Popis projektu

Dramatická báchorka o 4 jednáních

Napsáno 1905

Ohodnoťte dílo

Zatím bez hlasování.

Premiéra: 17.11.1905 v Národním divadle, režie Jaroslav Kvapil

Věnováno: bez věnování

Motto: bez motta

Průměrně stran: 90

Dějství: 4

Charakteristika: Pohádkové drama

Doba: nespecifikována

Hlavní témata: Hrdost, svoboda, pohádka, láska, zvůle

Zfilmováno: Ano (1925, 1938 – režie Karel Lamač, 1967 – režie František Filip)

Zajímavost: Nejznámější Jiráskova hra (a zároveň jedna z nejoblíbenějších českých divadelních her vůbec) vychází ze stručné zmínky v Sedláčkových Hradech, zámcích a tvrzích Království Českého o povinnosti poddaných na Litomyšlsku opatrovat při příjezdu panstva oheň a světlo. Jiráskova hra bývá právem nazývána českým Snem noci svatojánské.

Název Lucerna vymyslel pro hru režisér Jaroslav Kvapil, Jirásek chtěl původně hru nazvat “Naše lípa”.

Hra byla zhudebněna jako stejnojmenná opera Vítězslavem Novákem.

Mlýn jako jediný v panství netíží robota. Nikdo z mlýna tedy nemusí sloužit místnímu panstvu. To se však panstvu nelíbí. Jakmile dorazí zpráva o tom, že na panství přijede nová paní kněžna, začínají velkolepé přípravy na uvítání. Vrchní, který má na mlynáře nejvíce spadeno, nechá poslat mušketýra, aby vyřídil mlynářovi, že si přeje, aby uvítal novou kněžnu spolu se svou schovankou, Haničkou, kterou kdysi jako dítě zachránil starý mlynář, a že musí vydat starou lípu, která bude poražena. Mladý mlynář je však hrdý a neústupný, navíc se panstva nebojí. Ví, že je jeho mlýn svobodný, proto posla odmítá. To vrchního rozzuří, vypraví se tedy na mlýn sám. I toho však mlynář hrubě odmítne. Hanička najde náhodou na půdě starou lucernu; dozvídá se, že mlýn není úplně svobodný. Zůstala mu povinnost posvítit panstvu do zámečku v lese, kdykoliv si panstvo usmyslí. Mezitím se v mlýně scházejí kamarádi – hudebníci. Jako první přichází učitel Zajíček, který by se rád oženil, ale nemůže, protože má hodně práce a málo peněz. Složil proto pokornou žádost pro novou kněžnu a věří, že kněžnu obměkčí, a ta ho povýší. Chystá zároveň s kamarády kněžně zahrát. Hanička se diví, že se tak ponižuje. Objeví se i Klásková, která věčně shání a podezírá svého muže z nevěry. Nakonec se v mlýně sejdou všichni a chystají se na to, jak kněžně zahrají.

Na zámku zatím vrcholí přípravy na příjezd nové kněžny. Vrchní si zkouší uvítací řeč, když ho vyruší přicházející Zajíček s kamarády hudebníky; chtějí se domluvit, kdy mohou kněžně zahrát. Vrchní – nepříjemně vytržen – je však nechá vyhnat. Náhle se ozvou uvítací salvy; vrchní zděšeně vybíhá ven pozdravit kněžnu.

Mladá kněžna je však unavena uvítacími ceremoniály, touží po změně, pestřejším životě. Vystoupila tedy z kočáru daleko před zámkem a došla na zámek se svým komořím zadním vchodem. Všichni tedy vítají prázdný kočár. Komoří kněžnu napomíná, že se chová jako dítě a že musí dodržovat svoje povinnosti.

Všichni již poznali, že kněžna je již na zámku, a tak kněžnu čeká uvítání, kterému chtěla ujít. Znovu tedy nudné proslovy, navíc koktajícím rychtářem. Vrchní si kněžně stěžuje, že měl lepšího řečníka, mladého mlynáře, který však odmítl kněžnu přivítat. A mohl, protože je svobodný. To kněžnu, znuděnou stereotypem svého života, velmi vzrušilo. Touží mlynáře poznat.

Ve mlýně nepřebývají jen lidé. Ve vodě bydlí i mladý vodník Michal, nešťastně zamilovaný do mlynářovy Haničky. Přichází k němu starý vodník Ivan, který odešel ze svého rybníka – radní mu ho chtějí vypustit. Má namířeno do rybníka u zámečku, tam je prý klid a on má už všech dost. Vysmívá se Michalovi, jak je hloupý, když si myslí, že by mohl mít u Haničky štěstí.

Do mlýna přichází vrchní i kněžna s komořím. Mladý mlynář všechny hrubě odbude, ale kněžna se nedá; poručí mu, aby sundal lucernu a posvítil jí na zámeček. Mlynář musí poslechnout. Kněžna odmítá, aby s nimi šel vrchní či komoří. Chce jít s mlynářem sama, líbí se jí. Odchází tedy s mlynářem na zámeček v lese. Vodník Michal se směje, že si Ivan moc klidu neužije.

