se jí však dotkla, to připomínám už spíše jen pro pobavení, i po katastrofě v Černobylu. Hanička tehdy na jevišti Národního divadla nesměla říkat, že na půdě kolem staré lucerny, svého “skleněného zámečku”, našla spolu s jiným kořením – i černobýl!

Lucerna nám připomíná i kus národní minulosti způsobem dokonce účinnějším než naše historická dramata. Má i humor. Diváci českých divadel, dospělí i děti, si ostatně jevištní báchorky už dávno oblíbili.

Z Lucerny se záhy stala lidová slavnostní hra, s níž se v Čechách, na Moravě i ve Slezsku na mnoha místech po první světové válce vstupovalo do samostatného státu a po květnu 1945 do života zbaveného okupantů. Hrou se otvírala divadla, sokolovny, kulturní domy, uctívaly státní i jiné svátky, slavila výročí měst, organizací, institucí, spolků i významná životní výročí.

V repertoárech české činohry se hra stala protějškem Smetanovy Libuše, která se u nás také dává při mimořádných příležitostech, zároveň se ale udržela jako normální repertoární kus.

Lucernu není věru třeba do našich repertoárů prosazovat, problémem pouze je, že inscenační výsledky nebývají už nijak zvláštní. Dobře zahrát hodně a dlouho již hraný klasický text není totiž snadné, protože inscenátoři podléhají klamu, že se už přece dávno ví, jak na to.

Alois Jirásek ve svých pamětech vzpomíná, že zmínku o feudální povinnosti svítit panstvu našel na Litomyšlsku, když tu působil jako profesor. Možná, že do hry opravdu pak i vstoupila ta či ona lokalita či dramatikův zážitek z této oblasti. Hru však napsal tak, že si ji lze umístit do mnoha míst Čech. A přece, zdá se mi, že právě v Lucerně vyslovil nejvroucněji a nejzdařileji svoji lásku k rodnému kraji. Při psaní báchorky v něm ožíval rodný kraj mírné, bohaté a krásné přírody, kompaktně po staletí obývaný českým živlem, pro nějž je charakteristické i mnoho potoků, rybníků i řeky, osídlené v lidových pohádkách a pověstech tolika vodníky, jak snad nikde u nás. Hra se odehrává i v kraji starých zápasů za národní a sociální práva, která ale má též výraznou tradici rokokové osvícenské šlechty, připomenutou i Boženou Němcovou v Babičce. Rodný kraj Jiráskův je také proslulý písmáky. Vydal i sedláky – svobodníky, někdy i rebely. Hodně se tu muzicírovalo. Jirásek v Lucerně neokázale a potichu oslavil svůj domov, který nosil po celý život v sobě a do něhož se rád vracel.

(František Černý)

Lucerna zůstane bezpochyby stálým kusem našeho repertoáru. Bude jednou z jeho ozdob. K její umělecké hodnotě přistupuje ještě jiný fakt: dovede zaujmout, bavit. A vedle toho dovede autor její diskrétně sice, ale s notnou dávkou kruté ironie šlehnout naše jednotlivé nedostatky.

(Otakar Theer)

Shakespearův “Sen noci svatojanské” českého původu je “Lucerna”, ne sice noci naplněné tolika duchy, ustavičným fantastickým shonem a blouznivými geniálně spletenými nedorozuměními, ale noci s ovzduším ryze české poezie. Vše, co je v této Jiráskově hře, je české od prvního písmena až do posledního puntíku, mluvou, ovzduším, krajem, typy, obsahem, pohádkou, poezií. Je to prostá historie, jaká se mohla stát, vždyť není na tom nic nemožného. Ostatně Jirásek ji našel tak psanou ve starých análech… Proto, aby jaksi ujednotil celek, oblil Jirásek skoro pohádkový příběh o mlynáři a kněžně pohádkovou poezií našeho lidu. Dva vodníci, jeden samotářský bručák a druhý sentimentální vzdychálek zde vystupují, pohybují se v živé skutečnosti a nejsou nijak hrozní. Ve vzduchu šumí hlasy noci a celá příroda je plna tajemného ševelu. Jiráskova “Lucerna” může být považována za symbolickou hru… Jirásek nenapsal svou “Lucernu” pro výsledný dojem nějakého symbolu, ale jedině a pouze asi pro samo kouzlo motivu, pro úchvatnou poezii, skrytou v celé pohádkové náladě… Tak všechno je české v této hře, že nelze si ani češtější hry přáti. A také nikdo jiný nemohl zbásnit tuto českou pohádku rokoka než Jirásek.

