Popis projektu

Povídka

Napsáno 1881. Vydáno poprvé v Květech 1881, poté v Povídky a novely 1885, dále ve sv. 1 Sebraných spisů I a ve sv. 3 Sebraných spisů II

Ohodnoťte

Zatím bez hlasování.

Zajímavost: Inspirací byly Jiráskovi vzpomínky a vypravování Filipiny Theuererové, která své mládí strávila na staré poště.

Za podnět k povídce vděčí Jirásek vypravování paní Theurerové, která pocházela z pošty, z rodu Hradeckých (v povídce Pavlovských), ale také vlastní znalosti starých pošt.

Vincínek z pošty, vnuk pantáty Václava Pavlovského, poštmistra, se nezamiloval šťastně. Růženku spatřil poprvé na poště, když se tam dostala po nehodě, kterou měla – opil se jí kočí a zajel s kočárem do příkopu. Naštěstí jela kolem pošta, která ji vzala s sebou. Na poště se o dívku dobře postarali a druhého dne odjela domů.

Na podzim odjel Vincínek do Prahy studovat práva. Pantátovi však leželo na srdce jen to, aby se jeho pošta, kterou jeho rod držel sto let, nedostala do cizích rukou. Proto se hlavně tetě Tíni Vorlíkové zalíbila místní nevěsta – bohatá panna Aurelie, která již mnohým hlavu spletla. Její otec se v ní jen vzhlížel. Koketní dívku dráždila Vincínkova nevšímavost. Všichni za ní bláznili, jen mladý pán z pošty jí nevěnoval žádnou pozornost, což způsobilo, že se Aurelie rozhodla Vincínka za každou cenu dostat. A tak po městě začaly jít řeči, jako by i Vincínek o ni stál a jejich vztah byl vážný.

Vincínek se zatím v Praze seznámil s vlastenci a umělci. Jednou po divadle se setkal s Růženkou, s níž se blíže seznámil díky bohoslovci Matušovskému, neboť byla jeho sestřenicí. Začal docházet za ní k její babičce, paní Všeborové. Růženka měla pro Vincínka sympatie, ale když jí vyznal lásku, odkázala ho pouze na přátelství s tím, že miluje někoho jiného… Tím vyvoleným byl Matušovský, který se citům jako student bohosloví bránil, ale nakonec podlehl a ze semináře po smrti své matky odešel.

Smutně odjížděl Vincínek domů za nemocným dědou, aby se ujal správy pošty. Vše mu šlo od ruky, vyhověl každému dědovu přání, dokonce se i zasnoubil s Aurelií, aby zachránil poštu.

Rok 1848 vyhnal Vincínkova vlasteneckého přítele Matušovského na barikády. Po nešťastném konci příliš krátkého snu o svobodě a konstituci musel prchnout jako ostatní z Prahy. Utekl k příteli na starou poštu. Byl však prozrazen. Vincínek chránil vstup do pokoje, kde ho ukryl, před úředními pány, aby přítel získal čas k útěku – odstrčil vojáka, v tom se zablýskla ocel a proud krve se vyvalil z hrudi statečného Vincínka. Matušovského svým jednáním zachránil, stačil včas utéct.

Vincínek z pošty umřel na ránu, brzy po něm též pantatínek – právě včas, než by ho z pošty vystěhovali. Aurelie se ještě několikrát šťastně zamilovala, ale vždy se zklamala. Matušovský se po čase vrátil do Prahy a oženil se.

Za rok pošta neopatrností vyhořela….

Jako život formanský, tak i poštovský je Jiráskovi nad jiné přitažlivý, protože se v něm zahrnuje hodný kus nejzajímavějšího života. Povídka líčí, jak bylo na poštách, jak se žilo v domě a hospodařilo, jak se v ratejně vypravovalo, jak bylo na jízdách a jak se kolem pošty soustřeďoval ruch života až do r.1848… Silně náladová místa rokoková přináší páter Staroveský. Ta jeho tichá elegie milostná dýše pravdou a nejjemnější poezií života. Vypravování je objektivní. Místy však se autor rozjařuje, a to, kde se mluví o prvních besedách a bálech. Znamenité jsou mnohé podrobnosti, jimiž se dobývá názornost.

(Jan Voborník)

Povídka má vůni doby, její teplý úsměv i sentimentální smutky.

(Jaromír Borecký)

Bravurní povídka o starých časech si rozhodně zaslouží pozornost i dnešních čtenářů.

Povídka je čtivá, má spád a zajímavé postavy a osudy. Oproti “Filozofské historii” a “U rytířů” (ze souhrnného cyklu “Maloměstské historie”, jak se soubor těchto tří povídek občas nazývá) není však tak kompaktní a propracovaná, což jí ale neubírá na čtenářské přitažlivosti – svým sugestivním, starosvětským vylíčením hlavně života na staré poště může zaujmout i dnes.