Ve mlýně zůstává Hanička. Přichází Zajíček se svými kamarády, že prý kněžně šla na zámeček do lesa. Chtějí jí tam zahrát, vyrazí tedy k zámečku také. Hanička nechce zůstat sama, vybíhá tedy do lesa k zámečku. Vodník Michal tuší šanci, vydává se za Haničkou. I Klásková, opět hledající svého muže, vyráží do lesa.

Zajíček s kamarády bloudí. Náhle zaslechnou divné zvuky a hrozně se polekají. Zajíček ztratí svoji žádost, kterou chtěl předat kněžně. Klásková potkává vodníka Michala. Chytá jej, protože tuší, o koho se jedná. Oslabený Michal na její nátlak přiznává, co se dozvěděl ve mlýně, že se vrchní s komořím domluvili, že v nepřítomnosti statného mlynáře porazí lípu a odvedou jeho schovanku Haničku na zámek.

Mezitím kněžna okouzleně kráčí s mladým mlynářem sama lesem. I mlynář postupně propadá kněžnině šarmu. Když už jsou u zámku v lese, doprovodí ji i dál, než musí. V tom se však objeví Klásková a sděluje mlynáři, co se chystá. Ten obviňuje kněžnu, že jej schválně odvedla z mlýna, aby mohli za jeho zády porazit lípu a odvést Haničku. Kněžna však nařčení odmítá.

U lípy se potká Hanička se Zajíčkem, který hledá ztracenou žádost. Tu se objeví vrchní s komořím a dráby, jdou porazit lípu a odvést Haničku. Ta se však schovala do lípy. Zajíček i přes hrozby Haničku nevyzradí a brání lípu. Kněžna, která chce smýt mlynářovo nařčení, rychle přichází k lípě a na důkaz, že žádné úklady nestrojila, rozbíjí lucernu, a tím mlynářovu povinnost, a Zajíčka povyšuje. Hra šťastně končí, lípa zůstává zachována. Jen kněžna odchází z krásného snu do stereotypní reality…

Podobně jako v éře realistického dramatu, i v tomto případě Jirásek jedinečně využil podnětů, které pro drama a divadlo přinesl novoromantismus a symbolismus. Živou inspiraci spojil Jirásek s tradicí hlubší; poučil se na časově politické tendenčnosti dramatických báchorek J.K.Tyla a na veseloherním traktování pohádkových motivů v Shakespearově Snu noci svatojánské.

V Lucerně podřídil všecky věci, bytosti i živly nadané kouzelnou mocí obraně nezávislého žití obyčejných lidí, kteří svým jednáním přesvědčí paní kněžnu, že víc než panovačnou zvůlí dosáhne velkorysou chápavostí.

(Jaroslava Janáčková)

Tato Jiráskova hra má život kočičí, až je to k nevíře. Lucerna je kouzelná pohádka, ale je i leccos jiného. Nejde o dílo naivní, jak se některým ušlechtilým pseudovzdělancům mohlo zdát, ale naopak. Ukázalo se, že Lucerna je schopna, jak je velkým literárním dílům vlastní, otevírat se novým a novým pohledům, novým a novým interpretacím a vysílat životadárné paprsky, jimiž život nabývá opět aspoň něco světlých rysů.

Lucerna není vřazena do přesně určeného konkrétního času, z náznaků však vycítíme, že jde o dobu, kdy se vrchnostenská šlechta cítí znejistěna a zpochybněna. Někdejší příslušníci šlechtického stavu to řeší hledáním, jak proniknout do společensky nižší, neprivilegované, ale vzestupující vrstvy – jako mladá kněžna. Chce mlynáře k sobě pozvednout, ale zároveň v něm a s ním najít otřesenou duševní stabilitu.

A oni pohádkoví vodníci? Mladý je komický, ale starý je dobrá psychologická studie člověka unaveného civilizací, její hektičností, povrchností a roztříštěností. Je to figura tragická bez heroické dimenze.

Nakonec jazyk této pohádkové komedie – Jirásek je velký jazykový modernista, větší, než mnohý z jeho modernistických a postmodernistických kritiků a odmítačů. Dokázal zdánlivě nemožné – propojil nenápadně prostou dorozumívací větu životní každodennosti, odposlouchanou v dětství, se vznosnou větou náboženské literatury, a to vše umocnil váhavou, přerušovanou, zajíkavou, někdy nedokončovanou větou moderního intelektuála, který ztratil svou jistotu a samozřejmost.

(Alexandr Stich)

Jirásek vytvořil hru plnou humoru, rokokového půvabu i hluboké poezie.

(dobová kritika)

Dovedný mistr dramatik vystavěl dějovou kostru, zkušený kulturní historik vpravil běh kusu do patřičných časových kolejí a básník vdechl postavám život. A zdravým životem kypí celá hra. Není zde chorobných témat, pachtících po extrémnosti, není zde mučivých psychologických procesů, nervy nejsou drásány inkvizičními scénami.