(Josef Dýma)

Nikdy ještě nebylo tak šťastně a bohatě navázáno na prostinkou poesii národních pohádkových her Tylových, nikdy ještě nezamihlo se tolik kouzla, tolik zářivých barev, tolik světla a stínu našeho venkovského života na českém jevišti, jako se stalo Jiráskovou Lucernou. Veliký básník mohutných dramat Emigranta, Žižky a Gera vrátil se zas na chvíli do ticha vesnického dvora, do intimnosti svých idyl a humoru i poesie plných obrázků a vykouzlil pohádku, všechno jeho mistrnné umění líčitelské tak, jak je známo z jeho kronik, všechna náladovost a dobová věrnost slavily pravé triumfy. Z drobné historické zkazky vytvořil hru plnou humoru, rokokového půvabu i hluboké poezie a přimísením báchorkového živlu, dvou hastrmanů, i národní pohádku, na jaké je dramatická naše literatura pohříchu a kupodivu dosud velmi chuda. To, co v Lucerně předstihuje i sám děj, je vzácná a skvělá řada figurek z vesnického našeho života.

(Karel Engelmüller)

Co například zkusila kněžna! Jirásek ji napsal mladou, svůdnou, omrzelou jednotvárným životem a proto toužící po změně, dobrodružství. Cože? Mladá, svůdná? Vždyť je to kněžna! Představitelka vykořisťovatelské třídy! Tak mluvili a vynucovali, aby ji herečka hrála jako protivnou, odpornou, dokonce jsem viděl představení, v němž kněžnu vysloveně parodovali. A byl osočován z nedostatečného marxistického uvědomění, kdo s tím nebyl zajedno a ukazoval, že Jirásek kněžnou výtečně předvedl, jak vykořisťovatelská třída nepůsobí jen prostředky násilí, ale užívá také lákadel svůdných, na pohled půvabných…

(Jan Kopecký, 1952)

Kněžna říká: “Vjíždím právě ke špalíru, řada vpravo, řada vlevo, dvě řady hřbetů ohnutých… Těšila jsem se na přímé, jasné pohledy a míto toho… přeslazená devótnost.” Pan profesor Jirásek věděl, proč to psal, a my mu i dnes, bohužel, dobře rozumíme.

(Vlasta Chramostová)

Musím se tak trochu smát, jak na nás Jirásek vyzrál. Když se Lucerna zrovna nehraje nebo nezkouší, většinou si divadelníci říkají: To už snad ne, to už tu bylo tolikrát! A vždycky se k Lucerně zase vrátí, protože je to krásně napsaná pohádka, nebo abychom titul nesnižovali, řekněme, rodinný titul. Je v ní spousta věcí, které pobaví dospělého, tak dítě. Obsahuje soubor ideálů, které se do dětí mají vkládat. Lucerny se Národní divadlo nejspíš nikdy nezbaví. A to je dobře.

(Iva Janžurová)

Myslím, že Lucerna je hra o povinnosti, statečnosti a lásce. Nemyslím si, že by šlo jen o české téma, je to téma obecně lidské. Člověk žije s tím, že má povinnost. Musí dodržet svůj slib a ctít generace, které tu byly před ním. Ctít to, co udělal jeho táta, děda, praděda. Pro mě je kněžna žena, která žije uprostřed pokrytectví, všichni jí neustále poklonkují a ona je z toho unavená. Je to velmi chytrá, vzdělaná žena, která má ráda lidi, ale je citově vyčerpaná a hledá něco, co by jí opět dodalo sílu – a co může dodat sílu víc než láska?

(Chantall Poullain)

Lucerna je jedna z nejkrásnějších českých her. Děti se na ni sice dívají jako na pohádku, ale pro nás dospělé je tou nejkřišťálovější studánkou toho nejčeštějšího češství… Svou Lucernou dal Jirásek českému divadlu věno nejkrásnější. V této líbezné pohádce se vyznal ze své vroucí lásky k vlasti, k našemu lidu – a lidé si ji rázem zamilovali. Lucerna se stala jednou z nejmilejších her na našich jevištích. Opravdu působí jako stará lidová píseň, kterou je milo poslouchat. Její melodie hřeje naše srdce a omamuje vůní naší země, líp a mateřídoušky. Je prostá, krásná, průzračně čistá, plná poezie a lidového humoru. A právě ten bezprostřední humor je na ní nejkrásnější.

