Popis projektu

Dramatická báchorka o 4 jednáních

Napsáno 1905. Vydáno poprvé v roce 1905, poté ve sv. 36 Sebraných spisů I a ve sv. 45 Sebraných spisů II

Ohodnoťte

Zatím bez hlasování.

Premiéra: 17.11.1905 v Národním divadle, režie Jaroslav Kvapil

Věnováno: bez věnování

Motto: bez motta

Průměrně stran: 90

Dějství: 4

Charakteristika: Pohádkové drama

Doba: nespecifikována

Hlavní témata: Hrdost, svoboda, pohádka, láska, zvůle

Zfilmováno: Ano (1925, 1938 – režie Karel Lamač, 1967 – režie František Filip)

Zajímavost: Nejznámější Jiráskova hra (a zároveň jedna z nejoblíbenějších českých divadelních her vůbec) vychází ze stručné zmínky v Sedláčkových “Hradech, zámcích a tvrzích Království Českého” o povinnosti poddaných na Litomyšlsku opatrovat při příjezdu panstva na zámku oheň a světlo, která uvízla Jiráskovi v paměti, když za svého pobytu v Litomyšli nadšeně Sedláčkovo dílo četl. Uvízla tak výrazně, že si na ni po dlouhé době vzpomněl: “Z této zprávy jako ze zavátého zrna vyklíčila myšlenka o povinnosti poddaného, aby vrchnosti jedoucí na zámek svítil. Tak ta myšlenka dlouho zůstala. Pozapadla, znovu se ozvala, měnila se a jinak vytvářela… Přišly jiné práce a léta minula. Než myšlenka znovu se roznítila a neodstoupila, až z ní vyrostla Lucerna”.

Jiráskova hra bývá právem nazývána českým Snem noci svatojánské.

Název Lucerna vymyslel pro hru její režisér Jaroslav Kvapil, Jirásek chtěl původně hru nazvat “Naše lípa”. Jirásek po úspěšné premiéře daroval Jaroslavu Kvapilovi originál obrazu “Vodníci z Jiráskovy Lucerny” od Mikoláše Alše. Jak Jaroslav Kvapil roku 1936 vzpomíná: “Mám na ta první léta Lucerny několik osobních vzpomínek. Za několik dní po premiéře došlo srdečné psaní Jiráskovo a s ním krásný, ba drahocenný dar: veliký akvarel, originál Mikoláše Alše, oba vodníci z Lucerny. Ten obraz dal Jirásek od svého znejmilejšího přítele zvlášť pro mne vymalovat a po třiceti letech dívám se na něj dojat a s nejsrdečnější vděčností vzpomínám na ty dva velké a jistě nejčeštější lidi, kteří mne oba poctívali svým přátelstvím.”

Předzvěstí hry byla “Předehra” z roku 1893.

Hra byla zhudebněna jako stejnojmenná opera Vítězslavem Novákem.

Mlýn jako jediný v panství netíží robota. Nikdo z mlýna tedy nemusí sloužit místnímu panstvu. To se však panstvu nelíbí. Jakmile dorazí zpráva o tom, že na panství přijede nová paní kněžna, začínají velkolepé přípravy na uvítání. Vrchní, který má na mlynáře nejvíce spadeno, nechá poslat mušketýra, aby vyřídil mlynářovi, že si přeje, aby uvítal novou kněžnu spolu se svou schovankou, Haničkou, kterou kdysi jako dítě zachránil starý mlynář, a že musí vydat starou lípu, která bude poražena. Mladý mlynář je však hrdý a neústupný, navíc se panstva nebojí. Ví, že je jeho mlýn svobodný, proto posla odmítá. To vrchního rozzuří, vypraví se tedy na mlýn sám. I toho však mlynář hrubě odmítne. Hanička najde náhodou na půdě starou lucernu; dozvídá se, že mlýn není úplně svobodný. Zůstala mu povinnost posvítit panstvu do zámečku v lese, kdykoliv si panstvo usmyslí. Mezitím se v mlýně scházejí kamarádi – hudebníci. Jako první přichází učitel Zajíček, který by se rád oženil, ale nemůže, protože má hodně práce a málo peněz. Složil proto pokornou žádost pro novou kněžnu a věří, že kněžnu obměkčí, a ta ho povýší. Chystá zároveň s kamarády kněžně zahrát. Hanička se diví, že se tak ponižuje. Objeví se i Klásková, která věčně shání a podezírá svého muže z nevěry. Nakonec se v mlýně sejdou všichni a chystají se na to, jak kněžně zahrají.

