Popis projektu

Povídka

Napsáno 1881

Ohodnoťte dílo

Zatím bez hlasování.

Za podnět k povídce vděčí Jirásek vypravování paní Theurerové, která pocházela z pošty, z rodu Hradeckých (v povídce Pavlovských), ale také vlastní znalosti starých pošt.
Vincínek z pošty, vnuk pantáty Václava Pavlovského, poštmistra, se nezamiloval šťastně. Růženku spatřil poprvé na poště, když se tam dostala po nehodě, kterou měla – opil se jí kočí a zajel s kočárem do příkopu. Naštěstí jela kolem pošta, která ji vzala s sebou. Na poště byla dívka dobře opatřena a druhého dne vypravena domů.

Na podzim odjel Vincínek do Prahy studovat práva. Pantátovi však leželo na srdce jen to, aby se jeho pošta, kterou jeho rod držel sto let, nedostala do cizích rukou. Proto spolu se svou Tinou Vorlíkovou vyhlédl pro Vincínka místní nevěstu – bohatou pannu Aurelii, která již mnohým hlavu spletla. Její otec se v ní jen vzhlížel. Koketní dívku dráždila Vincínkova nevšímavost. Všichni za ní bláznili, jen mladý pán z pošty jí nevěnoval žádnou pozornost.

Vincínek se zatím v Praze seznámil s vlastenci a umělci. Jednou po divadle se setkal s Růženkou. Začal docházet za ní k její babičce, paní Všeborové. Růženka měla pro Vincínka sympatie, ale když jí vyznal lásku, odkázala ho pouze na přátelství s tím, že miluje někoho jiného…

Smutně odjížděl Vincínek domů za nemocným dědou, aby se ujal správy pošty. Vše mu šlo od ruky, vyhověl každému dědovu přání, dokonce se i zasnoubil s Aurelií, aby zachránil poštu.

Rok 1848 vyhnal Vincínkova vlasteneckého přítele na barikády. Po nešťastném konci příliš krátkého snu o svobodě a konstituci prchnul jako ostatní z Prahy. Utekl k příteli na starou poštu. Byl však prozrazen. Vincínek chránil vstup do pokoje, kde ho ukryl, před úředními pány, aby přítel získal čas k útěku – odstrčil vojáka, v tom se zablýskla ocel a proud krve se vyvalil z hrudi statečného Vincínka.

Synek z pošty umřel na ránu, brzy po něm též pantatínek – právě včas, než by ho z pošty vystěhovali.

Za rok pošta neopatrností vyhořela.

Bravurní povídka o starých časech si rozhodně zaslouží pozornost i dnešních čtenářů.

Povídka má vůni doby, její teplý úsměv i sentimentální smutky.

(Jaromír Borecký)