(Zdeněk Štěpánek)

Rehabilitace Mistra Jiráska se odehrála v rovině zcela nečekané. Staré dílo z rozhraní realismu, impresionismu, symbolismu a pohádkové vyprávěnky provokuje ostřím namířeným stejně jako před stoletím proti slouhům a jejich vrtichvostům. Podněcuje pýchu na nepoddajnou českou minulost, písmáckou tradici a vlastenectví. Naštěstí v čekání na spásu méně uzardělé, než jak je cítil sám Jirásek.

(Jiří P. Kříž)

I zde, jako v komedii Shakespearově, hýří les za noci svými bájnými zjevy a rozmar osudu žene sem lidi, zaplétá vzájemné vztahy jejich v složitá klubka, tajuplná hudba přírody mísí své hlasy lidských srdcí, až všechno splývá v jediný pohádkový rej. Ale je to sen letní noci, jaký mohl zbásnit právě jen Jirásek, čistě český, nasycený kouzly naší přírody a výtvory obraznosti našeho lidu, osnovaný na pozadí těžkého sociálního problému minulých dob: na jedné straně zpupná šlechta, na druhé český sedlák, nepoddajný, houževnatě hájící svá práva.

(dobová kritika)

Dovedný mistr dramatik vystavěl dějovou kostru, zkušený kulturní historik vpravil běh kusu do patřičných časových kolejí, prostonárodní básník vdechl postavám život. A zdravým životem kypí celá hra. Blaseovaní, gigrlátští modernisté ať do divadla na Lucernu nechodí; není zde chorobných témat, pachtících se po extrémnosti, není zde mučivých psychologických procesů, abnormalit mozkových, nervy nejsou drásány inkvizičními scénami, darmo hledáte pikantního koření nevěry manželské.

(dobová kritika)

Nic není tak vzdáleno jako oba světy, vybájený a skutečný, v obou kusech, jako mlynář z Lucerny a oslí hlavou okrášlený oblíbenec Titanie, jako Puk ve Snu a vodník Ivan v Lucerně.

(dobová kritika)

Je to český Sen noci svatojánské, čistě český, nasycený kouzly naší přírody a výtvory obraznosti našeho lidu.

(dobová kritika)

Jiráskova nová hra Lucerna je snad nejlepší ze všech, jež péro Jiráskovo české scéně darovalo. Žádná jednota místa a děje; ani zbla osudové nutnosti; nic situačně a nic konverzačně veseloherního a dokonce už ne pravdivá povahokresba ruského divadelního kusu. Řada prostých, ale tím rozkošnějších obrázků, které nám ukazují český venkov v onom světle, jak je známe z některých her Tylových… Jen detaily nové, nová gesta, několik nových slov – ale stejné prozáření autorovým úsměvem, jenž laská přívětivé postavy bodrých českých venkovanů a zakrývá dobrosrdečně všechny stinné stránky jejich povah. Jiráskova nová hra jest jedním z oněch děl, kterým se u nás tak rádo vytýká, že působí špatným výchovným vlivem nemívajíce se bonhomně tam, kde by se mělo satiricky šlehat. Tyto obrázky, které nemají jiného účelu než učit nás milovat všechny krásné vlastnosti, jimiž obdařila příroda duši našeho lidu, jsou skutečně českou specialitou, ale my je milujeme a potřebujeme je, neboť bychom se zalkli zoufalstvím v dusnu takzvaného kulturního a politického života našeho v této době, kdybychom ve chvílích klidu necítili za sebou a za ostatními kulturními a politickými spolukomedianty klidný a zdravý oddech české lidové duše, která dává tolik doufat a věřit v budoucnost našeho národa.

(dobová kritika)

Jiráskovi podařilo se šťastně shrnouti tři živly – šlechtický, lidový a pohádkový – v obraz plný jímavosti a lahody. Duch našich pohádek a bájí se živými zjevy vodníků a lesních panen vane kusem a zároveň drsný mráz, život uhněteného a robotou týraného lidu; ale konec jest harmonický a smířlivý.