Na zámku zatím vrcholí přípravy na příjezd nové kněžny. Vrchní si zkouší uvítací řeč, když ho vyruší přicházející Zajíček s kamarády hudebníky; chtějí se domluvit, kdy mohou kněžně zahrát. Vrchní – nepříjemně vytržen – je však nechá vyhnat. Náhle se ozvou uvítací salvy; vrchní zděšeně vybíhá ven pozdravit kněžnu.

Mladá kněžna je však unavena uvítacími ceremoniály, touží po změně, pestřejším životě. Vystoupila tedy z kočáru daleko před zámkem a došla na zámek se svým komořím zadním vchodem. Všichni tedy vítají prázdný kočár. Komoří kněžnu napomíná, že se chová jako dítě a že musí dodržovat svoje povinnosti.

Všichni již poznali, že kněžna je již na zámku, a tak kněžnu čeká uvítání, kterému chtěla ujít. Znovu tedy nudné proslovy, navíc koktajícím rychtářem. Vrchní si kněžně stěžuje, že měl lepšího řečníka, mladého mlynáře, který však odmítl kněžnu přivítat. A mohl, protože je svobodný. To kněžnu, znuděnou stereotypem svého života, velmi vzrušilo. Touží mlynáře poznat.

Ve mlýně nepřebývají jen lidé. Ve vodě bydlí i mladý vodník Michal, nešťastně zamilovaný do mlynářovy Haničky. Přichází k němu starý vodník Ivan, který odešel ze svého rybníka – radní mu ho chtějí vypustit. Má namířeno do rybníka u zámečku, tam je prý klid a on má už všech dost. Vysmívá se Michalovi, jak je hloupý, když si myslí, že by mohl mít u Haničky štěstí.

Do mlýna přichází vrchní i kněžna s komořím. Mladý mlynář všechny hrubě odbude, ale kněžna se nedá; poručí mu, aby sundal lucernu a posvítil jí na zámeček. Mlynář musí poslechnout. Kněžna odmítá, aby s nimi šel vrchní či komoří. Chce jít s mlynářem sama, líbí se jí. Odchází tedy s mlynářem na zámeček v lese. Vodník Michal se směje, že si Ivan moc klidu neužije.

Ve mlýně zůstává Hanička. Přichází Zajíček se svými kamarády, že prý kněžně šla na zámeček do lesa. Chtějí jí tam zahrát, vyrazí tedy k zámečku také. Hanička nechce zůstat sama, vybíhá tedy do lesa k zámečku. Vodník Michal tuší šanci, vydává se za Haničkou. I Klásková, opět hledající svého muže, vyráží do lesa.

Zajíček s kamarády bloudí. Náhle zaslechnou divné zvuky a hrozně se polekají. Zajíček ztratí svoji žádost, kterou chtěl předat kněžně. Klásková potkává vodníka Michala. Chytá jej, protože tuší, o koho se jedná. Oslabený Michal na její nátlak přiznává, co se dozvěděl ve mlýně, že se vrchní s komořím domluvili, že v nepřítomnosti statného mlynáře porazí lípu a odvedou jeho schovanku Haničku na zámek.

Mezitím kněžna okouzleně kráčí s mladým mlynářem sama lesem. I mlynář postupně propadá kněžnině šarmu. Když už jsou u zámku v lese, doprovodí ji i dál, než musí. V tom se však objeví Klásková a sděluje mlynáři, co se chystá. Ten obviňuje kněžnu, že jej schválně odvedla z mlýna, aby mohli za jeho zády porazit lípu a odvést Haničku. Kněžna však nařčení odmítá.

U lípy se potká Hanička se Zajíčkem, který hledá ztracenou žádost. Tu se objeví vrchní s komořím a dráby, jdou porazit lípu a odvést Haničku. Ta se však schovala do lípy. Zajíček i přes hrozby Haničku nevyzradí a brání lípu. Kněžna, která chce smýt mlynářovo nařčení, rychle přichází k lípě a na důkaz, že žádné úklady nestrojila, rozbíjí lucernu, a tím mlynářovu povinnost, a Zajíčka povyšuje. Hra šťastně končí, lípa zůstává zachována. Jen kněžna odchází z krásného snu do stereotypní reality…

Podobně jako v éře realistického dramatu, i v tomto případě Jirásek jedinečně využil podnětů, které pro drama a divadlo přinesl novoromantismus a symbolismus novou aktualizací pohádky. Živou inspiraci spojil Jirásek s tradicí hlubší; poučil se na časově politické tendenčnosti dramatických báchorek J.K.Tyla a na veseloherním traktování pohádkových motivů v Shakespearově Snu noci svatojánské.