(dobová kritika)

Co například zkusila kněžna! Jirásek ji napsal mladou, svůdnou, omrzelou jednotvárným životem a proto toužící po změně, dobrodružství. Cože? Mladá, svůdná? Vždyť je to kněžna! Představitelka vykořisťovatelské třídy! Tak mluvili a vynucovali, aby ji herečka hrála jako protivnou, odpornou, dokonce jsem viděl představení, v němž kněžnu vysloveně parodovali. A byl osočován každý z nedostatečného marxistického uvědomění, kdo s tím nebyl zajedno a ukazoval, že Jirásek kněžnou výtečně předvedl, jak vykořisťovatelská třída nepůsobí jen prostředky násilí.

(Jan Kopecký, 1952)

Profesor Jirásek věděl, proč Lucernu psal, a my mu i dnes dobře rozumíme.

(Vlasta Chramostová)

Je to krásně napsaná pohádka, ale abychom titul nesnižovali, řekněme, rodinný titul pro Národní divadlo. Je v ní spousta věcí, které pobaví dospělé i děti. Obsahuje soubor ideálů, které se do dětí mají vkládat.

(Iva Janžurová)

Myslím, že Lucerna je hra o povinnosti, statečnosti a lásce. Nemyslím si, že by šlo jen o české téma, je to téma obecně lidské. Pro mě je kněžna žena, která žije uprostřed pokrytectví, všichni jí neustále poklonkují a ona je z toho unavená. Je to velmi chytrá, vzdělaná žena, která má ráda lidi, ale je citově vyčerpaná a hledá něco, co by jí opět dodalo sílu – a co může dodat sílu víc než láska?

(Chantall Poullain)

Svou Lucernou dal Jirásek českému divadlu věno nejkrásnější. V této líbezné pohádce se vyznal ze své vroucí lásky k vlasti, k našemu lidu – a lidé si ji rázem zamilovali. Lucerna se stala jednou z nejmilejších her na našich jevištích. Opravdu působí jako stará lidová píseň, kterou je milo poslouchat. Její melodie hřeje naše srdce a omamuje vůní naší země, líp a mateřídoušky. Je prostá, krásná, průzračně čistá, plná poezie a lidového humoru. A právě ten bezprostřední humor je na ní nejkrásnější.

(Zdeněk Štěpánek)

I zde, jako v komedii Shakespearově, hýří les za noci svými bájnými zjevy a rozmar osudu žene sem lidi, zaplétá vzájemné vztahy v složitá klubka, tajuplná hudba přírody mísí své hlasy lidských srdcí, až všechno splývá v jediný pohádkový rej. Ale je to sen letní noci, jaký mohl vybásnit pouze Jirásek, čistě český, nasycený kouzly naší přírody a výtvory obraznosti našeho lidu.

(dobová kritika)

Nic není tak vzdáleno jako oba světy, vybájený a skutečný, v obou kusech, jako mlynář z Lucerny a oblíbenec Titanie, jako Puk ve Snu a vodník Ivan v Lucerně.

(dobová kritika)

Jedna z nejlepších českých her, která dokáže pobavit svým jemným humorem, nadchnout kouzelně pohádkovou atmosférou zšeřelého lesa, zaujmout výborně vykreslenými postavami a zalahodit nádhernou češtinou. Myslím, že není ani třeba více psát, neboť Lucerna se hrála, hraje a bude hrát pořád. Její kvality jsou mimořádné, a když se díla chopí zkušený režisér, Jiráskova Lucerna diváky chytne a už nepustí.

Kvůli určitým sklonům dílo příliš naivizovat se domnívám, že by úvod Lucerny, postava Haničky a Zajíčka neměly být hrány příliš zjednodušeně a naivně – v tom dle mého názoru tkví nebezpečí nezajímavého rozjezdu hry a určitá neživotnost těchto dvou postav v mnoha inscenacích (hlavně pro dnešní mladé publikum). Lucerna totiž přes svou zdánlivou jednoduchost a přímočarost je hra velmi sofistikovaná a ukrývá netušené bohatství. Rozhodně není jen o zlých pánech a hodných poddaných, jak hru interpretovali socialističtí vykladači. Je o rovnováze mezi těmi, kdo vládnou, aby nezneužívali svého postavení, a obyčejnými lidmi. Vždyť postava kněžny je toho nejlepším příkladem. Díky svému charakteru dokáže těm, kterým stoupla moc do hlavy, rázně ukázat, kde jsou hranice, za které již nelze jít, a dát najevo sympatie tomu, kdo – ač nešlechetný rodem – je šlechetný svým jednáním a povahou. I mezi poddanými jsou výborně vykresleny různé charaktery; podlézavost a ohýbání hřbetu, lhostejnost a opatrnost oproti (byť nečekaně u Zajíčka) odvaze a síle; statečný a charakterově pevný mlynář dá všem okolo lekci v tom, že nikoliv podlézavost, bojácnost či lhostejnost, ale odvaha a statečnost mohou změnit mnohé k lepšímu.

Jiráskova Lucerna je klenot původní české dramatické tvorby, který se neustále hraje, neboť si stále nachází široké publikum, které Lucerně rozumí a miluje ji.