(dobová kritika)

Chtěl bych se založiti, že každému z přítomných hudebních komponistů – a viděl jsem jich několik o premiéře – duše se chvěla rodícími se motivy a melodiemi: kněžniným, mlynářovým, Haniččiným, učitelského, dvou vodníků, bubny provázeným Kláskové…

(dobová kritika)

A.Jirásek nehledá a neshání namáhavě a sebemučivě, co by pověděl, poněvadž má co povědět. Mluví se tak často o syntéze v kritických výkladech a exponujících předlohách, že už se stává slovo to otřepaným a protivným. Právem tam, kde vskutku označuje jen jaksi pochod chemického experimentu nebo matematického postupu. Ale na Jiráskovu hru mělo by býti aplikováno ve svém pravém estetickém významu, neboť ona je vskutku syntézou velikého prožití a zažití umělecké duše, která se od malička sytí dojmy a poznatky všeho života rodného kraje… Lucerna je českým “Snem noci svatojanské” ne z napodobení (neboť už od ideové osnovy se s ním rozchází), nýbrž z povahy látky a jejího uměleckého zpracování. Onen přívlastek “český” dlužno několikráte podtrhnout. Označuje blíže obsah, osoby, ducha, strasti a slasti, náladu, vše.

(dobová kritika)

Ovšemže kontury okouzlují delikátností barev a jemností přechodů a postavy individualizované strhují vervou a živostí koloritu, ale právě tato individua sama byla by tím větším nebezpečím celku, kdyby tu nebylo ještě cosi hlubšího a základnějšího, co samo o sobě vedlo ruku k nejmožnějšímu zjednodušení linií a k nejvyšší hospodárnosti děje a slova… Celek, bohatě členěný, jest vonným a líbezným plodem básnického ducha, jenž kořeny svými hluboko obepjal navrstvení lidských osudů na našem kusu půdy a jemuž určeno vysloviti, co tam v hlubinách ztajeno. Od slovesného materiálu, řeči, která je svěží, zvučná a přece tak prostá, jak znovuzrozená, od typicky ustálených postav vesnických, od těch škádlivým humorem individuálně odstíněných českých hastrmanů, od těch několika rozmilých postav z českého prostředí poprvé vyňatých a na prkna postavených, od těch náladových krajinomaleb, tak charakteristicky sugestivních, vše dotýká se jako čarovným proutkem duší našich, otevírá je a dává nám radovati se i těšiti z krásy tam ukryté, z kouzla českosti.

(dobová kritika)

Div divoucí! Pánům kritikům některým nechtělo se ani uvěřiti, že by v době hesel nejmodernějších a přísných “střízlivých” požadavků nynějších přilákala Jiráskova “Lucerna” tolik a tolik obecenstva, že od začátku až do nynějška Národní divadlo jest vždy odshora až dolů vyprodáno! Čím tak přitažlivě působí nová hra Jiráskova? Ať si kdo vykládá, jak vykládá, Mistr Alois Jirásek osvědčil se tu opět a znova jako náš nejpřednější znalec lidového života českého, českého lidu, s jeho svérázností, jako výborný znalec lidové tradice, obyčejů, pověr, poddanských poměrů, dějin lidu selského… Spisovatel tak zkušený ovšem uměl bystře obeplouti úskalí, o něž mohl se rozbíti úspěch hry s pohádkovými prvky. Podařilo se mu to tak dokonale, tak pěkně, že dnes “Lucerna” patří mezi nejoblíbenější hry Národního divadla.

(dobová kritika)

Trochu starosvětská a trochu koketní a přitom zpestřená, ale jak sousedsky, pohádkovými živly lidové fantazie. Najednou plno humoru, i ve zlých časech poddanství, tupá skutečnost i lehounký van letní noci pospolu, a všechno to potopeno do měsíčního přísvitu, když voní lípy a dobrým lidem pomáhají dobří duchové… Autor ji přinesl do divadla bez titulu a dlouho se s námi radil, jak hru nazvati; konečně přijal můj návrh – a tak jsem už od sama titulu byl toho díla účasten… Lucerna se líbila tolik, že za tři léta měla na Národním divadle padesát repríz, událost tehdy neslýchaná a jedinečná.