V této humorně pohádkové hře podřídil všecky věci, bytosti i živly nadané kouzelnou mocí obraně nezávislého žití obyčejných lidí, kteří svým jednáním přesvědčí paní kněžnu, svou paní, že víc než panovačnou zvůlí dosáhne velkorysou chápavostí.

Vodníci, v lidové tradici lovci dušiček a škůdcové člověka, zosobnění zákeřnosti vodního živlu, jsou v Lucerně dobromyslní a směšní, a takto se zachovají i v rozuzlení konfliktu, jemuž přidávají na veselosti a optimismu. V repertoáru postav jsou figurky vodníkům podobné: také se doprošují a škemrají o přízeň osoby, jež stojí nad nimi. V rozuzlení konfliktu jsou však i tito lidé povzneseni do pospolitosti sblížené nabytou svobodou, společenským vzestupem a láskou.

(Jaroslava Janáčková)

Tato Jiráskova hra má život kočičí, až je to k nevíře. Lucerna je kouzelná pohádka, ale je i leccos jiného. Nejde o dílo naivní, jak se některým ušlechtilým pseudovzdělancům mohlo zdát, ale naopak. Ukázalo se, že Lucerna je schopna, jak je velkým literárním dílům vlastní, otevírat se novým a novým pohledům, novým a novým interpretacím a vysílat životadárné paprsky, jimiž život nabývá opět aspoň něco světlých rysů.

Lucerna není vřazena do přesně určeného konkrétního času, z náznaků však vycítíme, že jde o dobu, kdy se vrchnostenská šlechta cítí znejistěna a zpochybněna. Někdejší příslušníci šlechtického stavu to řeší hledáním, jak proniknout do společensky nižší, neprivilegované, ale vzestupující vrstvy – jako mladá kněžna. Chce mlynáře k sobě pozvednout, ale zároveň v něm a s ním najít otřesenou duševní stabilitu.

A oni pohádkoví vodníci? Mladý je komický, ale starý je dobrá psychologická studie člověka unaveného civilizací, její hektičností, povrchností a roztříštěností. Je to figura tragická bez heroické dimenze.

Nakonec jazyk této pohádkové komedie – Jirásek je velký jazykový modernista, větší, než mnohý z jeho modernistických a postmodernistických kritiků a odmítačů. Dokázal zdánlivě nemožné – propojil nenápadně prostou dorozumívací větu životní každodennosti, odposlouchanou v dětství, se vznosnou větou náboženské literatury, a to vše umocnil váhavou, přerušovanou, zajíkavou, někdy nedokončovanou větou moderního intelektuála, který ztratil svou jistotu a samozřejmost.

(Alexandr Stich)

Báchorka vznikla z doby, která i v divadle měla ráda symboly. Zrodila se ale i z let, kdy sílily státoprávní zápasy Čechů s Vídní, které v roce 1918 vedly ke vzniku společného státu Čechů a Slováků. Ani pak však Lucerna nepřestala mluvit k divákům. Zápas o svobodu, právo, o volný a nespoutaný rozvoj, jaký vede většina postav hry, musí člověk vést vlastně ustavičně, i když ne vždy má tragickou podobu, a také touha po poezii a radost z ní v lidech neumírá. Půvabná pohádka, okouzlující malé i velké, vyjadřovala nejednou pocity lidí bojujících za národní a sociální práva.

Za nacistické německé okupace byla hra po téměř celou dobu jejího trvání zakázána. Cenzura se jí však dotkla, to připomínám už spíše jen pro pobavení, i po katastrofě v Černobylu. Hanička tehdy na jevišti Národního divadla nesměla říkat, že na půdě kolem staré lucerny, svého “skleněného zámečku”, našla spolu s jiným kořením – i černobýl!

Lucerna nám připomíná i kus národní minulosti způsobem dokonce účinnějším než naše historická dramata. Má i humor. Diváci českých divadel, dospělí i děti, si ostatně jevištní báchorky už dávno oblíbili.