(Jaroslav Kvapil)

Na pohled tylovská jevištní pohádka, ale kolik je v ní trpkosti nad naším národním osudem! Mohla to být hravá rokoková idylka a vyšlehl z ní uvědomělý odpor proti všemu panskému násilí. Jakýpak sen letní noci, když i do jeho kouzla propadají se čeští lidé se svou lačností svobody a sociální spravedlnosti! Se svou tísní potlačovaných a i se svými vadami a slabostmi. Neboť Alois Jirásek nebyl jen buditel, ale také karatel našeho lidu. Ukazoval nejen na jeho sílu, statečnost a odvahu, ale stejně také na některé kazy jeho národního charakteru.

(Josef Träger, 1949)

Lucerna má dva zajímavé a dodnes inspirující základní momenty. Je to realistické zachycení spektra nejen typicky českých postav, ale především postojů k jednomu problému – k “vrchnosti”. Tedy v podstatě k vlastní svobodě a k vlastním právům. Jirásek tyto postoje nijak neidealizuje a dává jim patrnou hierarchii. Od tvrdohlavého, někdy na nepodstatných podrobnostech lpícího Mlynáře, který se vzpouzí veškerému útlaku, přes poníženě žadonícího subtilního Zajíčka, učitelského mládence, až po Vrchního, který spatřuje smysl své existence v podlézání a žalování. Mezi těmito póly se pohybují všechny postavy Lucerny s výjimkou Kněžny, poněkud idealizované představitelky vrchnosti, a pochopitelně Vodníků.

(Svobodné slovo, 1976)

Z této zprávy jako ze zavátého zrna vyklíčila myšlenka o povinnosti poddaného, aby vrchnosti jedoucí na zámek svítil. Pozapadla, znovu se ozvala, měnila se a jinak vytvářela. Studium lidu, jímž jsem se stále obíral, přidalo nové živly a barvy, až pak si, to již v Praze, žádala vyjádření dramatického.

Vyrostla z mého nitra, z českého cítění a podle nižádných vzorů.

(Alois Jirásek)

Jedna z nejlepších českých her, která dokáže pobavit svým jemným humorem, nadchnout kouzelně pohádkovou atmosférou zšeřelého lesa, zaujmout výborně vykreslenými postavami a zalahodit nádhernou češtinou. Myslím, že není ani třeba více psát, neboť Lucerna se hrála, hraje a bude hrát pořád. Její kvality jsou mimořádné, a když se díla chopí zkušený režisér, Jiráskova Lucerna diváky chytne a už nepustí.

Kvůli určitým sklonům dílo příliš naivizovat se domnívám, že by úvod Lucerny, postava Haničky a Zajíčka neměly být hrány příliš zjednodušeně a naivně – v tom dle mého názoru tkví nebezpečí nezajímavého rozjezdu hry a určitá neživotnost těchto dvou postav v mnoha inscenacích (hlavně pro dnešní mladé publikum). Lucerna totiž přes svou zdánlivou jednoduchost a přímočarost je hra velmi sofistikovaná a ukrývá netušené bohatství. Rozhodně není jen o zlých pánech a hodných poddaných, jak hru interpretovali socialističtí vykladači. Je o rovnováze mezi těmi, kdo vládnou, aby nezneužívali svého postavení, a obyčejnými lidmi. Vždyť postava kněžny je toho nejlepším příkladem. Díky svému charakteru dokáže těm, kterým stoupla moc do hlavy, rázně ukázat, kde jsou hranice, za které již nelze jít, a dát najevo sympatie tomu, kdo – ač nešlechetný rodem – je šlechetný svým jednáním a povahou. I mezi poddanými jsou výborně vykresleny různé charaktery; podlézavost a ohýbání hřbetu, lhostejnost a opatrnost oproti (byť nečekaně u Zajíčka) odvaze a síle; statečný a charakterově pevný mlynář dá všem okolo lekci v tom, že nikoliv podlézavost, bojácnost či lhostejnost, ale odvaha a statečnost mohou změnit mnohé k lepšímu.

Jiráskova Lucerna je klenot původní české dramatické tvorby, který se neustále hraje, neboť si stále nachází široké publikum, které Lucerně rozumí a miluje ji.