Z Lucerny se záhy stala lidová slavnostní hra, s níž se v Čechách, na Moravě i ve Slezsku na mnoha místech po první světové válce vstupovalo do samostatného státu a po květnu 1945 do života zbaveného okupantů. Hrou se otvírala divadla, sokolovny, kulturní domy, uctívaly státní i jiné svátky, slavila výročí měst, organizací, institucí, spolků i významná životní výročí.

V repertoárech české činohry se hra stala protějškem Smetanovy Libuše, která se u nás také dává při mimořádných příležitostech, zároveň se ale udržela jako normální repertoární kus.

Lucernu není věru třeba do našich repertoárů prosazovat, problémem pouze je, že inscenační výsledky nebývají už nijak zvláštní. Dobře zahrát hodně a dlouho již hraný klasický text není totiž snadné, protože inscenátoři podléhají klamu, že se už přece dávno ví, jak na to.

Alois Jirásek ve svých pamětech vzpomíná, že zmínku o feudální povinnosti svítit panstvu našel na Litomyšlsku, když tu působil jako profesor. Možná, že do hry opravdu pak i vstoupila ta či ona lokalita či dramatikův zážitek z této oblasti. Hru však napsal tak, že si ji lze umístit do mnoha míst Čech. A přece, zdá se mi, že právě v Lucerně vyslovil nejvroucněji a nejzdařileji svoji lásku k rodnému kraji. Při psaní báchorky v něm ožíval rodný kraj mírné, bohaté a krásné přírody, kompaktně po staletí obývaný českým živlem, pro nějž je charakteristické i mnoho potoků, rybníků i řeky, osídlené v lidových pohádkách a pověstech tolika vodníky, jak snad nikde u nás. Hra se odehrává i v kraji starých zápasů za národní a sociální práva, která ale má též výraznou tradici rokokové osvícenské šlechty, připomenutou i Boženou Němcovou v Babičce. Rodný kraj Jiráskův je také proslulý písmáky. Vydal i sedláky – svobodníky, někdy i rebely. Hodně se tu muzicírovalo. Jirásek v Lucerně neokázale a potichu oslavil svůj domov, který nosil po celý život v sobě a do něhož se rád vracel.

(František Černý)

Z drobné historické zkazky vytvořil hru plnou humoru, rokokového půvabu i hluboké poezie a přimísením báchorkového živlu, dvou hastrmanů, i národní pohádku, na jaké je dramatická naše literatura pohříchu a kupodivu dosud velmi chuda.

(dobová kritika)

Dovedný mistr dramatik vystavěl dějovou kostru, zkušený kulturní historik vpravil běh kusu do patřičných časových kolejí, prostonárodní básník vdechl postavám život. A zdravým životem kypí celá hra. Blaseovaní, gigrlátští modernisté ať do divadla na Lucernu nechodí; není zde chorobných témat, pachtících se po extrémnosti, není zde mučivých psychologických procesů, abnormalit mozkových, nervy nejsou drásány inkvizičními scénami, darmo hledáte pikantního koření nevěry manželské.

(dobová kritika)

Co například zkusila kněžna! Jirásek ji napsal mladou, svůdnou, omrzelou jednotvárným životem a proto toužící po změně, dobrodružství. Cože? Mladá, svůdná? Vždyť je to kněžna! Představitelka vykořisťovatelské třídy! Tak mluvili a vynucovali, aby ji herečka hrála jako protivnou, odpornou, dokonce jsem viděl představení, v němž kněžnu vysloveně parodovali. A byl osočován každý z nedostatečného marxistického uvědomění, kdo s tím nebyl zajedno a ukazoval, že Jirásek kněžnou výtečně předvedl, jak vykořisťovatelská třída nepůsobí jen prostředky násilí.

(Jan Kopecký, 1952)

Kněžna říká: “Vjíždím právě ke špalíru, řada vpravo, řada vlevo, dvě řady hřbetů ohnutých… Těšila jsem se na přímé, jasné pohledy a míto toho… přeslazená devótnost.” Pan profesor Jirásek věděl, proč to psal, a my mu i dnes, bohužel, dobře rozumíme.

(Vlasta Chramostová)

Musím se tak trochu smát, jak na nás Jirásek vyzrál. Když se Lucerna zrovna nehraje nebo nezkouší, většinou si divadelníci říkají: To už snad ne, to už tu bylo tolikrát! A vždycky se k Lucerně zase vrátí, protože je to krásně napsaná pohádka, nebo abychom titul nesnižovali, řekněme, rodinný titul. Je v ní spousta věcí, které pobaví dospělého, tak dítě. Obsahuje soubor ideálů, které se do dětí mají vkládat. Lucerny se Národní divadlo nejspíš nikdy nezbaví. A to je dobře.

(Iva Janžurová)

Myslím, že Lucerna je hra o povinnosti, statečnosti a lásce. Nemyslím si, že by šlo jen o české téma, je to téma obecně lidské. Člověk žije s tím, že má povinnost. Musí dodržet svůj slib a ctít generace, které tu byly před ním. Ctít to, co udělal jeho táta, děda, praděda. Pro mě je kněžna žena, která žije uprostřed pokrytectví, všichni jí neustále poklonkují a ona je z toho unavená. Je to velmi chytrá, vzdělaná žena, která má ráda lidi, ale je citově vyčerpaná a hledá něco, co by jí opět dodalo sílu – a co může dodat sílu víc než láska?

(Chantall Poullain)

Lucerna je jedna z nejkrásnějších českých her… Svou Lucernou dal Jirásek českému divadlu věno nejkrásnější. V této líbezné pohádce se vyznal ze své vroucí lásky k vlasti, k našemu lidu – a lidé si ji rázem zamilovali. Lucerna se stala jednou z nejmilejších her na našich jevištích. Opravdu působí jako stará lidová píseň, kterou je milo poslouchat. Její melodie hřeje naše srdce a omamuje vůní naší země, líp a mateřídoušky. Je prostá, krásná, průzračně čistá, plná poezie a lidového humoru. A právě ten bezprostřední humor je na ní nejkrásnější.

(Zdeněk Štěpánek)

I zde, jako v komedii Shakespearově, hýří les za noci svými bájnými zjevy a rozmar osudu žene sem lidi, zaplétá vzájemné vztahy jejich v složitá klubka, tajuplná hudba přírody mísí své hlasy lidských srdcí, až všechno splývá v jediný pohádkový rej. Ale je to sen letní noci, jaký mohl zbásnit právě jen Jirásek, čistě český, nasycený kouzly naší přírody a výtvory obraznosti našeho lidu, osnovaný na pozadí těžkého sociálního problému minulých dob: na jedné straně zpupná šlechta, na druhé český sedlák, nepoddajný, houževnatě hájící svá práva.

(dobová kritika)

Nic není tak vzdáleno jako oba světy, vybájený a skutečný, v obou kusech, jako mlynář z Lucerny a oslí hlavou okrášlený oblíbenec Titanie, jako Puk ve Snu a vodník Ivan v Lucerně.

(dobová kritika)

Rehabilitace Mistra Jiráska se odehrála v rovině zcela nečekané. Staré dílo z rozhraní realismu, impresionismu, symbolismu a pohádkové vyprávěnky provokuje ostřím namířeným stejně jako před stoletím proti slouhům a jejich vrtichvostům. Podněcuje pýchu na nepoddajnou českou minulost, písmáckou tradici a vlastenectví. Naštěstí v čekání na spásu méně uzardělé, než jak je cítil sám Jirásek.

(Jiří P. Kříž)

Je to český Sen noci svatojánské, čistě český, nasycený kouzly naší přírody a výtvory obraznosti našeho lidu.

(dobová kritika)

Jiráskova nová hra Lucerna je snad nejlepší ze všech, jež péro Jiráskovo české scéně darovalo. Žádná jednota místa a děje; ani zbla osudové nutnosti; nic situačně a nic konverzačně veseloherního a dokonce už ne pravdivá povahokresba ruského divadelního kusu. Řada prostých, ale tím rozkošnějších obrázků, které nám ukazují český venkov v onom světle, jak je známe z některých her Tylových… Jen detaily nové, nová gesta, několik nových slov – ale stejné prozáření autorovým úsměvem, jenž laská přívětivé postavy bodrých českých venkovanů a zakrývá dobrosrdečně všechny stinné stránky jejich povah. Jiráskova nová hra jest jedním z oněch děl, kterým se u nás tak rádo vytýká, že působí špatným výchovným vlivem nemívajíce se bonhomně tam, kde by se mělo satiricky šlehat. Tyto obrázky, které nemají jiného účelu než učit nás milovat všechny krásné vlastnosti, jimiž obdařila příroda duši našeho lidu, jsou skutečně českou specialitou, ale my je milujeme a potřebujeme je, neboť bychom se zalkli zoufalstvím v dusnu takzvaného kulturního a politického života našeho v této době, kdybychom ve chvílích klidu necítili za sebou a za ostatními kulturními a politickými spolukomedianty klidný a zdravý oddech české lidové duše, která dává tolik doufat a věřit v budoucnost našeho národa.

(dobová kritika)

Jiráskovi podařilo se šťastně shrnouti tři živly – šlechtický, lidový a pohádkový – v obraz plný jímavosti a lahody. Duch našich pohádek a bájí se živými zjevy vodníků a lesních panen vane kusem a zároveň drsný mráz, život uhněteného a robotou týraného lidu; ale konec jest harmonický a smířlivý.

(dobová kritika)

Trochu starosvětská a trochu koketní a přitom zpestřená, ale jak sousedsky, pohádkovými živly lidové fantazie. Najednou plno humoru, i ve zlých časech poddanství, tupá skutečnost i lehounký van letní noci pospolu, a všechno to potopeno do měsíčního přísvitu, když voní lípy a dobrým lidem pomáhají dobří duchové… Autor ji přinesl do divadla bez titulu a dlouho se s námi radil, jak hru nazvati; konečně přijal můj návrh – a tak jsem už od sama titulu byl toho díla účasten… Lucerna se líbila tolik, že za tři léta měla na Národním divadle padesát repríz, událost tehdy neslýchaná a jedinečná.

(Jaroslav Kvapil)

Z této zprávy jako ze zavátého zrna vyklíčila myšlenka o povinnosti poddaného, aby vrchnosti jedoucí na zámek svítil. Pozapadla, znovu se ozvala, měnila se a jinak vytvářela. Studium lidu, jímž jsem se stále obíral, přidalo nové živly a barvy, až pak si, to již v Praze, žádala vyjádření dramatického.

Vyrostla z mého nitra, z českého cítění a podle nižádných vzorů.

(Alois Jirásek)

Jedna z nejlepších českých her, která dokáže pobavit svým jemným humorem, nadchnout kouzelně pohádkovou atmosférou zšeřelého lesa, zaujmout výborně vykreslenými postavami a zalahodit nádhernou češtinou. Myslím, že není ani třeba více psát, neboť Lucerna se hrála, hraje a bude hrát pořád. Její kvality jsou mimořádné, a když se díla chopí zkušený režisér, Jiráskova Lucerna diváky chytne a už nepustí.

Kvůli určitým sklonům dílo příliš naivizovat se domnívám, že by úvod Lucerny, postava Haničky a Zajíčka neměly být hrány příliš zjednodušeně a naivně – v tom dle mého názoru tkví nebezpečí nezajímavého rozjezdu hry a určitá neživotnost těchto dvou postav v mnoha inscenacích (hlavně pro dnešní mladé publikum). Lucerna totiž přes svou zdánlivou jednoduchost a přímočarost je hra velmi sofistikovaná a ukrývá netušené bohatství. Rozhodně není jen o zlých pánech a hodných poddaných, jak hru interpretovali socialističtí vykladači. Je o rovnováze mezi těmi, kdo vládnou, aby nezneužívali svého postavení, a obyčejnými lidmi. Vždyť postava kněžny je toho nejlepším příkladem. Díky svému charakteru dokáže těm, kterým stoupla moc do hlavy, rázně ukázat, kde jsou hranice, za které již nelze jít, a dát najevo sympatie tomu, kdo – ač nešlechetný rodem – je šlechetný svým jednáním a povahou. I mezi poddanými jsou výborně vykresleny různé charaktery; podlézavost a ohýbání hřbetu, lhostejnost a opatrnost oproti (byť nečekaně u Zajíčka) odvaze a síle; statečný a charakterově pevný mlynář dá všem okolo lekci v tom, že nikoliv podlézavost, bojácnost či lhostejnost, ale odvaha a statečnost mohou změnit mnohé k lepšímu.

Jiráskova Lucerna je klenot původní české dramatické tvorby, který se neustále hraje, neboť si stále nachází široké publikum, které Lucerně rozumí a miluje ji.